Tóny osudu XVIII.

24. října 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu
Ne, pořád to nedělám! :D Pořád to po sobě nečtu a myslím, že to prostě vydám celý s chybama a pak si to celý přečtu, dám do nějakýho normálního stavu...tady se mi to už nebude chtít opravovat, takže to smažu a použiju k něčemu, co si ten příběh zaslouží. :D Můj přístup k věcem je fakt smutný, v pořádku, zvládnu se za to zkritizovat sám. xD



Celou cestu si opakoval, že nechápe, proč ho nemohl odvézt. Rozuměl, že se nechce znovu vidět s Aizawou a rád by se vyhnul konverzaci o kapelách, které ho vůbec nezajímají, ale stejně byl tohle neuvěřitelně neprofesionální přístup. Nemluvě o tom, že cestovat hromadnou dopravou přes Tokio byl náročný úkol.

Jakmile zaklepal na dveře Aizawovy kanceláře, zevnitř se ozvalo obvyklé: "Moment," a chvíli přicházely i zvuky štrachání, než mu přispěchal otevřít.

"Ahoj Daisuke!" Přátelsky se na něj usmíval, ještě víc ho však rozzářil text, který držel v rukou.

Po té co mu ho předal si jej chvíli zkoumavě prohlížel, několikrát si posunul brýle na nose a hlasitě odkašlal: "Ehm, no nejsem si jistý o čem to vlastně je, možná v tom vidím něco úplně jiného než bych měl, vzhledem k tomu, že ten předchozí text byl...no...ehm…jednoznačně o…milenecké vášni," v ten moment se chlapci na tváři rozlil víc než jen šokovaný výraz, "ale každopádně hádám, že to bude mít úspěch."



"Cože v tom textu bylo?" Vydechl a hned mu vytrhl i ten současný.

"No nejsem schopný ti to přesně odcitovat, ale… ty jsi to nečetl?" Zarazil se najednou nad tím uvědoměním.

"No… ne vlastně nečetl."

První text si Daisuke neměl šanci přečíst, protože zatím co on dospával krušnou noc, ani netušil, že je něco takového na světě, než to dostal do rukou Ishida a dnes byl tak zamyšlený, že ho to ani nenapadlo. Celý bledý mu papír podal zpět a to co Naoki s ním dělá a jeho inspirace byly najednou jasné jedna a jedna, které dávali dohromady dvě, tedy tyhle texty.

"No nicméně, můžeš tu tak hodinu počkat? Dojdu pro hrubý nástin programu, který je už téměř hotový, chci abyste se na to ty i Naoki podívali, nebo alespoň ty. Vím, že nejsi animátor koncertních programů, ale jako jeho asistent bys to měl všechno projít, seznámit ho s tím a případně nám navrhnout změny. Samozřejmě nechám Juna, aby se na to podíval, až bude mít chvíli, má s tím už mnoho zkušeností, stejně jako s tvorbou Hiroe-san, ale předpokládám, že si nejprve bude chtít odpočinout několik dní v hotelu, takže ho nemůžu hned obtěžovat."

Zhruba od chvíle kdy pan Aizawa pronesl ono jméno ho chlapec téměř přestal poslouchat. Několikrát se ujišťoval, že se přeslechl, ale vše nasvědčovalo tomu, že ne.

"Promiňte, koho že? Říkal jste Juna?" Zopakoval značně zmateně.

"Ty o tom nevíš? Naoki ti to neřekl, nebo to ještě neví ani on? Myslel jsem, že mu to poví sám, Jun zítra přiletí zpět do Tokia."

"Ten telefonát!" Proletělo mu hlavou, ale nahlas vykoktal jen cosi těžce srozumitelného jako: "N-ne. Vlast-ně neřekl..."

"Museli jsme ho požádat, aby se s Hiroe-san nescházel před koncertem a nerozptyloval ho, nicméně si myslím, že ti to určitě usnadní práci. Dokonce jsme tím vyřešili i problém s kapelou. Jun sice nemůže vystupovat, ale nahraje pro Naokiho doprovodnou hudbu k novým s písním, což fanoušci jistě ocení, stejně tak náš misrt určitě nebude proti."

Přes to, že ten muž se na něj usmíval, Daisuke vypadal jako opařený.

"Tak já počkám na ten program," odkýval mu s dost chabým, falešným úsměvem, poodešel se posadit na jednu z židlí na chodbě, zatímco mu hlavou běžela spousta myšlenek.

"Ráno když se ptal co se stalo, určitě mluvil s ním. Proto vypadal tak… šťastně? Ovšem. Ani mi nic neřekl. Ten pohled v jeho očích nejspíš ukazoval, jak moc mu chybí. Usnadní práci říkal pan Aizawa. Usnadní práci. Jakou práci? Když se ten chlap vrátí, Naoki už mě pochopitelně nebude potřebovat. Znamená to, že když pro něj bude zase dělat program a hudbu, budou zase vystupovat spolu?" Všechny tyhle myšlenky pomalu ale jistě zaplňovaly jeho hlavu, přetékaly pryč a topily ho v nejistotě. Jeden by řekl, že když má někdo hodinu čekat, bude se nudit, to v tomhle případě ovšem neplatilo. Ani si nevšímal kolik času uběhlo, když se snažil zbavit těch úzkostlivých myšlenek.

"Tady jsou ty papíry, zkus tomu věnovat trochu pozornosti," mírně se usmál muž s brýlemi, když mu je podával a vypadal, že nepostřehl depresivní auru všude kolem.

"Ovšem, kouknu se na to hned jak dojedu domů," to sice řekl, jenže realita byla úplně jiná.

Když přišel, hodil je kamsi do šuplíku, přesně takovým stylem, jak to dělal Naoki, když se zbavoval důležitých dokumentů a dal se směrem nahoru. Původně se chtěl zašít do svého pokoje, když ovšem procházel kolem místnosti, kde majitel domu vždycky býval, když nechtěl být rušen, rozhodl se jít dovnitř. I když to měl zakázané, stejně to už několikrát udělal. Měl z té místnosti pocit, že se tu blonďák schovává před světem, když chce být na chvíli sám sebou. Kolem bylo všechno co měl rád. Nepořádek, hromady textů, vět, nebo not, fotografie, cd a dokonce dvd se záznamy z koncertů. Jako ve většině místností tohohle domu, ani tady nechyběla televize a postel, na kterou se mladík bez okolků natáhl. Zastrčil DVD do přehrávače, obejmul deku i ovladač a čekal.

Jakmile se na obrazovce rozběhl záznam z koncertu slavné dvojice, zamyslel se nad faktem, kolikrát tohle asi jeho spolubydlící sledoval a proč, jestli se jen tak vyžívá ve vlastní dokonalosti, nebo je to prostě něco, co je pro něj skutečně důležité. Odpověď v jádru znal, koncertu i přes sklo čišela atmosféra, která říkala, že oba mladíci na pódiu si ji neuvěřitelně užili.

"Když se teď Jun vrátil, tak on už mě nebude potřebovat. Chci aby mi řekl, že to není pravda, jenže mám pocit, že je úplně nemožné se ho na to zeptat," s tou myšlenkou si položil obličej do deky za doprovodu hudby a nečekaně usnul.

Spal docela dlouho. Probudil se částečně chladem a taky proto, že tahle postel nebyla příliš pohodlná. Posadil se do tureckého sedu, protřel si oči a trochu zamžoural. DVD dávno neběželo, všude bylo ticho a v pokoji kde spal šero. Zamyslel se, jestli je už Naoki doma, protože muselo být celkem pozdě a on mu neřekl, kam zmizel.

Jakmile vyšel na chodbu, zjistil, že po celém domě je zhasnuto, ale z pokoje slavné hvězdy vycházel nějaký zvuk, nejspíš hlas. Mladík si povzdechl, chtěl si s ním promluvit o tom ránu, chtěl mu říct, že ho to mrzí, protože přece jen ho tady Naoki nechal bydlet, aby nespal někde v parku, zvlášť když už přicházel podzim a venku bylo ošklivě. Staral se o něj, když onemocněl a vlastně měl tak trochu pocit, že se o něj staral vždycky, i když o tom nemluvil. Cítil se opravdu špatně kvůli té hádce, na druhou strnu, o Junovi se dozvěděl až v agentuře, ráno mu vůbec nic neřekl. Ani si neuvědomil kdy, ale považoval ho už tak nějak za kamaráda a když před ním tohle tajil, docela ho to rozčilovalo. Nebyl si ovšem jistý, jestli by mu měl i tohle říct. Za prvé nevěděl jak, za druhé očekával, že ho nebude ani poslouchat a v neposlední řadě, když už by poslouchal, jeho zatvrzelá povaha mu nedovolí uznat, že by mohl svoje chování změnit. Vlastně tedy shrnuto podtrženo bylo zbytečné mu cokoli o nějakém přátelství a důvěře říkat.

Chystal se tedy zaklepat na dveře jeho ložnice alespoň ohledně té omluvy, jenže zevnitř opravdu vycházel hlas a zdálo se, že právě někým telefonuje. Podle útržků rozhovoru bylo jasné, že s nějakou dívkou a tón napovídal, že nejspíš půjde o Ami. Nemluvil tím obvyklým povrchním, odměřeným tónem a co si budeme povídat, v jeho okolí nebylo zrovna moc lidí, u kterých by si ho odpustil.

Daisuke se tedy rozhodl, že chvíli počká, aby ho nevyrušoval. Jenže jak tak stál za dveřmi, opřený o zeď, neúmyslně poslouchal a po pár minutách zjistil, že ten s kým telefonuje není Naokiho sestra, ale ta jeho. Když zaslechl její jméno, jako opařený vytřeštil oči, ani se nepohnul a jeho hlavou se znovu rozběhl řetězec myšlenek: "Co se to děje? Mluví s Mayu? Přece bylo jasné, že když jí to číslo dám, stejně jí to nezvedne! Znám ho přece, poslal by takovou holku hned do háje, tak co to dělá?!"

Nerozuměl tomu, jenže hluboko uvnitř cítil příšerný odpor k tomu, aby si tenhle cápek povídal s jeho sestrou. Vnímal to jako odporné, otravné a narušující jeho už tak dost rozkodrcaný život.

"Může to být kvůli tomu, že jsem řekl, že se vrátím domů. Je dost možné, že mě tu vlastně nechce. Teda… jak ho znám, asi je to vlastně víc než logické."

Odstrčil se dlaněmi od zdi, o kterou se opíral. Pomalými kroky zamířil ke svému pokoji, protože se rozhodl toho večera už s Naokim o ničem raději nemluvit. Byl si jistý, že se mu chce teď spíš vyhýbat, zároveň ale pociťoval v sobě počínající zoufalství. Nemohl popřít, že ho trápilo, jakým způsobem se vztah mezi nimi vyvíjel. Nesnášel, když si někdo dělal vždycky co chce, bez ohledu na ostatní a přesně tak se cítil pokaždé, když s musel jednat s tímhle člověkem. Dělal si s ním co chce, přistupoval k němu jak jak se mu zrovna hodí a nikdy ho k sobě vlastně doopravdy nepustil.



Uběhlo pár dní a Daisuke právě seděl v přízemí a už asi po osmé si prohlížel program kde bylo napsáno, co zhruba se bude hrát, jaké budou pauzy a kdo během nich učinkuje, několik technických poznámek k podiu, jeho osvětlení, kouřovým efektům a dalším věcem, které prostě vnímal jako fakt a neměl nejmenší ponětí, jaké úpravy tam navrhnout, protože sám se ani nikdy žádného koncertu nezúčastnil, natož aby ho organizoval. Vrcholem všeho bylo, že kdykoli se to pokusil konzultovat s Naokim, ten ho naprosto odbil s tím, že musí někam jít, nemá náladu, nezajímá ho to a udělá si čas jindy.

Z ničeho nic se ozval zvonek. Mladík leknutím nadskočil, nikoho nečekal, navíc majitel domu nebyl doma, takže dost nejistě vyšel ven, aby zjistil, kdo to je. Ishida, Aizawa i Ami měli klíče od brány, protože sem chodili často, takže obvykle čekali přímo u dveří, tenhle člověk stál ale za branou a na tu dálku ho Daisuke opravdu nepoznával.

Muž měl delší rozpuštěné rudé vlasy s černým melírem, na sobě měl koženou bundu a za ním parkoval černý, nablýskaný sporťák. Nevypadal, že je překvapený, že mu nejde otevřít Hiroe Naoki, ale nějaký kluk.

"Zdravím, asi hledáte Naokiho, ale on není doma, mám něco vyřídit?" Zeptal se zdvořile chlapec, když odemkl bránu, nicméně na první pohled na něm bylo poznat, že není na nějaké návštěvy zvyklý.

"Není doma říkáš?" Povzdechl si onen muž, "no to nevadí, já tu na něj můžu počkat, nebo mu napíšu vzkaz," zasmál se, prosmýkl se dovnitř a mířil k domovním dveřím.

"Počkat co?! Hej sem si nemůže každej chodit jak chce!" Rozhodil překvapeně modrovlásek rukama, protože byl z počínání tohohle cizince značně vyveden z míry.

"To je v pohodě, my jsme přátelé už hodně let," mávl dotyčný rukou a ani ho nenapadlo zastavit.

Teprve když tohle prohlásil, dal tím chlapci pocit, že už něco podobného slyšel, nestihl se však dopátrat v paměti kde, protože on mu to vzápětí i vysvětlil: "Myslím, že už jsem tě viděl na letišti, ne?" Teprve v tenhle moment se na něj muž znovu otočil s poměrně přátelským úsměvem a on si začal dávat dohromady, že i když trochu změnil účes, nejspíš je to ten chlápek, který se právě vrátil do Tokia a byl zdrojem všech jeho starostí. Konec konců kolem sebe ten samotářský zpěvák neměl zrovna moc lidí, kteří by o sobě mohli říct, že jsou jeho přátelé.

"Jun?! Ty seš Jun, že jo?!" Vyhrkl neplánovaně.

"Heh, jo, no a ty budeš Daisuke, ne? Pan Aizawa říkal, že jsi převzal moje povinnosti trápit se s Naokiho životosprávou a vychovávat ho," zasmál se, byl zjevně dost nad věcí a s ničím si nedělal hlavu, "ale neboj, teď už se o to nebudeš muset tak moc starat, se vším ti poradím a dáme to dohromady, prý potřebuješ pomoc s přípravou na koncert," prohlásil, zatím co vcházel do domu.

Jestli Daisukeho něco rozčilovalo víc, než ta jeho drzost, pak ten přátelský přístup, s jakým do něj nahustil, že mu se vším pomůže a on po něm jednoduše nemohl vyjet, aby se sebral a vypadl.

"Já myslím, že je to v pohodě, docela jsme se naučil, co mám dělat. Každopádně tu nemůžeš jen tak courat po domě, když Naoki není doma, jasný?! Bude na mě naštvanej, že jsem tě sem pustil."

"Posloucháš mě? To je v pohodě, bydlel jsem tu s ním neuvěřitelně dlouho, jsem ten poslední, kdo by mu tady vadil. Vlastně mám dost možná nahoře ještě svůj pokoj!" Po těch slovech se jednoduše dal po schodišti nahoru, jako by mu to tu celé patřilo.

"Hej! Co myslíš, že děláš?"

"V klidu Daisuke, jen se tady porozhlídnu," stále se choval, jako by se nic nedělo. Dost možná pro něj bylo úplně normální vlézt do domu svého kamaráda, od kterého dávno nemá klíče a dělat si co chce. Co bylo ovšem horší, Jun mířil právě k tomu jedinému pokoji, kam měli všichni zakázáno chodit. Ne že by to Daisuke zcela dodržoval, ale pustit tam zrovna jeho nemohl být dobrý nápad ani v nejšílenějším snu.

"Počkej! Tam nemůžeš!" Rozběhl se za ním, aby ho zastavil, jenže ten drzoun už sahal po klice.

"Proč by ne? Býval to můj pokoj," pokrčil rameny, zatím co nahlížel dovnitř a v jeho tváři se zrcadlil údiv.

"Co to tu Naoki udělal?" Zeptal se trochu přihlouple, při pohledu na fotografie, plakáty, desky a cd všude na stěnách.

"Do toho ti nic není!" Zaklapl u chlapec dveře před nosem. Tvářil se už poměrně naštvaně a opravdu ze všech sil se držel nezačít na něj křičet.

"Možná mu trochu chybím, co?" Zasmál se druhý, když si bezstarostně prohraboval vlasy. Zdálo se, jako by mu ani nedocházelo, jak moc na něm byl jeho kamarád závislý. Jenže pokud to nevěděl, proč mu pak do poslední chvále nedokázal říct o svém odjezdu?

Až teď Daisukemu došlo, že byl vlastně zasnoubený s tou holkou.

"Jestli se vrátil a ona nepřijela s ním..."

"Hele, kde je vůbec tvoje snoubenka? Čekali jsme oznámení o svatbě," pokusil se znít, jako by nic, ale navazování nenucené konverzace mu zrovna nešlo.

"No to úplně nevyšlo jak mělo, odjel jsem, abych si ujasnil pár věcí a srovnal všechno v hlavě. Tak nějak jsem doufal, že bude mít Naoki čas, vyrazíme si a pobavíme se," přiznal.

"Je to jasný, chce se sem vrátit. Rozejde se s tou holkou a zůstane tu s ním."

"No, jak vidíš, on tu není, takže asi bude lepší, když přijdeš později, nevím v kolik se vrátí. Poslední dny chodí domů celkem pozdě."

"Ale, to je v pohodě, zatím ti pomůžu se vším ohledně koncertu," pokrčil rameny, rozhodl se vrátit zase do přízemí a nějak si nedělal starosti s tím, že o jeho pomoc očividně nikdo nestojí, "mimochodem kde vůbec je?"

"Kde je? No já..."

Celou dobu měl podezření, že je právě někde s ním a proto mu nikdy neřekne kam jde, vrací se pozdě večer a zavírá v pokoji. Teprve nyní si uvědomil, že nemá nejmenší ponětí, kde ve skutečnosti je.

"Já nevím, nestarám se o to, kde je, když plní to co má. Jen vím, že se vrací každý den pozdě večer," odpověděl na půl pusy. Cítil se docela trapně, že zase nic neví.

"Jak to víš?"

"Co vím?"

"No že se vrací pozdě večer, to na něj každý večer čekáš?" Udiveně nadzvedl obočí.

"Ne, prostě mě vzbudí, když jde kolem mého pokoje a dupe jako slon!"

Ano, čekal, až se vrátí, aby měl jistotu, že je v pořádku. Nikdy nedokázal usnout v tak velikém domě, když tu jeho majitel nebyl.

"Vzbudí? Ty tu spíš?"

"Já… Já tu s ním bydlím."

"Heh, vážně?" Rudovlásek vypadal, pobaveně a nejspíš tím zakrýval mírný šok. "Nikdy jsem nezažil, aby dokázal s někým bydlet, radši odešel i od vlastní rodiny, než by s nimi denně vycházel. Jak se ti tohle povedlo?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joina Joina | Web | 25. října 2018 v 11:54 | Reagovat

Vždy když vidím jméno Daisuke, v hlavě mám Japonského zpěváka, který byl populární hlavně v 90 letech. Zvykat si na jinou postavu něž je on, je zvláštní.
Je to docela zajímavé čtení :)

2 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 25. října 2018 v 18:45 | Reagovat

Krásný příběh

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama