Tóny osudu

Tóny osudu XVIII.

24. října 2018 v 17:30 | SasuKe
Ne, pořád to nedělám! :D Pořád to po sobě nečtu a myslím, že to prostě vydám celý s chybama a pak si to celý přečtu, dám do nějakýho normálního stavu...tady se mi to už nebude chtít opravovat, takže to smažu a použiju k něčemu, co si ten příběh zaslouží. :D Můj přístup k věcem je fakt smutný, v pořádku, zvládnu se za to zkritizovat sám. xD



Celou cestu si opakoval, že nechápe, proč ho nemohl odvézt. Rozuměl, že se nechce znovu vidět s Aizawou a rád by se vyhnul konverzaci o kapelách, které ho vůbec nezajímají, ale stejně byl tohle neuvěřitelně neprofesionální přístup. Nemluvě o tom, že cestovat hromadnou dopravou přes Tokio byl náročný úkol.

Jakmile zaklepal na dveře Aizawovy kanceláře, zevnitř se ozvalo obvyklé: "Moment," a chvíli přicházely i zvuky štrachání, než mu přispěchal otevřít.

"Ahoj Daisuke!" Přátelsky se na něj usmíval, ještě víc ho však rozzářil text, který držel v rukou.

Po té co mu ho předal si jej chvíli zkoumavě prohlížel, několikrát si posunul brýle na nose a hlasitě odkašlal: "Ehm, no nejsem si jistý o čem to vlastně je, možná v tom vidím něco úplně jiného než bych měl, vzhledem k tomu, že ten předchozí text byl...no...ehm…jednoznačně o…milenecké vášni," v ten moment se chlapci na tváři rozlil víc než jen šokovaný výraz, "ale každopádně hádám, že to bude mít úspěch."

Tóny osudu XVII.

20. října 2018 v 17:00 | SasuKe
Vysoká je super. Teda není to super, když děláte dvanáctky, abyste si mohli zaplatit nejdražší školu v republice a vrážíte do ní měsíčně 7000,-, ale máme úžasný učitele, super atmosféru, všechny předměty maj něco do sebe a člověk je prostě CHCE studovat. Navíc se to od filmu hodně liší... Můžete psát v podstatě o čem chcete, o fantasy, o homosexuálech, o psychopatech, nebo o Japonsku. Nikdo vám neřekne: "Piš jen o čechách, nemotej do toho cizí kultury, nepiš o věcech, o kterých se ve společnosti nemluví, ředitel to nemá rád a drž se něčeho jednoduchého, co každý pochopí." Už jsme udělal několik velmi extravagantních projevů a zatím se setkávám jen s pochopením, přikyvováním, souhlasem... No tak buď jsme dostali tu nejlepší sebranku profesorů, nebo je to s literaturou úplně jiné než s filmem. Když jsem nedal FAMU na první pokus, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostanu na daleko lepší školu. Teď už bych neměnil. KOnečně mám zase prostor psát, takže tady máte další díl.



Venku už byla tam, když Daisuke vešel hlavním vchodem přímo do obýváku, kde ležel zpěvák stále na gauči a sledoval informace o nějakých umístění v hudebních žebříčcích.

"Tohle jsi dělal celý den?" Vydechl, zatím co ze sebe stahoval mikinu.

"Povím ti co jsem nedělal, další text, kterej po mě Aizawa zejtra chce," jeho hlas zněl, že to udělal naprosto schválně.

"Děláš si ze mě srandu?! Proč jsi to udělal?!" Flákl chlapec mikinu na zem, když procházel kolem stolu, kde prázdné papíry demonstrovaly, že opravdu nic neudělal.

"Děláš přece svou práci dobře, ne?" Usmál se na něj provokativně ten chlap s rukama za hlavou.

"Proč že jsem se ho vůbec zastával?!" Pomyslel si mladík, když tak sledoval jeho samolibý výraz, kterým se snažil ostatní vždycky potopit.

Tóny osudu XVI.

10. října 2018 v 17:30 | SasuKe



Ještě když postával na zastávce, kde se měl sejít s Kentou, nemohl přestat přemýšlet o tom, jak absolutně nerozumí ničemu, co ten chlap udělá. Jednou na něj křičí, kvůli jeho přítelkyni, pak ho odveze někam pryč, ať už šlo o zoo, nebo šílenou jízdu na motorce a sledování západajícího slunce, nemohl říct, že si to neužil. Jenže jindy se zase choval jako rozmazlené dítě, které všem jen přidělává práci a nakonec ho pokaždé hledal, když někam zmizel. Nebyl si jistý, kterou tuhle stránku má brát vážně. Občas si připadal, jako by vedle něj žily dvě úplně odlišné osoby.

Tóny osudu XV.

8. října 2018 v 17:30 | SasuKe
Naše škola má nodherné střešní patro, takové útulné s roztomilými výklenky, kde se člověk krásně schová. kJe tu klid, protože ve dvouhodinovém bloku, kdy máme pauzu jsou všichni venku nebo v nižších patrech u automatů a já si tu můžu zalézt s notebookem, protože wifi opravdu funguje ve všech pěti patrech. Každé pondělí tu teda sedím a můžu klidně psát, nebo se učit. Momentálně tu pracuju na novém dílu téhle série, která se už blíží ke konci. Když ho teďtak přidávám, vybavuju si, jak jsem minulý týden přišel za naší profesorkou, se kterou studujeme gramatiku a vysvětlil jí, že mám fakt divný problém, protože moje práce ve škole jsou vždycky bez chyb a jakmile píšu něco doma, na blog a podobně, přečtu si to po sobě za půl roku a zjistím, že je tam chyb hromada, někdy dokonce píšu tak rychle, že mi někde chybí slovo, ty chyby tam vidím hned, jak to, že je nevidím, když to píšu? Čekal jsem, že třeba zjistí, v čem je problém, ale opradu ne, že bude tak banální.
Jednoduše se mě zeptala: "Když píšete něco na notebooku, čtete to po sobě, než si to někam uložíte?"
"Ne."
"A ve škole po sobě práce před odevzdáním čtete?"
"Ano..."
"Myslím, že jsme našli problém."
Problém jsme našli opravdu velmi rychle. :D Nikdo prý nevidí chyby, když píše, zejména když píše rychle a má hromadu myšlenek, které potřebuje zachytit. Takže sečteno podtrženo, psychicky se teď odhodlávám, že když něco napíšu, budu to po sobě muset pak taky přečíst. Přidávám to sem po pěti stránkách a obsah znám, protože jsem to právě dopsal, takže asi pochopíte, proč to nechci číst hned znovu, takže asi budu muset vymyslet nějaký specifický systém, kdy nechám týden text ležet a pak se k němu vrátím, ale slíbil jsem, že s tím budu něco dělat. :D




"Bezva, zamyslím se nad tím ještě jednou… Zdravý, heterosexuální kluk se opil jako dělo a nechal se sexuálně obtěžovat od toho zvrhlíka. Kde je chyba v tomhle vesmíru?"

Daisuke se držel za hlavu, seděl na posteli uvnitř svého pokoje, příležitostně usrkával kávu a snažil se vzpamatovat z předchozího šoku. Jeho telefon začal najednou vibrovat jako o život a na displayi nebylo nic jiného než "Maya".

"Ano?"

Tóny osudu XIV.

25. září 2018 v 17:30 | SasuKe
Další slíbený díl. :3




Celou cestu domů Daisuke zarytě mlčel, ta pravá legrace ovšem přišla, když si měl vystoupit z auta a on se tvářil jako přikovaný k sedačce.

"Nevím, proč si mě sem odvezl," reagoval na to, když mu starší otevřel dveře, aby pochopil že dobrovolně nevystoupí.

Stejně mu to ovšem nemohlo pomoct, Naokiho výraz nic neprozrazoval a ani on nic neřekl, jednoduše chlapce odpoutal a znovu si ho hodil přes rameno.

"Sakra pust mě a přestaň s tím!" Vztekal se druhý z nich, dokud ho uvnitř nepostavil a do chodby.

"Jak jsi mohl tak příšerně chlastat?!" Rozčileně si ho znovu přeměřil.

"Ty chlastáš pořád!" Odsekl mladší se stále mírně zarudlým obličejem od alkoholu.

Tóny osudu XIII.

22. září 2018 v 13:48 | SasuKe
Tak mám po maturitě a zjišťuju, žev létě jsem sice napsal další díly, ale nějak jsem je sem nedal, takže toho teď bude víc. :3





"Dozvím se kam jedeme?!" Jako obvykle byl mladší pasažér naleštěného automobilu značně rozhořčený, protože nic neprobíhalo v klidu. Když si rozmazlený zpěvák řekl, že dostane to co chce, šel přes mrtvoly.
"Bavit se, slavit, ukážu ti něco novýho, jo?"
Jen si tiše povzdechl, sesunul se do sedačky a sledoval krajinu míhající se za oknem, dokud nedojeli k okraji lesa někde úplně mimo město. Chvíli už to vypadalo, že ho snad unáší někam do Kanady, dle toho, jak dlouho jim cesta trvala. Byl podvečer a na místě kde parkovali, stála další dvě auta, podél nichž vedla cesta hlouběji do lesa.
Naoki sice vystoupil, za to jeho spolujezdec zůstal trucovat v autě i po té, co mu dokonce sám velký úžasný Hiroe-san otevřel dveře.

Tóny osudu XII.

7. června 2018 v 17:00 | SasuKe
Tak je tu nový díl. Trochu se snažím tomu psaní věnovat, ale je to v deset večer, když přijdu z práce. :D A opravdu hrozně moc si přeju překreslit tu úvodní fotku. -_-



Týden uběhl jako nic, Daisuke stál kus od běžecké dráhy v červeném tílku a protahoval se. Jelikož soutěž probíhala kousek od školy, spousta lidí se sem přišla ulít z hodiny. Jeho nejlepší přítel Kenta samozřejmě seděl na okraji tribuny připravený ho podpořit a kolem se hromadila i spousta děvčat. Mladíček pochopitelně čekal na tu jedinou, kterou si přál vidět, v tom všechny vyrušil zvuk prudce brzdícího auta, jelikož šlo o školní závod, příliš lidí sem autem nepřijelo, natož když šlo o naleštěný sporťák, který se blýskal na dálku.

"To-to nemyslí vážně!" Chlapec strnule zíral, jak si Naoki se svým typickým klidem vystoupil a sundal brýle aby se rozhlédl.

Všichni kolem, zejména puberťačky si začaly nadšeně něco šeptat. Trvalo asi tři a půl vteřiny, než Daisuke rozmrzl a naštvaně se rozběhl přímo k narušiteli. Než vůbec stihl pozdravit vyrval mu brýle a narazil mu je zpět na obličej.

"A ceduli s nápisem přichází hvězda si zapomněl doma?!" Zavrčel k němu jedovatě v první vteřině, kdy se k němu naklonil, to už ho ale chytil za ruku a vlekl někam stranou, aby mohl pokračovat "myslel jsem, že o tom, že sem nejdeš jsme mluvili tak stokrát!"

Právě ve chvíli kdy ho vláčel někam bokem pod tribuny, aby nestál u auta.

"Mluvili, ale nikdy jsme neměli jednotný názor, pokud se pamatuju," Naoki si z něj jako obvykle dělal dobrý den. Vůbec se netrápil tím, co mladík říká.

"Muj názor je, seber se a jeď neopzorovaně domů, tady bejt nemůžeš!" Vztekal se chlapec, jakmile už na ně všichni nezírali.

Tóny osudu XI.

6. května 2018 v 15:31 | SasuKe
Mám pokračování další povídky, která si zaslouží pomalu dopsat. Už nemůžu pořád jen ležet doma upočítače, musím pracovat a řešit vysokou, naskytla se mi hromada příležitostí v cosplayi, takže jich využívám a momentálně řeším nějaké nabídky na rozpracování projektů jako kniha, komiks nebo web-seriál, tudíž je toho spousta, nicméně blogu se nechci vzdát. Opravdu mile mě překvapila čísla, která jsem tu i přes neaktivitu blogu našel pokaždé, když se sem podívám, jsou snad vyšší než když byl aktivní. K téhle povídce musím časem předělat obrázek, protože je ještě z doby kdy moje schopnosti kresby na tabletu sahaly na bod mrazu. Užijte si díl. :3



"Řekni Daisuke, co přesně tě přimělo zůstat s mým bratrem i přes jeho příšernou povahu?" Zasmála se roztomilá blondýnka, zatím co se opírala o kuchyňskou linku a z prstu si olizovala jazýčkem čokoládu.
Mladík vedle ní pokrčil rameny a povzdechl si, zatím co zdobil dort jahodami a narovnal se nad stolem.
"Těžko říct, možná aby mu někdo ukázal, že není králem světa?" Zasmál se, přes to že věděl, že on je tím posledním, kdo tu něco zmůže.
"To se na tobě mi líbí," zasmála se Ami a podala mu další plechovku, plnou sladkých, červených dobrot, které do čokolády na vrchu dortu překrásně zapadaly.
Mladík zvedl zaujatě obočí, protože netušil, co tím přesně myslí, navíc vypadala, že hodlá v načaté myšlence pokrčovat.
"Je úžasné nejen to, jak ho dokážeš snášet a nakonec s ním i vyjít, ale hlavně obdivuju, že se ho vůbec nebojíš, nic si z něj neděláš," řekla s nadšením, protože si byla vědoma, kolik lidí má z jejího bratra respekt.
"Nemám důvod se ho bát."
"Být tebou si pospíším, bude tu za půl hodinky," zasmála se dívka.
"Za deset minut," opravil ji, "protože on nikdy nenahrává tak dlouho, jak by měl, už vůbec nezůstává na pracovních schůzkách do konce a když tam s ním nejsem já, bude jako urvaný ze řetězu."

Tóny Osudu X.

22. března 2016 v 22:03 | SasuKe



Zatím co se Daisuke snažil zorientovat ve spleti chodeb a rozhlížel se, kde může hledaný asi být z ničeho nic se přímo před ním objevila dobře známá slečna.
"Daisuke!" Vyhrkla radostně slečna Suzuko, popadla ho za ruku a vlekla zpět odkud přišel.
"Mám najít pana Aizawu, aby mě pak zavedl za novináři," vysvětloval chlapec zmateně.
"Já vím on už je nejspíš s nimi, rozhodli se ten rozhovor místo v zasedačce udělat celý rovnou tam, takže s nimi už nejspíš mluví a ty musíš vkusně a včas dorazit, jako jeho osobní asistent!" Usmívala se, byla pozitivně laděná jako obvykle.
"Osobní asistent, tak se to podává veřejnosti," pomyslel si při vzpomínce, jak ho tahal z baru, nebo mu lil na hlavu vodu, když ho potřeboval dostat z postele, aby toho budižkničemu dokopal konečně k napsání nějakého textu.
"Sluší ti to," pronesla přátelsky.
V té chvíli Daisuke pocítil nesmírnou úlevu, ona i pan Aizawa ho jistě podpoř, přece jen tu není sám, nemá se čeho bát, ví perfektně co jim má říct, už si to opakoval stokrát a připravili ho na všechny možné i nemožné situace.

Tóny Osudu IX.

17. března 2016 v 15:03 | SasuKe
Tak jo, je tu další díl tónů osudu, další mám rozepsaný, tak se máte na co těšit. :P


Když se probudil, slyšel zvonek, protřel si oči a všiml si že na gauči usnul, zmateně se rozhlédl po místnosti, aby zjistil kolik je hodin, když si všiml osob vcházejících do místnosti. Byl to zástupce společnosti Ishida a Aizawa, Naokiho manažer.
"Slyšel jsem, že si měl horečku, je ti lépe Daisuke-kun?" Zajímal se Aizawa starostlivě, ale zpěvák nenechal chlapce ani odpovědět.
"Daisuke, budeme mít jednání, jdi si lehnout do pokoje," nařídil mu Naoki nekompromisně.
"Ten rozhovor je celkem důležitý, měl by u toho být taky," zamračil se druhý z právě příchozích mužů.
"Řekl jsem-" Naoki prudce zvýšil hlas, vypadal, že vůbec není v náladě, kdy by chtěl o něčem diskutovat, ale mladší ho přerušil.
"To je v pořádku, už je mi mnohem líp, takže to zvládnu," odpověděl bezstarostně a pak se musel střetnout s vyčítavým pohledem hnědých očí, jako by byl neposlušné štěně.
"Po koncertu plánujeme udělat rozhovor s novináři na after party, pro některé fanoušky, vyděláme tím celkem dost, takže si chci projít plán," začal Ishida.
"U toho rozhovoru musíš být i ty Daisuke-kun," pokračoval pak druhý, "budou se tě nejspíš ptát na něco zajímavého z Hiroeho osobního života, co často dělá a kým vlastně mimo pódium je, vždycky se vyptávají na tyhle věci."
"Můžu říct pravdu?"
"V žádném případě!"
"Ani náhodou!"
Ozvali se oba současně a blondýn se tvářil čím dál naštvaněji, pokuřoval čerstvě zapálenou cigaretu a doufal, že celá ta maškaráda mu nezabere moc času.

Tóny Osudu VIII.

23. září 2015 v 15:50 | SasuKe
Ani jsem to po sobě nekontroloval, tak doufám, že se to bude dát číst. :D Já tu teď pracuju na cosplayi a pro dnešek teda zase něco málo na blog. :3 Trochu mě štve to omezení znaků na článek. -_-



Zatím co Daisuke si s ručníkem na hlavě hrál na hospodyňku, Naoki pročítal nějaké smlouvy které měl zřejmě společnosti podepsat. Venku právě zuřila bouřka a ledový vítr se proháněl kolem oken, tu a tam do nich i zazářil blesk.
"Mohl bys tohle obstarat?" Ozvalo se z obývajícího pokoje, kde nechal Naoki ležet na stole vizitku s číslem.
Chlapec vypnul pánev a šel se podívat, co potřebuje, při pohledu na telefonní číslo mu v hlavě vyvstala důležitá připomínka, že by měl zavolat Haruce.
"Sakryš!" Sáhl hned do kapsy po telefonu, "musím zavolat přítelkyni, vydrž."
"Co jsem ti říkal o hovorech v pracovní době?"
"Tohle jsem slíbil a vůbec po kolikáté to musím říkat, ty nejsi můj šéf," odbil ho rychle a s úšklebkem vytočil číslo. Chvíli nechal telefon vyzvánět, než se na druhé straně ozvalo zašramocení.
"Ahoj!" Ozval se veselým tónem, "volám jak jsem slíbil, chtěl jsem se zeptat, kdy bys měla čas, je tu se mnou i Naoki, tak mu rovnou řeknu, kdy si beru volno," zasmál se znovu a zašklebil na mladíka, který ho jen s vážnou tváří propaloval pohledem. Zatím co modrovlásek pozorně poslouchal osobu na druhém konci.
"Dobře, co si mi chtěla říct?" Ozvalo se po chvíli mlčení, pak byl Daisuke znovu ticho, ale najednou jako by strnul, jeho výraz naprosto zkameněl, zíral tupě přes sebe.
"Rozcházíš...?" Zašeptal zmateně, bez dechu a donutil tím Naokiho, aby zpozorněl.
"Tohle je konec, nemůžu chodit s někým koho ani trochu nezajímám, už mi nevolej Daisuke!" Ozvalo se ve sluchátku značně hlasitě.
Chvíli tam tak stál, a pak telefon opatrně stáhl od ucha přes tvář až na hrudník. Nic neříkal, nehýbal se, blonďák už se chystal na něj promluvit, když najednou prudce mrštil mobilem o zeď, až se rozletěl na několik součástek, s bleskovou rychlostí si nazul boty a vyběhl ven.
"Daisuke! Kam běžíš?!" Vyskočil starší na nohy, ale žádné odpovědi se už z prázdných dveří, které se se zabouchly jen vůlí větru nedočkal.
"Hej Daisuke!" Sám vyběhl na chodbu, ale když otevřel a podíval se ven, ledový vítr ho praštil do obličeje a na příjezdové cestě po nikom ani stopy.
"Sakra, copak mu přeskočilo?!" Ptal se sám sebe rozhořčeně a pohled mu padl na rozbitý telefon na zemi.

Tóny Osudu VII.

12. září 2015 v 23:39 | SasuKe





"Já bych fakt neřekl, že tě berou zvířata," remcal mladík, zatím co mu druhý podával ledovou tříšť.
"O dost víc než tvoje kecy o práci a povinnostech."
Modrovlásek se jen ušklíbnul a nechal to být, seděl na lavičce před výběhem tygrů a zamyšleně se díval před sebe.
"Měl bych se taky trochu učit do školy, brzo budou přípravy na závody, to už na učení nebudu mít moc času," odhalil najednou kam jeho myšlenky směřují.
Naoki se tiše zasmál, načež se dočkal od menšího vyčítavých pohledů.
"Co zase?"
"Nic, jen že tohle sem nikdy neřešil, prostě sem se učil ve škole," pokrčil lhostejně rameny.
"Ty možná, já chci dobrý známky, protože jinak nebudu mít v životě moc na výběr, až si rozmyslím, co vlastně chci dělat a budu do smrti posluhovat lidem, jako jsi ty," zavrčel.
"Kdo tu mluví o známkách? Než jsem odešel ze školy, měl jsem obvykle za jedna," típnul cigaretu a nedopalek zahodil do koše.

Tóny osudu VI.

7. března 2015 v 23:26 | SasuKe



Druhého dne ráno se Naoki se líně soukal do své kožené bundy s očividným nadšením, Daisuke zatím kontroloval, jestli zabalil do tašky svačinu, za drsného ignorování vyzvánějícího telefonu.
"Tak pohni," ozvalo se z obýváku, kde dnes od rána hrála hlasitě televize, kterou se Naoki snažil pokaždé přeřvat, místo aby jí ztlumil.
"Jo, můžeme jet," hodil si mladší na záda batoh a zamířil ke dveřím.
Cestou když mu zvonil telefon už asi po třetí, Naoki se neudržel.
"Můžeš si s tím něco udělat? Vem to, nebo nebude pokoj," nařídil mu rázně.
"Ale tohle není pracovní, to je Haruka, říkal si ať to v práci neberu," postěžoval si modrovlásek.
Druhý mu přejel zrakem blikající kapsu na kalhotech.
"Tak to aspoň vypni, při tomhle se fakt nedá ani řídit."

Tóny Osudu V.

13. června 2014 v 23:21 | SasuKe
Pokračování...chudák Dai-chan.... xD




Naoki se sesunul do jednoho z křesel nahoře v pracovně a oči tupě upřel na knihovnu plnou nezajímavých titulů. Pokusil se dát si dohromady to všechno co se dneska stalo. Vlastně až teď mu došlo, jak moc s klidem vzal nakonec ten kluk to co se dozvěděl. Jiný by se v tom začal hned rýpat.

"No taky nemusíš vědět všechno," zašeptal si sám pro sebe, když si vzpomněl na ty jeho vlezlé otázky, proč se tváří jako by se nic nestalo. Nejspíš si představoval, že se tam sesype na hromádku.

"Tse, copak sem na jeho úrovni? Je mi to fuk, Jun je idiot, ať si s tou krá*ou třeba odjede do Disneylandu, koho to zajímá?" Zavrčel z představy, že ta odporná slečinka se stala jeho vyvolenou. Dozajista nepochopil vůbec nic z toho, jak se k němu celé roky choval. Měl vztek, chuť mu jednu vrazit.

Naoki se snažil vzít to trochu pozitivně, stejně není typ pro vztah, maximálně vztah s holkou na jednu noc to jo, navíc kdyby se o tom pak dozvěděl bulvár, to by měl s manažerem a celou společností teprve peklo, to jak ho otravují teď je proti tomu nic.

Promnul si rukou oči, protože v šeru které narušovala pouze lampička se mu dělaly mžitky a zrovna ho napadlo něco, co chtěl napsat.

Ani si neuvědomil po jaké době drží pero a že vlastně ta slova co kouzlí na papír před sebou tvoří celkem slušný text, právě nejlépe použitelný pro nějakou píseň, přesně takovou, jakou by zpíval on. Nebylo to nic romantického nebo procítěného, byla to jeho pravda, realita kterou zrovna žil.

"Realita," dal tomu název a pokusil se napsat řádky tak, aby se v nich tu a tam něco rýmovalo.

Tóny Osudu IV.

28. května 2014 v 17:00 | SasuKe
Naoki ležel na matraci v prvním patře, v místnosti, kde ho našel už dřív, hudba hrála tak hlasitě, že téměř přeslechl Daisukeho klepání. Ten ale bez váhání vstoupil a došel na metr k místu, kde ležel.
"Um, hele..." Začal opatrně modrovlasý.
"Co chceš? Jestli máš problém s tím, že tu ležím, už jsem ti řekl, ať si stěžuješ jinde, nejdu nic dělat," zavrčel naštvaně druhý a otočil se k němu zády.
"To ne, jen sem s tebou chtěl o něčem mluvit," ošil se Daisuke.
"Tak mluv a hlavně rychle," odsekl mu i když se zajímal, co ten kluk asi tak chce.
"Ty a Jun, jste byli hodně dobří kamarádi, že?" Zeptal se, zatím co za zády nervózně muchlal obálku.
"Hm," ozvalo se jen krátké zamručení.
"Když odjede, bude ti chybět, na to pořád myslíš, co?" Zeptal se mladší o něco příjemnějším tónem, než spolu mluvili obvykle.
"Na tom už nezáleží," odfrkl si blonďák a trochu se na matraci zavrtěl.
"Četl jsem ten dopis. Ty... Opravdu ho miluješ, že?" Zeptal se Daisuke a cítil u toho tlukot vlastního srdce až v krku, jako by čekal, že ho teď za tu otázku zabije.
Naoki se zvedl do sedu a otočil k němu se zamračeným výrazem ve tváři. Teď už si mohl viditelně všimnout, jak Daisuke svírá obálku.
"Proč si mu ten dopis nedal?" Vypustil opatrně mladší z úst.
 
 

Reklama