Padající hvězda III.

6. května 2016 v 15:02 | SasuKe |  Padající hvězda
No je po Animefestu, ale fotky ještě nemáme, takže vám sem nemůžu hodit report. Zatím přidávám další část povídky. Jsem opravdu zvědavý na reakce.



Jakmile vešla do pokoje, spatřila blonďáka povalujícího se na posteli s miskou brambůrků u jejího notebooku.
"Co to děláš?" Přeměřila si ho.
"Na rozdíl od tebe, snažím se najít něco, co by nám mohlo pomoct," zamračil se, načež Iku okamžitě rozepnula batoh a vedle něj vysypala hromadu knih.
"Směle pokračuj, jdu si udělat svačinu," mávla rukou a vypařila se do kuchyně.
Jenže jak tak skládala do toustu salát a sýr, čím dál víc si nemohla pomoct, myslela na ten konkurz.
Noty se jí zdály těžké, navíc teď musela pomáhat Hirotovi, takže i kdyby chtěla, teď určitě nemá čas se to nějak naučit.
"Pochopit tohle bude asi vyžadovat dost času samo o sobě, nemluvě o tréninku," povzdechla si, při tom se zdívala na staré pouzdro v rohu místnosti, byla to kytara, na kterou hrával její dědeček, nebyla vůbec moderní, ale měla pro Iku vždycky svoje kouzlo. Její tón poslouchala ještě dřív, než si stihla uvědomovat, co to vlastně je, od narození milovala hudbu. Bohužel, teď už tu kytara několik let ležela v pouzdře osamělá, až na pár okamžiků, kdy ji Iku občas tajně vytáhla, aby se mohla dotknout jejich strun.
Nechala jídlo jídlem, přešla k pouzdru pokrytému trochou prachu, v hlavě se jí začala rodit myšlenka, taková která by jí přece jen mohl pomoct.


Za okamžik přiskotačila zpět do pokoje, kde k jejímu překvapení se mladík začetl do jedné z knih, jakmile si všiml, že je zpět a v rukou třímá pouzdro s hudebním nástrojem podobné velikosti, domýšlel si, že má v hlavě nějaký hloupý nápad...
"Tohle ty jíš?" Přešel to prozatím jen s rýpavou poznámkou.
"Hiroto, ty umíš hrát na kytaru, ne?" Zeptala se, protože teď nebyla v pozici, kdy by se s ním mohla hádat.
"Většinou hraju na klávesy, jak sis mohla všimnout," odsekl s nosem zabořeným v knize.
"Eh, jasně," usmála se na oko, ale na čele jí naskakovala malá vráska, ten kluk jí tolik rozčiloval!
"Ale viděl si hrát Tomoko, nebo Rya, ne? Uměl bys to, ne?" Zkusila to na něj znovu milým tónem.
"Hraju o dost líp než Ryo," zavrčel a zaklapl knihu.
"Takže, naučil bys mě hrát?" Nadchlo se děvče, aniž by věnovalo pozornost tomu, jak je podrážděný.
"Cože?! Nechci tě učit hrát!" Zakabonil se blonďák, s čím ho tu to děcko otravuje, když tady má tolik práce.
"Nechci, abys tu bydlel, něco za něco," zavrčela Iku a nafoukla se.
"Fajn, jak myslíš, ale jestli se ukáže, že nemáš talent, hned s tím dorážením přestaneš!" Kladl si mladík podmínky, zatímco ona jen horlivě přikyvovala.
"Sice není elektrická, ale pro praktické účely by nám měla stačit," konstatovala, pak vytáhla dědečkovu kytaru a do rukou mu vrazila noty ze školy.
Chvíli je přejížděl svýma oříškovýma očima a pak se nic neříkajícím pohledem podíval na Iku.
"Ne."
"Co-cože?! Jak ne?!" Byla celá zmatená a překvapená.
"Kolikrát si už hrála?"
"Párkrát," nahodila opět svůj uražený výraz, protože byly věci, o kterých se styděla raději jen přemýšlet a hraní patřilo mezi ně.
"Umíš to naladit?" Zeptal se a založil si ruce na prsou.
"Možná..."
"Možná?!"
"Vlastně spíš ne, převážně jí umím držet," přiznala.
"Měla by sis na začátek vybrat něco jednoduššího ty hloupá!" Zamračil se Hiroto, ale dívka před ním sebou prudce cukla.
"Ne, nenene! Musí to být tohle!" Začala vzdorovat a pak si dokonce klekla na koberec před sebou, zatím co kytaru odložila vedle na zem.
"Prosím! Musíš mě tohle naučit co nejdřív zahrát!" Podívala se na něj tím nejzoufalejším pohledem, tak, že zůstal zaražený zírat.
"Jak může takhle měnit chování?" Pomyslel si, na chvilku se musel odvrátit, aby mohl nahodit svůj kyselý výraz a urovnat si to v hlavě.
"Prostě začneme tím, že se naučíš si tu kytaru naladit!" Nadechl se zhluboka.
"Hurá!" Vyskočilo děvče na nohy a z nenadála se mu vrhlo kolem krku.
"Co to děláš? Hej, proč prostě nezačneš chodit do hudebního kroužku?" Kabonil se Hiroto a otráveně ji od sebe odtahoval.
"No... nemyslím, že bychom si to mohli dovolit," pokrčila dívka rameny a pak se posadila i s kytarou vedle něj.
"A proč chceš tak moc hrát na kytaru?" Podrbal se na hlavě, protože jejímu náhlému zápalu vůbec nerozuměl.
"Víš, já... vždycky jsem chtěla být taková... Chtěla jsem být zábavná a umět tak úžasně hrát, jako Tomoko, pak bych určitě měla ve škole spoustu kamarádů, všichni by mě měli rádi a obdivovali," mírně se usmála, avšak v jejím hlase byl znát smutný podtón. "Ve škole máme za měsíc konkurz, takže jestli mě naučíš hrát, dám to toho všechno!" Podívala se na něj odhodlaně.
Hiroto si k ní sedl a trpělivě vysvětloval, jak se kytara ladí, kde co musí držet a jak pozná, že je zvuk v pořádku, mezitím ukazoval spoustu věcí v notách, aby poznala rozdíl, jak na kterou písničku musí být nástroj naladěný.
Jakmile vzala kytaru do ruky Iku, vypadalo to, že se jí snaží urvat struny, jak hlasitě a necitlivě do nich zaryla rukou. Blonďák se chytal za uši a rozčiloval, že mu tohle byl čert dlužen.
Sedl si za ní a jednou rukou podepřel kytaru, druhou jí chytil za zápěstí a pokusil se vnést do toho trochu citu. Tentokrát už o něco pomaleji a citlivě zahrála Iku požadovanou notu.
Většinou vůbec nechápala, co jí to vlastně vysvětluje, pokud k tomu nepoužíval opakovanou gestikulaci, která naznačovala, že jí zadupe do země a nutila ji v rámci pudu sebezáchovy rychle chápat a alespoň z poloviny dobře provádět požadované úkony.
Než se oba nadáli, byl večer a tak začalo poměrně krušné období.
Mezi tím, co mladík vysedával přes dopoledne v hromadách knih, Iku se snažila přežít ve škole, chování dívek z vedlejší třídy. To nešlo snadno, Yumiko se bavila tím, že jí na skřínku dávaly vzkazy, jako: "Jdi za svými imaginárními kamarády, co tu ještě děláš?"
Ale ona se tím nijak extra netrápila, věděla, že nadcházející konkurz bude mít s pomocí toho protivy v kapse, přece jen hrál v opravdu populární školní skupině.
Odpoledne s Hirotem nebyly o moc příjemnější, každou chvíli jí připomínal, že nemá špetku talentu a peskoval, za jedinou falešně zahranou notu. Několikrát ji tenkým stohem papírů popsaným samotnou hudbou přetáhl po hlavě, aby se víc soustředila.
Obvykle se protahovalo tohle všechno dlouho do noci, takže ráno Iku často zaspala a do školy musela utíkat, jako by ji honil sousedovic hafan.
Její parťák se často procházel po městě a prohlížel knihkupectví, až na výjimku, kdy mu padla do oka celkem pěkná kytara, ona musela čelit nestálým útokům nepříjemné blondýny, která si nenechala ujít příležitost, strčit do ní na chodbě, když nesla v náručí hromadu vypůjčených knih a ještě se jí hlasitě vysmát.
Proto se den ode dne Iku víc těšila na odpoledne strávená doma, někdy se přidávala k Hirotovi, začetla se do některé z knížek, aby mu pomohla zjistit něco o podobných kouzlech, jaké sama přivolala. Ač protestovala proti knížkám jako o "černé magii" a podobných nesmyslech, byly dny, kdy si nemohla pomoct, ale blonďák ji obvykle zase rychle vykázal, aby se šla raději učit, co má.
Nejvtipnější byly dny, kdy do jejího pokoje vešla třeba maminka, aby se Iku zeptala, jestli něco nepotřebuje. Hiroto musel okamžitě vyhledat úkryt například za její postelí a než se stihl schovat pod ni, díky Ikuiné nemotornosti a panikaření měl na hlavě i hromadu čtiva.
Usínali většinou oba dost pozdě, překvapivě, Iku někdy vydržela déle, než její kamarád a zatím co Hiroto usnul s knihami uprostřed postele, ona ještě seděla na zemi s kytarou. Nemohla si pomoct, odložila knihy na stůl, přikryla ho a sama si lehla na místo, kde vždycky spával.

Hiroto kráčel mlhou za modrým světlem na jejím konci. Byl to ten stejný sen, jaký měl noc kdy usínal doma a probudil se právě tady, jen ho tentokrát doprovázela hudba, huba kytary. Taková kterou dobře znal, takhle vždycky hrála Tomoko. Je možné, že se vrací zpět? Rozběhl se za modrým světlem, které sílilo a jak se mlha rozplývala, měnilo se v podivný obrys, obrys postavy.
"Hiroto!" Měl pocit, že ho volá, byl už tak blízko, že začal postavu rozeznávat. Tohle nebyla Tomoko, kus před ním stála Iku, stála k němu zády a skutečně opakovala jeho jméno.
Chtěl něco říct, ale neslyšel vlastní hlas. Proto nakonec ji musel obejít, aby upoutal její pozornost. Na tváři měla stejný úsměv jako obvykle a v rukou držela noty. Jen se vůbec nedívala na něj, spíš koukala někam skrze něj, když to mladíkovi došlo a otočil se, spatřil zrcadlo. Překvapivě v něm nebyl, jako by tu ani nestál, celá situace naznačovala, že sem nepatřil. V odraze viděl Iku, ale jinou než ji znal. Děvče uvnitř zrcadla plakalo, přesto, že na tváři mělo tentýž úsměv a jeho pohled byl neuvěřitelně bolestný.
Netušil, co tohle všechno znamená a právě v tu pravou chvíli ho ze snu něco vytrhlo. Iku už byla pryč, vlastně ani nebylo ráno, bylo krátce po poledni a on se líně protáhl na posteli, pak zatřepal hlavou, aby ten podivný sen dostal pryč. Měl hlad, ale ven se mu nechtělo, to už počká chvíli na Iku s obědem.
Sáhl na stůl, po knize kterou předtím nedočetl, ta malá ji založila nějakým podivným obrázkem s medvídkem, ale alespoň na správné straně.
Chvilku se znuděně hrabal ve vlasech jak tak do ní koukal a pak se výraz v jeho tváři změnil v jasné překvapení.
"Přála jsem si někoho s kým budu moct trávit čas, kamarády, stát se úžasnou kytaristkou…" vzpomněl si na její slova.
"Možná je jen jediný způsob, jak z toho ven?"
V tom se rozlétly dveře a dovnitř vrazilo modrovlasé tornádo.
"Nesu něco o zvláštních úkazech na nebi a nezvyklých případech, kdy se lidé objevili na místech, která si nepamatovali," oznámila, zatím co dveře za sebou tradičně zavírala nohou.
"Už nic nehledej, přišel jsem na to, jen potřebuju nejspíš trochu času," ušklíbl se.
Dívka se zarazila, "opravdu? Víš jak se vrátit domů?"
Mladík přikývl a pak na ni hodil přísný pohled, "mazej se soustředit na hraní, protože konkurz je za pár dní a já s tebou jinak ztrácel čas zbytečně!"
"Učit mě na kytaru není ztráta času!" Bránila se, ale raději poslechla.
"A mimochodem, našel jsem něco, co se ti bude líbit, zítra ti to přinesu," prohodil tajemně.
"Jako překvapení?" Nadchla se hned dívka.
"Ne, jako výhružku, že jestli ten konkurz nebude úspěšný, zase ti to seberu!" Vyvedl ji rychle z omylu, že snad má i dobré stránky.

Rozhodla se nevzdat, druhý den se šla opravdu podepsat na listinu zájemců o konkurz, konečně měla pocit, že udělala něco správně a byla dokonce odhodlaná vyhrát. Její sen se možná opravdu splní.
"Chci vidět to Hirotovo překvapení!" Pomyslela si.
"Koho pak to tu máme?" Ozvalo se když procházela vchodem.
Iku se schválně podívala jinam, aby si nemusela tří dotěrných slečen všímat, ale jedna z Yuričiných kamarádek jí podle nastavila nohu.
Než to stihla zpozorovat, jak dlouhá tak široká se natáhla ve dveřích.
"Au!" Vypískla, protože spadla na ruku a ta jí za okamžik hezky zmodrala.
"Měla by dávat pozor na cestu, jestli si před tím pátečním konkurzem nechceš něco udělat," rýpla do ní blondýna a všechny tři se jako na povel rozesmály.
"Pro případ, že bys tam přišla, vezmu si kameru, tvoje vystoupení bude jistě stát za to," přidala se i bruneta.
Iku toho měla po krk, sesbírala si několik sešitů, které jí vypadly a niž by se na ně otočila, šla pryč.
Dobře věděla, proč si ji dobírají.
"Chtějí mě mojí hrou jen ztrapnit, ale já to zvládnu," pomyslela si naštvaně.

Když přišla domů, posadila se zničeně na zem vedle postele a opřela si o ni záda. Hiroto tu nebyl, zřejmě se šel projít do města jako obvykle a ještě se nevrátil. V tuhle chvíli neměla nejmenší pomyšlení na nějaké cvičení, přála si neexistovat.
Přitáhla si kolena až k bradě a přemýšlela: "Co pořád dělám špatně? Vážně jsem podle nich tak hloupá? Možná je pravda, že nic zvláštního nedokážu."
Nevyrušil ji ani dopad na balkoně, když se Hiroto vrátil a vešel dovnitř.
"Hej prcku," zamával jí rukou před očima, když obešel postel a ona pořád zírala někam do zdi před sebou.
Modrovláska se pomalu probrala do reality a přejela ho očima, avšak nic neříkala.
"Seš v pořádku? Je ti dobře?" Nechápavě na ni koukal, zatím co dívka se pomalu zvedla a jen přikývla.
"Co je to s tebou?" Zeptal se znovu dotěrně.
"To nic."
"Nic? Vážně vypadáš jako by si spadl na hlavu trakař," rozhodně nebylo dobře, že s tím jak se její konkurz blížil vypadá čím dál hůř, to nemohlo ničemu dobře přispět.
"Nevšímej si toho, sem v pořádku, jen trochu unavená," zakončila dívka debatu.
"Fajn, když mi to nechceš říct, snad tě potěší aspoň tohle," ukázal na bílo růžovou elektrickou kytaru s zářivě stříbrnýma strunama, opřenou o postel.
Iku zamžourala a nevěřila.
"Budu tě ti muset vysvětlit pár rozdílů mezi touhle kráskou a tím, na co si hrála do teď, ale věřím, že do konkurzu je pochopíš," zašklebil se.
Tohle nesnášela, ten jeho naprostý klid uprostřed všeho okolního chaosu. Copak je šílenec? Chce aby hrála na tom konkurzu na tuhle kytaru? Není možné aby se jí naučila používat za dva dny!
Děvče strnulo, jak mohl být tak v klidu.
"Vyhrát ten konkurz je přece to, co nejvíc chceš, ne?" Ujistil se, když viděl její šokovaný výraz.
"No...jo...tak napůl," zadrmolila dívka a lapala po dechu.
"Tak by stačilo prostý děkuju a pojď jí konečně zkusit," protočil panenky v sloup.
"F-fajn, ale já..."
"Jestli chceš o sobě pochybovat, nech si to, až budeš mít tenhle konkurz za sebou a bude tě čekat vystoupení před celou školou," rýpl si, načež už Iku vážně polil pot a nejistota, jestli je dobrý nápad, aby se snažila vyhrát.
Váhavě udělala několik kroků ke své nové hračce a posadila se s ní na postel. Hiroto zapojil nějaký kabel, sedl si vedle ní a naklonil se, aby viděl kde drží prsty.
Děvče na moment zapomnělo dýchat, její očka se upřeně dívala na tu naleštěnou krásu úplně nového nástroje a její srdce tlouklo jako splašené.
Za okamžik se domem rozezněl první tón plný energie a napětí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marshmallow Marshmallow | 6. května 2016 v 16:52 | Reagovat

Další úžasný díl, tenhle se ti opravdu hrozně moc povedl! Skvělý dialogy Iku a Hirota, nádherně si popsal to jak jí pomáhá a prostě celkově jak spolu tráví čas! Jsem vážně napnutá ohledně následujícího dílu, jak to dopadne, prostě určitě ho musíš přidat co nejdřív!! ^^

2 Aki Aki | E-mail | Web | 21. června 2016 v 12:41 | Reagovat

Wau perfektný dielik, len by ma zaujímalo či niekedy Hiroto príde za Iku do školy a uvidí čo tam prežíva a ak náhodou aj áno , ako bude na situáciu reagovať.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 17:29 | Reagovat

I don’t have the heart to tell him that he wasn’t accepted, he’ll be so unhappy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama