Proto pletla ty věnce

19. října 2015 v 0:43 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce


Krásná jemná melodie se line jarní krajinou. Překrásný hlas, ještě krásnější dívka… Jediné co narušuje tuhle zvláštní píseň je šum obrovského vodopádu, poblíž kterého sedí v trávě a trhá květiny.
Její krásná, nepříliš vyvinutá štíhlá postava a hladká, bělostná kůže napovídají, že je už téměř dospělá, nejspíš by už pomalu měla věk na vdávání. Jenže po ní se v téhle vesnici raději žádný chlapec už neotočí, žádný na ni nezavolá, neusměje se. Kdokoli ji potká, úsměv mu z tváře naopak hned mizí. Jen jediný má odvahu za ní vždycky přijít, jen jediný člověk jí rozumí. Nechce aby zůstala sama. Ale ona je.
Nerozumí lidem, neodpovídá na jejich otázky, neotočí se na jejich volání. Nejspíš ani nepoznává jejich hlasy, postupně je zapomněla, aby si uchovala bezchybné vzpomínky na ten jediný, který chce slyšet.
Sedí v trávě, trhá květiny, zpívá. Jako každý den od doby kdy začnou kvést. Jako každé jaro, každého roku. Stejně jako tu sedává na podzim, když začnou padat první listy stromů a chladný vítr se opírá do jejich větví. Sedí u toho vodopádu a zpívá melodickou písničku.


Z pod stromu s rukama za hlavou ji sledují dvě modré oči, plné jiskřiček naděje, vždy tak jasné a živé, přes to, že jako jediné tyhle oči mohou vidět tu bolest. Sedí u toho kmene, jednu nohu pokrčenou, jediný cítí to všechno co tu kdy bylo a bude. Jediný se na ní vždycky usměje a natáhne k ní ruku, i když ví, že ona ji nikdy nepřijme. Trpí a nejspíš daleko víc než ona, protože vidí a pamatuje i to, co její nevinná tvář dávno nezná. To co zapomněla a vytěsnila, aby tu mohla sedět a zpívat tuhle smutnou, překrásnou melodii.
Dal slib, který už nikdy nedodrží, dal ho jí a nemůže se jí za to ani omluvit. Ať to zkusil milionkrát, setkal se jen s plachým pohledem divé zvěře, která nerozumí. Zřejmě proto ji nikdy neopustí, všechny ty úsměvy, které jí věnuje jsou jeho omluvou. Jeho lítostí.
Na moment zavře oči a zaposlouchá se do melodie té písně. Do neustále se opakujících slov, která slýchá už měsíce, téměř roky. Za tu dobu možná zapomněla co znamenají, možná jen opakuje to jediné, co si ještě pamatuje, navzdory tomu všemu, o co už přišla, tohle je něco co nechce zapomenout.

V korunách stromů a v závoji z mlhy,
nikdy nepřestanu hledat tvůj hlas.
Zvony už zvoní, do vlasů pletou mi stuhy,
nikdy nezapomenu tvých očí jas.

Pod noční oblohou, déšť a vítr sviští,
nikdy nepřestanu věřit, že nás osud spojí zas.
Veselá hudba, šaty a šperky se blyští,
Vrať se mi prosím, dokud mám ještě čas.

Nemůžu tancovat a nemůžu zpívat,
chci se už pořád, jen pro tebe smát.
Nikde tě nevidím, tak se nemůžu dívat,
vždy když jsem sama, začnu se bát.


Blankytné, modré korálky se dívaly se vší silou před sebe na dívku v trávě. Vypadá bezstarostně, plete věneček z květiny a u toho zpívá. Tak vesele, tak jednoduše, tak bezstarostně, tak bez citů, tak ztracená a přesto tak jasná. Je sama, je jediná kdo to cítí a přesto si to už dávno neuvědomuje. Usmívá se, aniž by věděla proč, poslouchá, aniž by rozuměla co. Čeká, i když si dávno nepamatuje proč nebo na co. Tak naivní. Věří a netuší čemu vlastně, tak čistá.
Vstane a nezvykle pomalým krokem jde k ní. Rosa z trávy se přitom dotýká je prstů v sandálech a studí. Několik kroků, pomalých a opatrných, jemných, aby ji nevyděsil. Je na něj zvyklá. Je jako laň pamatující si někoho, kdo ji krmí, kdo jí neublíží. Klečí, plete a zpívá, nezvedne hlavu, neusměje se, nepozdraví.
Klekne si vedle ní.
"Ahoj," úsměv.
Pohled zelených jasných očí. Pohled dětských očí. Pohled duše uvězněné někde uvnitř, která nikdy nedospěje. Ty oči jsou to jediné co zná, oči jeho kamarádky. Je tam někde uvnitř, prohrála a přece bojuje. Vzdala se všeho, dokonce sebe sama, ale nikdy se nevzdá vzpomínky na jeho hlas, jeho oči, jeho dotek.
"Krásná práce," prohlíží si věnec.
Přemýšlí o ironii života, o jediné věci, která by jí mohla přivézt zpět, jediné věci, pro kterou obětovala všechno, o jediném člověku, kterého už nikdy neuvidí.
Jak dlouho chce ještě takhle bojovat? A co bude pak, až přestane?
"Uděláš mi taky takový?" Chabý pokus o odpuštění, o nápravu toho co už napravit nelze.
Bez odpovědi a on ví, že tohle nikdy neudělá, přesto to nepřestane zkoušet.
"Přinesl jsem ti tohle," vytáhne z kapsy malý přívěšek plyšového medvídka a podá jí ho do dlaně.
Děvče si jej chvíli prohlíží a pak neobratně přidělá na věneček. Na tváři vykouzlí nádherný, jemná a zcela prázdný úsměv. Líbí se jí, položí věneček před sebe a zhluboka se nadechne vzduchu. Trochu si poposedne a teprve teď jsou vidět její odřená chodidla, zase si nevzala boty.
Dlouhé černé řasy několikrát zamrkají při pohledu do slunce. Prostě jen tak sedí, aniž by něco konkrétního dělala a znovu se všech sil zpívá.
"Půjdeme domů?" Vstane a natáhne k ní ruku.
Bez reakce, ještě nechce nikam jít, co by dělala doma? Ona chce čekat tady, na hranicích, u vodopádu.
"Poslouchej," rukou jí zvedne bradu, jakmile dospívá, aby se na něj podívala.
Přejede ho pohledem, který může vypadat tázavě, nebo zaujatě, ale jediné co za ním ve skutečnosti je, je překvapení, prosté a jednoduché.
"On se už nevrátí, nikdy, on už se nemůže vrátit," klade důraz na poslední dvě slova, jako by to bylo poprvé od doby, kdy ví, že už tu není nikdo, na koho by čekat mohla.
Chvíli na něj kouká, pak se usměje, vezme věneček a spolu s ním se začne houpavým krokem procházet po louce za doprovodu vlastního zpěvu.
Otáčí se a odchází, sklíčený, zoufalý, chápavý, odhodlaný ji neopustit, přes to, že s ní doopravdy nikdy být nemůže. Nikdy už spolu nebudou mluvit, nikdy se na něj upřimně neusměje. Nikdy nebude vnímat víc, než jeho existenci. Je jen odrazem vlastní duše, vzpomínkou na kdysi šťastnou dívku. Vzpomínkou na slib, který nebyl dodržen.

Postava v kápi stojící kus odtud sleduje kroky vzdalující se od dívky a ji samotnou. Téměř všemi zapomenutou, až na toho chlapce. A vlastně ještě na někoho. Vždyť sem chodí každý rok, už tři roky každé jaro sem přijde aby ji viděl, prázdnou a neúplnou, živou jen na povrchu. Stále plete věnce, na podzim navléká kaštany, nikdy nikdo nepochopí proč. Někdo by řekl, že protoo, že byla vždycky jednoduchá a hloupá.
Sleduje ji po celý jeden den a pak odejde, přesně jako teď se chýlí jeho čas. Už je tu příliš dlouho.
Po chvilce zamyšlení si všimne, že zmizela, nejspíš už šla sama domů a tak i on má čas se vrátit. Otočí se a kráčí cestou hluboko do lesa, dokud mu najednou bosé rozcuchané děvče neskočí do cesty. Jak se sem dostala tak rychle, to proto, že nezapomněla být ninja? Její bílé šaty jsou špinavé a šrámy na nohou čerstvě krvácí. Stojí před ním a mlčí, rukou se mu pokusí stáhnout kápi, která mu zakrývá obličej, ale on její ruku surově odrazí.
Stojí, přerývaně dýchá, kouká na něj. Vyděšená, zvědavá? Zaujatá.
Nemá v plánu si jí všímat, nepromluví na ni, není tu nic, co by jí chtěl říct. Jen se na ni díval.
Obejde ji a míří pryč, když ho najednou dívka doběhne. Krátké škubnutí za jeho plášť. Natahuje tentokrát druhou ruku, aby mu něco podala.
Proč mu dává věnec? Přece je dělá pro jediného člověka, přece by je nedala z ruky. Proč mu ho dává?
Pomyslí si, že se pletl, že ona sama už dávno neví, co dělá a proč. Vztažní ruky, která si jej nakonec vezme.
"Arigato," slova. Hlas.
Odchází, pryč doprovázen pohledem stále dětských, zářivě zelených očí.
Proto pletla ty věnce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 26. října 2015 v 21:50 | Reagovat

veľmi krásne napísané , ale je veľká škoda, že to končí smutné. Ja tam cítim až moc depresiu a veľké zúfalstvo ,neviem asi si nemal moc dobrú náladu ,keď si to písal a možno to bol tvoj pravý zámer aby to bolo také melancholické. Ale napísané je to fakt úžasné.

2 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 8:29 | Reagovat

His name is on the tip of my tongue.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Neděle v 0:43 | Reagovat

What are you looking for?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama