Padající hvězda IV.

30. května 2016 v 19:50 | SasuKe |  Padající hvězda
Další část příběhu, mimochodem ztnáte to, když chcete o něčem psát a prostě na to vůbec není čas? Ať žije konec školního roku.




Když Iku ráno musela do školy, Hiroto si ještě v klidu hověl pod dekou, měla dojem, že toho poslední dobou naspí víc, než je potřeba pro kluka jeho věku. Jenže mladík nespal, jakmile klaply dveře vedoucí na chodbu, odkryl peřinu a dávno oblečený se vyhoupl z balkonu na nejbližší strom a spustil se po něm jako kočka.
Na dnešek měl jiný plán, protože ta holka mu nemůže jen tak zkazit plán, ten konkurz musí vyhrát, ale jestli se bude ze školy vracet tak jako včera, dozajista se jí to nemůže povést. Natáhl si kapuci až do obličeje, takže mu čouhal jen konec jeho blond ofiny a vydal se po chodníku ulicí za ní.
Škola kam Iku chodila byla asi patnáct minut cesty.
Jakmile děvče vešlo za bránu školního pozemku, Hiroto se nenápadně schoval za jeden ze sloupků a sledoval ji jak se blíží ke vchodu, proplížit se dovnitř by patrně nebyl problém, kdyby měl sebou alespoň nějakou tašku a kabát, který by zakryl, že nemá školní uniformu, ne jen tuhle stalkerskou bundu.

Začal právě vymýšlet důmyslný plán, jak se nepozorovaně dostane dovnitř, aby mohl sledovat Iku, když jeho pozornost odvedla mela u dveří. Iku ležela na zemi a kolem ní stály jí dobře známé dívky.
"Copak malá, ještě s to nevzdala?" Ozval se první výsměch.
"Nech mě na pokoji!" Odsekla dívka a pokusil se vstát, ale bruneta j chytila za vlasy.
"Co je to s tebou? Nemáš šanci, ani není nikdo kdo by to tvoje otřesné hraní chtěl slyšet," zasmála se a za vlasy jí schválně škubala.
"Přestaň!" Ohnala se neobratně Iku a překvapivě se jí podařilo vyvést dívku z rovnováhy a ta si kecla na zem vedle ní.
"Co to děláš ty malá káčo?!" Vyjela po ní hned Yuriko, zatím co Iku a se slzami v očích, rychle zvedala na nohy.
Hirotův pohled se zostřil, tohle ty holky přece nemůžou myslet vážně, vždyť jsou starší a jsou na ní tři, proč jí ubližují?
"Nech mě napokoji!" Vyjekla Iku až hystericky na blondýnu, která se překvapeně zarazila.
"Máte strach že vyhraju, tak se do mě pořád navážíte! Navíc moji kamarádi mě poslouchají pořád, můj kluk miluje jak hraju na kytaru, vím že jsem v tom celkem dobrá, tak sklapněte a uvidíme zítra!"
Jakmile přestala křičet, zhluboka se nadechla, nejspíš by byla schopná říct úplně cokoli, čím by jí konečně jednou pro vždy umlčela.
"Přestaň si vymýšlet ty kamarády, nikdy jsme nikoho z nich neviděli, jsi vážně ubohá!" Vyprskla na ni Yuriko.
"Ne víc než ty, nádhero!" Otočila se v panice, jestli už to nepřehání a vběhla dovnitř školy, Hiroto zůstal jen překvapeně koukat, než se pomalu otočil a klidným krokem se vydal po ulici pryč s hlavou sklopenou k dlaždicím chodníku.
Iku utíkala chodbou, cítila jak jí po tvářích tečou slzy, vběhla na záchody a tam se zamkla. Sjela po zdi dolů na zem, kde zůstala přikrčeně sedět. Třásla se po celém těle, byla vyděšená a sama nevěděla proč. Plakala a rukou si muchlala rozcuchané vlasy, přičemž z nich vytahala malý vytržený chomáček.
"Já už nechci," zašeptala mezi vzlyky.
"Zítra nikam nechci..." Pomyslela si a zavřela oči.

"Iku? Iku! Prcku!" Druhého rána ji budil neodbytný hluk způsobovaný její novým spolubydlícím.
"Chceš zrovna dneska zaspat?" Ozvalo se vyčítavě a tak se dívka konečně obtěžovala otevřít oči.
"Možná," zívla si.
"Dneska je ten konkurz, být tebou, už sem na cestě," zavrčel a stáhl z ní peřinu.
"Jojo, dobře," povzdechla si dívenka.
"Hej, nehodláš to vzdát, že ne?" Ujišťoval se mladík.
"Snad ne," pokrčila ledabyle rameny a soukala se z postele.
Hiroto nahodil otrávený výraz, jak mu šlo na nervy ji jen sledovat a vydržel se tak tvářit až do doby, kdy se snažila pobrat kytaru i tašku a vyklopýtat se vším ze dveří.
Jakmile se zavřely, podrbal se zamyšleně na hlavě a povzdechl si, pak vlezl pod postel, aby vytáhl tašku plnou věcí, které předchozí den nakoupil.

Odpoledne stála Iku u tělocvičny, krom ní tam bylo několik dalších dětí a především nenávistně vyhlížející trio. Modrovláska doufala, že ji nebudou zase otravovat, ale šeredně se pletla.
Kus od nich zamyšleně postával mladík, s černou čepicí překrývající hnědé kadeře a rudám šátkem uvázaným tak, že mu zakrýval obličej až k nosu. Jeho zlatohnědé oči se upíraly právě k Iku.
Trochu z nervozity, trochu zimou si třela dlaně jednu o druhou a snažila se ignorovat dotěrné známé šuškání.
"Hej ropucho!" Ozvalo se za chvilku od Yuriko. Dívka záměrně nereagovala a dívala se stále stejným směrem.
"Hej, ty!" Udělala k ní několik kroků, jako by mluvila na psa a snad i k tomu by měla vlídnější tón.
"Říkali, že prej máš jít rovnou domu, nechtěj tě tam," začala do ní hloupě rýt jako obvykle.
"Proč bych tě poslouchala, starej se o to, že tebe tam taky nikdo nechce," zavrčela dívka.
"Já tam taky nejdu a mě by určitě vzali už jen proto, že jsme krásná," zasmála se.
"Tak to mam vítěství jistý, ne?" Odsekla Iku, vážně nechtěla ztratit nervy vážně teď, ale ty holky neměly nikdy na práci nic lepšího, než ji urážet!
O pár vteřin později se spustil hlasitý smích.
"Možná bys měla jít domů, za svými imaginárními kamarády," utrousila blondýna nakonec to co vždycky. Iku jí ignorovala, nic méně uvnitř ní bublala hromada ostrých nadávek, právě když k ní Yuriko přišla ještě blíž a ona už se chystala na ni vyjeknout, ať se ani nepřibližuje, uslyšela za sebou hlas.
"Ahoj Iku, to jsou tvé spolužačky?" Zeptal se přívětivým tónem mladík s šátkem, který doposud postával pěkný kus odtud.
Dívka se zmateně otočila na příjemně vyhlížejícího mladíka.
"Kdo je to?" Utrousila Yuriko, kterou dlouhán překvapil a mírně znejistila.
"Tys o mě nemluvila?" Zatvářil se trochu překvapeně.
"Já jsem Kaito, chodím s Iku, nebude vadit, že vás na chvíli vyruším? Jen jsem jí přišel popřát trochu štěstí, když má ten konkurz," řekl milým tónem a položil jí jednu ruku na rameno. Yuriko se pro jistotu stáhla ke svým kamarádkám a Iku jen beze slov zmateně koukala.
"Ten hlas, znám ten hlas," pomyslela si, "nejspíš jsem už toho kluka musela někdy vidět ve škole nebo poblíž ní, zřejmě to tu zná a... To nevysvětluje proč tu tvrdí, že je můj přítel!" Trochu strnula tam stála a netušila co dělat.
"Tak hodně štěstí určitě to zvládneš," popřál jí a pak se vydal pryč.
"D-děkuju!" Zavolala za ním ještě radostně, když se vzpamatovala, ať tohle mělo znamenat cokoliv, bylo to od něj vážně milé a povzbuzující.

Uvnitř byla ředitelka a tři další učitelé, kteří posuzovali výkon studentů. Iku seděla nervózně na lavičce a poklepávala nohou, dokud nevyslovili její pořadové číslo.
Trochu se jí zatajil dech, když si před ně tak stoupla a musela se pořádně nadechnout, celé tělo se jí tříslo a v zádech ji trochu mrazilo.
"Je na čase předvést show!" Pomyslela si, opřela se do prvního tónu a následně nechala rozeznít i všechny další, její hudba plnila místnost divoce a nespoutaně. Děvče se v kolenou pohupovalo do rytmu a myslelo na každou notu, kterou ji Hiroto učil, bylo to jako by stál přímo vedle ní a upozorňoval ji na všechny chyby, těsně před tím, než je stihla udělat.
Mělo to styl a rytmus a především příběh, její skladba byla na počátku rozbouřená jako dítě které se vrhá do života a po chvíli se dostávala do klidnějších fází, než přišel dynamický závěr. Jakmile dozněly poslední tóny, začala si uvědomovat, že je to už celé za ní, aniž by si toho stihla všimnout. Tělocvičnou se rozezněl uznalý potlesk.
"To bylo výborné," ozval se jeden s učitelů k jejímu překvapení.
Když se vracela na lavičku mezi ostatní, bylo to, jako by se její sen stával zkutečností, Yuriko a její kamarády nemohly dělat nic jiného než ji závistivě sledovat, když jí jedna z dívek uznale říkala, jak se jí to povedlo.

Tentokrát dívčin příchod domů vypadal spíš jako útok hurikánu. Jakmile vletěla do svého pokoje, odložila kytaru a skočila na postel, kde se nadšeně začala převalovat a pištět. Hiroto vyklánějící se zrovna z balkonu se jen pootočil a pozvedl jedno obočí. Na tváři se mu objevil pobavený úšklebek, jako by to čekal.
"Já se zblázním radostí!" Začala na posteli skákat a pak sebou znovu praštila do polštářů.
"Nevím z čeho se raduješ, všechno máš teprve před sebou," nahodil se svůj obvyklý pozitivní přístup.
Iku sebou konečně přestala házet, jen ležela z rozpaženýma rukama a koukala do stropu.
"To není z čeho mám radost," řekla s nevinný úsměvem.
Hiroto nerozuměl a tak si jen povzdechl. Zatím co dívenka si před sebou jasně vybavovala výrazy všech když dohrála. Cítila se jako opravdová hvězda.
Přetočila se na bok a zadívala se na balkon.
"To je poprvé co se mi něco povedlo a všichni kolem to viděli," řekla tiše a spokojeně.
Mladík na to nic neřekl, stále se opíral o zábradlí a koukal někam do nenávratna.
"Mimochodem už víš kdy se budeš moct vrátit?" Zeptala se pak, protože přes svoje cvičení na kytaru úplně zapomněla řešit ten nejdůležitější problém, stále má v pokoji cizího kluka.
"Říkal jsem ať si neděláš starost, už nejspíš brzy," odvětil nezaujatě.
"Fajn, půjdu se na něco koukat," mávla rozjařeně rukou a zvedla se do sedu.
"Snad chceš říct, že půjdeš sakra cvičit na kytaru!" Obořil se na ní mladík.
"Jako proč?"
"Hodláš teď snad všechno zahodit? Na ten koncert ti nebude stačit jediná písnička!"
"To přece už není tvá starost!" Bránila se.
"Že ne? To si teda piš, že je!" Vykřikl opravdu rozzuřeně, až to Iku zarazilo a trochu zmírnila hlas.
"Jen jsem tě požádala o pomoct!"
"Který si ani trochu nevážíš, co?!" Naštvaně se otočil a přeskočil zábradlí balkonu na jednu z větví blízkého stromu.
Iku se ani neohlížela, sedla si na postel, chvíli tak koukala do země, ale nakonec přece jen vytáhla kytaru, jako by uznala, že má možná trochu pravdu.
Začala hrát klidnou příjemnou písničku, kterou vymyslela sama, ale měla jen začátek. Hrála stále dokola několik tónů a nechala se jimi unášet.
O několik hodin později už kytara stála opřená o postel a ona se vykláněla přes zábradlí balkonu.
"Proč se ještě nevrátil?"
Nakonec si šla lehnout s přáním, aby se mu radši nic nestalo, přece jen, měla pocit, že přání jí ho přivedlo už jednou a určitě to svede znovu.
Jenže jakmile se ráno probudila, pokoj byl stále stejně tak prázdný, začínala mít vážně starost. Najednou bylo všude kolem příšerné ticho, které ji děsilo. Jeho mikina ležela pořád přehozená přes židli a postel byla ustlaná jako večer, dveře na balkon nechala otevřené, v pokoji položila na talíř obložený rohlík a s těžkým povzdechem musela opustit dům.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sakurako-neko sakurako-neko | Web | 8. června 2016 v 17:20 | Reagovat

Tak během dneška se mi povedlo přečíst celou tuhle povídku <3 xD a dost se ti povedla, těším se na pokračování ;)
Doufám, že se Hiro zase objeví... :/

Btw. gratuluju :D během tohohle týdne byli dva tvoje články jako hlavní téma :D :3

2 SasuKe SasuKe | Web | 11. června 2016 v 2:07 | Reagovat

[1]: Určitě přidám další, jinak moc děkuju, taky mě to hrozně překvapilo, že se něco co napíšu objeví na hlavní stránce.

3 Sakurako-neko Sakurako-neko | Web | 11. června 2016 v 2:25 | Reagovat

Tak to doufám ze pridas co nejdřív ;)
(Když uz jsme se tu tak sešli uprostřed noci :D )

4 Aki Aki | E-mail | Web | 21. června 2016 v 12:59 | Reagovat

Tak som sa dočkala,že Hiroto prišiel do školy a pomohol Iku. Perfektné, luxus,len  dúfam, že sa Hiroto čo najrýchlejšie ukáže,lebo Iku ma o neho naozaj strach.

5 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 20:24 | Reagovat

I lost my way. Can you help me?
How dare you!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama