Tóny osudu XV.

8. října 2018 v 17:30 | SasuKe |  Tóny osudu
Naše škola má nodherné střešní patro, takové útulné s roztomilými výklenky, kde se člověk krásně schová. kJe tu klid, protože ve dvouhodinovém bloku, kdy máme pauzu jsou všichni venku nebo v nižších patrech u automatů a já si tu můžu zalézt s notebookem, protože wifi opravdu funguje ve všech pěti patrech. Každé pondělí tu teda sedím a můžu klidně psát, nebo se učit. Momentálně tu pracuju na novém dílu téhle série, která se už blíží ke konci. Když ho teďtak přidávám, vybavuju si, jak jsem minulý týden přišel za naší profesorkou, se kterou studujeme gramatiku a vysvětlil jí, že mám fakt divný problém, protože moje práce ve škole jsou vždycky bez chyb a jakmile píšu něco doma, na blog a podobně, přečtu si to po sobě za půl roku a zjistím, že je tam chyb hromada, někdy dokonce píšu tak rychle, že mi někde chybí slovo, ty chyby tam vidím hned, jak to, že je nevidím, když to píšu? Čekal jsem, že třeba zjistí, v čem je problém, ale opradu ne, že bude tak banální.
Jednoduše se mě zeptala: "Když píšete něco na notebooku, čtete to po sobě, než si to někam uložíte?"
"Ne."
"A ve škole po sobě práce před odevzdáním čtete?"
"Ano..."
"Myslím, že jsme našli problém."
Problém jsme našli opravdu velmi rychle. :D Nikdo prý nevidí chyby, když píše, zejména když píše rychle a má hromadu myšlenek, které potřebuje zachytit. Takže sečteno podtrženo, psychicky se teď odhodlávám, že když něco napíšu, budu to po sobě muset pak taky přečíst. Přidávám to sem po pěti stránkách a obsah znám, protože jsem to právě dopsal, takže asi pochopíte, proč to nechci číst hned znovu, takže asi budu muset vymyslet nějaký specifický systém, kdy nechám týden text ležet a pak se k němu vrátím, ale slíbil jsem, že s tím budu něco dělat. :D




"Bezva, zamyslím se nad tím ještě jednou… Zdravý, heterosexuální kluk se opil jako dělo a nechal se sexuálně obtěžovat od toho zvrhlíka. Kde je chyba v tomhle vesmíru?"

Daisuke se držel za hlavu, seděl na posteli uvnitř svého pokoje, příležitostně usrkával kávu a snažil se vzpamatovat z předchozího šoku. Jeho telefon začal najednou vibrovat jako o život a na displayi nebylo nic jiného než "Maya".

"Ano?"



Sotva to dořekl, z telefonu se ozval příšerný křik: "Jak to, že jsi neodpověděl ani na jedinou mou zprávu?! Měla jsem starost, neumíš se ozvat?!"
"Já… Jsem neměl chuť..." Jeho hlas byl zcela monotónní, vůbec ho netrápilo, jestli je na něj naštvaná. Před očima měl úplně jasnou představu toho, co se dělo v noci a tak nějak tušil, že kdyby to věděla, dost možná by to s ní na místě švihlo. Sám k tomu teď neměl daleko.

"Podívej, netuším co se to s tebou děje, ale hodně jsme přemýšlela bráško, mohla bych promluvit s tátou, mohl by ses vrátit domů, nemyslíš? Řekněme, že bych ti prostě chtěla pomoct, nevím kde žiješ a jak jsi přišel do kontaktu s Hiroe Naokim, ale myslím, že my dva bysme si měli dát sourozeneckou kávu a hodně si promluvit, nemyslíš?"

Jeho výraz se ani na moment neměnil, ještě nikdy se netvářil tak depresivně po tak dlouhou dobu.

"Vrátit domů říkáš…" Nemohl popřít, že v tuhle chvíli by mu to přinejmenším prospělo, ale znal svého otce, přiznat že to nezvládl a potřebuje ještě jeho podporu, bylo to poslední možné řešení.

"Jo, někam zajdeme a všechno hezky probereme, já pak zkusím hodit řeč s našima, přece jen jim taky chybíš," její tón zněl až nezvykle vlídně.

"Od kdy ty se o mě tak bojíš..." Zašeptal s povzdechem.

"Vždycky jsem se o tebe bála! To mi připomíná, dej mi číslo na Naokiho, chtěla bych mu poděkovat, že se o tebe postaral," zašvitořila.

"Na to zapomeň, rozhodně nemam oprávnění někomu dávat jeho mobil," mladík se zamračil, když pochopil, která bije.

"Nedáváš ho někomu, ale svojí milující sestře, která se snaží tě zachránit, aby ses mohl vrátit zpátky domů!"

"To číslo nedostaneš!" Položil naštvaně telefon.



Naoki seděl znovu na gauči a zvažoval, jestli má jít za ním nahoru, i když to vypadalo, že jeho asistent o společnost nestojí. Rozhodování nakonec mu ulehčil řinčící zvonek. Šel se podívat, koho to zase čerti nesou a nespatřil za dveřmi nikoho jiného, než sladkou blondýnku, v načechraných rudo-bílých šatech.

"Opravdu nemám náladu, nemohla bys občas nejdřív zavolat?" Trochu se na ni zamračil a nedobrovolně ji pustil dál.

"To je v pořádku, klidně se dál zaobírej svou nechutí k životu, nebo co to obvykle děláš bráško, já jsme přišla za Daisukem," zasmála se a procupitala obývákem ke schodišti.

"Tak ten tě teď určitě nebude chtít vidět, vůbec tam nechoď," zarazil ji.

"Co?" Zmateně se otočila.

"Není mu dobře, rozhodně chce, abychom ho nechali být, ale jestli to chceš riskovat," pokrčil rameny.

"Je nemocný?" V dívčiné tváři se objevil zděšený výraz, co se jejímu kamarádovi stalo.

"Ne, prostě jen nechce s nikým mluvit. Myslím," odfrkl si její bratr, zatím co přepínal kanál na televizi, kterou beztak vůbec nesledoval.

"A vysvětlíš mi to nějak?" Odložila si kabelku na stolek a posadila se vedle něj na gauč. Rukama se zapřela o kolena, působila značně netrpělivě.

"Prostě si toho nevšímej, přejde ho to," na Naokim se dalo jasně poznat, že ani on to nechce víc rozebírat, skoro jako by se ho to téma osobně dotýkalo.

"Co jsi mu udělal?!" Vyhrkla šokovaně, protože si začala uvědomovat, že v tom její sourozenec určitě není úplně nevinně.

"Přestaň se o to starat, nic se nestalo. Má špatnou náladu. Radši mi řekni, jak dlouho se míníš zdržet ve městě?"

"Přijela jsem jen na víkend, mám tu sraz s kamarádem, neviděli jsme se už tři měsíce, takže jdeme večer do kina a v neděli se vracím k rodičům," osvětlila mu svou situaci.

"Do kina, jo? Hmm," zapálil si cigaretu jak ji tak poslouchal a trochu si potáhl, "takže rande?"

Ami překvapeně zrudla a hned se zakabonila: "Co tě to napadlo zase?! S kamarádem říkám! A vůbec, jako by ti po tom něco bylo," dobírala si ho hned zase jemným úsměvem.

"No jako tvůj starší bratr mám pochopitelně povinnost si tohle ohlídat."

Bylo až k neuvěření jak nad věcí a s přehledem vždycky vypadal. Jednoduše si o sobě myslel, že může všechno.

"No pokud vím, ty se mi taky zrovna moc nesvěřuješ ohledně svého milostného života," nadzvedla vyzývavě obočí, jenže z rozhovoru je někdo vytrhl.

Z horního patra se ozval naštvaný dusot a Daisuke mířil vzápětí naštvaně dolů po schodišti.

"Ahoj Daisuke," ozvala se se sladkým úsměvem Ami a její bratr se hned musel ozvat též.

"Vypadáš, že máš vzteklinu," šklebil se.

"Sestry jsou zlo! Každej kluk kterej má sestru by si měl uzavřít smlouvu se Satanem, pokud chce přežít!" Zavrčel na vysvětlenou a teprve teď si všiml Ami.

"A-ahoj!" Honem si přitáhl župan pořádně až ke krku, aby neodhaloval jedinou část jeho kůže.

Naoki vyprskl smíchy a taky byl hned počastován nepříjemným pohledem.

"Chce tvoje telefonní číslo!"

"Nedávej jí ho," zareagoval s pokerfacem.

"Nedám, ale nemůžu slíbit, že se neoběsím, nebo nezměním to svoje," zamračil se chlapec a chytil za hlavu, protože mu stále třeštila.

"Jsi bledý, co se ti stalo?" Zajímala se dívka, při pohledu na mladíka, který tu odpoledne pobíhal v županu.

"Nic, všechno je v pořádku," rozpačitě se podrbal a zasmál, ale v jeho hlavě ihned naskočila šokující myšlenka, co by si asi pomyslela ona, kdyby to věděla. Ani se neodvážil podívat Naokiho směrem, vlastně se mu pohledem vyhýbal co to šlo, protože měl pocit, že by jediný pohled z očí do očí stačil, aby věděl, co si právě myslí.

"Nevidíš, že měl náročnou pracovní noc? Nech ho vydechnout nee-chan," spokojeně se pro sebe usmíval idol všech dívčích srdcí.



Následující dny se Daisuke snažil soustředit víc na práci, než na jeho nevhodné narážky a taky zapomenout na svou bývalou dívku, což byl možná ještě těžší úkol. Nicméně už byl plně rozhodnutý, že je to minulost.

Momentálně seděl v autě, dýchal čerstvý vzduch z okénka, aby nemusel snášet Naokiho cigaretu a přemýšlel o plánech, které měli s Kentou na odpoledne. Nabyl si moc jistý, jestli ho jeho kamarád neuvrtal do něčeho, co se mu nebude líbit.

"Hele, chodils vůbec někdy s holkou?" Dost otráveně se podíval na blonďáka, aniž by vysvětloval jak ho to napadlo.

"Ne, nikdy jsem o žádnou nestál. Začátkem střední jsem jich pár vyzkoušel, ale chodit s nima nebyl důvod."

"No pochopitelně, to mě ani nepřekvapilo," značně pohoršeně se odvrátil.

"Proč, chceš bejt moje holka?" Laškovně se k němu naklonil řidič a úplně přestal sledovat cestu.

"Soustřeď se laskavě na silnici!!! Přestaneš si mě někdo dobírat?"

Chlapec odvracel hlavu k okénku, protože toho měl právě dost a všechny ty pošklebky hodlal zarazit. Bylo jedno, jak moc ho žádal, aby nic neříkal, stejně si vždycky našel nějakou narážku, která zdánlivě vůbec nesouvisela, ale Daisuke moc dobře věděl, co za ní je.

"Ptám se, protože budu mít rande a zajímalo by mě, co se dělá na rande s holkou, kterou skoro neznáš," snažil se to podat co nejvíc nezúčastněně, aby to nevypadalo, že ho žádá o radu.

"Budeš mít rande?" Zeptal se ho mladík za volantem úplně vážně.

"Kenta bude mít rande a já jdu… Zabavit její kamarádku, jinak by tomu tak ani nemohli říkat," povzdechl si.

"Jsi zoufalej."

"Co?! To nejsem!" Málem se vymrštil ze sedadla až na přední sklo. Pomalu toho měl tak akorát.

"Je milá, slušná a chtěla mě poznat! Bylo by nevychovaný to odmítnout, ale o vychování ty nic nevíš," zavrčel a založil si ruce na prsou.

"Milá a slušná a chtěla tě poznat, jo?" Zopakoval s trochou nadsázky a na chvíli se odmlčel, než pokračoval: "A fotky Kenta radši spálil, co?"

"Jdi do háje, fakt, jdi mi někam z očí a už se nevracej," vrčel mladší.

"No prosim, můžeš zůstat v autě."

Naoki právě parkoval na parkovišti před budovou studia, kde se měli sejít s panem Aizawou, aby si promluvili o plánech vydání několika hitů ještě před koncertem a něm samotném.

Do budovy vcházela populární hvězda jako obvykle, neobtěžoval se ohlásit, nesnažil se ani dát komukoli šanci si zapsat že přišel, jednoduše všechny poslal do patřičných míst a nastoupil do výtahu.

Jeho osobní asistent neměl už dost sil se nějak vyjadřovat, v hlavě mu leželo dnešní odpoledne. Myšlenky se ovšem rozplynuly jako pára nad hrncem, když konečně spatřil pana Aizawu. Ze všech těch lidí, se kterými se setkával od doby, kdy začal pracovat jako chůva hvězdy všech hudebních žebříčků, měl právě jeho nejradši. Příjemný úsměv na tváři toho pána napovídal, že i on ho rád vidí, když je zdravil a zval do zasedací místnosti.

"Takže," odkašlal si a počkal, až se ti dva usadí, snažil se přehlížet, že Naoki vypadá, jako by se ho to celé ani netýkalo a očividně je tu z donucení, "v první řadě k textu který přinesl pan Ishida už připravujeme hudbu, myslím, že je vážně báječný. Tedy navrhli jsme tam jednu drobnou úpravu-"

"Ne," zarazil ho ihned zpěvák.

"Chápu," povzdechl si a posunul brýle na nose, "nebudu tě do ničeho nutit, byla to vážně jen drobnost, můžeme to klidně nechat, ale důležitější je… Opravdu zítra potřebuju, abys dodal i ten druhý text. Dvě nové písně jsou podmínkou, aby ten koncert bylo na čem stavět," vysvětlil trpělivě, přes neomalenost toho blonďáka.

"Vím to," zabručel nepříjemně.

"Pochopitelně ten text bude v pořádku zítra tady, přinesu ho," snažil se Daisuke zlepšit atmosféru v místnosti.

"Dobře, co se týče přesného programu, sepíšeme ho po dokončení té písně. Naše představa je zatím dvouhodinový průběh proložený třemi odpočinkovými pasážemi. Mám tu pro tebe seznam kapel, které by mohly zahrát v odpočinkových pasážích, podíváš se na to?" Strčil před Naokiho nějaké desky, ten je ale jen ledabyle odstrčil zpět.

"Ne, je mi to fuk."

"Ah, dobře," povzdechl si pan Aizawa, který už teď bezpečně věděl, že ať vybere kohokoli, prostě s emu to nebude líbit.

"Co se týče tvého doprovodu-"

"Pusťte tam snad radši něco z repráků, nehodlám za sebou mít nějaké druhořadé babraly," zavrčel.

"Ale možná by působilo lépe, kdybychom postavili na pódium hudebníky, můžu slíbit, že to budou ti nejlepší profesionálové!"

"Dělejte si co chcete," vstal, nechal židli metr od stolu a nenechal se zastavit ani křikem Daisukeho a pana Aizawy. Jeho míra trpělivosti právě přetekla. Věděl, že nechat vedle sebe stát někoho jiného než Juna rozhodně nemíní. Každý umělec je unikát a on věděl, že ten pocit stát vedle něj nejde jen tak nahradit. Najednou si uvědomil, že ani neví, jak ho dotlačili do téhle mizerné situace, vždyť už zpívat ani nechtěl.

Mohl za to ten text. Jeden hloupý text, který napsal kvůli popudu kluka, co ho nějak donutil probrat se znovu k životu. Nebýt toho, nejspíš by tohle ani absolvovat nemusel.

"Hej, kam myslíš, že jdeš?!" Viník ho předběhl a skočil mu do cesty.

"Jdu pryč, prostě to vyřiď ty! Je mi jedno koho tam postavíš, je mi jedno kdo bude hrát o pauzách, nezajímá mě rozložení světem na jevišti a postup písní. Seš muj asistent, tak to prostě zařiď, sekretářko," jednoduše ho obešel, jako vzteklé štěně.

Chlapec skřípal zuby a zatínal pěsti. Pokaždé ho těmihle sebestřednými výlevy vytočil doběla.

Vrátil se, aby se omluvil panu Aizawovi a domluvil s ním vše, co je potřeba.

"Odešel?" Zeptal se ho muž s ustaraným až zoufalým výrazem v obličeji.

Mladík jen mlčky přikývl, načež se zadíval na stůl, kde ležela složka s vybranými kapelami.

"Myslím, že co se týče doprovodného programu, bude mu to nejspíš jedno a ohledně hudbě k jeho písním, souhlasím, že pokud společnost považuje za lepší, aby měl živou kapelu, měli byste ji tam dát. Promluvím s ním, nedovolím mu, aby odmítl vystoupit, nebo cokoli podobného," věděl, že s každým dalším slovem si krájí poměrně velké sousto, jenže se nemohl dívat, jak ten rozmazlený parchant ničí slušné lidi, kteří se mu snaží pomoct.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama