Darkness... Silence...

10. ledna 2016 v 17:33 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce

Tak mě Sakura poprosila, abych jí napsal nějakou such shipping povídku. Nějak jsem měl přes víkend náladu. Hrozně moc jsem se snažil, aby se jí to líbilo a už teď vím, že to vůbec nesplní její požadavky na to, aby to bylo něco sladkýho a romantickýho, kdy Sasuke za Sakuru obětuje život nebo jí vyzná lásku, but- IT IS SASUKE!!! q_q A mě hrozně bolí číst takový ty přehnnaně sladký, dojemný, klišé povídky, kde se tohle děje... Tak teda se ti hrozně omlouvám, uznávám, že neumím psát tak, aby se ti to líbilo, ale... Prostě tad to máš no.




Uprostřed vlhké chladné jeskyně ležela na zemi potrhaných legínách a špinavé sukni. Vypadala, jako by byla v bezvědomí po těžkém vyčerpávajícím boji, avšak ve skutečnosti byla v pořádku. Přes několik šrámů a špínu na oblečení, zůstávala stejně krásnou jako jindy.
Byla tu už přes dvě hodiny a stále se neprobouzela, její tvář budila zdání, že klidně spí a možná tomu tak i bylo. Až na občasné odkapávání vody, tu zatím nebylo nic a nikdo, kdo by ji budil. K tomu se nakonec odvážně odhodlal až chlad, když svou rukou stále přejížděl po jejím křehkém těle.
Černé řasy zdobící její víčka se roztřásly, opatrně otevírala oči, jako by se bála přívalu náhlého světla, který zde vůbec nehrozil. K vlastnímu překvapení zjistila, že ji všude kolem obklopuje pouze tma. V první chvíli myslela, že jen zůstala v bezvědomí až do tmy, ale vzápětí si uvědomila, že určitě není nikde v lese, ani poblíž, nerozeznávala žádné obrysy a díky bystrým smyslům brzo pochopila, že je někde ve vlhku.
Krátké škubnutí a vzápětí si uvědomila další věc, její ruce - nemůže s nimi hýbat. Začínala si dávat jedna a jedna dohromady, leží tu svázaná, takže ji někdo unesl. Za všech sil se posadila a přes bolest hlavy přemýšlela, k čemu vlastně došlo.

Už několik dní byli na cestě, Konoha vyslala jednotku k úkrytu, ve kterém se měl skrývat Orochimaru. Cílem bylo ho zabít a přivést Sasukeho. Přes všechna varování a Narutovy prosby trvala na svém, musela jít, musela zastavit člověka kterého milovala a konečně ho přinutit získat zpět zdravý rozum.Trochu se jí zamotala hlava, když se snažila postavit, myšlenky měla pomotané a nemohla si srovnat co přesně se stalo. Běželi lesem, tím si byla jista. Větve šustily pod každým jejím skokem, museli se rozdělit, aby nepůsobili příliš nápadně, než dorazí k úkrytu toho proradného hada. Mlha v její mysli se konečně začala rozplývat a ona si vzpomněla… Zašustění listů, mihnutí ve větvích, rána. Někdo přistál přímo za ní a aniž by promluvil, jedným dotekem ji donutil ztratit vědomí - rychlý, dobrý ninja, nepochybně.
Všude kolem se rozprostíralo ono nepříjemné ticho a zdálo se, že je tu sama. Jak začala přivykat tmě, pomalu rozeznávala neznámý komplex podzemních chodeb a ještě něčeho dalšího si všimla. Praskání. Někde v dáli se ozývaly zvuky podobající se praskání větví.
Nebyla nejspíš tak sama, jak se zprvu zdálo, opatrně udělala jeden krok, pak i druhý. Ať jí tu drží kdokoliv, zřejmě se nenacházel poblíž. Napadlo ji, že by mohla utéct, ale to musí najít cestu ven.
Kolena se jí třásla nejistotou, co když tu někde je, pozoruje ji. Proč jí vlastně unesli?
Ještě několik okamžiků stála sama ve tmě se svým váháním, pak se zhluboka nadechla.
"Haló? Je tu někdo?" Hlas se jí zachvěl, ze rtů se vydral výkřik, který se následně rozlehl chodbami jeskyně.
Čekala, dlouhé nekonečné vteřiny v tichu, kdy odnikud nepřicházela odpověď. Nekonečná tma a ticho jí pomalu naháněli strach, na rukou měla husí kůži a bála se biť jen zamrkat, aby se nikde ani myš bez jejího vědomí nepohnula.
Znovu si všimla onoho zapraskání a pochopila, že se nejspíš rozléhá chodbami stejně jako její výkřik. Odvážnými kroky se vydala za zvukem v naději, že možná nalezne východ. Při každém našlápnutí si dávala obrovský pozor, protože borůvková tma s odstíny šedé jí nedovolovala příliš se orientovat v prostoru a netušila, kam může spadnout.
Když už se vlekla chodbami poměrně dlouhou dobu, začala si všímat, že jejím očím přibývá světla k rozpoznávání obrysů a jak i zvuky stálého praskání sílili, pochopila, že nejde o světlo z venku. Křupání dřeva v rozhořelém ohništi znala jako kuniochi velice dobře, takový přec už nejednou sama rozdělávala na cestách. Jejich sensei si vždycky potrpěl na večerní povídání o ohně.
Čím více se blížila zdroji toho zvuku, o to tišší a lehčí byly její kroky. Nakonec její oči zalil kužel světla vycházející z otevřeného prostranství uprostřed jeskyně. Moment se rozhlížela, viděla hořící vatru uprostřed, která celé místo osvětlovala, až na několik černých výklenků, kam nebylo vidět. Okamžik vyčkávala a když se nikde nehnula ani noha, vkročila zdrženlivě do prostranství. Pomalu se přibližovala směrem k rudě tančícím plamenům, v hlavě jí hrála důležitá otázka. Kdo má tohle všechno na svědomí? Někdo ji donesl až sem, nejspíš ta samá osoba nebo osoby tady rozdělali oheň, ale kde teď jsou? Proč ji sem přinesli a tady ji nechali?
Nikde neviděla žádné předměty, ani stopy po tom, že tu vůbec kdo kdy byl, krom toho ohniště, až si všimla něčeho na zemi. Byly to malé tmavé flíčky, které spolu s hlínou a prachem získávaly tmavě hnědou barvu, kdy se obtížně se stále svázanýma rukama sklonila blíž, rozpoznala v nich zřetelně krev. Nebylo pochyb, jako lékařský ninja by se v tomhle nikdy nezmýlila.
Tohle ji mírně vyděsilo, zvlášť když očima pomalu začala sledovat cestičku vedoucí po zemi, od místa kudy přišla někam dál.
S tlukoucím srdcem, které strachem chtělo vyskočit z hrudi pomalu zvedala oči a narovnávala se, s nepříjemným tušením, co uvidí před sebou. Dech se jí tajil, když konečně došla očima nakonec stop, které mizeli v jednom z černých výklenků.
Konečně tiše vydechla, nenastala žádná z těch hororových situací, kdy přímo před ní bude stát nebezpečný vrah. Dlouhé vteřiny, které jí připadaly jako zaseknuté v čase, stála a bez mrknutí oka, úplně strnulá se dívala před sebe do té černočerné tmy. Jako by čekala, jestli se v ní něco pohne, přesto si byla skoro jistá, že tma nikdo není. Chvíli uvažovala co má udělat, měla by odtud rychle utéct a najít cestu ven, nebo by měla zjistit něco víc?
Rozum ninji jí velel pokusit se to zjistit, jak by se na ní všichni dívali, kdyby jen tak utekla a nic nezjistila. Vždyť neví nic o tom, kde je její tým a co se tady stalo, je její povinností objasnit to.
Okamžitě jak vykročila, aby přišla blíž, přímo ze tmy se něco ozvalo. Šlo jen o tiché šustnutí, avšak to už nedovolovalo pochyb o přítomnosti někoho dalšího.
Krátký nerozeznatelný pohyb, ve tmě se něco zalesklo, Kekkei Genkai... Sharingan.Znovu jako by zapomněla dýchat, na celém světe existovali jen dva lidé s těmahle očima. Vyšel ze tmy se zcela chladným a klidným výrazem, přesně takovým jaký míval, když se naposledy viděli, bez známky překvapení, téměř jako by tu na ni čekal a pohled upřel přímo do jejích smaragdových očí.
"Sakura..."
Nemohla promluvit, jako by její jazyk zkameněl a pod pohrůžkou nejhorší smrti jí zakázali se ba jen pohnout. Nemohla nic. Netroufala si udělat ani jeden zbytečný nádech. Zcela klidným korkem prošel kolem ní a ve chvíli kdy míjel její bok, zprudka vytáhl katanu a máchl jí. Sakuře ztuhla krev v žilách, katana přejela vzduchem za jejími zády a přesekla provaz svazující jí ruce.
Sasuke šel dál, směrem k ohništi, kde zvedl několik klacíků a nechal žár, aby spolkl, při tom si levou ruku stále držel na boku, kde jeho bílou košili zalévala rudá skvrna. Ona se zatím otočila, mnula si zápěstí a zaujatě jej sledovala.
"Sas-suke-kun?"
Otočil k ní hlavu v očekávání, co chce říct.
"To ty si mě sem unesl?" Zmatená, vyděšená a překvapená, neuvěřitelně překvapená tím vším se snažila najít nějaké vysvětlení.
Neodpověděl, jako by odpověď byla jasná, mlčky mířil zpět do tmy.
"Co se ti stalo?" Z ničeho nic, nepochopena sama sebou se k němu vrhla, jako by tu nebyly žádné tři roky a žádné nepřátelství, bez ohledu na situaci ve které se nacházela, jednala jako by to by stále ten chlapec z jejího týmu, kterého od dětství sledovala, milovala a věřila mu.
Přejel ji nedůvěřivým pohledem, ani pobledlý mladík nerozuměl jejímu jednání, proto v první chvíli ucukl.
"Jsem lékařský ninja, ukaž mi to," připomněla mu, její oči prosily, dožadovali se alespoň malé známky důvěry.
"Už jsem si to zavázal," odpověděl chladně. Konečně slyšela jeho hlas. Jejím tělem projela mrazivá vlna.
I přes to co řekl, nakonec jí dovolil odhrnout košili a sundat obvaz. Na jeho boku se táhl krvavý šrám, způsobený podle délky zřejmě katanou. Přiložila ruce opatrně k ráně a soustředila veškerou svou chakru na léčení. Zatím co on sledoval její obličej. Ten výraz, který vypadal, že je plně soustředěná, že právě v ten moment nepřemýšlí o ničem jiném, než o důležitosti toho co dělá.
Když skončila, na místě zůstalo jen povrchové škrábnutí, přece jen její síly ještě nestačily na úplné vyléčení.
Bez slov díků si natáhl zpět košili a narovnal se, stál před tou dívkou se vší odměřeností co měl, nebylo tu nic, co by jí chtěl říct, nic co by chtěl udělat, nechtěl ani odpovídat na její dotazy, ale dobře věděl, že ona má plno věcí, na které se bude chtít ptát. Odráželo se jí to na očích. Pokaždé byla tak sobecky otravná a nenechala ho vydechnout, v tom jak se zdálo, se ani trochu nezměnila.
"Sasuke-kun, proč si mě sem vzal? Kde jsou ostatní?" Začala se vyptávat, přesně podle očekávání.
"Nevím," otráveně se otočil a vypadal, že chce aby ho nechala na pokoji.
"Nevíš kde jsou? A proč jsem tu tedy já?"
"Protože to usnadnilo věci," odpověděl jako obvykle něčím, co vůbec nic nevysvětlilo.
"Co to usnadnilo, vysvětlíš mi to?"
"Orochimaru tě chtěl chytit a donutit pomoct mu s převtělením, když zjistil, že sem jdete."
Zarazila se, jak to mohl zjistit? Ještě víc jí překvapilo to, že ten slizoun chce nejspíš zase změnit tělo.
"P-převtělením do koho?" Hlas jí trochu zadrhl. Věděla to, dobře věděla o co celou dobu tomu člověku - lze-li mu tak vůbec říkat - jde. To byl důvod proč se tak moc bála o Sasukeho, to co jí bránilo v klidu v noci spát.
"Do mě," odpověděl zcela klidným hlasem, "zdá se, že už pro něj přišel čas."
Nemohla ani trochu pochopit, s jakým klidem na to vše reaguje. Copak to věděl? Uvědomoval si to celou dobu a i tak se rozhodl s ním odejít? Pochopitelně. Teprve teď jí to došlo. Tohle je Sasuke. Poslední Uchiha. Mstitel. Neexistovalo nic, čeho by se bál, nebo by ho to mohlo zastavit na cestě k jeho cíli zabít vlastního bratra. Člověk který se chtěl postavit někomu takovému si nemohl dovolit bát se čehokoliv, od chvíle kdy ho poznala šel nebezpečí vždycky vstříc a překonával svoje hranice, aby už mu nikdy nikdo nemohl udělat to co on tehdy.
"A to zranění?"
"Přišel na to, musel jsem s ním bojovat, zatím co ty si byla v bezvědomí. Teď je Orochimaru mrtvý," odpovídal tak klidně, jako by sám o sobě ani nepochyboval, že to dokáže.
Mírně se otřásla a skousla si spodní ret, pak se podívala po sobě, neměla žádné větší zranění, jen několik šrámů a špínu na oblečení, obojí nejspíš způsobily větve jak ji nesl tím lesem.
"Proč si mě zachránil?" Zeptala se opatrně.
"Ze sobeckých důvodů," odvětil a zabodl do ní pohled, jeho oči už nabyly znovu čistě černé barvy a připomínal teď ještě o něco víc toho starého známého Sasukeho, "přece jsem řekl, že už nikdy o nikoho nechci přijít, nebudu se už znovu dívat, jak někdo zabíjí lidi, kteří mi byli blízcí."
Nebyla si jistá jak na to reagovat, byla tu hromada věcí a vlastně nic o čem by se dalo nějak mluvit, proto nakonec přepnula na jinou věc, která jí zajímala.
"A Naruto a ostatní?"
"Jak jsem řekl, o těch nic nevím," odsekl. Chtěl tím říct, že tohle už se ho netýká.
Pohled sklonila k zemi, znovu na ní začala dopadat ta nejistota, strach z toho co můžeš teď dělat, Uchiha příliš nevypadal, že si s ní chce povídat.
"Nechám ti tu mapu kudy ven," natáhl k ní ruku s kusem papíru, "můžeš se tu vyspat a ráno se vrať do Konohy, nebo kam chceš," přerušil nakonec ticho.
"A kam teď půjdeš ty?"
"Já se musím ještě pro něco vrátit a pak… Zabiju Itachiho."
Jeho cíl, jeho pomsta, nice se za tu dobu nezměnilo, stále toužil po jediném.
"Jsi zraněný..."
Žádná odpověď, jen kroky míjící ji, jako by tam ani nebyla, měl pocit, že už jí nemá co říct. Nebo možná nechce.
"Sasuke-kun, počkej, já-"
"Miluješ mě? Chybím ti?" Tak chladně ji zastavil a dopověděl to za ní, tvářil se, že tím chtěl říct jak je jednoduchá a předvídatelná. Pravdou bylo, že potřeboval vidět její reakci. Nemusel slyšet odpověď, měla ji napsanou v obličeji a on chtěl jen číst.
"Od doby co si odešel, mám pocit, že napůl nežiju," odpověděla a rukou si nervózně projela pramen růžových vlasů.
Neodpovídal, znovu se k ní otočil zády.
"Sasuke-kun, prosím, vezmi mě s sebou," její oči se nepochopitelně zalili slzami, nejspíš proto, že znala odpověď a uvědomovala si, jak zoufalá je její prosba.
"Zdržovala bys mě a překážela, vrať se domů," řekl, přesto že jeho myšlenky se obracely jinam. "Nepotřebuju pomoc a nechci už nikoho ztratit. Proč si pořád tak stojíš za svým? Abych konečně uvěřil, že existuje někdo, komu na mě záleží?" Nevěřil a těžko mu to mít za zlé, jeho duši dávno zalil temný stín, nemohl se spolehnout na nejbližší lidi, které v životě měl, jeho vlastní bratr ho zradil, tak co je špatně s tou holkou, která tu pořád stojí a prosí? Proč ho prostě nenechá napokoji?
Pořád si nebyl jistý, jestli na tomhle světě může být někdo, na koho se může spolehnout, nechtěl riskovat a ze všeho nejvíc měl pocit, že to nemá zapotřebí.
"Ale ty přece… Nemusíš tohle dělat! Pryč už odcházíš?! Zase mě tu necháváš! Kam pořád tak spěcháš?!" Vykřikla najednou zbytečně hlasitě.
"Musím jít."
"Proč?!"
"Teprve až ho zabiju, můžu se vrátit domů..." poslední slova už zněla jen jako ozvěna jeskyně kdy se odrazil od země a rychle rozběhl pryč.
Zůstala překvapeně stát. Teprve teď pochopila, konečně rozuměla, kam se celou tu dobu žene, přes to, že už ho nechtěla nechat samotného. Už nechtěla čekat, chtěla bojovat. Vždycky si bála stát po jeho boku a jen čekala, až jí to dovolí, tentokrát ne. Zapálila klacek, který jí měl sloužit jako louč a spolu s mapou se rozběhla ven z jeskyně.
Najít cestu pro ni bylo pracnější, pomalejší a když konečně vyběhla ven, nedostalo se jí ničeho víc, než tmy a šumění stromů. Nevěděla kam šel ani na jak dlouho, nemohla tušit, jestli bude v pořádku, ale ona věřila, protože ho znala. Byli propojení a ona si to až do teď neuvědomovala, ale právě v tuhle chvíli, kdy stála sama uprostřed noci na okraji jeskyně už věděla co chce dělat, bude bojovat. Aby jednou v Konoze nastalo ráno, kdy půjde k zrcadlu, pečlivě si nasadí čelenku, upraví vlasy a poběží ven na ulici. Kde na ní bude čekat černovlasý kluk s nepřítomným, chladným pohledem.
"Já si tě najdu Sasuke-kun, chci ti poděkovat," na tváři jí z ničeho nic zahrál úsměv, takový jaký tam už víc jak tři roky nebyl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 28. ledna 2016 v 16:59 | Reagovat

Uf perfektne napísaná poviedka a som ti veľmi vďačná , že nepatrí k tým sladkým a ten koniec už nemohol byť lepší než si ho napísal. Skvelé sa hodil k deju ,ktorý sa tam odohrával.

2 SasuKe SasuKe | Web | 31. ledna 2016 v 14:52 | Reagovat

[1]: Mám radost, že ti nevadí ten konec, já neumím se Sasukem psát nějaké přeslazené konce, k němu to prostě nesedí. :D

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:45 | Reagovat

I meet them now and again at the bank.

Why don’t you let bygones be bygones and forget about what he said?

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 18:01 | Reagovat

I don’t want to see you again. Get lost!
That's my boy!

5 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 3:17 | Reagovat

Take an extra shirt, just in case.

6 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 2:51 | Reagovat

I didn’t really like the concert. In plain English, the concert was terrible.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama