Milován proti své vůli III.

15. dubna 2016 v 15:00 | SasuKe & Kyuu |  Milován proti své vůli
Tak jsem zjistil, že nejen že máme napsanej dávno třetí díl, (teda stejně je musíme všechny opravit, ale... :D) navíc jsem už dva roky na řadě, tak bychom to možná mohli konečně dopsat. xD

Upozornění: lehké yaoi, 18+



Sasori byl bohužel velice rychle střízlivý, když se Deidara narovnal, viděl před sebou dva vykulené mrkající korálky.
"C-c-co to...?" Sasori zmateně zíral na blonďáka. Deidara si krátce odkašlal, nasadil svůj odhodlaný povrchní výraz a upřel k němu svůj mírně zastřený pohled.
"Uznej, že by nám spolu bylo vážně dobře," ušklíbl se.
Červenovlásek na něj ještě chvíli zíral jako housenka po vylíhnutí a pak o dva kroky usoupil.
"Poslyš, heh... ..jsme oba kluci a hlavně já jsem na holky, takže vůbec nechápu o čem tu mluvíš," ošil se a čekal, kdy se mu začne jeho společník hlasitě smát, jenže to se nestalo. Deidara stál jako přikovaný a pak se s chladným výrazem, bez rozloučení otočil a dal rychlou chůzí pryč.
Sasori ještě pěknou chvíli stál a zíral za ním, než ho napadlo, že by měl jít domů. Vydal se poměrně chladnou nocí vstříc tmě v ulicích a hlavou se mu honila hromada zmatených myšlenek.

Druhý den ráno se Sasori probudil se solidní kocovinou, hlava ho bolela jako střep. Matně si vybavoval útržky ze včerejšího večera, ale co si pamatoval jasně, byla cesta domů a Deidarův polibek. Musel sám sebe okřiknout za takové myšlenky, on je přece čistě heterosexuální... nebo ne? Doufal, že bude schopný si s Deiem promluvit a donutit ho vysvětlit jeho chování. Do školy záměrně přišel o čtvrt hodiny dřív, aby si byl jistý že ho odchytne. Jakmile blondýna uviděl vcházet do školy s hlavou sklopenou a skelným pohledem, stáhl se mu žaludek. Opravdu způsobil tohle? Ne, tohle nechtěl!
"Dei? Deidaro, potřebuju si s tebou promluvit." Druhý mladík mu nevěnoval ani pohled.
"No tak, Deidy! Já chci jenom-"
"Co? Co chceš? Chceš mě srazit na kolena ještě víc?!" Mladík se prudce otočil a přeměřoval si chudáka vyděšeného červenovláska nenávistným a zároveň bolestným pohledem.
"A-ale tak to není..." Sasori vypadal zoufale, ale druhý se jenom sarkasticky ušklíbnul a pokračoval.
"Nebo sis to rozmyslel? Mám pro tebe náruč otevřenou, to víš..."
Sasori se zachmuřil a o poznání odtažitějším tónem konstatoval: "Už jsem ti řekl včera, že jsem čistě na holky. Nemůže nám to fungovat, Deidaro, nikdy, jsme dva kluci a nevím jestli se můžeme nazývat něčím víc než obyčejnými spolužáky," blonďák ztuhnul. On to myslí vážně? Nerozmyslel si to? Nechal Sasoriho stát na školní chodbě, otočil se a vyběhl ze školy.

Měl toho tak akorát po krk, opravdu řekl, že jsou jen spolužáci?! No to byla pravda, za celou dobu spolu téměř nepromluvili, jenže Deidara nebyl typ člověka, co by se s někým dlouho sbližoval a získával ho, když něco chtěl, chtěl to hned.
Naštvaně nakopl nohu stolu, jakmile vešel domů. Klíče odhodil na gauč a zamířil k ledničce pro nějaké vychlazené pití.
"Čeho je moc, toho je příliš, copak nepochopil, že tohle nebyla nabídka k diskuzi?" Nasupeně mířil do sklepa, musel rozsvítit, protože ten neměl žádná okna, byl tam nějaký starý nábytek a několik nových věcí, které tam v poslední době čím dál častěji nosil, prostě z ničeho nic koupil sadu ozdobných skleniček nebo lampu a nakonec ji od nesl sem.
Sám se posadil na zaprášený gauč a otočil oči ke stropu. Chvíli tam tak seděl a zíral a pak si prohlédl místnost, na kterou navazovala další menší. Byly to tady dole jediné dvě buňky s dveřmi. Ty se navíc daly zamykat.
Blonďáček musel uznat, že soukromí je tu až až, natáhl se na gauč jak douhý tak široký a zahleděl se do rohu místnosti.
"Chtělo by to sprchu," pomyslel si.

Sasori přišel další den ráno do školy, měl v úmyslu se mu nějak šetrně omluvit. Uvědomoval si, že co včera řekl, znělo asi trochu nevděčně, ale Deidara musí pochopit, že mezi nimi nikdy nic nebude.
Jenže k jeho překvapení se blondýn celý den ve škole neukázal, nejprve usoudil, že trucuje, ale pak dostal strach.
"Co když to bral mnohem vážněji a něco si udělal? Ne, není přece pitomec. Jenže..." V jeho hlavě se valil proud myšlenek na to, co se mohlo stát které nešly zastavit.
Každý den Sasori chodil do školy s nadějí, že vejde do třídy, podívá se k poslední lavici a uvidí blonďáčka sedícího na svém místě. Dělal si opravdu starosti, nemohl spát, měl špatné svědomí z toho, co Deidarovi řekl a to se výrazně podepsalo na jeho psychickém i fyzickém stavu. Měl tmavé kruhy pod očima, pohubnul a chodil jako tělo bez duše. Spolužáci se mu začali vyhýbat, radši na něj ani nemluvili a Sasori upadal do čím dál tím větší deprese. Čtrnáct dní od Deidarova zmizení šel ze školy, znova zahloubaný do vlastních myšlenek, když se mu najednou zatočila hlava a málem sebou seknul. Přiložil si dlaň na čelo, opřel se o zeď a nutil se zhluboka dýchat.
Zatmívalo se mu před očima a začínal vidět rozmazaně. Všechno následkem toho, že poslední dva týdny pořádně nejedl ani nespal, udělal pár kroků do postraní uličky a zůstal tam opřený stát.
Najednou si všiml fleku kus před sebou připomínající postavu, snažil se zaostřit a nakonec vyděšeně zjistil, že musí mít halucinace.
"To už je moc, zmiz ty přelude! Nebo se z toho zblázním!"
"Komu říkáš přelude?" Ozvala se rychle se blížící šmouha.
"De-Deidy?" Zamžoural.
"No?" Přejel ho zmateným pohledem, ale musel ho chytit, protože Sasori se téměř zkácel na zem.
"Doufám, že si v pořádku, protože sem se bál," blondýn sice přišel naštvaný, ale když ho viděl v tomhle stavu, nemohl se ubránit překvapení.
"Zdá se, že ten chloroform teda nebude potřeba," pomyslel si a podepřel Sasoriho, aby ho odvedl vypůjčenému autu.
Tam ho posadil na zadní sedačky.
"Seš v pořádku, že jo?" Ptal se Sasori a ruku si držel na čele, pro silnou bolest hlavy.
"To se jako ptáš ty mě, jo?" Odpověděl ironicky.
"Mě...mě to totiž moc mrzí," zablekotal tiše.
"Jasně, mrzet tě to může i po tom, teď si lehni, já tě vezmu domu," řekl Deidara a nastartoval.

Když dojeli před blonďákův dům, Sasori už tvrdě spal. Deidara ho zvedl do náruče a nesl dovnitř. Červenovlásek mu připomínal spíš malé dítě, které potřebovalo, aby na něj neustále někdo dával pozor. Sledoval jak klidně mu dřímá v náručí a spokojeně ho zkoumal pohledem.
Snesl ho dolů po schodišti až ke sklepu, otevřel místnost a prošel jí do druhé malinké, obsahující jen postel a skříň. Položil mladíka na postel, která měla nahoře i dole připevněné dva okovy na zámek. Zacvakl mu do nich ruce a nohy, aby až se probudí zůstal hezky v klidu ležet než za ním přijde. Pak se zlověstně a možná lehce psychopaticky usmál, když se na něj díval. Nakonec se sklonil, aby ho políbil na čelo, výraz jeho sváře se změnil na klidný a milující.
Když odcházel, zastavil se v první o dost větší místnosti a pečlivě si ji prohlédl.
Celé dva týdny to tu zařizoval. Zavedl sem vodu, aby v rohu mohla stát sprcha, dal sem nový koberec, křesla, televizi, poličky, lednici. Bylo to tu pomalu stejně dobře zařízené, jako jeho vlastní byt.
Co si ten pitomec myslel, že celou dobu dělá, snad nečekal, že se někde v depresích utápí a uvažuje o ztrátě života. I když něco pravdy co si nechtěl přiznat na tom bylo. Sasori mu ublížil a to víc než je zdrávo. U tak labilního člověka to téměř vylvolalo jistý druh šílenosti, zničilo pomyslnou zeď za kterou držel svou touhu a posedlost celé měsíce.
Otočil se, dveřmi bylo jen mírně viděl na Sasoriho jak se ještě poklidně noří do snů, ty brzo měly vystřídat noční můry. Pak odtočil klíčem v zámku a odešel nahoru, v duchu se těšil, až se probudí a on mu bude moct ukázat, co všechno pro něj připravil.

Asi po třech hodinách se Sasori probudil s šílenou bolestí proudící v celém těle. Pokusil se přiložit si dlaň na čelo, aby si aspoň trochu ulevil, ale sotva rukou pohnul, zachrastily řetězy a ubohý červenovlásek málem dostal infarkt. Pozorně si prohlédl všechny čtyři končetiny a když shledal, že je v solidním průšvihu, zpanikařil, začal sebou škubat a všemožnými způsoby se snažit dostat z okovů. Chtěl začít hystericky vřískat, ale byl po dvou týdnech bez spánku a jídla tak vyčerpaný, že mu vypověděly i hlasivky, za což mohl nejspíš z části i šok. Byl zoufalý, netušil co si počne a nakonec se rozplakal. Rezignoval, prostě ležel na posteli a nechat horké slané potůčky stékat po tvářích, do chvíle, než se uklidnil a už zkrátka jen bez známek pohybu koukal do prázdna.
Po půl hodině, kdy takhle flegmaticky ležel, se začaly ozývat divné zvuky, po schodech někdo pomalu scházel dolů a v Sasorim by se krve nedořezal.
"Panebože, já tady umřu!!" pomyslel si, zatím co se snažil nesoustředit na všechny ty hororové závěry co ho napadaly, asi by se měl přestat koukat na televizi. Ještě chvíli vydržel v klidu ležet, než vrzly dveře a on se pokusil zvednout hlavu, aby spatřil svého věznitele.

Srcde se mu prudce rozbušilo a dech zatajil, když slyšel tiché kroky blížící se k němu z vedlejší místnosti. Téměř ho kleplo, když ve dveřích spatřil Deidaru.
Ten si ho prohlédl.
"Brečel si?" Zeptal se neutrálním tónem hlasu.
Sasori stále jen němě zíral.
"Blbče," povzdechl si Deidara, přišel blíž a klekl si k posteli. Přejel mu rukou po tváři se zvláštním pohledem. následně se znovu postavil.
"Máš hlad?" Zeptal se.
"Říkal si, že mě bereš domů," uhnul hlavou na stranu s bolestným pohledem, jelikož to bylo jediné, co mohl v téhle pozici udělat.
"Vždyť sem tě vzal domů," odpověděl se spokojeným psychopatickým úsměvem.
"Tohle je tvoje postel," dodal, jako by o nic nešlo0.
Sasori měl dojem, že mu z něj každou chvíli přeskočí. Nechápal. Jak tu může tak klidně stát a tohle říkat. Pomalu začínal mít pocit, že by snad i uvěřil všemu co mu povídá, protože realita byla strašná. Dělal si o něj starost a Deidara zatím vymyslel tohle? Nebo to plánoval od začátku? Co s ním chce vlastně dělat? Jak si vůbec mohl myslet celou tu dobu, že ho zná, když tenhle zvrácený šílenec před ním se vlastně jeho spolužákovi vůbec nepodobal.
Jeho věznitel mu zatím začal štelovat něco na okovech na rukou. Jeden odepnul a prohlédl si odřené zápěstí.
"Co si sakra dělal? Jen proto, že to nebyla nejpohodlnější pozice, si nemusíš ublížit," řekl trochu naštvaným tónem, který Sasorimu splýval se zvuky v hlavě. Stále mlčel, ale na všechno co mu Dei řekl reagoval v myšlenkách.
Pak ucítil další chladný kov na zápěstí a Deidara odepínal i ty ostatní.
"Jestli nebudeš jančit, mělo by ti stačit jen tohle," konstatoval. Červenovlásek se podíval co mu to dal na ruku. Byl to další okov, ale byl přidělaný k řetězu.
"Dosáhne to po celém bytě a možná metr nebo dva za dveře, tam ale nepůjdeš," vysvětlil.
Sasori se zamračil, vypadal jako malé dítě kterému někdo zakázal čokoládu.
"Deidaro, tohle není vtipné. Pusť mě, chci domů," blondýn se jenom znovu psychopaticky zasmál.
"Sasori, Sasori. To jsi vážně tak omezený, že to nechápeš? Tohle je teď tvůj domov, žádné 'domů' není!" Červenovláskovi se rozšířily zorničky, teď už to bylo vážné.
"Aspoň mi řekni, co ode mě chceš?!" Začínal panikařit a být hysterický, neměl daleko k zoufalému pláči. Deidara zase změnil výraz, tentokrát na tajemný a lehce se pousmál.
"Chci jenom jednu věc, Sasori. Chci toho dokonalého člověka, který stojí přede mnou. Chci tebe," lehce ho chytil za bradu, donutil ho tím zvednout hlavu a palcem přejel jeho dolní ret.
Sasori se mu s leknutím vyškubl.
"No máme ještě čas," ušklíbl se lehce nespokojeně blonďák a zamířil ke vchodu do druhé místnosti.
"Tak se zvedej," nařídil mu. Sasori poněkud neochotně vstal a zmateně šel za ním. Zajímalo ho, co má být vedle, jeho pokoj se mu při nejmenším nelíbil.
Když vešel, rozprostírala se před ním asi dvakrát tak velká místnost silně osvětlená lustrem. Byla tam televize, gauč, křeslo, několik skříní, bar...
"Támhle je lednička, když budeš mít hlad, ale na stole máš teplý jídlo, to ti budu nosit, jinak tady je sprcha," ukázal do kouta místnosti.
"Mám sprchu v obýváku, jo?" Zeptal se sarkasticky červenovlasý, jelikož teď se mu zdálo, že jde opravdu o vtip.
"A záchod?" Zvedl jedno obočí.
Dei sáhl na něco vedle vypínače, co vypadalo jako další vypínač a uprostřed podlahy kde chyběl koberec se dřevěné víko zvedlo a pod ním se objevilo schodiště.
"To si děláš srandu, že jo?" Sasorimu nebylo jasné, jak tohle vymyslel a tím spíš jak to dokázal ve vlastním domě zrealizovat, ale z všeho mu jezdil mráz po zádech.
"Teď se koukej najíst, pití si vyber sám," ukázal blonďák na stůl, kde mu ležel poměrně luxusně připravený řízek s bramborem.
Následně odešel a zamkl za sebou. Sasori zůstal stát jako opařený, nezmohl se ani na slovo.

Po chvíli ho to zírání do dveří přestalo bavit, tak se otočil s tím, že si místnost znovu prohlédne. Bylo to tam opravdu moc hezké, Deidara si musel dát práci. Sasori vzpurně zavrtěl hlavou.
"Ne! Uvědom si to, kluk co je do tebe zjevně zamilovaný tě zamknul v nějaké místnosti kterou zařídil a nazývá jí tvým novým domovem! A navíc jsi připoutaný!"
Musel si opakovat ty věty pořád dokola, aby zůstal při vědomí a nezačal za to Deidaru třeba obdivovat. Najednou se i jeho žaludek, který už čtrnáct dní nic nestrávil, se začal dožadovat pozornosti. Sasori se mlsně zadíval na jídlo, které mu přinesl Deidara a už už by se do něj pustil, kdyby nezačal mít jakýsi divný pocit. Co když do toho Deidara něco přimíchal? Co když je to otrávené? Co když... Nesmysl, proč by to dělal, sám řekl, že chce jenom jeho, k čemu by mu byla mrtvola, ne? Červenovlásek zhltnul celou porci, našel si v baru sodovku a sednul si k televizi, co taky mohl jiného dělat. Vůbec neměl pojem o čase, to byl jediný nedostatek 'nového domova', společně s omezením osobní svobody. Vydržel televizi sledovat hodinu, pak ho to přestalo bavit. Prohlédnul si knížky na policích, byly tam knížky od Stephena Kinga a Robina Cooka, tak si jednu vybral a začal číst. Po chvíli se od schodiště ozval zvuk známých kroků.

Deidaru zajímalo, jestli už šel jeho oblíbenec spát, nebo je stále vzhůru. Zachrastění klíčů, zvuk zámku, tiché roky po koberci. Věznitel vešel a našel svou oběť s knížkou naposteli.
Byl překvapený, předpokládal, že bude vzdorovat déle než pár minut. Ještě se ohlédl na stůl, večeře byla naprosto snědená. Sasori prostě nebyl člověk co ostatní nenávidí, nebo podezírá, dělal si o všechny větší starost než o sebe.
"Je jako zvířátko, zavřené a vděčné za krmení nebo pozornost, doufám že se naučí bezmezně milovat svého majitele," vyběhla blonďákovi na mysl jedna z jeho pomatených myšlenek. Bohužel nejspíš jediné co ho od nich mohlo odprostit byl Sasori. On byl jediný od koho by si snad nechal pomoct, jenže to se nestane, buď se stane jeho mazlíčkem, nebo ho bude čím dál víc nenávidět a tyhle jeho psychopatické nápady se budou stupňovat.
Modroočko přistoupil k posteli.
"Chutnalo ti?" Zeptal se, jako by si chtěl jednoduše nenuceně povídat.
Sasori polkl a zlehka přikývl, byl nejistý, nelíbil se mu odlesk zrcadlící se v Deidarových očích, jen si nebyl jist, co to je.
Najednou už na přemýšlení neměl čas, Dei se nad něj naklonil, aby ho políbil a následně silně kousl do spodního rtu. Než se odtáhl, aby mohl sledovat jeho reakci, slízl mu kapičku krve.
Mladík pevně semknul rty k sobě a zavřel oči. Deidara se narovnal a svrchu ho zálibně pozoroval. Líbil se mu ten strach a bezmoc, jenž byly z červenovláska patrné na první pohled. Blondýn zatlačil prsty na jeho čelist, aby ho donutil ústa pootevřít, v tu chvíli mu bylo jedno, že chlapci ubližuje, cítil jenom vlastní touhu a potěšení z toho, co dělal. Obkročmo si na Sasoriho ležícího na posteli sedl a ukradl si další polibek. Už jenom to ho nesmírně vzrušovalo, pomalu mu začínaly být těsné kalhoty, jak se jeho mužství dožadovalo pozornosti. Pomalu mu rukou zajel pod tričko a jemně ho škrábnul na bříšku, pak se přesunul výš a začal se věnovat jeho bradavce. Oběť potichu vzdychla a to Deidaru nabudilo k další akci. Druhou rukou začal pomalu rozepínat pásek a následně knoflík a zip od kalhot, ale to už bylo na ubohého Sasoriho moc, začal se škubat a různě vzpírat, až se mu podařilo násilníka kopnout kolenem do rozkroku, což jeho vzrušení okamžitě schladilo. Blonďák se skulil z postele a chvíli jenom ležel schoulený na zemi, bez jediného slova. Sasori ho jenom pozoroval a po chvíli se odhodlal prolomit hrobové ticho.
"Ehm... Deidaro, já..." Nevěděl co říct, nechtěl mu ublížit, ale co má vlastně v takové situaci říct?Vždyť to on je tu ta oběť.
Blonďák se ani nepohnul, jenom ledově chladným hlasem odseknul.
"Nech mě být," zvednul a bez jediného náznaku jakékoli emoce odešel ze sklepa a zanechal červenovláska opět na pospas vlastním myšlenkám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 15. dubna 2016 v 16:07 | Reagovat

krásná povídka, taky píšu. moc mě to baví, když mám náladu... :-)

2 SasuKe SasuKe | Web | 15. dubna 2016 v 17:08 | Reagovat

[1]: Děkujem :3, psaní je super, já mám náladu skoro pořád, Kyuu moc ne, obvykle tráví 90% času tím, že se mě ptá, co má psát. :D

3 Ремонт Холодильников lFow Ремонт Холодильников lFow | E-mail | Web | 12. května 2017 v 14:01 | Reagovat

He stands out in any group of people.
No kidding? Are you serious?

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 12:05 | Reagovat

What are you dressed up for?

5 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 18:21 | Reagovat

Something bad is going to happen, I feel it in my bones.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama