Mateřská láska

20. ledna 2016 v 14:00 | Sasuke |  Jednorázovky Fanfikce

Našel jsem tuhle asi rok starou povídku a na blogu jí najít nemůžu, nejspíš jsem jí sem vůbec nedal. Dostal sem zrovna chuť napsat něco opravdu krátkého, výstižného a hodně depresivního ohledně té aktuální mangy, která tehdy vyšla a z nějakého důvodu jsem si řekl, že udělám pravý opak. Depresivních výlevů na téma, "jak moc špatně to může skončit" jsem už napsal dost a bohužel často sem se trefil, jednou dokonce dva roky před tím, než se to vůbec objevilo v manze.

Popravdě, novej Gaiden se mi nelíbil z mnoha důvodů, paneláky, to že jsou najednou dospělý, to že mají děti, mobilní telefony a notebooky, ale teď mám o důvod navíc, proč se mi nelíbí, důvod přes který se bohužel přenést nemůžu. Jenže špatných nápadů na to "jak by to mohlo skončit" jsem měl už dost, tak si říkám, tentokrát pro jednou napíšu něco jinačího.





Sakura si otřela pot z čela a otočila se, aby se znovu střetla se Saradiným pohledem černých korálků lesknoucích se slzami. Nic nemohlo bolet tolik, jako zraněný výraz dítěte, kterému někdo lhal. Výraz bolesti a zrady. Jako by ho dávno neznala ze Sasukeho tváře. Ta malá teď vypadala úplně jako on v jejím věku, jen tenhle Uchiha nikdy neplakal, nic neříkal, držel tu bolest v sobě. Sotva bylo po boji a ona jako by ji nic kolem nezajímalo, stála tu a dožadovala se vysvětlení, posedlá potřebou znát pravdu. Odkud asi vzala tenhle temperament?

V pozadí to sledovaly dvě temně černé oči s chladným výrazem. Sasuke jí to přece mohl celé vysvětlit sám, jenže kolik by mu toho ještě vůbec věřila? Byl pro ni v podstatě cizí člověk, musel ji nechat tolik let samotnou, to Sakura byla tím člověkem, který ji obětavě vychovával a miloval nadevše. Ona se nezměnila a nejspíš nezmění, vždycky kladla štěstí lidí které milovala před to vlastní. Jenže ta malá tady právě proto byla v největší nejistotě, jediného člověka, který ji mohl říct pravdu vlastně vůbec neznala, byl to pro ni odměřený, podivně vyhlížející muž s děsivou aurou, o kterém nevěděla vlastně zhola nic.

Mladá žena nejistě stála a do úst jí nepřicházela slova, její výraz teď tak nebezpečně připomínal Sasukeho, když by naštvaný, ten jediný který v ní vždycky vzbudil respekt. Ta malá se mu podobala tolik, až to bylo děsivé. Sakuru její pohled bolel, tak nenávistný, už od dětství, kdy byla stará právě jako teď Sarada, pochopila, že Sasukeho miluje tolik, aby opakovaně riskovala život, že bez něj nechce zůstat, protože to bylo jako by najednou mezi všemi těmi lidmi byla naprosto sama. Ovšem, byli to její přátelé, její rodina, ale nikdo nemohl rozumět, co k němu cítila. Že se stal důvodem, proč se chtěla změnit, že i když nebyli spolu, i v době kdy ji opustil nebyl den, aby na něj nemyslela. Stále ho viděla před sebou a byl tím, co ji vedlo až do chvíle kdy se znovu setkali. I když se snažil od té doby kdy opustil Konohu ze všech sil dělat že ji nesnáší, že na nic chce zapomenout, že pro něj nikdy nebyla důležitá, někde uvnitř si uvědomoval, jak daleko by pro něj byla schopná zajít. Věděl, že je důvodem, proč se tak málo usmívá, proto její nabízenou pomocnou ruku znovu odmítl a přesto věděl, že si ho najde znovu. Ona totiž byla členkou týmu sedm, nejen Sasuke a Naruto, Sakura byla také odjakživa člověkem, který se nevzdává.

Jenže Sasukeho život se změnil, jeho sny a naděje na lepší budoucnost se pomalu bortily, svět který znal se rozpadal, nový život, který měl začít po smrti jeho bratra se stal daleko děsivější noční můrou, než ten předchozí. Úplně zapomněl, že kromě Itachiho je tu pořád ještě někdo, kdo ho miluje víc než vlastní život, zavřel oči a upadl do temnoty. Když ho Sakura znovu vyhledala, bylo pozdě. Nepoznávala ho, změnil se jí před očima na někoho úplně cizího, krutého člověka bez špetky soucitu propadajícího zoufalství. Přes to ho nedokázala zabít. Nemohla, protože někde uvnitř viděla stále toho koho tolik milovala. Sasuke byl téměř šílený z vědomí, že mu lidi kolem lhali, že jeho vlastní bratr mu neřekl pravdu, někde v pozadí vnímal, uvědomoval si, že dívka, která před ním stojí je ta, se kterou tolik prožil. Přesto v porovnání s jeho bolestí nemohla být už ztráta dalšího člověka o tak moc horší. Byl by ji tehdy vážně zabil kdyby mohl? To jí ještě neublížil dost? Sakura si ten den přála zázrak, byla milým člověkem s laskavým srdcem a to co cítila nebyla zášť, nenávist, zrada od člověka, kterému věřila, to co cítila byl strach a zoufalství, jejím jediným přáním bylo, aby se jednou mohla zase projít po Konoze po jeho boku. Mohla se znovu bezstarostně usmát a věděla, že je v pořádku. Protože i když teď nemohla vůbec nic dělat, její láska byla čistá a nesobecká. Změnila se, už to nebyla láska dvanáctileté dívky, ona dospěla, její pocity dospěly, ale v jádru zůstaly stejné. Všechno v ní čekalo na den, kdy se Sasuke vrátí. Čekala a on se nevracel, nevracel se tak dlouho. Ten její Sasuke, ten kterého milovala sotva přežil, trvalo dlouho, než s ním mohla znovu mluvit. Kolikrát mu ještě musela zopakovat, jak moc ho miluje, musela mu zachránit život a nechat se znovu odstrčit stranou. Přesto vždycky v něm bylo něco, co ji chtělo chránit, něco co ji jen těžko opouštělo, protože vzpomínky a pocity člověk může uzavřít hluboko v sobě, ale nemůže je vymazat.

A když přišel ten den, kdy s ním konečně mohla mluvit, byl jen jeden, jedný den, kdy to jediné co od něj slyšela bylo, že má znovu čekat. A její srdce se ten den radovalo, netrápila se tím, jak dlouho to ještě potrvá, vždyť už čekala léta a byla ochotná čekat dál, protože bez něj její život nikdy neměl ten správný smysl. A tak se dočkala snu který sní všechny dívky, vzala si člověka, který pro ni byl na světě nejdůležitější a i po tom, co jí musel znovu na spoustu let opustit a tentokrát nejen ji, ale i malou Saradu, nikdy neřekla ani slovo. Vždycky byla člověk, který tu ně něj čekal, sama trpěla, protože neměla nikoho o koho by se mohla opřít, musela tu malou vychovat úplně sama, ale přesto nic neřekla a v jádru srdce ji hřála radost, radost z dítěte, kterému ona i Sasuke chtěli dát lepší budoucnost.

Dvanáct let a Sarada tu stála plná nenávisti v očích, dívala se na ni a chtěla tolik vytoužené vysvětlení. Bylo vůbec ještě co vysvětlovat?
"Proč jste mi to neřekli?! Proč mě tam táta s tebou nechal? Proč byl pořád pryč? To protože mě nechce?" Její rudě zářící oči se stále znovu zalévaly slzami.

Sakura ji stále sledovala soucitným pohledem, nikdy jí nepřestane mít ráda, NIKDY. Čekala na moment, kdy jí řekne to, čím ji odjakživa zraňoval Sasuke. Až jí poví, jak moc jí nesnáší, jak je jí lhostejná, jak nemůže rozumět jejímu osamění, jako si to kdysi myslel Sasuke. Pochopitelně, jak by mohla někoho z nich chápat? Měla přece rodiče, kteří ji měli rádi, znala je, nikdy jí nelhali a vychovávali ji, jak nejlépe mohli... ...zatím co člověk kterého milovala ze všech nejvíc, ji stále jen opouštěl a odstrkoval, jediné co mohla celý život dělat bylo, že na něj čekala, že ho prosila, že mu věřila. Že se snažila jeho dceru vychovat jak nejlépe mohla a přesto uvnitř byla tak moc sama a nikdy nikomu nevyčítala, jak se cítí.

"Mrzí mě to," odpověděla, protože teď nebylo na místě vytahovat vlastní pocit bolesti. Protože matka která miluje své dítě nikdy nestaví svoje pocity před jeho.

"Mrzí? Tebe to mrzí? A co přesně! Že jsem nikdy neviděla tátu? Že se mě při našem prvním setkání pokusil zabít, protože nepozná vlastní dceru? Jsem vůbec jeho dcera, když nejsem tvoje? Čemu tady mám ještě věřit?!" Třásla se po celém těle, cítila se tak moc zrazená lidmi, kterým věřila ze všeho nejvíc, byla naštvaná a zoufalá, nikdy se už nechtěla vrátit, připadala si úplně ztracená.

Sasuke znal ten pocit a teď víc než kdy jindy na něj doléhal pocit viny. Uvědomoval si, že udělal jednu obrovskou chybu, když si nenašel ani na moment čas vrátit se z mise domů a vidět vlastní dítě, že tu nejspíš vždycky byla hromada věcí, na které se ho chtěla zeptat a nikdo jí nemohl dát odpověď. Choval se stejně jako kdysi Itachi, chtěl chránit vesnici za každou cenu, věděl že jeho dcera by vedle něj nebyla v bezpečí. Ona jediná byla důležitější než vesnice a nechal ji samotnou, stejně jako to udělal jeho bratr kdysi.

"Tak už to řekni! Prostě řekni, proč mě nechali u tebe, když nejsem tvoje dcera! Proč si se o mě úplně sama starala a nikdy nic neřekla!" Vyjekla Sarada nepříčetně, to neustálé mlčení obou ji trýznilo víc, než cokoliv jiného.

Žena se smaragdovýma očima k ní přišla a přikrčila se, aby jí byla blíž. Rukama se zprvu zapřela o kolena, aby začala.

"Mrzí mě, že si nemohla vidět tátu, že jsme ti ani jeden nemohli všechno včas vysvětlit, abys věděla všechno o svém narození a vychovala jsem tě, protože dítě potřebuje rodinu a i když jsem ti nemohla nahradit tátu, chtěla jsem ti dát všechno co můžu, protože od první chvíle kdy ses narodila, jsem v tobě viděla jeho a to všechno, co jsem na něm vždycky tak milovala a věděla jsem, že si to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat," řekla a pokusila se ji obejmout.

Sarada už se ani nesnažila stírat slzy z obličeje, jen ji od sebe vší silou odstrčila a nazvala lhářkou, v jejích očích se zrcadlil opravdový hněv.

"Copak to jde, mít ráda cizí dítě?!"

"Jenže ty nejsi cizí, jsi moje a tatínkova," opravila ji Sakura celkem v klidu.

"Lžeš! LŽEŠ! LŽEŠ!!!" Opakovala nepříčetně dívenka.

"Ten chlápek u Orochimara mi udělal test DNA! Vím, že moje máma je Karin! A co ty brýle?! Co ty tajnosti kolem toho, jak jsem se narodila?! Myslíte, že jsem úplně blbá?!" Sasuke se při těch slovech trochu zamračil a pomalu se k těm dvěma začal přibližovat. Nikdy neměl rád dlouhé scény, už vůbec ne přehnané, jakou pro něj byla tahle.

"Já vím, že mi teď nebudeš věřit, ale poslouchej mě Sarado," řekla s trochu ztrápeným výrazem, už si nevěděla rady, co jí říct.

"V době, kdy si měla přijít na svět, jsme měli ve vesnici problémy, spoustu misí a práce, narodila si se mimo Konohu, proto neexistují žádné záznamy o tvém narození. Brýle...ach Sarado, víš kolik dětí nosí brýle? A test DNA…?" Překvapeně zamžourala, jak na něco takového přišla?
"Kde vzal Suigetsu tu DNA, kterou srovnával?" Zeptal se vážně Sasuke.

Dívka se na něj nedůvěřivě otočila a ne moc přátelsky odpověděla: "Našel něco v jejích věcech."

Na to už nemusel Uchiha dlouho přemýšlet.

"Pokud prohledával její věci, měl větší pravděpodobnost, že tam bohužel najde mou DNA než její," oznámil otráveně. Určitě nechtěl tohle téma rozebírat víc, než bylo nutné. Rád by svou dceru ušetřil historek na téma, jak se kdysi seznámil s jednou velmi zvrhlou ženou, která ho pronásledovala na každém kroku a neštítila se krást jeho zubní kartáčky.

Sarada se podívala z jednoho na druhého, jak by jim po tom všem ještě mohla někdy věřit?

"Zlato, odpustíš mi?" Ozvala se Sakura, věděla, že ona není jediná, kdo by se měl omlouvat, ale očividně byla jediná, komu to zatím sebevědomí dovolilo. Natáhla k dcerce ruku a chvíli čekala než se dítě rozhoupalo a objalo ji.

"Slibuju, že od teď už budeme rodina," pevně ji tiskla v náručí a přes její rameno se podívala na Sasukeho, jestli jí náhodou zase někam nezmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 17:21 | Reagovat

Opäť grandiózna práca , ako vždy.Ak mám pravdu povedať koniec mangy Naruta sa mi vôbec nepáčil čakala som úplne niečo iného než aký nakoniec bol. Môžem aspoň dúfať , že v spracovaný v anime sa možno dočkám toho čo som očakávala v mange.

2 SasuKe SasuKe | Web | 29. ledna 2016 v 13:20 | Reagovat

[1]: No, tak nějak jsme všichni čekali na ten moment, když ukážou, jak se Sasuke a Sakura dají dohromady, nějaký ten projev u Sasukeho, na který čekám já osobně už asi 5 let co na to koukám a ono se na to nějak nedostalo, to mě trochu mrzí, jinak, nestěžuju si, protože alespoň skončili spolu. :D

3 Bori Bori | Web | 25. února 2016 v 20:13 | Reagovat

Ahoj tohle je úžasná povídka. V tom originálním epilogu mi doopravdy chyběla část Sasukeho omluv nebo nějakého náznaku. Děkuju že jsi tuhle povídku napsala, v téhle povídce se mi Sarada líbí ještě víc než v realu. Děkuji Bori

4 Nat  .lFow Nat .lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 12:11 | Reagovat

We are out of bread, cheese, and sugar.

Finally, we asked him to lay his cards on the table and tell us about his plans.

5 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 16:50 | Reagovat

He is into computers. She is into sports.
I'm really surprised that.

6 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Sobota v 22:23 | Reagovat

He’s reasonable and tries to meet his coworkers halfway, when possible.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama