Just... I need you.

11. listopadu 2016 v 12:55 | Sasuke |  Jednorázovky Fanfikce
Tentokrát se jedná o kratší neplánovaný výtvor na motivy seriálu Inuyasha. Fanfikce má sotva jenu stránku, takže to neokrade o čas vás ani mě a myslím, že se to celkem vydařilo, je to psané Ich formou se kterou jsem si mohl možná více vyhrát, ale i tak mám pocit, že to za to opravdu stojí.




"Odejdi!" Odstrčil jsem od sebe děvče, rozlitá polévka se kterou s dala tolik práce mě vůbec nezajímala. Především jsem si přál dostat se z jejího dosahu a navzdory vlastním slovům, jsem to byl já, kdo vstal a opustil jeskyni.
"Gomenasai!"
Nemusel jsem se otáčet, abych věděl, že klečí na zemi s hlavou v prachu a hluboce lituje. Směšné kolik respektu si je schopný někdo získat, když má síly démona. Nedalo se ani vzdáleně mluvit o tom, že by to byla její chyba, avšak stejně to vždycky byla ona, kdo se omlouval. V poslední době jsem k ní byl chladnější než kdy dřív. Něco ve mně křičelo a bouřilo se, snášet přítomnost toho děvčete se pro mě stávalo utrpením najednou víc než jindy.
Posadil jsem se na chladnou zem, zahleděl na měsíc a nechal vánek, aby se mi otíral o kůži. Mísily se ve mně až zoufalé pocity, když mi došlo, že se nestačí odvrátit, abych ji už neměl před očima. To ubohé, lidské děvče, které mi nedá pokoje a nenechá mě spát. Nikdy se ode mě nehne ani na moment a se svou mizivou silou se tváří, jako by mě chtěla za všech okolností podpořit. Dávno vyrostla z oranžového, dětského kimona. Před ní jsem se vždycky tvářil, že vlastně netuším, kolik času už uběhlo, protože pro démony jako já je čas věčný, ale byl jsem si toho vědom. Čtrnáct. Je jí už čtrnáct. Černé vlasy sahají až daleko na záda, dva pramínky má spletené dozadu a občas si do nich dává květiny-
"Kdy jsem si začal tohohle všímat?!" Uvědomil jsem si.

Znám každý detail její tváře a pamatuji si i tvar jizvy na jejím krku, která byla mým posledním pokusem donutit ji, aby mě opustila. Slíbil jsem, že už to neudělám, jakmile mi došlo, že je tu větší pravděpodobnost, že bych ji zabil, než aby uposlechla.
Jako malá holčička se rozhodla, že ke mně patří, musí mi prokazovat úctu a běhat za mnou všude jako štěně, aniž by se jí o to někdo prosil. Zachraňovat lidi se nevyplácí, jakmile se s nimi jednou začnete paktovat, nikdy se toho už nezbavíte, co víc, jsou jako prokletí.
Můj otec i můj bratr… Doufal jsem, že se vyhnu stejnému osudu. Nikdy jsem nerozuměl potřebám plnohodnotného démona, který se všeho vzdá, aby chránil lidi, zdálo se mi tak dětinské, že se otec zamiloval do lidské ženy, opovržení hodné, stejně jako jejich potomek.
Inuyasha byl zoufalství samo, většina našich soubojů končila mým pohrdavým odchodem, kdykoli jsem proti němu stál, zmocňoval se mě pocit, že nestojí ani za to, abych ho zabil. Ani mě nepřekvapilo, když se rozhodl vzdát sám sebe, aby ochránil lidskou holku. Přesně něco takového bych od něj čekal, mohl tvrdit, že je polodémon, ale uvnitř byl stejný, jako lidé.
Po letech se věci změnily, svět je teď klidnějším, alespoň pro ostatní. Můj svět se změnil, pomalu jsem byl zavrženíhodnějším než on. Jak směšné a ubohé, že mi nedělají problémy sebevětší, nebezpeční, zlí démoni, ale jedna malá holka.
Její úsměv se mi stal trnem v oku, její nadšení je pro mě bolestí a ta věčná starost, jako bych to byl já, kdo potřebuje její pomoc mě neuvěřitelně rozčiluje. Kde je doba, kdy mi všechny tyhle věc připadaly jednoduše roztomilé a slíbil jsem si to nikdy nevyslovit nahlas.
Nezačal jsem ji nenávidět, jen jsem si uvědomil, jak dlouho už žije po mém boku. Vyrostla, zkrásněla a půjde to tak dál. Zatím, co já pořád vypadám sotva na pětadvacet. Jednoho dne bude stará a nemocná, jednoho dne umře a já ji stále uvidím před sebou, jak klečela u náhrobku s tou svou dětskou naivitou, v rukou drželakvětiny a ptala se: "Sasshomaru-sama? Když umřu, nezapomenete na mě?"
Nezapomenu, Rin. Nikdy nezapomenu, i když bych si to opravdu přál.
V očích se mi odrážel třpyt hvězd, mezitím se moje křehké duševní sebeovládání vracelo k normálu. Nemohl jsem se k ní přiblížit, nesměl jsem jí sebrat její nevinnost, protože v mých očích byla stále dítě, kterému nemohu dát věčné štěstí. Dotknout se jí by bylo jako otrhávat pomalu kvítky rozvírajícímu se poupátku.
Rukou jsem si podepřel čelo, jak dlouho mohu ještě vydržet? Musím se ovládat jen jeden krátký, lidský život a přesto mám pocit, že každá vteřina vedle ní je věčná.
"Jen ještě chvíli a zase budu v po..."
"Sesshomaru-sama," ozvalo se zašeptání a jemné paže, zahalené částečně v rudém kimonu, se kolem mě obtočily jako hadí mláďata. Tak teplé, tak křehké…
"Omlouvám se, neopouštěj mě, nikdy mě neopouštěj," cítil jsem, jak se třese s každým dalším slovem.
"Promiň mi, Rin, asi tě poslechnu," viděl jsem, že prohrávám, prostoupen vlnou pocitů které mě ovládaly jsem jako ten nejšílenější blázen, který zahazuje zbytky rozumu, natočil hlavu a jemně ji políbil na rty s příchutí třešní.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kyuu Kyuu | 11. listopadu 2016 v 14:38 | Reagovat

Já... Nemám slov. Tahle fanfikce je dokonalá, naprosto úžasná, krátká, ale je v ní spoustu řečeno. Moc se mi líbí Sesshomarův vnitřní monolog, to, jak jsi do toho dal hromadu pocitů, všechno to z toho textu úplně dýchá a konec, konec mi vzal dech. Nádhera, nádhera, nádhera.

2 Marshmallow Marshmallow | 13. listopadu 2016 v 19:33 | Reagovat

Chci napsat komentář, ale absolutně nevím, jak začít, protože v první řadě musím říct, že vzhledem k tomu, že jsem seriál neviděla nejsem žádný znalec ale...to mi v tomhle případě vůbec nevadí, protože tenhle monolog mě naprosto odrovnal...je úžasný, jak si vyhráváš s těmi jeho myšlenkami, jak díky tomu nahlížíme do toho, co cítí, co ho ale zároveň tak moc ničí, avšak čemu nakonec podléhá...souhlasím s Kyuu, krásné krátké počtení, ta ich forma tomu dodala grádyyy ^^

3 SasuKe SasuKe | Web | 14. listopadu 2016 v 17:43 | Reagovat

Díky za komentáře. :P Opět jste potěšily. S tou ich formou to mohlo být lepší, ale ona nebyla vůbec záměr, to nějak vyplynulo samo.

4 Aki Aki | E-mail | Web | 2. prosince 2016 v 12:33 | Reagovat

Vau bomba poviedka. Anime som videla a vždy som si predstavovala, akoby to mohlo medzi tými dvoma nakoniec skončiť. Ako ináč jablko nepadlo ďaleko od stromu a Seshoumaru sa vydal v šľapajách svojho otca a brata. xD Veľká škoda, že je to také kratučké. Ak by si mal chuť pokojne by som brala aj niečo dlhšie, ako na jeden dielik.

5 Chikkuru Chikkuru | 14. prosince 2016 v 9:02 | Reagovat

To bolo krásne škoda že to nieje dielovka:) ....ináč nenapísal by si niečo na itasasu?

6 SasuKe SasuKe | Web | 26. prosince 2016 v 16:04 | Reagovat

[4]: Tohle byla taková jednorázová inspirace na krátkou povídku, nic delšího bych z toho asi nevytřískal aby to stálo za to. :/

[5]: Jak říkám, nic delšího by z toho nebylo, k ItaSasu se tedy zase dokopu, ale potřebuju hlavně dopsat rozdělané dílovky, na které poslední dobou nebyla chuť. Určitě se budu snažit, aby se něco brzo objevilo. :3

7 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 0:48 | Reagovat

I got off the bus at the bank.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama