Ohlédnutí za tichými večery

13. března 2016 v 12:12 | SasuKe |  Myšlenky


Děvče sedělo v okně a dívalo se svým smutným, zoufalým pohledem. Chlapci jí začalo být líto, už se tak dívala až moc dlouho, seděla tam sama, stejně jako on byl vždycky sám tam nahoře. Den ode dne víc se její obličej měnil, jak z něj mizela naděje a myšlenky se stávaly prázdnými. Až příliš dlouho se trápila, proto se rozhodl a vytáhl jí k sobě na nebe. Proč? "Svět je krásný, když víš, odkud se na něj dívat, tak se neboj otevřít oči, slibuju, že tě nikdy neputím. Budeme tu sami spolu." Nechtěl ji nechat zkamenět dole.



Tak tu sedím a poslouchám hudbu, kteoru jsme si pouštěli včera večer s mojí malou, z mého asku jí patrně znáte jako Saradu nebo Marshmallow, jde o to neuvěřitelně roztomilý stvoření, který mi rozumí po prvních dvou slovech a je mi podobná tak, až je to děsivý. Nikdy jsem tu o ní mo nemluvil, ale v realitě jde o nejlepší mou nejlepší kamarádku a zároveň i nejlepší kamarádku mojí přítelkyně... (Nebo spíš prostě "holky" ? Přítelkyně zní moc dospěle pro mě, věčnýho puberťáka... :D) Ano, moje holka, to jsem tu asi taky narovinu nezmínil, co? Nevadí, stalo se toho hodně a právě o tom je tenhle článek, o tom, že jsem se včera tak ohlédl za posledním rokem a jeho událostmi. Nikdy toho tu o sobě moc nepíšu, protože nejsem typ člověka, co b o sobě ostatním rád vykládal.
Marshmallow je trochu jiná... vlastně hodně jiná, v některých věcech je tak moc jiná jako já, takže často prostě chápe jak mi je aniž bych to musel vysvětlit. Takže zhruba někdy loni touhle dobou byla jediná, s kým jsem byl ochoten mluvit. Začala mi posílat písničky, které se mi ze začátku vůbec nelíbily, ale já měl pocit, že mě vážně bolí žít, tak jsem několik týdnů každý večer seděl na střeše našeho domu, uprostřed tmy, jen s notebookem a poslouchal ty písničky spolu s ní. Protože mě nechtěla nechat samotného a já jí nechtěl postal pryč i přes to, že jsme o tom všem co jsem prožíval nechtěli mluvit. Tak jsme tam seděli a v tom tichu spolu s hudbou byly slyšet všechny naše myšlenky, do chvíle, než odešla spát. Večer cco večer jsem jí psal hloupé věci, o nenahraditelných diamantech, nezničitelných stěnách, o přáních, nebo třeba tom, jak moc podstatné je v životě člověka věřit. Hloupá přirovnání věcí, kterým jsme prostě rozuměli jen mi dva, atmoséra, kterou bych popsal smutnou až zoufalou, se vznášela prostě každý večer a s ní přicházely ty písničky. Znáte ten pocit, že když vás něco trápí, najednou je každá taková lehce melancholická písnička, kterou byste jindy označili za krásnou jednoduše smutná? V tom duchu se nesly naše večery, byla jediná kdo to směl vědět, protože byla jediná, kdo neměl potřebu moje soukromí řešit víc, než jsem si já sám přál a nevyvozovala z toho žádné závěry. Opravdu dohánělo k šílenství, když se všichni ptali co se mnou je, jednoduše jsem to nemohl vystvětlit a oni nepřestávali.


Abych se tak dostal k tomu, o čem jsem původně mluvil, byla totěžká doba, kdy jsem sám sobě pokládal otázku, jestli ta moje neschopnost se vzdávat je zázrak nebo prokletí a poprvé v životě, jsem se za tuhle vlastnost nenáviděl, bylo to jako hnát se za nemožným až do úmoru a nemoct přestat - zoufalé. Za ten rok se toho změnilo opravdu hodně. Většina z toho co teď mám je tu vlastně náhodou, nebo možná důsledkem osudu? Těžko říct, když nevěřím na osud jako takový, ale popravdě, celý minulý rok, od prvního do posledního dne do slova a do písmene byl příšerný a letošní začal ještě hůř. Před dvěma měsíci, jsem měl pocit, že nic co jsem kdy dokázal vlastně k ničemu nebylo, že jsem zase na začátku. Teď tu sedím a jednoduše se směju, protože za uplynulé dva měsíce jsem si dokázal, že když člověk něco opravdu chce, když já něco chci, vždycky to dostanu. Někdy je to jak moc já chci jednoduše silnější než všichni kolem mě... Je to zvláštní stav, který si nedokážu vysvětlit. Každopádně když se kouknu nazpět... Když se podívám i několik let zpátky.. Poprvé mám pocit, že jeněco v mém životě dobře. Připadá mi hloupé zabíhat do detailů a mluvit o tom, ale uvědomuju si teď, že věřit, že jednou ať už silou vlastní nebo osudu, dosáhnu zlepšení nebylo zbytečné. Trvalo to dlouho, kolikrát za ty roky, hlavně za ten poslední jsem si kladl otázku, jestli někdy bude něco, co vyrovná všechno, co jsem musel vydržet, protože se mi to zdálo neuvěřitelné. Jenže nějaká logika vesmíru, se kterou jsme se narodil, i když jsme tomu sám nevěřil mě nustila si stále myslet, že bude, že jinak by tenhle život nedával smysl.
Včera jsme poslouchali všechny ty depresivní písničky a najednou nejsou depresivní, stejně jako ta atmosféra není smutná, je hluboká a silná. Tak jsme včera seděli, mlčeli a poslouchali je znovu a najednou v nich byla hromada úžasných myšlenek a fialové logiky vesmíru, které teď už rozumím a naprosto jasně chápu, proč se všechny ty příšerné věci staly, protože jestli všechno bude pokračovat tak pěkně, jak to teď vypadá, tak to za to stálo a stejně jako tahle jasná rovnice, se v nich drží i hromada vzpomínek, které jsou tu pořád, aby zase mluvily za nás.



Mimochodem jsem teď v trochu dobré náladě, v takové té náladě, kdy vím, že se na všechny testy klidně naučím za noc a nepotřebuju spát, takže jednoduše jdu psát, snad to půjde a brzo se zase těšte na pokračování povídky, já se budu těšit na vaše komentáře, protože i když nemůžu na blogu trvit tolik času jako ze začátku, těší mě, že počítadlo se nezasekává na nule.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marshmallow Marshmallow | 13. března 2016 v 12:28 | Reagovat

Dobře, ten článek je neuvěřitelně krásný, je to skvělý, mám z tebe hroznou radost, jak už si sám zjistil a vážně si mě potěšil ^^ *dojatá* Q_Q

2 Bezejmenáááá Bezejmenáááá | 13. března 2016 v 19:53 | Reagovat

Ahoj! ^^ Velmi se mi líbí způsob jakým dokážeš vyjádřit emoce i v takovém krátkém a prostém článku a musím ti to prostě říc, je to úžasné. :0
Miluju tvoje povídky a vlastně jsem se stala tvým fanouškem i na asku. Několikrát jsem ti tam dokonce napsala, nejsem si jista, zda to víš, zřejmě netušíš o koho jde. A_A V každém případě jsem ti chtěla říct, že opravdu obdivuji to - co děláš a moc ráda bych tě někdy poznala, třeba přes síť nebo i osobně, až seberu odvahu. Mohl bys sem nebo na ask dát třeba odkaz na facebook? Tvoja Stalkerka :3

3 SasuKe SasuKe | Web | 13. března 2016 v 20:31 | Reagovat

[1]: Děkuju Králíčku, jsem rád, že z toho máš takovou radost.

[2]: Mám radost, že se ti líbí moje práce, bohužel facebook sem dávat nebudu z důvodu, že si mě přidává spousta lidí a pak se neozvou, což mě pochopitelně štve. Stalkovat můžeš na asku a kdybys chtěla do přátel na facebooku, pošli mi tvůj, klidně i tam, já si tě přidám a budu alespoň vědět o koho jde.

4 Kyuu Kyuu | 13. března 2016 v 20:34 | Reagovat

Je zvláštní se ohlédnout, podívat se, kde jsme byli před rokem a kde před dvěma... Každopádně, článek je krásný, zase jsi mě skoro rozplakal *nečekaně*... ^^ Nebudu tu moc sentimentální, abych ti nekazila pověst *krotí se* takže jen... Doufám, že to tak pěkně pokračovat bude. :3 Mám tě ráda. *nemohla si to odpustit*

5 Aki Aki | E-mail | Web | 30. března 2016 v 21:02 | Reagovat

Konečne mám čas sem zavítať, tvoj blog je vždy prvý kde sa objavujem. :D
Ako ináč nádherne si napísal článok. Je super , že máš okolo seba priateľov na ,ktorých sa môžeš na sto percent spoľahnúť. Ohľadom videí sú krásne, ale mne sa zdajú smutné.

6 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 15:51 | Reagovat

You know what happened at our last potluck supper? Everybody brought macaroni and cheese, apples, and beer!

Don’t let me down this time!

7 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:40 | Reagovat

She washes her hair every other day.

8 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 20:14 | Reagovat

Igor followed in his father’s footsteps, he became a doctor, too.

9 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 9:57 | Reagovat

I almost told her, but bit my tongue.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama