Tóny osudu

Tóny Osudu III.

6. května 2014 v 4:31 | SasuKe
Okay, takže SasuSasku bude asi... Ve čtvrtek? Uvidíme, nějak to zkusím načasovat, jelikož od pátku doneděle je Animefest, takže nebudu doma.
Konečně mi klesl počet rozepsanejch povídek z osmi na pět, jupí. + Spoluautorský, se kterejma se asi nehnu, dokud nebudu ít mnovej noťas. Pomalu uvažuju, že začnu pst na mobilu, je to absťák.





Brzo ráno se Daisuke koupal v potoce poblíž parku. Právě seděl na jednom z kamenů a přemýšlel, když mu došlo, že už pomalu bude sedm.

"Miluju vstávání o víkendech," vylezl na břeh pro tričko a zatřepal mokrou hlavu. Vůbec se mu nechtělo do jeho nové "práce". Moc dobře věděl, že mu Naoki dělá všechny ty naschvály, aby se ho zbavil. Rozbíjel hrnky, stěžoval si na každé jídlo, v jednom kuse ho nutil vytírat a uklízet na místech, která to vůbec nepotřebovala a schválně kouřil v obýváku, protože věděl, jak moc to Daisuke nesnáší. Neobtěžoval se po sobě nic uklidit a bez problému pohodil ručník na zem doprostřed chodby. Modrovlásek by přísahal, že za chvíli se přestane zouvat do postele. Nakonec mu vynadal a vyhodil ho, sám seděl celé dny u televize nebo dělal cokoli, jen aby se nemusel věnovat hudbě.

Tóny Osudu II.

27. dubna 2014 v 16:00 | SasuKe
Muhaha slíbil jsem to načasovat napřed a stalo se... Doufám že to fakt naskočilo a že mi to neshodí celej blog jakominule... xD



Když odpoledne Daisuke odcházel za školy doběhl ho chlapec stejného věku s hnědými vlasy a brýlemi na nose.

"Dai-chan? Nesnědl jsem svačinu," podával mu bagetu.

"Jsi si jistý, že ji nepotřebuješ?" Zamračil se chlapec.

"Přestaň se tak hloupě ptát a jez," povzdechl si druhý.

Modrovlasý se mlčky zakousl do jídla.

"Co ta práce? Nechceš už mi říct podrobnosti?" Vyptával se mladík.

Tóny osudu I.

5. dubna 2014 v 19:51 | SasuKe
Okay, tak sem to sem nechtěl dávat, dokud něco nedopíšu, ale tak než to tu nechat mrtvý... Aspoń uvidím ohlas. Jinak se omlouvám, teď vážně nemám čas psát, komu sem něco slíbil, nebo čeká na pokračování, tak od března do června je nejhorší období, vydržte to.





Daisuke stál opřený o jednu vysokých Tokijských budov a čekal na příjezd muže, který ho měl vyzvednout. Na zádech ho tlačil menší batoh a v hlavě mu vířila hromada myšlenek. Dnes byl jeho první den, kdy měl začít s dobře placenou prací.

Prohrábl si temně modré vlasy, jakmile uviděl před sebou brzdit velký černý vůz, odrazil se nohou od zdi a vykročil přímo k němu.

Jen co otevřel dveře, aby se posadil na přední sedačku, asi třicetiletý muž za volantem si ho přeměřil od hlavy patě, nejdřív se zdálo, že ošoupané džíny a sportovní mikina na něj nedělají moc dojem, ale pak se přátelsky usmál.

"Ahoj, takže ty si Daisuke? Kolik, že ti je?" Zeptal se.

"Nedavno šestnáct," odpověděl chlapec.

"Ach tak, vypadáš mladší, řekl bych ti čtrnáct," rozesmál se muž a šlápl na pedál.

"Já jsem Aizawa Shiro, mluvili jsme spolu po telefonu," představil se přátelsky.
 
 

Reklama