Tóny osudu XVII.

20. října 2018 v 17:00 | SasuKe |  Tóny osudu
Vysoká je super. Teda není to super, když děláte dvanáctky, abyste si mohli zaplatit nejdražší školu v republice a vrážíte do ní měsíčně 7000,-, ale máme úžasný učitele, super atmosféru, všechny předměty maj něco do sebe a člověk je prostě CHCE studovat. Navíc se to od filmu hodně liší... Můžete psát v podstatě o čem chcete, o fantasy, o homosexuálech, o psychopatech, nebo o Japonsku. Nikdo vám neřekne: "Piš jen o čechách, nemotej do toho cizí kultury, nepiš o věcech, o kterých se ve společnosti nemluví, ředitel to nemá rád a drž se něčeho jednoduchého, co každý pochopí." Už jsme udělal několik velmi extravagantních projevů a zatím se setkávám jen s pochopením, přikyvováním, souhlasem... No tak buď jsme dostali tu nejlepší sebranku profesorů, nebo je to s literaturou úplně jiné než s filmem. Když jsem nedal FAMU na první pokus, ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostanu na daleko lepší školu. Teď už bych neměnil. KOnečně mám zase prostor psát, takže tady máte další díl.



Venku už byla tam, když Daisuke vešel hlavním vchodem přímo do obýváku, kde ležel zpěvák stále na gauči a sledoval informace o nějakých umístění v hudebních žebříčcích.

"Tohle jsi dělal celý den?" Vydechl, zatím co ze sebe stahoval mikinu.

"Povím ti co jsem nedělal, další text, kterej po mě Aizawa zejtra chce," jeho hlas zněl, že to udělal naprosto schválně.

"Děláš si ze mě srandu?! Proč jsi to udělal?!" Flákl chlapec mikinu na zem, když procházel kolem stolu, kde prázdné papíry demonstrovaly, že opravdu nic neudělal.

"Děláš přece svou práci dobře, ne?" Usmál se na něj provokativně ten chlap s rukama za hlavou.

"Proč že jsem se ho vůbec zastával?!" Pomyslel si mladík, když tak sledoval jeho samolibý výraz, kterým se snažil ostatní vždycky potopit.



"Napiš ten text sakra! Nemyslíš si snad, že se tu můžeš celý den válet a vykašlat se na to, ne?!" Křičel na něj, i když věděl, že to příliš nepomůže.

"Myslím, že můžu, celý den tě nezajímalo, jestli ho píšu a teď už je dost pozdě..."

"Přestaň s tím, musíš to napsat!" Rozhodil rukama, aby podpořil vážnost svých slov.

"Jinak co? Vyhodí tě? Ou," Naokiho tón byl jízlivý a zlomyslný, jak to vůbec šlo.

"Opravdu tě nes-," ještě než to stihl dokončit, mladý muž ho chytil prudce zápěstí a strhl na gauč pod sebe.

Jednou rukou ho nečekaně chytil pod bradou, sklonil se k němu a začal jej líbat. Nebylo to citlivé, nebo něžné, zcela tvrdě si vydobíjel svou nadvládu a ukazoval mu tím, kdo má navrch.

Najednou ucítil Naoki palčivou bolest v obličeji. Odtáhl se, jeho tvář byla rudá od chlapcovy rány a palcem si otřel krvácející rozseknutý ret, zatím co zůstával klečet nad Daisukem a sledoval jeho mírně zaslzené oči.

Pár vteřin jen šokovaně dýchal, než se pokusil z pod svého trýznitele vyprostit: "Jdi pryč kreténe!"

Vrazil mu vší silou do hrudníku a vyskočil rychle na nohy.

"Nevím co to kurva děláš, ale obtěžuje mě to! Rozumíš?" Působil trochu legračně v porovnání s ledově klidným mladíkem na gauči, když se tak rozčiloval.

"Nepovídej." Rukama se zapřel o opěradlo a jazykem si ještě jednou přejel bolavý ret. "Ale chceš přece, abych ten text napsal, ne? A já nemám inspiraci. Nebo to snad můžu brát jako že počínaje zítřkem jsem se tě úspěšně zbavil?"

Chlapec nevěděl, co na jeho slova říct, mračil se, zatínal zuby.

"Můžu to napsat jestli chceš, víš. Ale budeš i muset pomoct," usmál se na něj jedním z těch neodolatelných úsměvů, jakými sváděl široké okolí.

Stále mlčel, vůbec netušil, jak má reagovat. Ano, potřeboval ten text, jenže ani trochu neměl v plánu tomu mizerovi takhle ustupovat.

"Uděláme kompromis, jo? Sedneš si tu ke mně, hezky na klín a necháš mě se tě dotýkat a já nebudu dělat nic, co mi nedovolíš, co říkáš? Poslední možnost se rozhodnout slečinko, nebo se zítra rozloučíme," mluvil tiše a klidně, asi podobným hlasem by vlk lákal jehně, aby opustilo ohradu.

Modrovlásek se s velkým sebezapřením nadechl: "Když… když to udělám, napíšeš to?"

"Samozřejmě," přikývl klidně, jako by neměl důvod mu lhát.

"Pět minut."

"Deset."

Chlapec se chystal neochotně posadit vedle na gauč, ale nadzvednuté obočí mu naznačilo, že s tím klínem to myslel vážně. S výrazem vězně na mučícím kole si tedy sedl Naokimu na klín, přesně tak, jak mu řekl.

Ten neváhal a okamžitě obmotal jeho pas rukama, aby si ho pořádně přitáhl a nosem se otřel o jeho krk.

"Proč tohle děláš?" Zašeptal nervózně Daisuke.

"Potřebuju inspiraci a tohle celé je tvoje chyba, ty mi jí dáváš," usmál se spokojeně trýznitel.

"Co to plácá, co to proboha zase mele? Přece nebude tvrdit, že za to můžu já! Jak mu asi osahávání někoho může pomoct, aby napsal písničku!"

Naokiho ruce vyhrnovaly tričko, sjížděly kůži na hrudníku a jeho dech mohl mladík cítit na krku. Musel zadržovat dech, zavírat oči a snažit se nemyslet na to, jak moc divné tohle je

"Nechceš si to taky trochu užít?" Pobaveně sledoval jeho výraz.

"Jediný kdo si to z nás užívá jsi ty, ty zvácenej zvrhlíku!"

Ta slova ho nemohla odradit, nepřestával, protože přesně tohle vzdorování ho nutilo zacházet dál. Už proto, aby mu ukázal, že vždycky vyhraje. Byl posedlý tím, dostat všechno co chce. Svlékl tričko nejprve ze sebe a pak z něj, aby ho mohl přitisknout na svůj horký hrudník.

"A líbat tě můžu?"

"Nikdy! Nenávidím tě!" Vyhrkl chlapec a zoufale se podíval na hodiny.

"Nenávidím ho a on nenávidí mě, tak o co u sakra jde? Tohle je fakt divný," běželo mu hlavou, zatím co oba byli konečně zticha a starší z nich si jen užíval ten pocit ho držet. Trvalo to dlouho, bylo to skoro jako jako by uběhla hodina, když se mohl Daisuke konečně vyprostit z jeho sevření.

"Už je to deset minut!" Vyhoupl se na nohy, sebral svoje svršky a s úplně rudýma tvářema se na něj otočil: "Koukej napsat ten text, jasný?"

"Ovšem, ovšem," mávl na něj druhý s poněkud otráveným výrazem.

Chlapec se rozběhl nahoru po schodech, cestou se ještě zastavil a znovu na něj zavolal: "Napiš ho!" Než konečně zmizel v horním patře, kde se mínil vrhnout nejdřív do koupelny a pak zamknout ve svém pokoji.



Jelikož večer nemohl nepřemýšlet o všem co říkaly ty holky, uvědomil si, že se s Naokim vlastně nechtěl hádat. Ano, pochopitelně byl pobouřený jeho jednáním, protože si myslel, že si může vzít co chce a kdy chce. Jenže to neměnilo fakt, že s ním vlastně v některých ohledech najednou soucítil, začínal rozumět, že nutit někoho napsat dva texty ve dvou týdnech, pokud jim chce zachovat nějakou myšlenku a vložit do nich pocity mohlo být tvrdé. Vždycky si všímal především toho, že on nikdy neplní věci, jak by měl a dělá společnosti potíže. Teď mu ovšem docházelo, že lidi jako Ishida ho vidí jednoduše jako zdroj peněz a nějaká hloubka umění nebo důvody proč vlastně zpívá ho nezajímají. Dokud bude chodit na nudné večírky a usmívat se na davy fanynek, budou jeho problémy pro společnost nepodstatné.

"Proč vlastně dělá právě tohle, když mu to nedovolí trávit čas se svou rodinou?" Pomyslel si Daisuke, když se mu vybavilo, jak ty dvě začaly rozebírat, že své rodiče a sestru vlastně opustil.

Chystal se právě dolů na snídani a tak se rozhodl, že se ho na to zeptá sám.

Když scházel do přízemí, v kapse mu začal divoce vibrovat mobil. Už nejméně po třicáté mu volala jeho sestra, jejíž telefonáty i zprávy úspěšně ignoroval. Stále se dožadovala jakékoli možnosti vidět svého idola.

"Dobrý ráno," zvedl mladík ruku v přátelském gestu, jako by se večer nic nestalo.

"-brý," ozvalo se zamumlání od druhého z nich.

Ten si pročítal noviny, na stole měl kávu místo pořádné snídaně, což jeho asistent přešel v první chvíli jen povzdechem.

"Jdu si udělat tousty, chceš taky?" Zeptal se nakonec.

"Hlavně ne že mi tam zase dát tunu kečupu a taky chci normální sýr, nic odtučněnýho a žádnou zeleninu. Ať to aspoň vzdáleně připomíná jídlo."

"Prosté, "děkuji, dám si," by stačilo," zamručel modrovlásek, když odcházel do kuchyně.

Nebyl tam dlouho, za okamžik se už vrátil s čajem, náloží toustů a posadil se do křesla naproti nevrlému zpěvákovi.

"Proč tak koukáš?" Odrhl na chvíli nos od novin, když si všiml, že Daisuke se cpe a spokojeně na něj zírá.

Ten jen znovu položil dotírající telefon a s úsměvem zareagoval: "Pojďme si chvíli normálně povídat, když spolu snídáme."

"Si upad," zamračil se druhý v prvním momentě, "o čem si chceš povídat?"

Právě v ten okamžik je ale přerušil pro změnu Naokiho telefon. On ovšem hovor nepoložil. Zaraženě koukal na display a jeho spolubydlícímu to přišlo jako přehnaně dlouhá doba, ani takový výraz v jeho obličeji snad ještě neviděl. Nikdy nad ničím takhle neváhal. Nakonec to nejistě vzal, jeho hlas ovšem nic nevypovídal, promluvil zcela normálním nezúčastněným tónem: "Ano?"
Chvíli bylo ticho, blonďák vypadal překvapeně, ale i přes to si nakonec zachoval neutrální tón: "Proč, něco se stalo?"

Mladík sdílející s ním místnost, slyšel hlas, ale nerozuměl, o čem se baví.

"Pochopitelně, budu rád." Ještě snad nikdy od něj neslyšel, že by někomu řekl něco takového, pokud zrovna nehrál neodolatelného a laskavého idola před svými fanynkami.

"Dobře, tak zatím," zakončil nakonec velmi krátký hovor, posadil se zpět na gauč a tvář si přikryl jednou dlaní, zatím co druhou spustil podél těla, až mu z ní telefon vyklouzl na sedačku.

"To si děláš srandu," vydechl a nedalo se říct, jestli zní naštvaně nebo pobaveně, pak si začal tiše smát, ale působilo to spíš děsivě než pobaveně.

"Co se stalo?" Zmateně ze sebe vysoukal mladší, překvapeně si ho prohlížel, protože netušil, co to mělo znamenat.

Druhý mladý muž zvedl pohled a podíval se na něj, málem zapomněl, že je v místnosti. Koutek jeho úst pobaveně cukal, vypadal značně pobaveně a snad i na povrchu šťastně, přitom v jeho očích se dalo číst spíš utrpění: "Nic vůbec nic. Toho si nevšímej. O čem jsi to chtěl mluvit?"

Téma stočil jinam a jeho společník vycítil, že by se nejspíš neměl ptát. Uvnitř ho ovšem hlodalo vědomí, že mu nikdy nic neřekne.

"Tvoje rodina, chtěl jsem něco vědět," vyhrkl bez přemýšlení, "totiž, nikdy jsi mi neřekl, co tě vedlo k tomu začít zpívat a opustit je. Přece jen je to trochu složitá životní situace, ne?" Jeho dotaz už zněl o poznání rozumněji.

Dva zlaté obloučky se vyhouply trochu výš na čelo, protože ta otázka jej zaskočila.

"Moje rodina?" Zopakoval ta slova, nejspíš totiž nečekal, že se zeptá právě na tohle. "Abych řekl pravdu, to rozhodnutí mě moc netrápilo," uchechtl se, "můj otec je sobecký, zazobaný muž, který i přes to, že mě už při nejmenším dva roky neviděl, stále věří, že se stanu ředitelem jeho bezvýznamné firmy. Proč jsem odešel je jednoduché, Jun hrál na kytaru a já chtěl zpívat, jednoho dne řekl, že půjde do Tokia a já souhlasil, že půjdu s ním. Neměl jsem důvod zůstávat doma, navíc kdyby otec nebo matka zjistíli, že jsem gay, asi by to byla sranda."

"Nemáš v plánu jim o tom říct v budoucnu?"

"Jasně že ne, nic jim po tom není a i kdyby, domů se beztak nevrátím, je mi tu fajn. Nikdy jsem neměl potřebu plnit jejich očekávání," jeho slova zněla na jednu stranu sobecky, na druhou ovšem dávala smysl.

"Přece jim to nemůžeš tajit do konce života," namítal druhý, zatím co si cpal do pusy snídani.

"No tak schválně, jak bys oznámit fotříkovi, že jsi spal s chlapem? Máš v plánu mu o tom říct nebo mu to radši budeš tajit do konce života?"

Daisuke se okamžitě rozkuckal, protože ho tím neuvěřitelně zaskočil.

"Myslel jsem, že jsem ti řekl, abys o tom už nikdy nemluvil!"

"Beru to jako odpověď," ušklíbl se zpěvák.

Znovu se ozvalo otravné bzučení telefonu.

"Daisuke, vypni to, jestli chceš snídat ve stejný místnosti," otráveně probodl elektronickou krabičku pohledem.

"To je sestra a obtěžuje mě kvůli tobě," zavrčel.

"Jasně, to mě nezajímá. Prostě netelefonuj u snídaně."

"Co tě to sakra zase popadlo, sám jsi před chvílí telefonoval!" Začínal se trochu zlobit, protože už zase viděl před sebou ten dvojí metr.

"To bylo něco důležitého a zvedl by to v té situaci snad každý, ty se svou sestrou ani nechceš mluvit a nechce nic důležitého."

Pravda byla, že chtěla především Hiroeho číslo, ovšem tvrzení, že nechce nic důležitého, aniž by se zeptal, co se děje, Daisukeho naštvalo. Přece jen je jeho věc kdo mu volá a nechápal, proč to tak najednou ten náfuka řeší, přece sám obvykle ani nesnídal a teď se tváří, jako by ta snídaně byla bůh ví jak důležitá.

Pro Naokiho důležitá byl, opravdu měl po dlouhé době dobrou náladu a chtěl se toho kluka taky zeptat na pár věcí, když už spolu jednou rozumě mluvili. To poslední co tedy potřeboval bylo, aby je někdo rušil. Tak si to ovšem jeho společník nemohl bez vysvětlení vyložit, když viděl jeho zadurděný obličej.

"Fajn, tak abys věděl, tak to teda důležité je! Řekla, že se můžu vrátit domů, že promluví s tátou o tom-," na moment se zarazil, nechtěl zacházet do detailů, když se s ním právě hádal, "o všem o čem bude potřeba a víš co chce výměnou za to? Tvoje telefonní číslo. Odmítl jsem to, ale jak vidím, možná bych jí ho prostě měl dát!" Původně chtěl jen říct, že si ten sobec neumí ničeho vážit, jeho slova ale vyzněla podstatně hůř.

"Chceš se vrátit domů?" Zeptal se ho muž sedící naproti s ledovým klidem.

"Bylo by to tak asi lepší!" Odsekl uraženě, jeho reakci však ani v nejmenším nečekal.

"Tak jí ho dej!"

"Fajn!"

Celé to byla jen hra slov, kdy se jeden druhého snažili dotlačit do kouta. Ve chvíli kdy Daisuke na telefonu několikrát zmáčkl obrazovku a číslo skutečně odeslal už se ovšem nedalo mluvit o tom, kdo z nich vlastně vyhrál. Oba byli naštvaní. Naoki proto, že ten kluk úplně zkazil poměrně hezké ráno a navíc prohlásil, že se chce vrátit domů. Naopak on měl vztek, že sebestředný mladík chce vždycky o všem rozhodovat a vlastně měl pocit, že mu nedal na výběr, než udělat to co udělal a vlastně ani sám nechtěl.

Po chvíli kdy na sebe oba podrážděně koukali si blonďák zapálil, došel ke stolku, kde se válely dva papíry a podal je chlapci se slovy: "Odvez to do agentury," bylo víc než jasné, že tím jejich ranní rozhovor skončil.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 N. N. | 20. října 2018 v 19:29 | Reagovat

V tom, umět dělat delší dobu umění jako kšeft je největší problém to, že když člověk konečně "uspěje" a podívá se na sebe do zrcadla tak se s prominutím dověst okamžitě nepoblejt. Někdy s tím mají problém dokonce i mladí cikáni...

2 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 21. října 2018 v 10:41 | Reagovat

Pěkně napsáno. Zajímavé.

3 nudistka nudistka | Web | 21. října 2018 v 13:05 | Reagovat

Jeden z mých spolužáků na střední, kdysi psal ve své slohové práci o kaštanech a osobní hygieně, tehdy nám suploval osobně sám pan ředitel a byla to sranda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama