My Dear Princess

My Dear Princess... 3.

3. listopadu 2016 v 13:00 | Sasuke




3.

"Magie funguje tak, že si něco představíš a pokusíš se s tím vlastní silou pracovat," pamatoval si Asahina, co mu ten chlápek řekl.
Seděl, koukal na svoje ruce, chvíli rozmýšlel, jestli nebude vypadat jako šílenec, pokud se o něco takového vážně pokusí. Po delším rozmýšlení se nakonec postavil, zavřel oči a ruce natáhl před sebe. Ať se snažil jak chtěl, nemohl v mysli utvořit žádný jasný obraz. Jako by v jeho hlavě bylo náhle prázdno pokaždé, když se o to pokusil.
Znovu a znovu to zkoušel, ale jediné co viděl před sebou byla tma, zmatek, hromada barevných čar. Otevřel oči a zklamaně si odfrkl, když neshledal žádnou změnu.
"A jak mám asi k čertu najednou čarovat?!" Vykřikl naštvaně, protože se o tohle pokoušel už několikátý den a věděl, že co nevidět se tu má jeho společník ukázat.
Položil se na posteli na bok, čelem ke zdi. Obličej si nafučeně podpíral rukou a zíral do bílého prázdna.
"Beztak je to celá pitomost, nechci snad dělat, že jsem uvěřil báchorce, o nějaké princezně, ne?" Ujišťoval se v duchu, zatím co si začal pečlivě prohlížet své tělo. Napadaly ho ty nejšílenější věci. Je možné aby byl dřív někým jiným? Mohl být dívkou?

My Dear Princess... 2.

20. října 2016 v 18:02 | Sasuke
Rovnou je tu další díl. Konečně mám zase chvíli věnovat se blogu, musím toho tedy využít.



2.

Mladík ležel na posteli ve svém pokoji, očima přejížděl krémově barevné zdi a v ruce si přehazoval minci. Přemýšlel. Zatím co slunce hrající všemi možnými odstíny sytě oranžové či rudé mu osvětlovalo otevřeným oknem pokoj, on uvažoval o podivném muži, který mu zkřížil cestu.
Nevěřil mu, pochopitelně celá ta báchorka o princezně a muži, který ji má zabít zněla šíleně. Byl si jistý, že i kdyby to byla pravda, nemá s tím co společného. Vlastně jediný důvod proč na tuhle hloupou hru přistoupil bylo, že se vám dvakrát do týdne nestane, abyste narazili na podivně vystrojeného chlápka, který se vám nabízí za polovičního otroka. Asahina byl od přírody ctižádostivý, panovačný a toužil po někom, kdo ho bude poslouchat. Chlapec z bohaté rodiny, který téměř nezná vlastního otce a s matkou si nerozumí, jeho nejlepším přítelem byl jeho majetek. Rozmazlený kluk, který si myslí, že dokáže všechno, přesně to byl člověk, který přijal Masamuneho nabídku a důvody byly zřejmé. Viděl v tom zábavu. Popravdě ho nejednou napadlo, že si dost možná zahrává s něčím, s čím by neměl, ale jeho znuděnost a marnivost předčila vždycky všechny obavy.

My Dear Princess... 1.

19. října 2016 v 17:58 | Sasuke
Tohle mám rozepsané už douho, možná je čas, začít po dílech přidávat... Jde o hodně netradiční téma minulých životů v některých dílech se bude vyskytovat yaoi, jen varování.



1.


Jmenuju se Yokoou Asahina, tedy v současné chvíli, protože právě teď žiju uprostřed Tokya, tedy až do téhle chvíle jsem tu žil poměrně klidný život, chodil do školy a netušil co mi zítřky přinesou…

Sotva šestnáctiletý černovlásek s šedýma očima, vyzařující jasně ostrý pohled stál uprostřed náměstí a sledoval chlapce vysoko nad sebou, sedícího na soše koně. Jeho oči užasle přihlíželi, jak mává mečem ve vzduchu a pak ho uklízí do pochvy, podivně přidělané na o nic méně zvláštním oblečení. V novodobém Japonsku byl cosplay celkem běžnou věcí, ale kdo to kdy viděl, předvádět se v něm na památkách, jako tahle socha, navíc by přísahal, že z meče toho kluka ještě před chvilkou šlehaly podivné paprsky směrem k vznášející se fialové skvrně vysoko nad nimi. Avšak teď když byl blíž, nebyly tu už ani paprsky, ani skvrna, jen dav lidí podivně sledujících toho chlapce…
Hnědé delší vlasy spadající mu do obličeje a vzadu sepnuté do culíku, které se nechaly cuchat větrem, zatím co se rozhlížel kolem sebe pohledem blankytně modrých-do smaragdu přecházejících očí. Pootevřel rty jako by chtěl něco říct a rukou zakryl slunce neustále mu ztrpčující pohled kolem.
Černovlásek stojící dole spolu s davem zalapal po dechu v němém úžasu, sluneční záře dodávala zvláštní lesk zbroji a kůži, do které byl ten tam nahoře oblečený.
"Rytíř?!" Vyhrkl poměrně nahlas.
Oči ze ve kterých se odrážely paprsky slunce jako zelené jiskřičky se střetli s těmi jeho a mladík náhle strnul v pohybu, shlížel dolů a vypadal, že chce promluvit neschopen však slova. Těkal dlouze očima po postavě z davu.
"Yoshi-san?"

 
 

Reklama