Povídky

Rudá 3/3

2. září 2016 v 12:43 | Sasuke
Tak je tu poslední díl, doufám, že kone nezklame, určitě jsem zvědavý na reakce.


Utíkala jako šílená temně černým katakombami. Rudě žhnoucí plameny loučí osvěcovaly její cestu. Věděla, že už je tady, že si pro ni opět nemilosrdně jde, tentokrát v podobě nebezpečného zabijáka, ale neměla takovou podobu vlastně vždycky?
Přála si ho najít, věděla že je tu a toužila s ním promluvit, než znovu zří svůj osud. Byl jediným, kdo jí mohl dát vysvětlení, nebo možná stejně tak netušil, proč se pokaždé sejdou?
Zakopla a jeden z jejích rudých střevíců se vyzul, neměla čas ho sbírat, cítila svého pronásledovatele, s krátkým škobrtnutím běžela dál. Oči zoufale pátraly po stěnách, pokaždé když nalezly nějakou odbočku hned se jí vydala, jako by jí tenhle labyrint mohl pomoct oddálit nevyhnutelné.
"Kde jsi?" Vykřikla v zoufalství.

Zlatá 2/3

23. července 2016 v 12:57 | Sasuke
Včera jsem strávil celý den s Marshmallow a Adélkou, (Vy ještě nevíte, kdo je Adélka, to je její nejspíš jediná kamaráka, která je mi sympatická...) holky mi strašně zvedly náladu, když se zmiňovaly o tom, co ode mě čtou. Teda... Adél mě trochu vyvedla z míry, když mi chválila blog, ale obě mi udělaly obrovskou radost. (Dokonce jsem slyšel něco o tom, že jsem jako fakt hezkej a chytrej... ˇ^ˇ Né, že by mě to překvapilo. ˇ^ˇ)
Chodím teď do práce, (abych neměl jednou moc volna že jo...) takže s tím psaním je to troch usložiější, ale včera mi tak zvedly náladu, že jsem si řekl, že musím zase něco přidat, mám vždycky pocit, že vám to dlužím.


Zlaté šaty s hromadou zdobení, šité z nejdražších nití, ve kterých uprostřed vyšperkovaného, překrásného sálu klečela provinilá. Klopila zrak k podlaze, v níž zřela odrazy všeho zdejšího bohatství.
Cítila, jak jí někdo z havraních vlasů strhává ozdobu ze zlata, aby jí dal najevo, že takové věci už jí rozhodně nenáleží.
Nemusela nic vysvětlovat, dávno v zádech cítila ten chlad, pozoroval ji, pronásledoval. Moc dobře si byla vědoma, že už ho nesetřese, kdykoli se objevil, přinášel sebou konec jednoho utrpení a začátek dalšího. Zvykla si žít ve strachu a očekávání, kdy se s ním znovu setká.

Zelená 1/3

3. července 2016 v 16:44 | SasuKe
Další povídka z mojí vlastní tvorby. Je opravdu krátká a možná trochu zvlášní, půjde o trilogii a určitě budu mít radost z komentářů.


Kráčela po zářivě zeleném koberci přímo k okraj skal. Hrudník jí bubnoval jako o závod. Každý další hluboký nádech snažící se zbrzdit údery zvonu života byl zbytečný.
Oděna v šatech barvy noční oblohy, kterým nechyběly ani korálky nahrazující třpyt hvězd se přibližovala krokem laně zahnané do úzkých. Modré korálky těkající kolem, jako by něco hledaly odrážely strach, však slunce zaslepovalo její zraky, jak se loučilo na obzoru. Naivní pohledy přesně vypovídaly o jejím nitru, jasně značily, že stále není připravena podívat se do tváře osudu. Pořád doufala.

Schránka

24. dubna 2016 v 18:34 | SasuKe
Nevím, jestli se sem zítra dostanu, takže přidávám rovnou ještě jednu takovou povídku/úvahu.


Malá, černá místnost

21. dubna 2016 v 16:24 | Sasuke

Stav absolutního chaosu a zmatku. Takový kdy to bolí a ty to necítíš, jen víš, uvědomuješ si, že to bolí, někde na povrchu, ale jsi jinde. Nemůžeš říct, co přesně cítí tvoje tělo, protože jediná věc, kterou jsi schopen opravdu pociťovat je tlak. Je to nepříjemná věc, to prostupuje celé tvé tělo, je všude ze všech stran. Ať se podíváš kam chceš, neutečeš. Nemáš právo si stěžovat, protože máš z pohledu ostatních vlastně všechno. O všem si rozhoduješ sám, protože nikoho dalšího tvá rozhodnutí nezajímají, všichni jsou tu jen proto, aby hodnotili jejich následky. Máš milion důvodů a ani jediný nikoho nezajímá. Záře slunce prostupující oknem je krásná, živá, ukazuje ti všechno to krásné, hlasité a kouzelné. Skoro jako by sama o sobě křičela, že se z té krásy musíš radovat Zatahuješ záclony a zamykáš se do malé - teď už úplně černé místnosti. Sedáš si na zem, protože to symbolizuje jak se cítíš a přeješ si vidět stékat krev, protože je pro tebe symbolem vlastního života a existence.

Vymazaná

13. dubna 2016 v 11:36 | SasuKe
Před nějakou dobou mě napadla opravdu zvláštní myšlenka právě pro tuhle povídku. Nevím jak jí úplně zařadit žánrově. Možná trochu drama nebo psycho a nadpřirozeno. Je to zase něco trochu jiného, trochu neobyčejného a jsem zvědavý, co na to povíte.

Edit: Ten blog mě zase zlobí, nejprve se mi nechtěla po rozkliknutí povídka zobrazovat celá, teď zase nešla rozkliknout vůbec. Snad to už bude fungovat, jak má.




Vzbudil se do chladného rána. Zase nechal otevřené okno přes noc? Posadil se a protáhl na rozhrabané posteli v malém neupraveném pokoji a sáhl po košili, která ležela ne zemi hned vedle.
Zamžoural a rozhlédl se kolem. Něco tu chybí. Něco je špatně.
Kufr. Ležel tu přece kufr. Jednoduché téměř nesouvislé myšlenky mu vířily hlavou.
"Terezo?"
Rozhlédl se, ale pokoj byl prázdný a všude kolem ani stopy po té brunetce. Odešla aniž by se rozloučila? To bylo něco čemu nerozuměl, něco co by neudělala. Celá tahle situace vůbec nedávala smysl, ale i tak, něco v jeho hlavě mu napovědělo, že je to v pořádku, že to tak má být. Uklidnil se, to přece nevadí, ona se ozve až dorazí domů. Prostě musela jít a nevzbudila ho.
Hořce se zamračil, tohle jí ještě bude muset pořádně vysvětlit. Zase to dělá, zase mu ubližuje aniž by to viděla. Přece by ho nezabilo vzbudit se o něco dřív, ale odejít bez rozloučení, to opravdu není pěkné.
Zatím co jeho notebook se na posteli zapínal, vstal a zamířil rovnou za dveře do lednice, včera tam ještě nechal zbytek mléka, dobře si to pamatoval.

Life Story

27. července 2015 v 18:12 | SasuKe
Sedím, říkám si, že dodělám cosplay. Najednou sedím, koukám, že píšunějakou úvahu... :D Nesouvisí to s žádným anime přímo, je tam prostor, takže si můžete domýšlet, co chcete.



Od dětství, je tu jediná věc, které se bojíme úplně všichni. Konec. Náš život nebude nikam pokračovat, nebudeme mít už možnost něco s ním udělat. Nikdy nebude už nic co bychom mohli změnit. Nikdy se nebudeme moct znovu smát a plakat, přitom právě ty emoce jsou to, co nás dělá tím kým jsme.

Déšť

11. května 2015 v 17:38 | SasuKe

Není to slohovej útvar, je to spíš jen taková hromada slov z mojí tvorby, přesto se mi to líbí, myslím, že se to povedlo. Kdysi sem psal víc takových povídek bezejmen a míst, kde si každý vybavil co chce, tahle mi to hezky připomněla.


Pusťte si k tomu pro dokreslení atmosféry tuhle hudbu pokud chcete - https://www.youtube.com/watch?v=ep7w3rTcApo

Kroky, jeden vedle druhého zanechávající stopy v písku.
Cesta plná prachu a ticha co nemůžeš slyšet.
Ticho co slyším jenom já.

Oni

18. července 2014 v 13:17 | SasuKe
Okay, mám pro vás povídku, ať se nenudíte, není to yaoi, ani fanfikce, je to jen cosi pošahaného co jsem náhodou napsal, zrovna nejsem doma, takže sére teď psát nemůžu, ale i tak jsem si nemohl pomoct a chtěl jsem vám touhle pomatenou myšlenkou sem přispět.


Kráčel tichým klidným krokem po kamenné cestě, do zad se mu opíraly poslední sluneční paprsky a oči mírně přivíral, teplý jarní vítr s proháněl na polích všude kolem a občas si pohrával s pramínky jeho vlasů.
Kdyby na něj teď někdo mluvil neposlouchal by, nemohl se soustředit do chvíle než odešel z domu, proto je teď vlastně tady. Zoufalství a vztek se mísili s úzkostí, tenhle pocit dlouho nezažil. I když byl s přáteli nedokázal se smát, najednou ho popadl pocit, že prostě nemůže, nebo dokonce nesmí. Něco v jeho životě bylo neuvěřitelně špatně, jen momentálně měl pocit, že je toho všude plno a nemůže se nikam schovat. Snažil se jít pryč, utéct tak daleko jak to jen jde a přesto to pořád nevycházelo, bylo to stále s ním, jako malý černý obláček vznášející se neustále nad jeho hlavou, ošklivý a chladný, navíc ho nikdo jiný nemohl vidět.
 
 

Reklama