Tóny osudu XVI.

10. října 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu



Ještě když postával na zastávce, kde se měl sejít s Kentou, nemohl přestat přemýšlet o tom, jak absolutně nerozumí ničemu, co ten chlap udělá. Jednou na něj křičí, kvůli jeho přítelkyni, pak ho odveze někam pryč, ať už šlo o zoo, nebo šílenou jízdu na motorce a sledování západajícího slunce, nemohl říct, že si to neužil. Jenže jindy se zase choval jako rozmazlené dítě, které všem jen přidělává práci a nakonec ho pokaždé hledal, když někam zmizel. Nebyl si jistý, kterou tuhle stránku má brát vážně. Občas si připadal, jako by vedle něj žily dvě úplně odlišné osoby.



"Daisuke!" Volal na něj už z dálky kamarád, nadšeně mával a vypadal, že celou cestu sem běžel.

"Myslel jsem, že přijedeš autobusem," trochu zmateně a tázavě na něj koukal modrovlásek.

"Ne, tady čekáme na ně," vysvětloval, mezitím co chytal dech, "nevadí že už jsem vybral restauraci?"

Jeho spolužák jen pokrčil rameny. Nějak neměl pomyšlení na to, kam půjdou, věděl, že je potřeba, aby do zítřka Naoki připravil ten text a on ho mohl odevzdat. Navíc mu bude nějak muset vysvětlit, že má spolupracovat s živou kapelou.

"Ahoj," ozval se milý hlas, doprovázený hned dalším: "Nečekáte dlouho?"

Obě děvčata vypadala, jako by patřila do školní rady. Měly uhlazené, skládané sukýnky, jedna z nich měla brýle a krátké mikádo, zatím co druhá dlouhé copánky a jejich oblečení působilo mírně formálně.

"To je Junko, moje velmi dobrá kamarádka," představil mu nejprve tu s brýlemi, "no a tohle je Gina."

"Moc jsem se těšila, až tě poznám," usmála se sladce dívka a trochu sklonila hlavu, jak to bylo v japonsku zvykem.

"Taky tě moc rád poznávám," odpověděl zdvořile, zatím co hlavou mu proběhla myšlenka, že ty její copánky vlastně vypadají celkem roztomile.

Byla úplně jiný typ děvčete, než jeho předchozí přítelkyně. Haruka si dávala pozor, aby vždycky vypadala skvěle, nosila rozpuštěné vlasy, občas chodila lehce namalovaná, jen tak, aby si toho nevšimli učitelé. Vždycky se snažila zářit. Oproti ní Gina vzbuzovala dojem slušného, spořádaného děvčete, žijícího striktně podle pravidel.

"Tak můžeme jít? Vybral jsem restauraci s mořskými plody, napadlo mě, že je máš ráda," usmál se Kenta na svou partnerku a ta mu zdvořile poděkovala.

Daisuke s Ginou je následovali, taky se pokusil na ni trochu usmívat, ale působilo to značně rozpačitě, když si všiml, že se na něj dívá. Na chvíli uvažoval, že by měl ještě zavolat Naokimu a promluvit s ním, aby bylo všechno připravené, protože se nejspíš vrátí dost pozdě, ale právě v té chvíli mu v ruce mobil začal vibrovat.

Všichni se na něj překvapeně otočili, když se zastavil uprostřed chodníku a koukal na display.

"Daisuke? Nezvedneš to?" Promluvil k němu po chvíli jeho kamarád.

"To… ne ne, to je dobré," vypnul tlačítkem zvonění a strčil telefon zpět do kapsy.

"Nemám nejmenší chuť se s ním teď dohadovat, choval se jako idiot, ať si to nechá do večera projít hlavou!" Pomyslel si.



Blonďák naštvaně zahodil telefon a praštil sebou zpět na gauč.

"Je pro mě problém," zašeptal sám pro sebe, přepnul kanál na televizi a chvíli na ni koukal, než sáhl pro deku kterou se přikryl a usnul u ní.

Vydržel tak celé odpoledne, v poslední době si přišel vyčerpaný, od chvíle, kdy měl Daisuke hromadu vlastních starostí nechával plno věcí na něm, jenže on velmi nerad přebíral jakoukoli zodpovědnost a muset se starat o to, v kolik hodin má kam dojet mu vážně nebylo příjemné. Řekl si, že týden je dost času, aby se dostal z depresí a že už to stačilo, aby se ten kluk dal zase dohromady, zvlášť když si může chodit někde na rande.

Přesně tohle byla první myšlenka, se kterou se vzbudil kolem šesté večer a rovnou sáhl po telefonu, aby zjistil, proč ještě není doma. Rozhodl se mu vysvětlit, že jeho práce od doby co tu bydlí rozhodně zahrnuje i věci jako večeře.

Všichni se právě náramně bavili, když mu v kapse začal znovu vibrovat telefon. Nejprve si povzdechl a ignoroval ho, ale když se mobil rozezvonil znovu, sáhl po něm a vstal.

"Promiňte," poodešel kus od stolu, aby nerušil ostatním konverzaci a konečně telefon zvedl.

"Kde jsi tak pozdě?!" Ozvalo se okamžitě bez nějakého pozdravu.

"Pozdě? Je teprve po šestý a já jsem skoro dospělej, co je ti po tom kde jsem," zamračil se, protože přesně věděl, že jakmile to zvedne, zkazí mu náladu už tenhle jeho přístup.

"Pokud vím, platěj tě za to, abys mi byl k dispozici a já tě tu nechávám bydlet, ty se jen posledních několik dní se zavíráš ve svým blbým pokoji, abys nemusel s nikým mluvit! Kde mám večeři?"

"Nevzpomínám si, že by mě někdo platil za to, že ti dělám večeři! Dneska jsem za tebe vyřídil schůzku ze které jsi bez trochy zájmu odešel v prostředku! Ovšem pokud máš pocit, že neplním svoje povinnosti, můžeš to říct panu Aizawovi, ten mě totiž platí. Jistě ti rád poskytne jako asistenta někoho jiného ze zástupu lidí, co ti chtějí připravovat večeře!" Celý rozlícený típnul telefon a vrátil se ke stolu, kde jeho rozhovor nešel úplně přeslechnout.

"Kdo to byl?"

"Něco pracovního," povzdechl si mladík.

"Páni, ty máš už opravdovou práci? Znělo to vážně. Kde pracuješ?" Zajímala se hned zaujatě Junko.

Ovšem než si chlapec stihl něco vymyslet, Kenta ho přerušil: "Nesmíte o tom nikomu říct holky, je to hrozně tajný, ale Daisuke pracuje pro Hiroe Naokiho, toho zpěváka. Vlastně by vám mohl povědět, jakej je to pěknej šupák, nemyslíš, Daisuke?"

"Hej! Říkal jsem ti, že to nesmíš nikde vykládat! Nikde!" Nahnul se k němu přes stůl, aby mu zdůraznil, že to určitě nemá vykřikovat v restauraci.

"Promiň, promiň," usmíval se jeho kamarád nevinně, "ony to nikomu neřeknou, ne holky?"

"Hiroe Naoki, jako ten zpěvák, co žije tady v Tokiyu? Slyšela jsi o něm, ne Gino?" Podívala se tázavě nejprve na mladíka a pak na svou kamarádku krátkovlasá upjatá slečna, která dělala Kentovi společnost.

"Jo, přesně ten," povzdechl si, protože by snad raději pracoval s kýmkoli jiným, jen ne s ním.

"Viděla jsem ho v televizi," přikývla její kamarádka, "ale vůbec se mi nezdál sympatický," pokrčila pak rameny.

"To on taky není," pomyslel si Daisuke.

"Myslím, že jeto přesně ten typ člověka, co využívá všechny kolem sebe a jen se veze na hloupých holčičkách, které obdivují jeho vzhled," přidala se hned i druhá z dívek, Kenta se zatím jen smál a osobní asistent zmiňovaného zpěváka si otráveně podepřel hlavu, určitě nechtěl, aby se ten chlap stal tématem večera.

"Jo, já vlastně nerozumím tomu, proč někdo ztrácí tolik času, aby obdivoval podprůměrného zpěváka, zvlášť to jak na Daisukeho křičel do telefonu jen potvrzuje mou domněnku, že nemá žádné vychování," souhlasila její kamarádka.

"Však on se o sebe ani nepostará, Daisuke ho musí v jednom kuse obskakovat, není snad pravda, že mu i pereš a uklízíš celý dům?" Zeptal se starší z chlapců.

"Jo, vlastně tak nějak dělám i tohle, ne že by mi za to někdy poděkoval."

"To je otřesný," rozhodila pohoršeně rukama ta, která působila jako učiněná intelektuálka a posunu si na nose brýle, "osobně si myslím, že takové parazity by společnost neměla vůbec živit!" Zněla opravdu naštvaně, zatím co jejímu společníkovi to připadalo vtipné, modrovláskovi naskočila na čele vráska. Nazvat ho parazitem se mu už zdálo trochu přehnané.

"Když sem sledovala jedno interview, narazili tam i na to, že údajně opustil svou rodinu a vůbec se s nimi nestýká, myslím, že se na ně úplně vykašlal, přijde mi to kruté, opustit rodiče kvůli penězům. Tohle bych prostě nedokázala, musí na něj být pořádně naštvaní," Gina zněla, že se jí Hiroe nezamlouvá o nic víc, než té druhé.

Daisuke měl ale před očima jasný obrázek jeho milující sestřičky, na kterou si našel chvíli pokaždé, i když přijela vždycky neohlášeně, zdálo se, že ho miluje a naprosto jeho důvody proč odešel z domova chápe.

"Připadá mi jako samolibý pitomec, který se o tohle nestará, stará se hlavně sám o sebe."

Čím víc je Daisuke poslouchal, tím spíš mě chuť jim říct, že to není tak jak si myslí, uvažoval o tom, jak se na něj dívají: "Je pravda, že se chová příšerně a je často zahleděný do sebe, ale z nějakého důvodu mě vždycky hledal když se něco stalo. Vlastně i dneska mi volal, když měl pocit, že je pozdě. Ne, že by mu bylo něco do toho, jak trávím svůj čas, ale..."

Junko pokračovala: "Z toho co jsem slyšela, mě nezaujalo vůbec nic, jeho písně nejsou ničím přínosné, možná je to moderní umění, ale vsadila bych se, že to ani není skutečně jeho práce. Je to něco, co mu vrazí a řeknou, že ho to proslaví, tak prostě zpívá."

Mladík cítil, jak to v něm začíná vřít, přece Naokiho viděl psát text celou noc, aby měl tu správnou hloubku, stejně tak byl dnes svědkem toho, jak odmítl kapelu, i když by na koncertu působila lépe, když měl dojem, že se to k jeho vystoupení nehodí. Pomalu ale jistě si uvědomil, že by ho neměl nutit do něčeho, co on sám nechce.

"Vlastně je docela obdivuhodné, že si stojí za svým a nedělá přesně to, co si o něm ty holky myslí. Neměl bych se možná chovat jako všichni ti lidé z agentury a utahovat mu řetěz kolem krku," napadlo ho.

"Slyšela jsem, že chlapy jako on si prostě kupují holky, každý večer jinou-"

"Tak to už by snad stačilo!" Vyskočil Daisuke na nohy a třískl oběma rukama do stolu, až jí ty její brýle málem spadly, představa, jak se Naoki válí někde v hotelu s nějakýma holkama mu obracela žaludek, především si pamatoval, jak našel jeho dopis pro Juna a poprvé z něj měl pocit, že nemůže být až tak hrozný, jak se na první pohled zdá, "je mi úplně jedno, jestli se ti nelíbí jeho hudba, ale nepomlouvej lidi, o kterých nic nevíš! Nikdy si žádnou holku nezaplatil, neuvěřitelně se pleteš! Navíc si vždycky všechno napsal sám, jsi jen zaujatá!"

"Proč se ho zastáváš? Copak se k tobě nechová jako bys byl jeho poskok? Volá ti a křičí na tebe!"

"Nevíš nic o tom jak se chová! Každej má svoje chyby, ale ty urážíš lidi, se kterými si nikdy ani nemluvila!" Vyštěkl, načež si všiml, jak se na něj Kenta dívá, skousl si spodní ret a naštvaně vyběhl ven z restaurace. Z nějakého důvodu měl potřebu utíkat tak rychle, jak to šlo. Vždycky se tím uvolnil. Opravdu miloval běh. Vnímal vítr ve vlasech a přemýšlel, jestli se takhle Naoki cítil, když jel na té motorce, jako by utíkal daleko od všeho. Zjišťoval, že svět ve kterém žije je plný pokrytců a lidi nikdy nemají to, co by si přáli. Měl pocit, že pořád někam spěchá a stejně mu všechno utíká pod rukama. Moc dobře rozuměl tomu, že lidé od své rodiny neutíkají jen proto, že by si chtěli užívat více štěstí jinde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama