Asi to bude láska...

15. října 2015 v 19:00 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce
Tak jo, pokud je teď čtvvrtek 15. října a je sedm večer, tak se mi povedlo článek načasovat a on vyšel! :D Tohle je speciální povídka, kterou jsem napsal pro Sakuru, protože má dneska patnácté narozeniny, teď nejspíš sedím na gauči vedle ní, zatím co to čte a facepalmuju, nad tím, jak neumím přát lidem k narozeninám. Řekl jsem si, že SasuSaku povídka ti udělá určitě radost, takhle je opravdu speciální pro tebe, určitě pochopíš proč, jakmile ji dočteš. Patnáct je krásný číslo, hlavně pro pedofily, máš toho už zasebou dost, před sebou ještě víc a vedle sebe mě, takže jednoduchý to v životě mít nebudeš, jsou to už pomalu dva roky, co mi "obohacuješ" život a obvykle to stojí za to, umíš mě vždycky hrozně naštvat a stejně tak mě umíš podpořit, už jsem si prostě nějak zvykl, tak doufám, že za další dva roky sem napíšu nějaký ještě pitomnější přání, protože ten text se mi trochu zvrhává a mam strach, že jestli už nebudu končit, začnu tě tu pomlouvat. x'D Takže všechno nejlepší, ať se ti splní všechny tvoje přání, hodně štěstí, zdraví, lásky, málo Naruta a buď pro mě pořád ta nejlepší Sakura, přes to všechno... ~



Bylo příjemné, teplé jarní odpoledne. Mladík ležel na vršku obřího monumentu Hokage a oči upíral někam k nebi. Za okamžik vydal pro něj typický povzdech a oči zavřel, jako by už snad viděl dost a ani to nebe ho nepoutalo.
"Chodíš sem každý den, Sasuke-kun," ozvalo se za ním, byl si dávno dobře vědom, že někdo přišel.
"Ino..."
"Něco tě trápí."
Konstatování něčeho tak očividného, dívka si bez pozvání sedla vedle něj a zadívala se taky na modrou oblohu, kde se proháněly bělostné mráčky, vždycky někam spěchaly.
"Nebe… je pěkné nemyslíš? Ty mraky jsou jako ty, taky nikde dlouho nevydrží, pořád se za něčím ženou," řekla s trochou lítosti v hlase.
"Tak řekni, proč ses vrátil, už jsou to dva roky, co jsem tě neviděla, když válka skončila, myslela jsem, že ani neuvidím. A teď co si přišel, vysedáváš tu každý den," podívala se na něj nakonec s otázkou v očích, "takže proč?"
"Přemýšlím," odvětil Uchiha. V jeho jasně černých očích se odrážely paprsky slunce a s jeho vlasy si tady nahoře právě pohrával vánek.
"O čem je to tentokrát?"


Nejistota, obavy, nakonec na tom, co odpoví až tak stejně nezáleží. Zdvihla mírně obočí a koutky se jí lehce zkroutily do úsměvu, věděla, že s ním nikdy nic nenadělá, on se nezmění. Pokaždé se najde hromada věcí, co mu budou dělat starost a jen a jedině on sám je bude muset vyřešit, aby byl konečně spokojený… bude vůbec někdy?
"Narozeniny."
"Cože?"
"Ode dneška za měsíc má narozeniny," prohlásil a z jeho tónu bylo znát, že je myšlenkami někde mimo.
"S-sakura?" Blondýnka překvapeně vytřeštila oči, když se dovtípila o kom mluví, nikdy by ji ani nenapadlo, že to Sasuke ví, on se přece o ostatní nikdy moc nezajímal.
"Chceš jí dát dárek?" Zeptala se zaujatě.
"Možná..."
Další slova která nechal jen tak plynout s vánkem a nedával jimi nic najevo. Těžko odhadovat, co si kdy myslel, ani výraz jeho tváře se příliš neměnil, možná jen ti, kdo ho znali dostatečně dlouho poznali, co se skrývá za ním z drobných náznaků.
"Etto…co by jí tak mohlo udělat radost..." Začala přemýšlet, jako by ji snad prosil o radu, nebo možná z obavy, že to nakonec neudělá. Ale přece je tady, ne?
"Vrátí se až těsně před tím, že? Naruto říkal, že pomáhá v sousední vesnici," ozval se mladík.
"Co? No… vlastně je to tak," Ino vypadala zamyšleně, vrtalo jí to hlavou.
"Chci jí překvapit, neví, že jsem tady," řekl a ani o píď se nepohnul. Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný, jako by měl nad vším kolem dokonalou kontrolu.
"Mám to!" Dívka nadšeně vykřikla, spráskla radostně ruce a usmála se, černovlasý mladík v trávě vedle ní k ní otočil hlavu s očekáváním, co chce říct.
"Je to perfektní nápad, Sakuře nic neudělá větší radost než ty! Tohle by určitě nečekala," zajásala blondýnka.
"Nepodceňuj ji, je chytrá," znovu ten známý povzdech. Bylo tu ještě něco, skryté uvnitř jeho nejhlubšího nitra. Něco co za tím vším stálo. Ruce si dal za hlavu a znovu se zadíval zpět k nebi.
"Proč ses vlastně tak najednou rozhodl vrátit domů?" Nemohla si odpustit zvědavost, příliš nevěřila, že se dočká dne, kdy tady bude chtít zůstat.
Možná přišel jen na chvíli, vzpomenout si. Na dětství, na časy kdy se mohli smát. Oni mohli. Sasuke se nesmál nikdy, nikdy nevypadal bezstarostně, vždycky měl něco co ho trápilo, něco co ho táhlo pryč. Někoho kdo mu nedovolil zapomenout a smát se.
Konoha se přece za ty roky kdy byl pryč tolik změnila, vlastně v ní ani nestrávil příliš času, považuje tohle místo vůbec za domov?
"Protože tady chci tohle konečně vyřešit. Nejspíš už je čas."
"He? Tohle?"
"Nikdy jsem si nemyslel, že by mi nakonec mohla tak moc chybět," řekl tónem, jako by se vysmíval sám sobě.
Dívka na něj jen užasle koukala a čekala, jak bude pokračovat, nejspíš tušila co chce říct, jen nemohla uvěřit. Přece ho zná tak dlouho. Jeho. Sasukeho Uchihu. Zná ho... nebo ne?
"Vážně je to moc hloupý nápad," rukama se zapřel a zvedl do sedu. Slunce se pomalu blížilo obzoru.
"Počkej Sasuke, chceš říct, že si přišel za Sakurou?" Nechápala. Nevěřila. Je vůbec možné, aby to byl on? Aby řekl něco takového? Před očima div jí všechno nesplývalo v hromadu barev, ona sama byla do něj kdysi zamilovaná, z ní a její nejlepší kamarádky se na dlouhou dobu staly rivalky, ale měsíce plynuly, měnily se v roky a den ode dne míň věřila, že by mohl přijít den, kdy Sasuke začne myslet na něco jiného než na pomstu.
"Nejspíš," krátce se odmlčel, "měl jsem dojem, že musím. Neviděli jsme se už dlouho."
"Chápu, byla přece vždycky tvá hodně dobrá kamarádka, tehdy i v době kdy…" Ino raději nepokračovala, byly to časy na které nechtěl ani jeden z nich příliš vzpomínat, i když Sasuke nebyl ten typ, který by chtěl smazat minulost, teď bylo přece tohle všechno už za nimi.
Mladík neodpovídal, přemýšlel sám o tom, co tady chce vlastně dokázat, proč se tak nutně musel vrátit, když sám neví, co by jí chtěl říct.
"Zdržíš se tu déle, než jen do jejích narozenin?"
"Nevím, to záleží na okolnostech, na její reakci, pokud s ní budu mluvit," zněl klidně a vyrovnaně, jako skála do které se opírají vlny a ona je všechny dokáže ustát.
"Mluvit o čem?"
"O spoustě věcí, postupně, o tom jak se cítím."
"Co? Sasuke, neříkej mi, že… víš, to zní, jako bys byl do ní zamilovaný!" Vykřikla a cukla sebou.
Rukou projel tmavé prameny svých havraních vlasů. Z toho věčného přemýšlení ho už bolela hlava, nic na to neříkal, jen se snažil zastavit ten věčný tok myšlenek, který ho sžíral poslední dobou.
"Počkej, chceš vážně říct, ty si se do ní opravdu zamiloval? Já tomu nevěřím, promiň, je to neuvěřitelný, po tom všem!" Dívka vedle něj šílela, jako by se ta celá záležitost snad týkala přímo jí.
"Co tak blázníš? Možná, trochu…" Pronesl, jako by vůbec o nic nešlo a určitě o tom nechtěl víc mluvit, "ale nevím, jestli s ní můžu zůstat, možná je lepší, nechat to celé být."
"Co? Ne! Ne, Sasuke! Tohle jí prostě musíš říct! Musí to vědět! Můžu jí to říct já?!"
"Cože? Ne. No dovol? Jestli jí to má někdo říct, tak já," zavrčel, nesnášel, když se kolem věcí dělalo takové haló.
"Nekaž mi radost," zaprosila ještě blondýnka, kroutila se a roztomile mrkala.
"Až se do ní zamiluješ ty, pak si jí to řekni, to je fér, ne?" Zakončil to nekompromisně s dávkou typického sarkasmu.
"Fajn," nafoukla tváře, "co chceš teda dělat? Povíš jí to, ne?" Naléhala hned znovu, její obličej teď vyzařoval nadšení a horlivost, šlo tu přece o její kamarádku.
"Jasně, jasně, řeknu," vstal a mávl na ní rukou namísto pozdravu, když odcházel.

___________________________________________________________________________

Bylo to už měsíc, měsíc kdy mu v hlavě vrtala otázka, jestli chce tohle vážně udělat. Uvědomoval si, že jí tím může ublížit víc, než kdy předtím. Uvědomoval si, že sám neví co bude v jeho budoucnosti a přece jen se teď chystal zaplést do ní někoho dalšího, chystal se k tomu, před čím jí chtěl vždycky chránit. V jeho nitru se stále toulala jediná otázka, jestli to zvládne.
Už jednou přišel o rodinu, dokáže ochránit někoho na kom mu tolik záleží, když ji postaví vedle sebe? Přeci jen v jeho životě vždycky byla a bude spousta lidí, kteří mu budou chtít ublížit, měl schopnost nadělat si mnoho nepřátel a ona by k tomu teď byla nejlepším nástrojem.
Stál opřený ve stínu stromu s růží v ruce, podle vlastní volby by vybral rudou, ale Sakura měla ráda růžovou, proto květina kterou vybral byla právě téhle barvy. S pomocí Ino naplánoval tenhle den, jak se to děvče asi bude tvářit, až ho tady uvidí, co řekne, co si pomyslí? Hned co se vrátí, měla ji sem její kamarádka poslat, měla by vlastně přijít každou vteřinou.
Znovu se zamyslel, jestli dělá dobře, potřeboval si být jistý. Ne, byl si jistý. Zaslouží si tohle slyšet. Zaslouží si vědět, že mu na ní záleží. Ať byla lidská budoucnost jakkoli nejistá, ona byla silná dívka a to si dobře uvědomoval už od začátku. Byla jedinečná a stala se neuvěřitelně silnou, nemusí se o ní bát, protože ona je ta která pokaždé znovu vstane a půjde dál. Půjde za ním.
Netrvalo dlouho a po cestě kráčela krásná mladá dívka, v očích se jí odrážela jemnost a něha, od pohledu vypadala jako citlivé, milé děvče. Znal ji už z dob, kdy si jako malí hráli společně s ostatními na louce. Pramínky vlasů se jí pohupovaly kolem vlídné tváře. Na první pohled působila jako běžné děvče, citlivé, přátelské, naivní, milé, křehké stvoření. Nevinná dívka přicházející, aniž by tušila, kdo a co na ni čeká. Byla silná, vytrvalá, oddaná a sebejistá. Zatím co ji probodával záhadnýma, černýma očima, ona se usmívala a ani si nevšimla.
Jakmile ho spatřila, prudce se zarazila a zalapala po dechu, její srdce poskočilo a oči zalil úžas. Co když nemá strach, právě proto, že je taková?
"Sasuke-kun?!"
"Všechno nejlepší k narozeninám," natáhl k ní květinu.
Chvíli překvapeně stála, nevěřila, není možné aby to byl on, všechna její ostražitost vypověděla službu, i kdyby to byla ta nejhorší past, právě teď její celé vědomí chtělo věřit, že tady stojí.
"Co tady děláš?!" Vyhrkla překvapeně. Ani se nemusela ptát, nemělo jí to překvapit, vždycky měl celkem zvláštní přístup k věcem a byl schopen téměř všeho, jeho kamenný výraz jí byl odpovědí.
Teprve teď poděkovala a vzala si květinu, byla krásná. Ne proto jak se o ně Ino starala, ne proto, že byla růžová. Byla krásná, protože byla od něj. Protože ji vybral pro ni.
"Projdeme se?" Navrhl Uchiha.
Zdálo se, že právě tohle je pro ni ten nejlepší dárek, vypadala šťastná. Zasloužila si to. Nikdy se mu nedařilo udělat něco pro lidi kolem sebe, věděl, že není typ člověka, co by mohl být někdy úplně šťastný nebo spokojený, ale chyb už tu bylo dost, tak možná bylo na čase, udělat zase něco správně.
Šli a on se jí ptal. Ptal se na věci kolem mise, vesnice, jí, přátel. Věci které teď nebyly ani minimálně důležité, chtěl jí jen dát pocit, že je tu teď na chvíli s ní. Že můžou mluvit o čemkoli.
Procházeli se, až se posadil na jednu z laviček na odlehlé ulici.
Myslel, že si toho nevšimla, ale ona to věděla, bylo to to místo, kde ji poprvé opustil, to místo kde jí poprvé poděkoval, místo kde ji poprvé ochránil sám před sebou.
"Takže kdy ses vrátil? Zdržíš se tady?" Zeptala se pak ona, protože to ji nejvíc zajímalo, toho se nejvíc bála. Kolik má tohohle času? Proč se tu s ní jen tak prochází a mluví o všem, co je napadne, když jsou tu důležité věci, o kterých by měli mluvit.
"To záleží na tom jak se rozhodnu, chtěl jsem s tebou o tom mluvit, protože budeš rozumět," začal najednou.
Dívka zbystřila a pobídla ho, ať jí to řekne, přece jen chtěla vědět o všem v jeho životě, tím spíš, když o tom chtěl mluvit sám od sebe, takových situací příliš nebylo. Posadili se na lavičku a on začal.
"Uvažoval jsem o tom dlouho, víš, je tu někdo, na kom mi záleží," Sakurou na moment projel mráz, nemohla uvěřit, že to řekl.
Něco uvnitř začalo křičet, okamžitě a hlasitě, chtěla vědět, jak to myslí, chtěla slyšet to co dávno věděla, věděla co řekne, znala odpověď, kterou nechtěla znát, přes to věděla, že se zeptá.
"Oba víme jaký jsem, takže se mi nezdá dobrý nápad něco si začínat, ale možná bych jí o tom měl říct, mám pocit, že když to neudělám, prostě jí ztratím, napořád. Mám pocit, že by to měla vědět, protože tohle je nejspíš něco, o čem nemám právo rozhodnout sám."
Přestala dýchat. Bolelo to. Trny v její hrudi se zařezávaly hloubš a hloubš. Je to někdo, komu chce dát právo rozhodovat? Někdo komu dovolí, zasáhnout mu do života?
"A byl bys s ní šťastný?" Nenápadně si otřela slzu, která jí stekla po tváři, už dlouho se bála, že to nemá žádný smysl, ale pravda bolela víc, než všechny ty noci plné slz. Právě teď šla po žhavém uhlí, odvážně kráčela vpřed s vědomím, že až dojde nakonec, nezbude jí už nic, než krvácející rány.
"Jsem s ní šťastný už jen takhle, pokaždé když jí můžu vidět, je jiná, naprosto jiná než kdokoli, nechci o ní přijít, ale já už jí nechci ublížit," konstatoval klidným smířeným tónem.
"Měl bys jí to říct, jestli je ti s ní dobře, měl bys, protože sem si jistá, že ona by to chtěla vědět," sama netušila, kde se to v ní bere, všechna ta odvaha tu takhle mluvit, vždyť právě ztrácí jediného člověka, bez kterého nechce žít. Právě se jí naprosto bortil celý svět, vážně musí tohle poslouchat? Musí poslouchat, jak si zamiloval jinou dívku? Vždyť ona tu přece byla celou tu dobu a tolik si přála, aby tohle byl její konec. Jenže jestli si něco přála ještě víc, bylo to jeho štěstí, nikdy by nedokázala jít proti člověku, kterého milovala.
"A pak je tu taky to, že je taková hloupá, někdy trochu natvrdlá, vlastně umí být neuvěřitelně nesnesitelná a myslím, že když jí to řeknu, možná bude reagovat přehnaně, prostě zbourá tuhle lavičku a já budu sedět na zemi," pronesl svým typicky otráveným tónem a povzdechl si.
Chtěl se dívat na ní, až jí tohle řekne, přál si vidět její výraz, to zmatení hrající v její kouzelné tváři. Ale jeho pohled právě mířil někam na stranu, nedokázal se teď na ní dívat, uvědomoval si, že tahle slova nikdy nebude moct vzít zpět, že jí tím může změnit život, může ho rozzářit, nebo naprosto zničit. Může jí udělat šťastnou, nebo jí ublížit. Uvědomoval si, kolik v tom, co jí právě řekl je a v ten jediný moment se na ní dívat nedokázal, nebo… neodvážil?
Sakura na něj zůstala němě nechápavě zírat. Naopak se dívala přímo na něj a ani na vteřinu nezamrkala, šokovaně sledovala mladíka před sebou. Vůbec nerozuměla tomu co říká, nebo možná…? Jeho výraz, jeho oči, vypadaly stejně jako vždycky, přesně tak, jak si je pamatovala, jeho bledá kůže a onen prokletý znak rudobílé barvy na jeho zádech. Nic se na něm nezměnilo. Byl to on. Proto bylo tak nemožné uvěřit.
Téměř minuta naprostého ticha.
"Děláš si srandu?" Přesně reakce jakou čekal, vlastně ani nemyslel, že mu hned uvěří, teprve teď se na ní mohl podívat. Podívat tak jako se díval vždycky a přece jinak.
"Ne."
Černovlásek se k ní naklonil a dlouze jí políbil.
"Sasuke..." Jak se dalo čekat, po tvářích jí tekly slzy, tak často pro něj plakala, že už jí to ani nepřipadalo zvláštní, musela ho obejmout, měla pocit, že už ho nikdy nepustí, zatím co mladík se jí snažil mírně odstrčit.
"Chceš tím říct, že…?" Zelené smaragdy se leskly napětím a očekáváním.
"Není to snad jasný," protočil panenky v sloup a vstal, "tak půjdeme zpátky, ne?"
"Sasuke-kun, počkej!" Vyskočila a chytila ho, "řekni mi to prosím," roztomiloučce se usmála.
"Jsi tak otravná," zavrčel Uchiha, střásl jí ze sebe a dal se do chůze, po chvilce se na ní otočil, jak tam tak stála a upírala na něj ten svůj pohled.
"Tak honem, ostatní ti chtějí dát taky dárky," řekl o něco shovívavějším tónem a na jeho tváři se objevilo něco, co mohlo možná vypadat jako úsměv.
"Tak krutý," pomyslela si Sakura ublíženě, ale uvnitř ní hrál ohňostroj barev, troubily fanfáry a měla chuť skákat tak vysoko, až by mohla běhat po těch věčně neposedných mráčcích.

Opouštěli to místo po druhé, tentokrát spolu. Místo kde ji před několika lety opustil a teď se sem vrátil - právě za ní. Vítr tančil toho večera v korunách stromů přesně jako tehdy a listy dopadající na zem byly svědkem té samé události - momentu kdy sem osamělý tmavovlasý chlapec přišel, aby se setkal s dívkou se zvláštním srdcem a tehdy stejně jako dnes jí na její city odpověděl tím nejkrutějším způsobem, "jsi otravná," protože aniž by si to uvědomovala to bylo to, co na ní nejvíc miloval. Nikdy se ho nedokázala vzdát, stala se člověkem, který ho i proti jeho vůli za žádnou cenu neopustil a nikdy se nebála bojovat navzdory všem a všemu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marshmallow Marshmallow | 15. října 2015 v 19:24 | Reagovat

To je úplně úžasný!!! Q.Q ^^

2 Sakura Sakura | 15. října 2015 v 19:37 | Reagovat

Sasuke-kun, děkuju moc za krásný dárek k narozeninám, ať už mluvím o povídce, nebo o faktu, že jsi za mnou přijel a teď sedíš vedle mě. Byl to ten nejkrásnější dárek, co jsem dostala. Mám tě ráda.

3 Marshmallow Marshmallow | 15. října 2015 v 19:40 | Reagovat

[2]: I shipp it Q.Q

4 SasuKe SasuKe | 18. října 2015 v 17:28 | Reagovat

Vy dvě... *povzdech*

5 Aki Aki | E-mail | Web | 26. října 2015 v 21:41 | Reagovat

Wau úžasná poviedka, ako vždy, ale táto bola mega luxusná.

6 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 12:15 | Reagovat

In general, he likes to be alone. He described the place only in general.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama