Padající hvězda I.

24. dubna 2016 v 12:19 | SasuKe |  Padající hvězda
Tenhle příběh mám už hrozně dlouho napsaný k předposlednímu dílu zhruba, tak je možná na čase ho ukázat. Jsem zvědavý, co mi na něj řeknete, inspirací pro hlavní hrdinku byla moje kamarádka, i když se jí nakonec zase tak nepodobá, ona je mou velkou inspirací často, když píšu, kreslím, nebo cokoli dělám. Takže tímhle příběhem ti chci poděkovat za to, jak mě vidíš a jak na mě vždycky myslíš a věříš ve mě.


Venku sněžilo a drobná modrovlasá dívka vyšla před školu, její pleť byla mírně bledá, na sobě měla hnědý kabátek, který jí sahal téměř ke kolenům, pro její malý vzrůst. Zadívala se směrem ke slunci, které zahřívalo zmrzlou zem v tomhle ročním období a dýchla si do rukou.
Stihla pak udělat sotva pár kroků ze schodů a vydat se k bráně, která oddělovala školní pozemky od zbytku města, když se k ní stočily pohledy vysoké blondýny a dalších dvou dívek po jejím boku.
"Iku," zaštěbetala nejvyšší z dívek, s jasným provokativním podtónem a na jehlových podpatcích udělala několik kroků blíž, přičemž si přehodila několik kadeří z ramen dozadu.
"Hele, telátko," přizvukovala jí kamarádka.
"Kam pak jdeš?" Postavila se jí první z dívek do cesty.
"Kam asi? Domů," zareagovalo děvče mírně naštvaně, aniž by se na ni podívalo a pokusilo se ji obejít.
Dívce se na moment rty zkřivily do úšklebku pod drzostí toho podřadného děcka, které k ní nemá žádnou úctu, jednou rukou se opřela celou svou silou do jejího ramene a bleskově ji shodila na zem do ledového sněhu.
Iku ucítila náraz, její ruce se zabořily do závěje a studené vločky jí napadaly do bot.


"Chtěla si někam jít?" Zasmála se její hnědovlasá kamarádka a probodla ji smaragdovým pohledem.
"Nejspíš za svými imaginárními kamarády," reagovala na její poznámku blondýna, zatím co Iku začala rychle vstávat a oprašovat ze sebe sníh.
"Neumíš odpovědět?" Chytila ji útočnice za zápěstí, hned jak vstala, aby nemohla nikam odejít.
"Pust mě Yuriko!" Vyprskla na ní dívka, celá se třásla, věděla, že s nimi moc neudělá, ale určitě jim nehodlala ukázat, že se bojí.
"Máš problém mi odpovědět? Jen se tě ptám!" Zvýšila na ni nepříjemně hlas a zabodla jí pohled do jejích očí.
Iku chtěla vykřiknout něco, jako: "Ale ty se jen neptáš!" Věděla však, že by tím dala najevo zranitelnost, proto jen sykla: "Do toho ti nic není!"
Dvě děvčata vedle nich se rozesmála tak hlasitě jak jen mohla, aby podpořila Yuričin výsměch té malé holce, ale blondýně to očividně stále nestačilo.
"Řekni, proč nemáš kamarády Iku? Protože jsi hloupá, ošklivá a nikdo tě nemá rád!" Zasmála se, konečně ji pustila a přehodila si loknu vlasů znovu přes ramena dozadu.
"Já mám kamarády!" Vykřikla na ní dívka vztekle.
"To ti uvěříme, až budou vidět," popíchla ji znovu hnědovláska, tak že už nebylo nutné, aby její trýznitelka něco dodávala.
"Mám kamarádky a mám i kluka a na rozdíl od vás, oni za něco stojí!" Odsekla rozrušeně drobná holčina a pak se rozběhla pryč, za doprovodu hlasitého smíchu a poznámek jako: "Tak ona má i kluka?"
"Proč já? Co je na mě špatně?" Pomyslela si, když utíkala po zasněženém chodníku a z očí jí ukáplo několik slz. Od dětství byla taková, byla jiná, ne na první pohled, ale něco v ní přitahovalo stále hromadu problémů. Nikdy si nebyla jistá, jestli má za to být ráda, nebo se trápit. Na povrchu vždycky litovala, přesto uvnitř byla ráda, cítila se výjimečná, jen nikdy nedokázala přijít na to čím. "Proč mě nemůže mít nikdo rád?" Slané kapky dopadaly do sněhu.
Doma ze sebe scházela mokré oblečení, převlékla se do svetru a tepláků, které jí byly nejpohodlnější, lehla si na postel, na klín vytáhla notebook a zadala heslo pro přihlášení. Po chvilce zapnula ráznou hudbu, notebook odložila vedle sebe, nechala jej hrát a vyndala si papír, aby mohla kreslit, nevěděla, co má vlastně v úmyslu nakreslit, ale chtělo se jí udělat něco hezkého.
Nakonec se jí na papíře pomalu rýsovala postava zpěvačky stojící na pódiu, pod ním v matném rozmazání se ocitalo několik rukou pravděpodobně jejích fanoušků, sama pro sebe se usmála, jak by to asi vypadalo, kdyby byla takovou zpěvačkou.
Vstala a zašmátrala rukou v šuplíku, aby našla alespoň plechovku s pastelkami, neměla však teď v úmyslu tuhle svou představu vybarvit, všechny svoje pastelky vysypala na ledabyle na stůl, některé se dokonce skutálely na zem, objektem jejího zájmu byla ona plechovka. Společně s ní v ruce vyskočila na postel a začala hlasitě přezpívávat slova písničky, která právě hrála v jejím notebooku. Nakonec začala přidávat vlastní, dokud nenahradila část textu vlastní písní, radosti a energií, která jí právě proudila.
Jakmile hudba utichla, Iku se usmála a uklonila, viděla před sebou hromadu jásajících dětí jejího věku, které ji obdivovaly a povzbuzovaly v tom, co právě dělá. Představila si, jak v rohu místnosti stojí Yuriko úplně sama a závistivě na ni kouká.
"Děkuji, jsem šťastná za tuhle příležitost!" Vykřikla nadšeně a pak seskočila z postele, jako by skutečně opouštěla pódium.
Ve chvíli kdy se však posadila zpět před svůj notebook, odložila plechovku na stůl a přejela pohledem obrázek na stole, si uvědomila, že tohle je všechno sen, který se nikdy nesplní.
"Já už tam nikdy jít nechci," zakňučela a zabořila hlavu do polštáře.
"Proč nemůžu mít aspoň jedinou kamarádku?"
Zahleděla se na obrazovku počítače a přejela očima plakáty všude na zdech.
"Proč nejsou zkuteční? Oni by mě měli rádi..." Povzdechla si a otevřela v počítači složku, ve které se nacházela hromada obrázků jejich oblíbených hrdinů, Iku velmi ráda sledovala seriály, bylo to jediné co mohla dělat, aniž by jí někdo ubližoval, ponořila se pokaždé do světa, kde bylo tolik přátel, ale nikdy s nimi nemohla mluvit, přesto jí stačilo sdílet s nimi jejich příběhy.
Otevřela obrázek jedné kreslené středoškolské kapely, z příběhu, který patřil k jejím nejoblíbenějším od dětství, před ní bylo několik dětí, tři dívky a dva chlapci.
"Tomoko, dokázala sis najít přátele, proč já nemůžu?" Povzdechla si, když se zahleděla na fialovovlasou dívku menší postavy s bílým sakem namísto černého ke školní uniformě a napůl uvolněnou rudou kravatou ladící s její sukní. Byla jejím vzorem, Iku měla pocit, že tahle holka z plakátu má všechno, co ona kdy mít chtěla.
Pak začala prohlížet jednotlivé obrázky scén přímo z jejího oblíbeného seriálu, na prvním z nich, seděla Tomoko sama, venku pršelo a ona plakala, protože myslela, že jí nikdo nevidí. Iku si jasně vybavovala scénu, kdy k ní přišel poprvé Ryo, chlapec ze školního sportovního družstva a nabídl jí pomoc. Možná trochu klišé, ale nakonec takové klišé si přeje každá dívka jejich věku.
Tomoko měla sen, založit kapelu, ale neuměla hrát, Iku si prohlížela další obrázky, byla tam s ní její kamarádka z dětství Mayu, vypadali spolu všichni tři šťastně, na dalších obrázcích už jich bylo pět, spolu s nimi ještě vysoký blonďák jménem Hiroto, obvykle se s nikým příliš nebavil, byl trochu arogantní a k jejich veselé partě vůbec neseděl, proto ho Iku neměla příliš v lásce. Poslední byla neobyčejná dívka s dlouhými bílými vlasy až na zem a hlasem jako anděl.
"Možná bych se mohla zkusit podívat znovu," usmála se nakonec Iku, hodila všechny starost za hlavu a uložila se i s notebookem pohodlně do postele.
O pár hodin později už venku za oknem pomalu zalézalo slunce, zatím co ona sledovala, jak se všichni chystají na školní koncert.
"Potřebuju ještě pár minut!" Tomoko horlivě ladila svou kytaru, ale stále se nezdála v pořádku.
"Jestli to budeme zdržovat, všichni odejdou," ošila se Mayu.
"Ale co mám dělat? Hiroto! Jdi tam a řekni jim něco, popros je ať počkají a nějak zatím zabav, tebe poslechnou, v publiku je plno děvčat, co tě chtějí vidět," hodila fialovovláska pohled svých hnědých očí prosebně na chlapce, který stál kus od ní ležérně opřený o stěnu s rozepnutou košilí a na krku se mu leskl zlatý řetěz.
"Mě se nechce, nevím, co bych jim měl říkat, jsi trochu neschopná to přiznej," zamračil se.
"Já to zařídím!" Vykřikl nakonec Ryo a vyběhl za závěs, který je dělil od pódia.
"Nebuď pořád tam namyšlený Hiroto! Jsi úplně jako ona, jen tě baví shazovat lidi kolem!" Zavrčela naštvaně Iku a pozastavila video, pak se převalila na posteli a zadívala z okna, zpropadený den.
Nastal nový rok, celá rodina seděla v obýváku, odkud se ozýval smích a jásot. Venku létaly ohňostroje, Iku stála na balkóně a dívala se smutně před sebe.
"Tenhle rok nebude nejspíš o nic lepší než ty předchozí. Já nemám kamarády, jsem hloupá, ošklivá a nikdo mě nebude nejspíš nikdy mít rád, měla bych už přestat snít a vrátit se do reality," pomyslela si sama pro sebe pesimisticky, za to smířeně a přejela rukou po ledovém zábradlí, aby z něj smetla trošku usazeného sněhu.
Obličej jí osvětlovala světla ohňostrojů, tisíce světélek se jí odrážela v očích, dokud si nevšimla v tom rozruchu jediné malé osamělé padající hvězdy.
"Je jako já," nepadlo ji a pak si vzpomněla, že má jen několik vteřin na to si v takovou vzácnou chvíli něco přát.
"Přeju si, abych měla konečně přátele, aby mě holky ve škole konečně přestaly trápit. Přeju si být úžasná kytaristka a zpěvačka a dokázat všem, že se ve mně příšerně pletou, protože jinak nebudu už nikdy šťastná. Ano, chtěla bych být šťastná," pomyslela si a sledovala hvězdu, dokud jí za okamžik nezmizela z očí. V té chvíli si ani neuvědomovala, co může takové přání způsobit.

"Hej, hej vstaň!"
Iku ucítila, jak ji něčí ruka šťouchá do ramena, nejdříve se protáhla a pak pomalu otevřela oči. Vzápětí trochu šokovaně na posteli vyletěla do sedu a oči jí téměř vypadly z důlků. Než se však stihla nadechnout, aby něco řekla, chlapec ji přerušil.
"Kdo si a kde to jsme?" Zeptal se trochu nabroušeně, zatím co Iku stále třeštila oči, sedíc na své vlastní posteli.
"Já... ty si... můj bože!" Vysypala ze sebe nakonec, zmateně se rozhlédla po pokoji, jestli je tohle skutečně možné a znovu si prohlížela mladíka před sebou.
"Děkuju za vysvětlení, ty asi nebudeš moc chytrá, co?" Nadzvedl jedno obočí a zamířil k balkónku za ní, aby se podíval ven, jestli tohle místo nepozná.
"Hele! Co si o sobě myslíš?! Jak ses sem sakra dostal?!"
Byla rozhořčená jeho chováním, ale především zaskočená, je vůbec možné, aby se do jejího pokoje dostal kluk z jejího nejmilejšho příběhu? A zrovna tenhle! Ano, znala ho, za to on nejspíš neznal jí.
"Nějak jsem doufal, že mi to řekneš ty," odhrnul znuděně závěs a zadíval se ven.
Zatím děvče vytáhlo z pod postele koště a násadou do něj opatrně šťouchlo.
"Co to sakra děláš?" Ohradil se mladík, protože takové chování jak tě živ nezažil a začínal pochybovat o jejím duševním zdraví.
"Jen sem chtěla vědět, jestli jsi zkutečný..." Zamžourala v kleče na posteli, jako by myslela, že ještě sní.
"Cože?!" Otočil se na ní, protože působila, že je šílená.
"No myslím tím, jsi Hiroto Fujisaki, ne? Ty přece neexistuješ... Jsi jen postava z příběhu..." Její omámený pohled se stále neměnil.
"Neexistuju?! Co si to dovoluješ?!" Vyhrkl prvotně, než si to uvědomil: "Jak víš jak se jmenuju?!" Dostal se dvěma kroky rázně k její posteli.
Iku netušila, jak to má vysvětlit, takže ukázala na jeden z plakátů na zdech, blonďák k němu přišel a zkoumavě se na něj zadíval. Na obrázku byl on a jeho přátelé, což moc nevysvětlovalo. Nakonec po tom, co chvíli mlčky koukal před sebe strhl plakát ze zdi a roztrhal ho.
"Co to děláš?! Zbláznil ses?!" Modrovláska bleskově seskočila z postele a rozběhla se k němu, aby mu vytrhla zbytky plakátu, vypadalo to legračně, protože mu sahala sotva po ramena, jak byla maličká.
"Víš vůbec, co to pro mě znamená?!" Okřikla ho rozčíleně. Nerozuměla proč tohle udělal, ale už toho měla po krk.
"Co si zač, nějaká šílená fanynka?" Přejel ji pohledem plným opovržení.
"Neboj, tvoje rozhodně ne, tebe vyloženě nesnáším!" Vrátila ho dívka rychle do reality, zatím co kusy papíru schovávala do šuplíku, aby je mohla později dát dopořádku.
"A vůbec, je mi jedno, co tu děláš, ale tohle je můj pokoj, takže zmis!"
Mladík se rozhodl její pokyn poslechnout a zamířil rovnou ke dveřím, když se najednou Iku rozběhla a stoupla si před ně, aby mu v odchodu zabránila.
"Tudy ne! Co by si myslela rodina, kdyby tě viděli?" Rozrušeně začala uvažovat, jak těžké by bylo dostat se dolů z balkonu, vzápětí ten nápad ale zavrhla. Na druhou stranu kluk vycházející po ránu z jejího pokoje by jí asi doma dobrou pověst neudělal. Hiroto na ni celou dobu jen mlčky koukal, příliš toho nenamluvil, zřejmě byl taky z celé té situace zmatený.
"Fajn, počkej, dojdu se převléct a přijdu pro tebe, až bude čistý vzduch, ani se odtud nehni!" Nařídila mu přísným tónem, pak se prosmýkla škvírou mezi dveřmi.

O něco později se oba úspěšně vyplížili z domu, ona zůstala stát a zmateně koukat, nebyla si jistá co má udělat teď.
"No nic, tak se měj!" Řekla nakonec, tak mu dala najevo, že je tedy čas odejít.
Otočila se, aby vklouzla dveřmi zpět dovnitř, ale než je stihla dostatečně otevřít a projít, blonďák je pevně chytil.
"Kam mě jako posíláš?" Zeptal se vážným tónem, který ji poněkud znervózněl.
"No, já..." Iku se zamyslela, neměla ponětí, kam ho má poslat.
"Chci, abys mi řekla, jak sem se sem dostal, nebo mi pomohla, se dostat zpátky," oznámil jí tak, že nepřipouštěl námitky.
"Ty chceš?" Zamračilo se děvče, "já ale nevím, jak se tohle všechno stalo! Možná tě vidím jenom já, ne? Třeba si jen moje představa," pokrčila rameny, hned na to jí chytil za ruku a vytáhl surově zpět na ulici.
"Necítím se jako představa! Koukej jít se mnou a pořádně si promluvíme."
Děvče neprotestovalo, on nebyl z těch lidí, co se nechali jen tak odbít.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 24. dubna 2016 v 12:47 | Reagovat

Opustila jsem Harryho Pottera, abych si mohla přečíst tuto povídku...
Ksakru, to bylo roztomilý. Je fakt, že jsem něco takového čekala, ale i tak moc pěkné. Přestože jsem se trochu ztrácela, budu povídku číst dále. :)
Jsem zvědavá, o čem se budou chtít v příštím díle promluvit.

2 Fredy Fredy | Web | 24. dubna 2016 v 13:20 | Reagovat

super, těším se na další díl :-)

3 Marshmallow Marshmallow | 24. dubna 2016 v 13:26 | Reagovat

Úžasně modrá povídka s úžasnou atmosférou !! ^^ Skvěle zachycený charakter Iku a celkově mne hrozně chytil ten nápad. Opravdu se ti moc povedla, jak už jsem ti psala, po tomhle prvním díle si mě naprosto získala a já se nemůžu dočkat dalších živě barevných části ^^ !! (Jinak vůbec nemáš zač Q_Q ^^ )

4 SasuKe SasuKe | Web | 24. dubna 2016 v 13:30 | Reagovat

Mám velkou radost, že se vám líbí, je to jedna z těch, na kterých jsem si dal hodně záležet a plánoval jsme je v budoucnu využít jinak, než dát sem, přesto nakonec je tady, protože si to zaslouží a už mě nebaví škudlit si to nejlepší v pomyslných šuplíčcích.

5 Suewei Suewei | 24. dubna 2016 v 13:47 | Reagovat

Asi mě nikdy nepřestane zarážet, jak různorodé příběhy umíš psát. Četla jsem Sasusaku a jedno mě až děsilo chvílemi druhé zase bylo hotové drama opravdu na úrovni. Pak se řežu smíchy u jiných povídek a teď sem hodíš něco s takhle pohádkovou atmosférou. Máš muj obdiv!

6 Aki Aki | E-mail | Web | 21. června 2016 v 11:43 | Reagovat

Wau úžasná poviedka a ešte perfektnejší nápad na spracovanie. Veľmi sa mi páči charakter Iku a tiež jej tajné želanie ,ktoré vyslovila. A keď sa jej začalo plniť ostala z  toho celá paf. Ani sa jej nedivím, že bola z celej situácií trošku mimo, ale som zvedavá ako sa to bude prebiehať ďalej.A som ti vďačná, že si si  to nenechal v tej po mysliteľnej zásuvke, ale zverejnil ho tu na svojom blogu.

7 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:37 | Reagovat

Don’t criticize him so hard, make (an) allowance for his inexperience.

I searched high and low for my lost cat.

8 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 17:56 | Reagovat

His books are not easy to understand; you have to read between the lines.
Surprisingly good post.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama