Jednorázovky Fanfikce

Just... I need you.

11. listopadu 2016 v 12:55 | Sasuke
Tentokrát se jedná o kratší neplánovaný výtvor na motivy seriálu Inuyasha. Fanfikce má sotva jenu stránku, takže to neokrade o čas vás ani mě a myslím, že se to celkem vydařilo, je to psané Ich formou se kterou jsem si mohl možná více vyhrát, ale i tak mám pocit, že to za to opravdu stojí.




"Odejdi!" Odstrčil jsem od sebe děvče, rozlitá polévka se kterou s dala tolik práce mě vůbec nezajímala. Především jsem si přál dostat se z jejího dosahu a navzdory vlastním slovům, jsem to byl já, kdo vstal a opustil jeskyni.
"Gomenasai!"
Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že klečí na zemi s hlavou v prachu a hluboce lituje. Směšné kolik respektu si je schopný někdo získat, když má síly démona. Nedalo se ani vzdáleně mluvit o tom, že by to byla její chyba, avšak stejně to vždycky byla ona, kdo se omlouval. V poslední době jsem k ní byl chladnější než kdy dřív. Něco ve mně křičelo a bouřilo se, snášet přítomnost toho děvčete se pro mě stávalo utrpením najednou víc než jindy.
Posadil jsem se na chladnou zem, zahleděl na měsíc a nechal vánek, aby se mi otíral o kůži. Mísily se ve mně až zoufalé pocity, když mi došlo, že se nestačí odvrátit, abych ji už neměl před očima. To ubohé, lidské děvče, které mi nedá pokoje a nenechá mě spát. Nikdy se ode mě nehne ani na moment a se svou mizivou silou se tváří, jako by mě chtěla za všech okolností podpořit. Dávno vyrostla z oranžového, dětského kimona. Před ní jsem se vždycky tvářil, že vlastně netuším, kolik času už uběhlo, protože pro démony jako já je čas věčný, ale byl jsem si toho vědom. Čtrnáct. Je jí už čtrnáct. Černé vlasy sahají až daleko na záda, dva pramínky má spletené dozadu a občas si do nich dává květiny-
"Kdy jsem si začal tohohle všímat?!" Uvědomil jsem si.

Zrození legend

30. srpna 2016 v 11:44 | Sasuke
Prodíral se džunglí, v krku měl úplně sucho a oči ho pálily z nedostatku spánku. Nemohl najít ani kapku vody a pociťoval, že je již na pokraji sil. V korunách stromů se ozvalo zašustění. Okamžitě zbystřil a jako by sebral všechny své síly, jako výboj blesku zmizel ve křoví, odkud mapoval okolní koruny stromů.
Několik nekonečných vteřin byl klid, napjaté ticho před bouří sužovalo snad celý prales, když náhle znovu to zapraskání, tentokrát následované těžkým dopadem do brnění oděné dívky.
Vypadala zvláštně na zdejší poměry, honosná zbroj skrývala její ne zrovna statnou postavu a naháněla strach i respekt. Temně černé vlasy lemovali bledou pleť, avšak ani jim se nepodařilo skrýt všechna její tajemství. Na první pohled bylo vidno, že je ještě nevyzrálá, avšak ona sama si to nejspíš nepřipouštěla.

Proč Uchihové nenávidí Tobiramu

9. dubna 2016 v 0:24 | SasuKe
Tak se mi už trochu daří v tom opravování jednotlivých povídek do čitelnější formy. Trochu jsem se zděsil nad některýma hrubkama a bojím se, kolik se jich tu ještě poflakuje, každopádně rekonstrukce blogu zatím probíhá celkem hadce. NMLNMM je kompletně opravené, stejně tak Dva večery a dvanáct let pro Hokageho by už mělo působit trochu inteligentněji, malinko mě bolí, jak mi tam občas ujíždí ty charaktery, ale celé jsem to úplně předělat nemohl, ani vlastně nechci, jednou jsem to tak napsal, takže to tak má být. Stále ještě opravuju Akatsuki a opravdu zvažuju, že k tomu zase něco napíšu. Každopádně včera jsem si tak kontroloval jednu jednorázovku, o které jsem už dřív tušil, že na ní později navážu. Nebudu z toho dělat sérii, ač by byla nejspíš zajímavá, nemám dost nápadů, ale volného navázání jste se tedy dočkali v podobě téhle povídky. Kdo byse chtěl ještě podívat na tu předchozí jde o Proč Tobirama nenávidí Uchihy i tetokrát to bude TobiIzu pochopitelě a doufám, že se vám bude líbit. Je to mládeži naprosto přístupný, není tam nic 15+.



Bylo pěkné teplé dopoledne a Tobirama stál klasicky nastoupený ještě před obědem u domu hlavy klanu Uchiha. Každý den kdy sem chodil prskal a rozčiloval se, jenže neměl na výběr, 'v zájmu míru' to jednoduše dělat musel. Pomalu začínal mít pocit, že tady vlastně pravidelně vykupuje svůj klan a musí skládat tu nejhorší oběť v porovnání se všemi, co pro ten mír nakonec jen umřeli.
Dveře se otevřely a on se raději podíval jinam, protože už teď se mu v očích leskl vztek a odpor, že se musel vůbec přiblížit k tomuhle místu. Nemohl si pomoct, ale jeho žaludek dělal kotrmelce, jakmile si jen vybavil černé vlasy a ty odporné oči, ve kterých se odrážela nejen krev prolitá na bojištích, ale především ta nekonečná arogance.
Několik jistých, lehkých kroků a bouchnutí dveřmi, odrazil se, aby vzápětí přistál těsně vedle něj.
"Takže, můžeme jít?" Řekl na místo pozdravu s klidným, mírným úsměvem.
"Hm," zavrčel světlovlasý, ani se na něj na moment nepodíval, jen vyrazil co nejrychleji k lesní cestě vedoucí do hor, kde každé odpoledne trénovali.
"Špatně ses vyspal?" Prohodil přátelsky mladý Uchiha.
"Spím špatně od doby, co se sem celý váš klan nakvintloval," přiznal bez obalu, to že hlavním důvodem je právě jeho společník si však raději nechával pro sebe.
Už od dětství, kdy v boji ztratil své bratry, z duše nenáviděl celý Uchiha klan. To poslední co by ho kdy napadlo bylo, že stane osobní hračkou jednoho z nich. Nahlas by to pochopitelně nikdy nepřiznal, ale vzhledem k tomu, v jaké byl pozici, si tak připadal den ode dne víc.
"Kdybych mohl, jednoduše ho tu uškrtím, vezmu něčím po hlavě a zakopu někam, kde by ho nikdy nenašli. Kdybych mohl..." Jenže nemohl.
Dobře si uvědomoval, že udržet křehký mír vedený momentálně mezi jejich staršími bratry vyžadovalo tvářit se, že spolu výborně vycházejí.
"Tobi, pohni!" Ozval se Izuna, který byl dobrých deset kroků před ním.
"Mohl bys si tahle oslovení nechat, než budeme někde, kde to nemůžou slyšet lidé?!" Zavrčel protivně světlovlasý.
Druhý v legraci protočil oči v sloup a už byl tiše, aby ho nedráždil.

Mateřská láska

20. ledna 2016 v 14:00 | Sasuke

Našel jsem tuhle asi rok starou povídku a na blogu jí najít nemůžu, nejspíš jsem jí sem vůbec nedal. Dostal sem zrovna chuť napsat něco opravdu krátkého, výstižného a hodně depresivního ohledně té aktuální mangy, která tehdy vyšla a z nějakého důvodu jsem si řekl, že udělám pravý opak. Depresivních výlevů na téma, "jak moc špatně to může skončit" jsem už napsal dost a bohužel často sem se trefil, jednou dokonce dva roky před tím, než se to vůbec objevilo v manze.

Popravdě, novej Gaiden se mi nelíbil z mnoha důvodů, paneláky, to že jsou najednou dospělý, to že mají děti, mobilní telefony a notebooky, ale teď mám o důvod navíc, proč se mi nelíbí, důvod přes který se bohužel přenést nemůžu. Jenže špatných nápadů na to "jak by to mohlo skončit" jsem měl už dost, tak si říkám, tentokrát pro jednou napíšu něco jinačího.

Darkness... Silence...

10. ledna 2016 v 17:33 | SasuKe

Tak mě Sakura poprosila, abych jí napsal nějakou such shipping povídku. Nějak jsem měl přes víkend náladu. Hrozně moc jsem se snažil, aby se jí to líbilo a už teď vím, že to vůbec nesplní její požadavky na to, aby to bylo něco sladkýho a romantickýho, kdy Sasuke za Sakuru obětuje život nebo jí vyzná lásku, but- IT IS SASUKE!!! q_q A mě hrozně bolí číst takový ty přehnnaně sladký, dojemný, klišé povídky, kde se tohle děje... Tak teda se ti hrozně omlouvám, uznávám, že neumím psát tak, aby se ti to líbilo, ale... Prostě tad to máš no.




Uprostřed vlhké chladné jeskyně ležela na zemi potrhaných legínách a špinavé sukni. Vypadala, jako by byla v bezvědomí po těžkém vyčerpávajícím boji, avšak ve skutečnosti byla v pořádku. Přes několik šrámů a špínu na oblečení, zůstávala stejně krásnou jako jindy.
Byla tu už přes dvě hodiny a stále se neprobouzela, její tvář budila zdání, že klidně spí a možná tomu tak i bylo. Až na občasné odkapávání vody, tu zatím nebylo nic a nikdo, kdo by ji budil. K tomu se nakonec odvážně odhodlal až chlad, když svou rukou stále přejížděl po jejím křehkém těle.
Černé řasy zdobící její víčka se roztřásly, opatrně otevírala oči, jako by se bála přívalu náhlého světla, který zde vůbec nehrozil. K vlastnímu překvapení zjistila, že ji všude kolem obklopuje pouze tma. V první chvíli myslela, že jen zůstala v bezvědomí až do tmy, ale vzápětí si uvědomila, že určitě není nikde v lese, ani poblíž, nerozeznávala žádné obrysy a díky bystrým smyslům brzo pochopila, že je někde ve vlhku.
Krátké škubnutí a vzápětí si uvědomila další věc, její ruce - nemůže s nimi hýbat. Začínala si dávat jedna a jedna dohromady, leží tu svázaná, takže ji někdo unesl. Za všech sil se posadila a přes bolest hlavy přemýšlela, k čemu vlastně došlo.

Memories

22. října 2015 v 0:53 | SasuKe



Stojí uprostřed ničeho, malá bílá místnost, uzavřená, přesto nekonečná. Místo kde je všechno a nic, místo se statisícem myšlenek a žádným závěrem. Uzavřen uvnitř vlastního nitra tu jednoduše existuje a sám se diví, že ještě vůbec může stát, dýchat, dívat se.
Využívá toho a dívá se kolem sebe, do obřího bílého prázdna, kde nic nenajde. Nic…? Tentokrát tu ale něco je. Vlastně to tu bylo vždycky, ale skryté, hluboko uvnitř a on před tím neustále zavíral oči, upadal do temnoty a zoufalství, nesnažil se už dívat před sebe a zapomněl, že tu jje něco malého a krásného.
Pociťuje chlad, únavu a bolest. Ví, že nemá moc času, ví že je to zřejmě naposled, co je tady, proč? Přišel sem něco najít.

Proto pletla ty věnce

19. října 2015 v 0:43 | SasuKe


Krásná jemná melodie se line jarní krajinou. Překrásný hlas, ještě krásnější dívka… Jediné co narušuje tuhle zvláštní píseň je šum obrovského vodopádu, poblíž kterého sedí v trávě a trhá květiny.
Její krásná, nepříliš vyvinutá štíhlá postava a hladká, bělostná kůže napovídají, že je už téměř dospělá, nejspíš by už pomalu měla věk na vdávání. Jenže po ní se v téhle vesnici raději žádný chlapec už neotočí, žádný na ni nezavolá, neusměje se. Kdokoli ji potká, úsměv mu z tváře naopak hned mizí. Jen jediný má odvahu za ní vždycky přijít, jen jediný člověk jí rozumí. Nechce aby zůstala sama. Ale ona je.
Nerozumí lidem, neodpovídá na jejich otázky, neotočí se na jejich volání. Nejspíš ani nepoznává jejich hlasy, postupně je zapomněla, aby si uchovala bezchybné vzpomínky na ten jediný, který chce slyšet.
Sedí v trávě, trhá květiny, zpívá. Jako každý den od doby kdy začnou kvést. Jako každé jaro, každého roku. Stejně jako tu sedává na podzim, když začnou padat první listy stromů a chladný vítr se opírá do jejich větví. Sedí u toho vodopádu a zpívá melodickou písničku.

Asi to bude láska...

15. října 2015 v 19:00 | SasuKe
Tak jo, pokud je teď čtvvrtek 15. října a je sedm večer, tak se mi povedlo článek načasovat a on vyšel! :D Tohle je speciální povídka, kterou jsem napsal pro Sakuru, protože má dneska patnácté narozeniny, teď nejspíš sedím na gauči vedle ní, zatím co to čte a facepalmuju, nad tím, jak neumím přát lidem k narozeninám. Řekl jsem si, že SasuSaku povídka ti udělá určitě radost, takhle je opravdu speciální pro tebe, určitě pochopíš proč, jakmile ji dočteš. Patnáct je krásný číslo, hlavně pro pedofily, máš toho už zasebou dost, před sebou ještě víc a vedle sebe mě, takže jednoduchý to v životě mít nebudeš, jsou to už pomalu dva roky, co mi "obohacuješ" život a obvykle to stojí za to, umíš mě vždycky hrozně naštvat a stejně tak mě umíš podpořit, už jsem si prostě nějak zvykl, tak doufám, že za další dva roky sem napíšu nějaký ještě pitomnější přání, protože ten text se mi trochu zvrhává a mam strach, že jestli už nebudu končit, začnu tě tu pomlouvat. x'D Takže všechno nejlepší, ať se ti splní všechny tvoje přání, hodně štěstí, zdraví, lásky, málo Naruta a buď pro mě pořád ta nejlepší Sakura, přes to všechno... ~



Bylo příjemné, teplé jarní odpoledne. Mladík ležel na vršku obřího monumentu Hokage a oči upíral někam k nebi. Za okamžik vydal pro něj typický povzdech a oči zavřel, jako by už snad viděl dost a ani to nebe ho nepoutalo.
"Chodíš sem každý den, Sasuke-kun," ozvalo se za ním, byl si dávno dobře vědom, že někdo přišel.
"Ino..."
"Něco tě trápí."
Konstatování něčeho tak očividného, dívka si bez pozvání sedla vedle něj a zadívala se taky na modrou oblohu, kde se proháněly bělostné mráčky, vždycky někam spěchaly.
"Nebe… je pěkné nemyslíš? Ty mraky jsou jako ty, taky nikde dlouho nevydrží, pořád se za něčím ženou," řekla s trochou lítosti v hlase.
"Tak řekni, proč ses vrátil, už jsou to dva roky, co jsem tě neviděla, když válka skončila, myslela jsem, že ani neuvidím. A teď co si přišel, vysedáváš tu každý den," podívala se na něj nakonec s otázkou v očích, "takže proč?"
"Přemýšlím," odvětil Uchiha. V jeho jasně černých očích se odrážely paprsky slunce a s jeho vlasy si tady nahoře právě pohrával vánek.
"O čem je to tentokrát?"

Konec

2. června 2015 v 0:09 | SasuKe
Jak jste si asi všimli, v poslední době spíš než na nějakou romantiku a vtipy mám náladu na jiný typ povídek, dobře se mi popisují vážné momenty a pocity potav. Proč jsem to pojmenoval takhle snad pochopíte, pokud se mi to povedlo popsat dobře. Tentokrát je to povídka k který mě vedlo krátký zamyšlení nad pocity člověka, který vloží do něčeho celý život a pak pochopí, že to nemělo vůbec žádný význam.


Procházel černou chodbou, bez doprovodu jakýchkoli světel, tichými, klidnými kroky s hlavou plnou myšlenek a neskonalým pocitem únavy mířil podzemním komplexem chodeb do jedné z místností, kde potřeboval něco najít.
Často tiše přemýšlel, nikdy však ne tak, jako právě dnes. Uběhlo pár dní od chvíle, kdy se celý jeho život změnil a ještě pořád nemohl všemu uvěřit.

Květina bez vody

29. března 2015 v 1:46 | SasuKe


Květina bez vody




Narovinu nevím co mě to napadlo dávat všemu tak divný názvy a vypisovat najednou nějaký momenty z historie Naruta, ale nemůžu si pomoct, každej večer mám chuť něco podobnýho napsat.

Housenka, Kukla, Motýl

26. března 2015 v 14:53 | SasuKe
Tak jo, mám takovou mírně depresivní náladu, místo psaní toho co bylo v plánu se mi nějak podařilo napsat tEď z fleku během hodiny tohle, snad se vám to bude líbit.


Seděl na zápraží domu kde strávil už neuvěřitelně mnoho času, nejspíš až moc na to, aby tu chtěl ještě zůstat. Věděl, že dnes odpoledne tu vysedává naposledy. Přemýšlel o všem co zažil, co zažít chtěl a co zažít mohl nebo ne. Hlavou se mu honila tuna myšlenek a netušil kde začít, než tohle místo opustí, potřeboval si je všechny urovnat.

D.N. Angel ep. 27 Noc Darka Mousyho

25. května 2014 v 14:21 | SasuKe
Ano jde o povídku... :3

Kecy o seriálu, které můžete přeskočit, jestli chcete:
Viděli jste D.N.Angel? Násludující text je plnej spoilerů, jen varování, pochybuju, že by na to chtěl někdo koukat.. :D
Je to chvílema nudný a chvílema super, občas to je malinko umělý, ale mělo to svoje kouzlo. Jenže já hned na začátku prostě spároval Darka a Risu a doufal sem, že to tak dopadne, ale ONO TO DOPADLO JEŠTĚ DALEKO HŮŘ! Já celou dobu žiju v naději, že nakonci bude mít Dark vlastní tělo, až odejde z Daisukeho a nějaká Dai x Riku mě fakt nebavilo, já prostě nebyl fanoušek Riku, ale Risy... Ona je pravda byla hloupá, byla naivní, ale lidská, upřímná a pro Darka by udělala všechno, navíc Dark takovej správnej hazjlík, já ho měl rád... :D Určitě radši než Daisukeho i když proti němunic nemám... A pak sem si strašně oblíbil Satoshiho! Ten se stal muj favorit už v prvnim díle, kdy byli s Daisukem na tom úklidu..
Daisuke: "Proč nepřišli pomoct ostatní?"
Satoshi: "Řekl jsem jim aby nepřišli... Chtěl sem abysme byli sami..............Máš dnes večer volno?" XD Prostě Satoshi, díky němu to bylo vždycky tak hrozně teplý! xD Líbilo semi jak mučil Daisukeho jen kvůli poledu na ty pištcí holky.. xD

Proč Tobirama nenávidí Uchihy

9. dubna 2014 v 19:33 | SasuKe
Fajn, nikdy by mě nenapadlo, že budu psát o někom jako Senju klan, ale tak stalo se, ta myšlenka mě trkla a za tři hodiny byla zpracovaná. :D Nevim, četl jsem poslední dobou hodně o Hashiramovi a Madarovi a nějak mě dnes prostě tohle napadlo v souvislosti s mojí úvodkou na fb, kde mám Tobiramu a jeho vřelé vyjádření vztahu k Uchihům. (Tváří se tak lehce ironicky a říká "Uchihas")
Jen pro info, řekněme, že je tam Tobiramovi tak devatenáct, jo? Hashirama je o něco starší a podobně to maj Madara s Izunou. Jinak dost by mě potěšily nějaký komentáře, i kdyby to měla bejt kritika, tím lépe, pro autora je ten koment pod článkem opravdu důležitej, neříkám to jen tak. Každopádně si snad povídku užijete.
TobiIzu povídka.



"Nii-san, opakoval jsem to už stokrát, mír-nemír mě do toho posedávání s Uchihama netahej!" Rozhodil Tobirama rukama a zamířil ven, jenže jeho sourozenec ho pevně chytil za rukáv.
"Tobiramo přestaň!" Klidnil ho.
"Já opravdu, opravdu nesnáším Uchihy!" Protestoval mladík.
"Jestli teď odejdeš, mohlo by je to urazit!" Připomněl mu Hashirama.
"Jestli mě donutíš tu zůstat, urazím se já!" Zavrčel mladší.
"S tím nějak dokážu žít," zasmál se dlouhovlasý a postrčil ho zpět dovnitř.
Tobirama byl naštvaný, včera se jeho bratr vrátil a jako by nic mu oznámil, že po tolika mrtvých a zraněných spolu prostě jen uzavřou mír a budou dál v klidu žít. To se na tom teda nemohli domluvit rovnou, ne?
"Jako by se těm černovlasým zmetkům dalo věřit!" Pomyslel si nabroušeně.
Museli nechat zemřít stovky lidí, aby si uvědomili, že jejich klany dokážou normálně žít, vedle sebe? Ne, nesmysl. Kdyby to tak bylo, k tomuhle by nikdy nedošlo, vždycky tu bude souboj o to, kdo má nad kým nadvládu a tím že zvou Uchihy do vlastního domu o ni právě přicházejí.

Silvestrovská povídka

5. ledna 2014 v 4:31 | SasuKe
Jelikož u mě na prázdniny byli Crash a můj milovaný bratříček Chaoss, naskytla se mi jedinečná příležitost. Jelikož jedině, když jsme my tři spolu vznikají legendární hlášky, navíc roleplay everywhere, tak sem to po celou dobu zapisoval, že podle toho napíšu Silvesrovskou povídku. Je to asi hodně o Sasukem, jelikož znám spíš svoje myšlenky než cizí... xD Domyslel sem si toho jen opravdu velmi málo, zbytek je realita.
(Jen abyste věděli podle koho jakou postavu píšu i když je to asi jasný Sasuke = já, Itachi = nii-san, Naruto = Crash (tomu jsem postavu vybral podle inteligence ._." ) )

Lunapark

5. prosince 2013 v 0:15 | SasuKe
Tak jo, ať se nenudíte, né že bych se na blog vykašlal, ale trénuju teď kreslení, nemůžu moc psát, ale vymýšlím pro vás pokračování Akatsuki, abyste neřekli. ˇ^ˇ A teď jednorázovka psaná do soutěže... :D
Varování: Yaoi, incest 18+


Venku se rozlévaly horké paprsky jasného letního slunce, Sasuke seděl uvnitř u stolu a poklepával prsty o jeho desku. Nesnášel hromadu věcí a nejvíc ze všeho čekání. Mohl teď být někde venku a sportovat, ale musel počkat, až přijde Itachi domů.
Prostě se rozhodl, že ho dnes jako milující bratr vezme do nově vystavěného lunaparku, přesto že na to neměl pomyšlení. Představoval si, jak bude celý den dělat nesmysly kterými se mu bude snažit zvednout náladu jako obvykle.
Přešel k vodovodu, aby si natočil trochu vody, právě ve chvíli kdy se příjemně vlažná tekutina dotkla jeho rtů, se v zámku ozvalo jemu tolik známé šramocení klíčů.
 
 

Reklama