Vymazaná

13. dubna 2016 v 11:36 | SasuKe |  Povídky
Před nějakou dobou mě napadla opravdu zvláštní myšlenka právě pro tuhle povídku. Nevím jak jí úplně zařadit žánrově. Možná trochu drama nebo psycho a nadpřirozeno. Je to zase něco trochu jiného, trochu neobyčejného a jsem zvědavý, co na to povíte.

Edit: Ten blog mě zase zlobí, nejprve se mi nechtěla po rozkliknutí povídka zobrazovat celá, teď zase nešla rozkliknout vůbec. Snad to už bude fungovat, jak má.




Vzbudil se do chladného rána. Zase nechal otevřené okno přes noc? Posadil se a protáhl na rozhrabané posteli v malém neupraveném pokoji a sáhl po košili, která ležela ne zemi hned vedle.
Zamžoural a rozhlédl se kolem. Něco tu chybí. Něco je špatně.
Kufr. Ležel tu přece kufr. Jednoduché téměř nesouvislé myšlenky mu vířily hlavou.
"Terezo?"
Rozhlédl se, ale pokoj byl prázdný a všude kolem ani stopy po té brunetce. Odešla aniž by se rozloučila? To bylo něco čemu nerozuměl, něco co by neudělala. Celá tahle situace vůbec nedávala smysl, ale i tak, něco v jeho hlavě mu napovědělo, že je to v pořádku, že to tak má být. Uklidnil se, to přece nevadí, ona se ozve až dorazí domů. Prostě musela jít a nevzbudila ho.
Hořce se zamračil, tohle jí ještě bude muset pořádně vysvětlit. Zase to dělá, zase mu ubližuje aniž by to viděla. Přece by ho nezabilo vzbudit se o něco dřív, ale odejít bez rozloučení, to opravdu není pěkné.
Zatím co jeho notebook se na posteli zapínal, vstal a zamířil rovnou za dveře do lednice, včera tam ještě nechal zbytek mléka, dobře si to pamatoval.



Seděl, čekal u notebooku, sledoval na skypu žluté kolečko u jejího jména, které se objevilo pokaždé, když vypnula svůj počítač. Neozvala se. Proč? Proč odešla aniž by něco řekla a teď se tak dlouho neozývá. Zapnul facebook a čekal. Znovu a znovu vyčkával na moment, kdy se objeví, ale v seznamu "online" jí prostě nezahlédl.
Hodiny na zdi tikaly, minuty jeho života plynuly a čím déle se neozývala, tím jistější si byl, že něco není v pořádku. Rozhodl se jí napsat, aby se mu ozvala hned, jakmile přijde.
"Hledaný uživatel neexistuje."
"Cože?" Zmateně koukal na monitor, protože vůbec nerozuměl.
Kladl si otázku, co se to zatraceně děje. Teď už si byl skoro jistý, zablokovala si ho. Jenže proč? Nepohádali se, nic se mezi nimi nestalo, tak proč to udělala? Zmateně ještě chvíli seděl a probíral se chaosem ve své hlavě.
Vyhledat. Tomáš. Otevřít chat.
Jeho prsty se rozběhly po klávesnici, ani nevěděl jak, okamžitě začal psát jedinému člověku, který ho napadl. Jejich nejlepšímu kamarádovi.
"Ona si mě blokla. Tereza si mě blokla. Proč?" Než se na obrazovce objevily známé tři tečky značící, že osoba na druhém konci odepisuje, myslel, že se zblázní, jak je tak sledoval pohupovat se sem a tam, chtěl vysvětlení a chtěl ho hned, co si sakra myslí, že dělá? Od kdy se takhle řeší situace?
"Cože? O čem mluvíš?"
"Tebe si neblokla? Neřekla ti, co sem udělal? Nebo co to sakra vyvádí ona? Tohle ona přece běžně nedělá!"
"Kdo?"
"Tereza!" Odeslal naštvaně odpověď, div nezničil tlačítko enter.
"Kdo je Tereza?"
"Cože?" Na moment se zarazil, copak je až tak pomalý?
"Promiň, nevím o kom mluvíš Davide."
"No… Tereza… Moje holka… Tvoje- NAŠE kamarádka," objasnil mu hned situaci, protože měl pocit, že snad ještě spí.
"Kamarádka? Promiň, fakt se mi nevybavuje koho myslíš...TY MÁŠ HOLKU?" Objevilo se na displayi caplockem.
"Tohle není vtipný, říkal sem ti to snad jako prvnímu, můžeš si přestat dělat sran- to ti řekla ona? Abys ses takhle choval? Proč to děláš? O co jí jde? Sakra já potřebuju vědět, co se stalo!"
"Já ale fakt nevím o kom mluvíš!"
"Jak to můžeš nevědět? Je to přece tvoje kamarádka! Každej měsíc, když přijede chodíme ven! Máš s ní hromadu fotek!"
"Já žádnou Terezu neznám! Jakejch fotek?"
Pomalu ztrácel nervy. Otevřel stránku, kde měli uložené všechny společné fotografie, prostě mu pošle fotku, ať nedělá blbýho.
Krev v žilách mu začala zamrzat, jak posouval stránku dolů. Jejich fotky. Fotky jeho a Tomáše. Hromada fotek chyběla. Nikde nejsou. Nejsou tam fotky, které si živě pamatuje. Zavřel hlavní stránku a šel projet alba, která byla vytvořena speciálně pro její fotky, copak se ten facebook zase úplně zbláznil?
Jakmile kliknul na jedno z nich, konečně našel, co hledal. Nebo možná něco, co to vzdáleně připomínalo. Fotky s bílými místy. Takové na kterých místo ní byly prostě jen bílé fleky. Siluety.
Pomalu začal panikařit. Co to je a o co tu jde?
Znovu se podíval na skype. Její účet tam pořád existoval. Musí někomu napsat. Musí to někomu říct.
"Gabi, nevíš co je s Terezou? Něco se stalo, ona není na facebooku, asi si ho zrušila a Tomáš si jí nepamatuje. Ona není ani na fotkách!"
"Kdo je Tereza?"
"Tvoje kamarádka! Jedna z tvých nejlepších kamarádek! Každou chvíli si voláme a-," zprávu ani nedospal, prostě jí odeslal a přestal psát. Věděl co mu řekne, totéž co Tomáš, že jí nezná.
"Je to nějaká tvoje imaginární kamarádka?"
"Cože?! Né! Chodíme spolu a ty jí znáš!"
"Chodíte spolu?" Nezapomněla dodat překvapeného smajlíka.
"Tak jo… Já nevím, co se děje, je mi jedno jestli mi to věříš nebo ne, ale Tereza je tvoje opravdu dobrá kamarádka, chodíte spolu do třídy a dneska ráno jednoduše zmizela."
"Aha, dobře, jsi si jistý, že existuje?"
"Sakra!"
"Promiň, já jen, že si jí fakt nevybavuju..."
"Fajn, nevím co je tohle za pitomost, ale prostě se zítra půjdu zeptat jejích spolužaček. Někdo něco vědět musí. Nebudu si s vámi hrát na to, že neexistuje," naštvaně a trochu zoufale si položil čelo na klávesnici.
"Hlavně klid, ano? To se určitě nějak… vyřeší," přišla mu odpověď.

David byl absolutně zoufalý, zmatený a vyděšený. Nikdo mu nechtěl říct nic o Tereze a on ji hodlal hledat naprosto kdekoliv, jenže ho nikdo neposlouchal, nechtěli mu pomoct. Neviděl ji ani vycházet ze školy. Stál na ulici, kousek od hloučku čtyř děvčat a jednoho chlapce. Děvčat o kterých vždycky mluvila, jako že je má ráda. Společně a smáli se, vyprávěli si o běžných věcech. Došel až k nim a jedné z nich poklepal na rameno.
"Nevíte co se stalo Tereze?" Zněla jeho slova naléhavě, přes to, že někde uvnitř věděl, že tu jde nejspíš o něco víc, než že by se zapírala.
Všichni k němu otočili tázavé pohledy.
"Komu?"
"Tereza! Chodíte s ní snad do školy! Byla tma dneska?" Nevzdával se.
"Ne, promiň, nikoho takovýho neznáme," špinavá blondýna s brýlemi, znala jí, moc dobře to věděl. Nikdo ho neviděli, ale on je poznával všechny z JEJÍHO vyprávění.
"To teda znáte!" Pomalu začínal zuřit, proč ho nikdo neposlouchá? "Ty!" Ukázal prsem na dívku s dlouhými tmavými vlasy, která vypadala jako jedna z těch fanynek filmů o upírech.
"Co já?"
"Často o tobě mluví, znáte se hodně dobře! Vím, že u tebe spala, takže mi řekni, kde je?"
"Ne, promiň," Lítostivě zakroutila hlavou.
"Fajn! Mě je úplně jedno, že si jí nepamatujete, že pro vás není důležitá, já jí potřebuju najít, tak mi aspoň zkuste pomoct!" Vztek, zoufalství, jako by narážel do neviditelné zdi, stále znovu. Tmavovláska se na něj podívala upřímným, soucitným pohledem, jako by chápala, jak se cítí, ale ve skutečnosti nerozuměla vůbec ničemu, na jejích očích bylo znát, že vůbec nevidí pravdu, pomalu jako by jim všem viděl na očích absolutní prázdnotu. Stačilo se podívat a měl pocit, že žijí někde jinde, ve světě, který jim nedovoluje vidět.
"Víš, zřejmě byla jen dočasně vytvořená iluze, přece víš, že svět vytváří hromady lidí, kteří existují pár týdnů, speciálně pro naše potřeby, jsou tu jen proto, aby nám skutečným lidem zlepšovali život, zvedali náladu a pak zase zmizí. Nikdo si je nepamatuje, protože vlastně nikdy neexistovali. Zřejmě byla jedna z nich," zatím co o tom mluvila, ostatní se vesele bavili dál, jako by to byla samozřejmost, jako by jim to všem připadalo normální, že tu někdo byl a už tu není, pro ně všechny tohle byl zcela zřejmý fakt. Prostě se to stává a nikdo s tím nic nenadělá.
"Nesmysl. Blbost," proletělo mu hlavou. Tuhle šílenost slyšel poprvé a oni se chovají, jako by to bylo něco běžného a přirozeného. Najednou měl pocit, že vůbec nezná svět ve kterém žije, že je tu něco opravdu moc špatně.
"Ale ona není žádný dočasně vytvořený člověk, co může jen tak zmizet! Proč si jí teda pamatuju?!"
"Zřejmě sis k ní vytvořil nezvykle silný vztah, měl bys na ní taky zapomenout, jestli nechceš narušovat rovnováhu světa," odpověděla dívka a znovu se otočila zpět k hloučku.
"To je přece holý nesmysl. Blbost. Ona tu nebyla pár týdnů! Já jí znám roky! A chodíme spolu, takže na ní asi nemůžu jen tak zapomenout! Musím jí najít!" Křičel, rozčiloval se, nerozuměl. Bral to jako povinnost, zjistit kde je, přece jednoduše nezapomene na svojí dívku, jen proto, že neví kde je.
"Jasně, ale přece nemůžeš chodit s někým kdo neexistuje," pokrčila rameny, jako by o nic nešlo, jako by jí to vůbec nezajímalo.
Nikdo z nich vůbec neposlouchal nic z toho, co řekl. Ona existuje. EXISTUJE. Nemohl si pomoct, měl prostě pocit, že je něco špatně, že je někde chyba, že to všichni na celém světě si to pamatují špatně a on jediný zná pravdu. Vzpomněl si na předchozí noc, vzpomněl si na všechno, co kdy dělali, jejich společné vzpomínky s Tomášem. Teď se prostě toho rána probudil a nic z toho všeho není pravda? Jak? Jak se tohle mohlo stát?
Přece se s ní smáli, přece jí všichni měli rádi. Jak dokázali tak snadno zapomenout? Proč zmizela?
Milion otázek a nula odpovědí.

Přišel domů, sedl si k počítači a šel napsat Gabi, jediné osobě, které ještě tohle mohl říct, aniž by se mu vysmívala.
"Tak co, co jsi zjistil?"
"Nic. Nepamatují si jí. Řekli mi, že doopravdy nikdy ani neexistovala," odepsal unaveně a zoufale.
"A ty seš si jistej, že jo?" Zeptala se ho opatrně kamarádka.
"Pochopitelně jsem! Vím to, pamatuju si tak živě všechno, co jsme zažili!"
"Dobře, klid jo? Já ti věřím… Víš, přece, jak se dívám na tenhle svět a co si o něm myslím. Věřím ti, i když si jí vůbec nevybavuju, o to víc mě to děsí. Možná tu byla a byly jsme kamarádky a já si jí teď jednoduše vůbec nepamatuju. Vymazala jsem jím nebo ji někdo vymazal z mých vzpomínek, ale když to říkáš ty, tak ti prostě věřím, nemůžu si pomoct, o to je to asi horší. Děsí mě, že na někoho můžu takhle zapomenout."
"Mě taky. Hrozně moc. Měla tě strašně ráda, nezlobila by se, nemůžeš za to, jsem rád, že mi věříš."
"Jaká byla?" Optala se opatrně dívka, protože si ani náhodou nemohla vzpomenout na svou nejlepší kamarádku.
"Byla s ní legrace, my tři jsme se pořád smáli. Měla tě ráda, vždycky tě bránila a pomáhala ti," po tváři mu přejel lehký úsměv, když si to vybavil.
"To zní… jako že byla hrozně milý člověk. Ne. Ona je milý člověk. Pořád je, ano? To se musí nějak spravit. Určitě je v pořádku, jen se něco pokazilo a my vymyslíme, jak to dát do pořádku," ujišťovala ho.
"Vymyslíme," zopakoval a v jeho hlase byla znát lehká nedůvěra, strach nebo zmatek.
"Běž spát. Ty jí najdeš. Určitě jí najdeš Davide."
"Jak to víš?"
"Protože jsi na ní nezapomněl."

Nemohl spát, nemohl dělat vůbec nic, všechno kolem se tvářilo, jako by se jí tenhle svět snažil mermomocí vymazat. V jeho hlavě tančilo čiré nefalšované zoufalství.
"Přece vím, že tu byla!" Praštil pěstní do zdi, protože odmítla přijmout jakékoli jiné tvrzení Věděl, že se něco stalo, že všechno na tomhle životě je špatně a on je jedniný, kdo si to uvědomuje. Něco se stalo a nejspíš je jediný, kdo nezapomněl na to, že nikdy nebyli žádní lidé, které by 'svět' jen tak vymazával a tvořil. Měl pocit, že všem okolo něj se stalo něco příšerného a zoufale toužil zjistit co. Tereza. Ona byla jediným vodítkem. Potřeboval něco silného a hmatatelného, něco jako důkaz její existence, něco o co by se mohl opřít a všem jí tím připomenout.
Podíval se na košili ležící za jeho polštářem. Pamatoval si to. Pamatoval si, že v ní spala. Z ničeho nic se zvedl z postele a odešel do vedlejší místnosti.
"Mami?" Tak pozdě a ona stejně nespala, nikdy nespala v noci.
"Co potřebuješ?"
"Pamatuješ si Terezu?"
"Ne, to je nějaká tvoje kamarádka?" Zeptala se, jako by čekala, o čem bude mluvit.
"Moje holka, jezdila sem, byla s náma nakupovat, měla si jí docela ráda," smířený tón.
"Ne, vůbec nemám ponětí, že by sem někdo jezdil, přece si domů nikoho nebereš, ne?"
"Jí jo, vždycky sem přijela a spala v mojí košili," natáhl ruku, ve které svíral látku.
"To se ti asi zdá, běž si už lehnout," ujistila ho trochu nezvykle, že se nic neděje.
"Jasně, ale mě se to nezdá, ona tu byla a vím, že všichni říkají, že nebyla opravdová a byla tu chvíli, ale já si jí pamatuju hrozně dlouho, pamatuju si měsíce vzpomínek, co jsme spolu strávili, víš. Rozuměla mi, dělali jsme spolu všechno. Byla taková..." Pořád vysvětloval a vysvětloval, snažil se, aby jí aspoň něco z toho všeho znělo povědomě. Chtěl jen něco málo, o co se opřít.
"Já vím, že jsi vždycky někoho takovýho chtěl, to jak jí popisuješ, protože jsi byl vždycky sám a hrozně moc sis přál takovou holku, pokud vím. Říkal jsi mi přece o téhle představě ideální dívky už dřív. Jestli to bylo tvoje přání, svět ti ji možná na chvíli vytvořil, dělá to, abychom všichni byli šťastní," usmála se na něj.
"Ne. Ne!! Tohle prostě ne."
Všechno se mu hrozně bortilo před očima.
Opravdu neexitovala? Všechno to znělo šíleně, uvědomoval si, že byla přesně taková, jakou vždycky chtěl a sám nevěřil, že najde. Všechno to opravdu vypadalo, že tu byla jen pro něj.
"Víš, ale já si vážně pamatuju, že sem s ní strávil hrozně dlouhou dobu."
"To ti tak připadá, tak moc sis jí přál, že sis spoustu tech vzpomínek vymyslel, protože jste měli tak málo času a už ani nerozeznáš, které ani nejsou opravdové, proto tu byla, aby tě udělala šťastnějším."dřív
Odešel, šel do svého pokoje a přemýšlel. Praštil sebou na postel s košilí v náručí. Jsou to přece dva dny, pamatuje si přece živě, jak jí držel. Byla tady. Byla opravdová, živá, skutečná.
Každý den chodil prohlížet všechny online hry, co spolu denně hráli. Čekal. Doufal. Kdekoli se mohla objevit stopa, že ta byla, že žije a je v pořádku. Jenže nic toho se nedělo. Přestal chodit do školy, hledal na internetu všechny možné informace, díky kterým se snažil zjistit, kde je.
Trvalo to týdny, šílenství které nemohlo přestat, lidi kteří si ji nepamatovali, dopravní spojení vedoucí k ní domů, která neexistovala, sídliště kde bydlela, o kterém ovšem nikdy nikdo neslyšel.

Uběhlo šest měsíců. David začal chodit ven se svými starými přáteli a čerstvě chodil s Lenkou. Podle slov všech, chtěl vždycky chodit jen s ní. Protože žádná Tereza tu nikdy nebyla. Nikdo si jí nepamatoval a logicky si ani nepamatovali, že by někdy stál o někoho jiného v době, kdy na něj tahle slečinka kašlala.
Bylo to jen několik měsíců a pro něj to byla věčnost, nepřestával hledat, nepřestával doufat, přesto, že žil normální život, navrchu uhlazený a jednoduchý, tvářil se, že zapomněl, někde uvnitř něj bylo něco silného, smutného a prázdného, co v tomhle každodenním normálním životě jen přebývalo.
Jediný kdo mu rozuměl byla Gabi, jediná která věřila a věděla. Přesně znala jeho pocity.
Žil pěkný život, jednoduchý a normální, který nebyl jeho. Jeho tělo tam patřilo, dělal to co všichni čekají, tvářil se, že je to v pořádku a věděl, že on tam uvnitř sem nepatří, že to není jeho život, něco v něm bylo zásadně špatně, chyběla tu ona.
Uběhly tři roky a on stál v kostele, v malé zavřené místnosti se zrcadlem, kde čekal, až bude všechno připravené. Čekal a přemýšlel. Matně si vzpomínal, jak o takovém dni mluvil s Terezou.
"A jak si představuješ naší svatbu…?"
"Nevím, nepředstavuju. Neumím si to představit."
"Jak to myslíš?"
"Nijak, prostě fakt neumím."
"Ale vezmeš si mě, ne?"
"Co já vím, je ti teprve patnáct..."
Jistě, že by to udělal. V podstatě měl pocit, jako by jí to slíbil, něco uvnitř mu říkalo, že si měl vzít jí, i když si žádný takový moment, kdy by jí to doopravdy slíbil nevybavoval. Vlastně už si vůbec nevybavoval moc vzpomínek na ni. Mizely, jedna po druhé a bylo to už tak dlouho, co ji neviděl, že sám začínal věřit, že tu nikdy doopravdy nebyla, né pro ostatní, byla jen jeho splněným přáním, které muselo zase zmizet.
Věděl, že má pět, deset minut, chvíli než si vezme Lenku. Ne, že byl nebyl šťastný, miloval tuhle holku už dlouho před tím, než Terezu poznal a pořád k ní něco cítil. Jenže po všem jak se k němu chovala, těžko mohl jen tak zapomenout na dívku, se kterou strávil roky přátelstvím, měsíce vztahem a pak mu ze života ze dne na den zmizela, přitom byla splněným snem.
Pravdou však bylo, že Lenka už plánovaně otěhotněla, proto se brali tak brzo, chtěli dítě. On chtěl dítě a těšil se na něj. Potřeboval rodinu, zázemí a všechno to, díky čemu zapomene, zaplní tu díru uvnitř a konečně to přestane bolet, protože ať udělal naprosto cokoliv, pro něj den ode dne Tereza přestávala existovat stejně tak, jako pro ostatní tu nikdy nebyla a dobře věděl, že má pár minut. Několik posledních chvil, než se v jeho životě stane minulostí a on stejně každou vteřinou až do chvíle, než stál u oltáře, doufal, že se stane něco, co ho přinutí dál věřit, že tohle všechno je jen nějaký podivný sen. Tak moc pro něj byla důležitá.
"Můžete políbit nevěstu," vrhl se do nového života, ve kterém už neměl být žádný smutek ani bolest a právě v ten moment, se mu vybavilo něco důležitého. Jeho poslední polibek s Terezou.
"Víš, pořád mám strach, že se jednou ráno vzbudím a tohle všechno - my dva - nebude pravda," vzpomínal si na ta slova, ten smích, všechny její doteky a především na to, jak často tohle říkala.
Proč si to vybavil právě teď?
________________________________________________________________________________________
Na konci příběhu se nejspíš nabízí hned několik otázek, nebo možná především jediná. Co se vlastně doopravdy stalo? Nechám to na vaší fantazii, budu rád, když mi napíšete, co ten konec znamenal pro vás a jak jste si ho vyložili. ^^
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 12:17 | Reagovat

Mega úžasná poviedka, ale ten koniec sa mi nepáčil, keďže to ostalo také otvorené. Táto poviedka by si zaručene zaslúžila viac dielikov, očakávala som že napokon zisti čo sa stalo s Terezou. Vyzeralo to ako keby Tereza nebola s tohto sveta, ale prišla z iného a v živote Davida mala vyhradený iba určití čas. Chudáčik David z môjho pohľadu nikdy nenájde pokoj v duši dokiaľ sa nedozvie, ako to v skutočnosti bolo s jeho jedinou a pravou láskou. Môže byť s inou koľko len chce ale v podvedomí ju nikdy neopustí, lebo pre neho to bola osoba,ktorá zastávala jedinečné miesto, ktoré nik nenahradí.

2 SasuKe SasuKe | Web | 13. dubna 2016 v 12:50 | Reagovat

[1]: Původně mě to lákalo napsat tomu pokračování, ale jelikož si nejsem jistý spoustou věcí ohledně toho, jak by to mělo vypadat, takže zatím jsem to nechal takhle, až si jednou ujasním, jak přesně chci aby to vypadalo dál, možná z oho bude sériovka, nebo tomu minimálně napíšu druhou část. ^^

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:07 | Reagovat

If you don’t know this word, look it up in the dictionary.

As for me, you can rely on his support.

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 17:31 | Reagovat

This bank was held up twice last year.
Horrible!

5 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:55 | Reagovat

I ran into an old friend yesterday.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama