My Dear Princess... 1.

19. října 2016 v 17:58 | Sasuke |  My Dear Princess
Tohle mám rozepsané už douho, možná je čas, začít po dílech přidávat... Jde o hodně netradiční téma minulých životů v některých dílech se bude vyskytovat yaoi, jen varování.



1.


Jmenuju se Yokoou Asahina, tedy v současné chvíli, protože právě teď žiju uprostřed Tokya, tedy až do téhle chvíle jsem tu žil poměrně klidný život, chodil do školy a netušil co mi zítřky přinesou…

Sotva šestnáctiletý černovlásek s šedýma očima, vyzařující jasně ostrý pohled stál uprostřed náměstí a sledoval chlapce vysoko nad sebou, sedícího na soše koně. Jeho oči užasle přihlíželi, jak mává mečem ve vzduchu a pak ho uklízí do pochvy, podivně přidělané na o nic méně zvláštním oblečení. V novodobém Japonsku byl cosplay celkem běžnou věcí, ale kdo to kdy viděl, předvádět se v něm na památkách, jako tahle socha, navíc by přísahal, že z meče toho kluka ještě před chvilkou šlehaly podivné paprsky směrem k vznášející se fialové skvrně vysoko nad nimi. Avšak teď když byl blíž, nebyly tu už ani paprsky, ani skvrna, jen dav lidí podivně sledujících toho chlapce…
Hnědé delší vlasy spadající mu do obličeje a vzadu sepnuté do culíku, které se nechaly cuchat větrem, zatím co se rozhlížel kolem sebe pohledem blankytně modrých-do smaragdu přecházejících očí. Pootevřel rty jako by chtěl něco říct a rukou zakryl slunce neustále mu ztrpčující pohled kolem.
Černovlásek stojící dole spolu s davem zalapal po dechu v němém úžasu, sluneční záře dodávala zvláštní lesk zbroji a kůži, do které byl ten tam nahoře oblečený.
"Rytíř?!" Vyhrkl poměrně nahlas.
Oči ze ve kterých se odrážely paprsky slunce jako zelené jiskřičky se střetli s těmi jeho a mladík náhle strnul v pohybu, shlížel dolů a vypadal, že chce promluvit neschopen však slova. Těkal dlouze očima po postavě z davu.
"Yoshi-san?"


A tohle byl ten moment, kdy z mého života vymizel veškerý klid a začal znovu náš příběh… Můj a Masamuneho. Protože já vždycky miloval už od dětství příběhy o rytířích, strážcích, bodyguardech, všech těch, kteří plnili svojí povinnost a chránili důležité osoby, pomáhali jim a bojovali pro ně. Na rozdíl od většiny kluků mého věku já ale… nikdy netoužil se jedním z nich stát, já si přál jednoho mít, moje panovačná povaha si přála mít u sebe někoho kdo mi bude k ruce. A jak čas plynul, zatím co ostatní dospívali, uvědomovali si, že je tu pro ně spousta jiných věcí, než dětské sny, já se jen stal realistou a přiznal si, že sny se neplní.
Nepochopitelným skokem seskočil z koně a přistál elegantně na zemi, po té si odhodil ofinu z obličeje a ladným krokem mířil rovnou k o několik centimetrů menšímu chlapci. Ten se překvapením ani nepohnul, díval se na něj. Co je zač?
Starší a vyšší z těch dvou k němu došel, krátce se mu díval do očí, jakoby snad pohlížel až hluboko do jeho duše a pak prudce poklekl.
"Konečně jsem tě našel Yoshi-san."
Čím dál více lidí si prohlíželo zvláštně oblečenou osobu poutající pozornost, navíc podivně klečící uprostřed chodníku.
Asahina nerozuměl, to je nějaký roleplay, nebo na co si tu hraje?
"C-co… co to děláš? Vstaň!" Vypravil ze sebe zmateně a rozhořčeně, když si všiml, jak po nich všichni zírají. Neměl rád nadbytečnou pozornost.
Mladík se mlčky narovnal a znovu stál pár centimetrů před ním.
"Měli bychom jít!" Vyhrkl najednou, popadl černovláska za ruku a vlekl ho pryč.
Asahina mu sotva stačil, ten kluk běžel rychle jako vítr a držel ho tak pevně, že se mu nemohl vytrhnout, vůbec netušil, kam ho vleče, jen několikrát vykřikl, ať počká, ať zastaví, ale nebylo to nic platné, zastavit ho donutila až jedna ze zapadlých uliček daleko od náměstí.
Bylo tu ticho, lidé chodili kolem, jako by ji neviděli, jako by tahle ulička byla úplně mimo jejich vnímání a ani neexistovala. Tady v ní mohli v klidu společně neexistovat, aniž by je někdo rušil.
"Vždycky se bojím, že už tě nenajdu," z ničeho nic hlas staršího z nich prolomil ticho a prudce se přitáhl k mladíkovi, který naprosto ztratil řeč, nerozuměl, jak se sem tak rychle dostal a proč ho tu ten naprosto cizí člověk objímá.
Jakmile ho pustil, koukal na něj z části šokovaně, z části znechuceně a hlavně s notnou mírou nepochopení.
"Měl… bych tě znát?"
Smutný úsměv a smířený pohled. Jiná tvář, jiný člověk, ten samý pohled pocházející z nitra. Jako by už po sté prohrával ten samý boj. Jisté pečlivě skryté zklamání se na moment objevilo v jeho zvláštních očích, ne že by skutečně věřil, že to pro tentokrát bude jinak, že si vzpomene, usměje se obejme ho. Ale doufal, byla v něm pokaždé aspoň minimální naděje, že jednou se jejich osud konečně musí zlomit.
"Ne," podivná odpověď, od podivného člověka s tajemným úsměvem, protože "měl bych" není ta správná otázka.
Teď už tomu teprve nerozuměl, Asahina se zamračil a jakmile se mu vrátila duchapřítomnost začínal být naštvaný, co od něj sakra chce, na co si tu hraje?
"Tak bys mi mohl tohle celé nějak vysvětlit…?" Vyhrkl zamračeně.
Zdálo se, že tentokrát to bude těžší než dřív, ta osoba co tu před ním stojí vůbec netuší kým, nebo čím je a navíc se nezdá, že se nechá snadno přesvědčit. Z jeho úst vyšel s povzdechem kouř, jak se venku už šeřilo a začínalo se ochlazovat, bylo čerstvé jaro a venku bývala po večerech stále zima.
"Kdybych ti to řekl teď, nebudeš poslouchat, ale řeknu ti kdo jsem. Iwai Masamune, říká ti něco to jméno?"
Zmateně pátral v paměti a nenacházel, co víc, měl pocit, že takové jméno snad jaktěživ nemohl slyšet.
"Ne," chladný tón a ještě chladnější slova, aniž by si uvědomoval...
Výraz tváře vyššího z nich se mírně změnil, na upřímný, téměř soucitný úsměv, konec konců, on není ten, kdo by se tu měl litovat.
"Dávej na sebe pozor," řekl s tím příjemným úsměvem, navzdory černovláskovu značnému rozčarování arozhodl se uličku rychle opustit. Několika mrštnými pohyby byl pryč, než se druhý stihl vzpamatovat.
Asahina vyběhl okamžitě, jak se jeho příčetnost vrátila za uprchlíkem, ale nikde široko daleko neviděl nikoho v podobně šíleném oblečení.
Zůstal stát na ulici a koukat před sebe, v nejmenším nerozuměl ničemu z toho, co se mu právě stalo.

Uběhly dva dny a on nezapomínal na celou tu událost, fascinovalo ho to, nejspíš pro to, jakou měl ten kluk sílu, jak se dokázal pohybovat, proto že pobíhal po městě v podivné zbroji a choval se tím nejzáhadnějším způsobem.
"Jako rytíř," vyslovil nevědomky při pohledu z okna.
"Říkal si něco?" Ozvala se jeho spolužačka, která seděla před ním, bylo to pěkné děvče, tmavě hnědé vlasy do půl zad a oříškové oči, na první pohled měla své kouzlo.
"Ne," odpověděl, aniž by se na ní podíval.
Jeho pohled směřoval poslední dobou během vyučovacích hodin vždy do zahrady, sledoval pomalu se zelenající trávu a stromy, chodník osvětlený teplými slunečními paprsky, postavu mladíka který vypadal jako…
Prudce vyskočil ze židle, popadl své věci a rozběhl se ven za třídy. Učitel a několik spolužáků ještě ve dveřích koukalo za ním kam běží.
Jako namydlený blesk se vyřítil do zahrady, kde se právě ten divně oblečený kluk, stojící předtím u školní brány, chystal odejít a zahnul za roh.
"Hej! Stůj!"
Rozběhl se za ním s tím, že tentokrát už mu neuteče.
"Ty zmetku zastav se!" Rozkřikl se, tentokrát už hodně rozzuřeně, protože měl pocit, že si z něj dělá blázny.
Druhý s mlčky zastavil a pomalu otočil, měl na sobě stále to hloupé výstřední oblečení a jeho pohled byl úplně stejně pronikavý.
"Vysvětlíš mi už sakra kdo si?!"
"Už jednou jsem ti řekl, že moje jméno je Masamune, co víc chceš vědět?" Naprostý klid a elegance v jeho jednání donutila Asahinu ještě víc zuřit.
"Co tady děláš?! Jak víš, kde mám školu?!"
"Najdu tě kdekoliv," odpověděl, to nebylo ani trochu uklidňující.
"Tak kdo sakra jsi? Co si zač?!" Ztrácel nervy, nemohl si pomoct, ten člověk ho rozčiloval, poutal jeho pozornost a on ho nedokázal ignorovat. Jako by je něco neustále stahovalo k sobě a nutilo ho zjistit, co je zač.
"Správná otázka je, kdo jsi ty," další záhadná reakce.
Asahina překvapeně nakrčil nos, nerozuměl, ale ještě než stihl reagovat, Masamune pokračoval.
"Pokaždé je to stejné, ty si vůbec nic nepamatuješ, ani nevíš, po kolikáté tě takhle vidím stát, s tím naprosto nepochopeným pohledem, s těma jiskřícíma očima plnýma vzteku, víš jaké je muset to říkat znova, pokaždé když se na mě tak díváš?"
"Netuším o čem to tu meleš, ale já tě nikdy neviděl," odsekl mladší pohotově, ten člověk na něj působil dojmem psychopata.
"Ty jako člověk kterým jsi teď možná ne, ale tvoje a moje duše spolu strávily už spoustu času, princezno Yoshi."
Nepopsatelný zmatek, nepochopitelná slova, děsivá atmosféra, to byly jediné věci, které teď vnímal. Ani trochu nerozuměl, ani trochu mu to neulehčoval.
"Prošli jsme spolu už tolik životů a vždycky začínáme i končíme stejně. Byla si krásná a chytrá, odvážná princezna, která uměla čarovat a třásli se před ní všichni v okolí a teď? Víš po kolikáté už se dívám, jak nemáš ani ponětí, kým doopravdy jsi? Ale to nic… to je přece můj trest."
"Já nejsem žádná princezna, seš slepej?! Já sem Yokoou Asahina a pokud sis nevšiml sem skoro dospělej chlap!" Rozhořčeně vyprskl a napřímil se.
Na Masamuneho tváři se objevil znovu záhadný, pobavený úšklebek.
"Znám tě i dospělejší, navíc, už zase tu mluvíš o tom, kým jsi nyní."
Černovlasý začínal zuřit, jestli si byl něčím jistý, tak rozhodně tím kdo je.
"Co ode mě do háje chceš?!"
"Chci tě chránit, protože jsem tvůj rytíř a dal jsem ti slib, neporušitelný slib, že tě budu chránit navždy, to je důvod, proč jsme oba v téhle situaci. Jsem tu, abych ti vrátil tvoje vzpomínky včas a ochránil tě," vysvětlil, nebo alespoň z jeho pohledu to vysvětlení bylo. Chlapec před ním spokojený rozhodně nebyl.
"Nerozumím tomu, co to tady plácáš, ale po druhý ti říkám, že se jmenuju Yokoou Asahina a s někým si mě pleteš."
Klidný, sebejistý krok ukazoval, že se druhý z nich vůbec nenechává vyvést z míry, došel až ke své princezně a podíval se jí do očí.
"Ne, nikdy se takhle nepletu, je jedno, jak vypadáš, vidím do tebe, hime-sama."
"Poslyš, jestli seš vyšinutej," vystřelil rukou směrem k jeho hrudníku, aby mezi nimi udržel patřičnou vzdálenost, "zopakuju ti to naposledy! Přestaň za mnou lézt a chovat se takhle, protože já nejsem žádná hima-sama a vůbec tě neznám! Zvrhlíku!"
"Chápu, zase za tebou přijdu," odpověděl, otočil se a dal na odchod.
"Hej! Jak že zase přijdeš?!"
Otočil se přes rameno, aby na mladšího viděl, do vlasů se mu opřel ostrý vítr, čímž je mírně pocuchal.
"Jsem tvůj strážce, budu za tebou chodit tak dlouho, dokud neuznáš, že je tu ta možnost, že ty nejsi ty, tak jak se znáš," odvětil a pak se rozběhl pryč, jenže Asahina ho nechtěl nechat znovu utéct. Rozběhl se za ním, i když mu sotva stačil, nikdy neviděl nikoho v tak hloupém a dozajista těžkém oblečení běhat tak rychle.
"Stůj!" Vykřikl a neztrácel ho z očí.
"Copak to děláš?" Pobavený tón, jako by si s ním pohrával a při tom uvnitř pocit, jako by pro ně bylo tak normální tohle dělat.
"Nenechám tě jen tak zmizet!"
Prudce se zarazil a otočil, až druhý nestíhal brzdit a skoro o něj zakopl.
"Tak co teda chceš, když né uznat, že mám důvod tu s tebou být?" Chladně se na něj podíval, jako by to snad ani nebylo v jeho zájmu.
Zajímavá slova, skoro jako by mu dělal nabídku, návrh který se neodmítá na který může říct cokoliv.
"Chceš být rytířem? Tak buď," odsekl mladší a přivřel mírně oči, "ale jestli chceš abych ti věřil, tak mi svoje slova dokaž," nakonec neochotně souhlasí s celým tím bláznovstvím, protože je tu teď něco po čem vždycky toužil.
Očekávání lesknoucí se v modrých očích, jako by dopředu věděl, že ať dřív nebo později, tahle slova stejně uslyší, tak proč to protahovat?
"Budu se od tebe držet dál, ale musíš si dávat pozor, je tu někdo, kdo po tobě jde a pokusí se tě zabít, jakmile bude mít možnost, to je asi první věc, co musíš vědět," dodal pak druhý o poznání vážnějším tónem, než mluvil prve.
"Zabít?" Vyštěkl černovlásek a zmateně se rozhlédl kolem sebe, jakoby se snad bál. Bylo tak roztomilé vidět v jeho tváři tu emoci.
"Ještě máme čas, jeho síly slábnou s každou novou reinkarnací a pro něj čím dál těžší získat je zpět."
"Kdo to je?!" Znovu ten rozhořčený naštvaný pohled zakrývající zmatek a strach, jako by mu vážně uvěřil všechny ty šílenosti, které se právě dozvěděl.
"Čaroděj s rudýma očima, ten kdo tě pokaždé znovu zabije, ten před kým tě mám chránit," vysvětlil zcela vážně a zadíval se na školu od které se ozvalo hlasité zvonění, "měl bych už jít, já se zase ukážu," konstatoval pak a otočil se na odchod.
Asahina zůstal stát uprostřed ulice, sledoval jeho záda a hlavou mu probleskávaly miliony myšlenek, otázek a možných odpovědí, ze všech sil se snažil srovnat s touhle novou situací a vlastně vůbec nerozuměl a nechápal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 30. října 2016 v 22:02 | Reagovat

Vau perfektné, skvelé. Ani sa nedivím Asahine, že sa tak divil, keď pred neho skočil rytier a vybafol na neho, že je údajná princezná. Kto by neostal šokovaný keby chlapcovi povedali ,že je v skutočnosti dievča. xD Som zvedavá , ako ho bude Masamune ochraňovať a či si Yokoou spomenie na svoju minulosť, v roli princeznej.

2 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 15:17 | Reagovat

He leads a dog’s life.

I have to say I am quite obsessed with making lists. Lists help me stay organized sooo much! And having a calendar I can write on also helps out. Great tips! Especially for bloggers.

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:18 | Reagovat

Something bad is going to happen, I feel it in my bones.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama