Jak ne-psat (příběh) 02

16. dubna 2016 v 11:00 | SasuKe |  Myšlenky

Jak ne-psat příběh

Už jsem tu měl projev, jak byste rozhodně neměli psát fanfikce, pár rad se týkalo i klasických autorských příběhů. Stále mě bolí číst spoustu věcí a tak přidávám další článek, aby se z něj alespoň někteří autoři poučili. Dílo se dá probrat z mnoha stránek, od nejzákladnějších věcí jako jméno postavy, přes estetickou stránku textu, až k příběhu samotnému a jeho nejzašším detailům. Dnes se vrhneme právě na tu část příběhovou, protože o té vám mám asi víc co říct, než abych tu do vás hustil rady kdy máte odřádkovat, to si zase necháme na příště.

Čím začíná příběh? Myšlenkou nebo nápadem chcete-li. Musíte mít nějakou zápletku, alespoň minimální představu o vyvrcholení a určitě vás napadne několik klíčových momentů, které byste tam chtěli zařadit. Tohle je právě ten moment, kdy se dostáváme k prvnímu a nejdůležitejšímu bodu vašeho příběhu, tím je kostra nebo jak tomu říkám já dějová linie. Znamená to, že si sepíšet chronologicky všechny podstatné události, abyste na nic nezapomněli.
Rozhodně si neříkejte, že je to něco pro začátečníky a vy to máte všechno v hlavě. Já tohle dělám i když píšukratší sérii, mám to sepsané opravdu u všech příběhů, rozhodně se to vyplatí. Na nic pak nezapomenete a pomáhá vám to utvořit si jasnou představu o příběhu. Ono je totiž trochu blbý, když to neuděláte, v páté kapitole má jíít Angelina do lesa a seznámit se s Robertem v sedmé ho má náhodou potkat na společenské akci a ouha! Vždyť ona ho ještě nezná, no to si asi moc nepokecaj, když ho potká, co? Nebo si představte, že na koci Angelina zjistí, že jejím otcem je ve skutečnosti kočí a všechno na to celou dobu ukazovalo. Nebo možná neukazovalo, na tyhle protože jste neměli hotovou dějovou linii a nevšimli si, že v příběhů něco výrazně schází.

Takže víme o čem chceme psát a co potřebujeme teď jsou postavy, bez těch to nejde, jsou naprostým základem a nejdůležitějším článkem všeho. Začneme hlavním hrdinou. Už jsme si probrali, jak vypadá Mary/Gary Sue, dlouhé zlaté vlasy až na zem, vždycky se usmívá přesto, že její nevlastní otec jí týrá a maminka zemřela. Chudák malá, ve škole ve všem vyniká a tak jíubližují i spolužáci, v jediném má štěstí, všichni ve městě jí obdivují a milují, protože už se jí povedlo mnohokrát zachránit někomu život. Hustá dvanáctilet holčička, že? No a teď proč nedělat takovou postavu. Potřebujete kryptonit. Zcela vážně, představte si Supermana bez kryptonitu, co to z něj dělá? Neporazitelného hrdinu. (ne že by nebyl trapně neporazitelný i tak...) Jednoduše opravdu nikdo nechce číst příběh o dokonalém, neporazitelném hrdinovi. Víte co je důvodem, proč lidipříběhy čtou? Napětí. Víte co dělá postava, která nemá žádné slabiny a vždycky si se vším hned poradí? Bere příběhu napětí. Víte co pak máte? Příběh co nechce nikdo číst. Je mi jedno jak moc jsem se teď dotknul všech, jejichž Líza Anastasie Sweet-Princess Pinková měla zachránit svět v devíti letech bez jediného škrábnutí. Prostě takhle nepište, to s čím si hrdina poradí a neporadí by mělo rozhodně mít nějaké opodstatnění.
Co je pro postavy důležité? Vlastní ccharakter, uvažování a jednání. Chcete aby lidé vašemu příběhu věřili? Aby ho žili? Udělejte ho reálný! Podívejte se na lidi kolem sebe, co všihni mají? Minulost, vzpomínky, důvody ke svému jednání, myšlenky, pání a sny, názory. Tohle všechno byste svým potavám měli dát. Na hodinách scénáristiky nás hned v prvním ročníku učili jednoduchou poučku, podívejte se na svou postavu (ne jen tu hlavní, ale kteorukoliv, než ji zaředíte do příběhu) a zeptejte se: Proč je jaká/ý je? Dokážete si odpovědět? Pokud jste sami sobě právě začali sáhodlouze vyprávět, jak je logické, že nesnáší fyzický kontakt, protože jako malého ho znásilňovali a nosí tu modrou mikinu, protože je to jediná věc, kter mu zbyla po jeho otci, pak máte postavu, kterou můžete zařadit do příběhu, gratuluju! Jestli ne, sedněte si a zamyslete se, máte tady prostor pro fantazii a vaše postavy pak budou hned opravdovější.
Píšu už dlouho jeden opravdu velký projekt, dla jsem to přečíst všeho všudy asi třem kamarádům, ale ovyklé reakce jsou: "To je úžasný, jak každá druhá věta co řekne, odráží přesně jeho povahu. Zajímalo by mě, jak by reagoval, kdyby mu tohle řekl někdo z-" "No nic by na to neřekl, otočil by se a odešel, jenže by zuřil uvnitř, protožemá pocit, že nikomu nic nedluží a nemusí to vysvětlovat. Má pocit, že nemají právo před ním o tom mluvit." V tomhle momentě vašim čtenářům padá čelist, protože vidí, že dokážete postavu zasadit do každé situace. Včem to celé je? Věřte nebo ne, jen v tom, že si dokážu zodpovědět výše zmínenou otázku. Prostě vím o postavě úplně všeno, vím prostě by si vybrala modré tričko a mé fialové, prostě jí znám do morku kostí, vím jak uvažuje a tak dokážu jasně odpovědět, jak by se v té či oné situaci zachovala. Podle toho pak můžu příslušné situace vytvořit. Když píšu zásadně se před každou přímou řečí někdeuvnitř ptám sám sebe: "A co by teď řekl?"
Nedávno jsme hráli s kamarádkou textové rpg, psal jsem za jednu patnáctiletou dívku, která si prošla nepěknými věcmi a teď její domov - útočiště, kde se skrývala i se svou mladší sestrou začal narušovat drzý kluk. Napsal jsem za ní posty, ze kterých bude opravdu znát, jak je rozzlobená a kamarádka na skypu mi řekla, že se teď bojí na mě mluvit, když jsem se zeptal proč, že je to přece jen hra a ona mi odpověděla, že na mě úplně vdí, jak moc je Rebecca naštvaná, samozřejmně jsem hned horlivě vysvětloval, jak se cítí a že je jasné, proč je naštvaná. Jednoduše jsem zvyklý se do postav vžívat a ono to mnohdy udělá hodně. Takže jestli chcete přidat příběhu na realističnosti, žijte ho spolu se svými postavami.

Od postav se tedy posuneme trochu někam dál, konkréntně k prostředí. Musíte si rozmyslet, jestli chcete, aby se to odehrávalo nějaké alternativní realitě, nebo ve světě jaký ho známe. Pokud zvolíte klasický svět, na jednu stranu vám to usnadní práci, máte prostředí se stanovenými pravidli a víc se s tím nemusíte trápit. Pokud se rozhodnete vytvořit realitu vlastní, máte moře místa pro fantazii, ale taky si tím berete velké sousto. Teď je na vás, abyste vytvořili svět, který bude mít vlastní pravidla a především bude fungovat. Ze zkušenosti říkám, není to vůbec jednoduché, nečekejte, že je to práce na chvilku. Každopádně si tohle všechno ujasněte předem, aby tam postavy zapadaly. Protože víla s křidélky co vyrostla na z lesním paloučku v postapo povídce bude vypadat dost divně, věřte mi.

Teprve v tuhle chvíli, kdy máme linii, postavy i prostředí, se konečně dostávámeke tvorbě samotného příběhu. Můžete- ne, měli byste vymyslet soustu vedlejších zápletek a zajímavých událostí. Nikdo nebude číst příběh o tom, jak nějaká holka chodí každý den do školy, kde se neděje nic překvapivého, jen jí tam šikanují, protože až tam půjde po třetí, všichni už budou vědět, jak to skončí. Nestavte celý příběh jen na hlavní zápletce, udělejte z něj něco víc, přidejte pár okolních problémů a zapojte fantazii. nikdo neříká, že musíte ukázat příběh jedné postavy, dejte do toho conejvíc a pokuste se nenuceně říct divákovi i něco o ostatních. Zase to ovšem nepřežeňte, je pochopitelně naprosto otravné, když cpete do popředí nedůležité charakterya rozebíráte je do detailu, aniž by to mělo smysl. I na spoustu taových povídek jsem narazil. Mám-li říct příklad z fanfiction světa, opravdu nic vás asi nenadchne víc, než když čtete SasuSaku a ve čtvrté kapitole už do detailů znáte Hidanovu minulost do chvíle, než poznal Itachiho, jo a kdo že je ten Hidan? No jeden spolužák bretra hlavního hrdiny kerá vlastně, proč že tam vůbec je? Za to mezi hlavními aktéry se to pořád nikam nepohnulo.
Pokuste se být trochu nepředvídatelní, když už jde o vás vlastní bříběh a né o fanfickci, jejímž účelem je seshipovat nějaký pár. Píšete o klukovi, který si ze všeho nejvíc přeje být vybrán do školy, kde se ti výjimeční učí zkrotit draky, stát se jejich přáteli a statečnými rytíři? Podívejte se na to tak, pokud se tam dostane, všichni budou očekávat, jak to zvládne a že v samotném finále udělá závěrečnou zkoušku na výbornou, dokonce líp než ostatní a získá uznání. Co kdyby to bylo celé jinak? Co kdyby tu zkoušku nesložil, ale pak hrad někdo napadne a on i když nesplňuje poždavky pro složení zkoušky, nakonec si najde vlastní způsob, jak s pomocí draka nepřátele zahnat, načež se ředitelka rozhodne, udělit mu diplom jako všem ostatním. Nezní to o něco zajímavěji? Pochopitelně z něj nedělejte boha, prostě to vymyslete tak, aby si kluk, který neumí všechno na výbornou poradil nějak jinak.
Opravdu důležitým prvkem příběhu je jeho atofséra. To jakou ji dokážete pomocí svého příběhu stvořit je klíčem k vašemu úspěchu. Všimněte si, že každé úspěšné dílo má svou vlastní pocity, kterými na vás působí po celou dobu a vtahuje vás tím do vlastního světa. Není to jednoduché, jen opravdu propracované příběhy mají tu správnou atmosféru a povídkou o trpaslících, videohrách a drogách v nově postaveném nákupním centru jí bohužel nedosáhnete.

Napsat všechny rady do jednoho článku prostě nejde, je toho neuvěřitelně moc, na co si musíte dávat pozor, takže snad jste si zase něco málo odnesli a rada na závěr zní: Nepřehánějte to! Ono je moc pěkné, že Roland je zahnaný do úzkých, když ho hodí do vězení a mají popravit, ale jelikož je kouzelník, což o něm nikdo neví, dokáže si odemknout a utéct, pak záhadně objeví stroj času, což nikdo nečekal, vrátí se do minulosti a zachrání včas dívku, z jejíž vraždy byl neprávem obviněn. Ta se do něj zamiluje. Je to princezna, která chce zpět své království, které jí neukradl nikdo jiný, než králco se pokusil ji zabít a obvinit Rolanda, společně se vydávají do boje. Onje ale navíc i nejmocnější kouzelník, takže aby ho Roland mohl porazit, necá si od svého učitele vyčarovat laser, který spouští očima- stop proboha. Všichni určitě pochopili co myslím, že? Nevytvářejte absurdní a šílené situace, ničí to atmosféru.
Dal bych vám ještě jednu radu, ale ta bude nejspíš platná jen lidem, kteří to v sobě prostě mají od přírody. Příběh musíte cítit, nejde o to ho vymyslet a napsat, nemůže vám být jedno jaká postava zemře, nebo kdy se to či ono stane. Příběh prostě nemůžete psát nebo číst, vy ho musíte žít, aby mělkoouzlo. Pokud ho nedokáže prožít autor, nedokáže to ani nikdo jiný. Znám hromadu lidí co čtou a píšou, ale popravdě znám jen asi dva, o kterých sjistotou vím, že příběhy prožívají. Takže se do toho pokuste trochu vcítit, až budete psát, půjde to pak snáz.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lennyspis lennyspis | 16. dubna 2016 v 17:20 | Reagovat

Super! Díky, tomuhle článku jsem si ujasnila pár věcí ohledně psaní :)

2 Aki Aki | E-mail | Web | 1. května 2016 v 22:07 | Reagovat

Veľmi poučný článok. Síce sa snažím aby moje poviedky mali takzvanú šťavu , ale cítim že im stále niečo chýba, nech sa snažím ako len chcem.Už som veľa razy premýšľala, že s tým seknem. Ale mňa vážne baví vymýšľanie a písanie príbehov.Veľká vďaka za tvoje rady ,ktoré si ako vždy veľmi vážim.

3 Majklice†Světice Majklice†Světice | Web | 20. září 2016 v 17:19 | Reagovat

"Jednoduše opravdu nikdo nechce číst příběh o dokonalém, neporazitelném hrdinovi. " To řekni One Punch Manovi :D

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 14:38 | Reagovat

The news of her death broke his heart.
Horrible!

5 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 1:01 | Reagovat

Off the cuff, I can give you only a rough estimate.

6 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 13:08 | Reagovat

I feel like going for a walk. I don’t feel like working now, I’m tired.

7 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Sobota v 11:10 | Reagovat

Let’s take a break, I’m tired.

8 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Sobota v 17:41 | Reagovat

Her visits are few and far between.

9 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Pondělí v 3:18 | Reagovat

He told her about his plan in advance.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama