Tóny Osudu VIII.

23. září 2015 v 15:50 | SasuKe |  Tóny osudu
Ani jsem to po sobě nekontroloval, tak doufám, že se to bude dát číst. :D Já tu teď pracuju na cosplayi a pro dnešek teda zase něco málo na blog. :3 Trochu mě štve to omezení znaků na článek. -_-



Zatím co Daisuke si s ručníkem na hlavě hrál na hospodyňku, Naoki pročítal nějaké smlouvy které měl zřejmě společnosti podepsat. Venku právě zuřila bouřka a ledový vítr se proháněl kolem oken, tu a tam do nich i zazářil blesk.
"Mohl bys tohle obstarat?" Ozvalo se z obývajícího pokoje, kde nechal Naoki ležet na stole vizitku s číslem.
Chlapec vypnul pánev a šel se podívat, co potřebuje, při pohledu na telefonní číslo mu v hlavě vyvstala důležitá připomínka, že by měl zavolat Haruce.
"Sakryš!" Sáhl hned do kapsy po telefonu, "musím zavolat přítelkyni, vydrž."
"Co jsem ti říkal o hovorech v pracovní době?"
"Tohle jsem slíbil a vůbec po kolikáté to musím říkat, ty nejsi můj šéf," odbil ho rychle a s úšklebkem vytočil číslo. Chvíli nechal telefon vyzvánět, než se na druhé straně ozvalo zašramocení.
"Ahoj!" Ozval se veselým tónem, "volám jak jsem slíbil, chtěl jsem se zeptat, kdy bys měla čas, je tu se mnou i Naoki, tak mu rovnou řeknu, kdy si beru volno," zasmál se znovu a zašklebil na mladíka, který ho jen s vážnou tváří propaloval pohledem. Zatím co modrovlásek pozorně poslouchal osobu na druhém konci.
"Dobře, co si mi chtěla říct?" Ozvalo se po chvíli mlčení, pak byl Daisuke znovu ticho, ale najednou jako by strnul, jeho výraz naprosto zkameněl, zíral tupě přes sebe.
"Rozcházíš...?" Zašeptal zmateně, bez dechu a donutil tím Naokiho, aby zpozorněl.
"Tohle je konec, nemůžu chodit s někým koho ani trochu nezajímám, už mi nevolej Daisuke!" Ozvalo se ve sluchátku značně hlasitě.
Chvíli tam tak stál, a pak telefon opatrně stáhl od ucha přes tvář až na hrudník. Nic neříkal, nehýbal se, blonďák už se chystal na něj promluvit, když najednou prudce mrštil mobilem o zeď, až se rozletěl na několik součástek, s bleskovou rychlostí si nazul boty a vyběhl ven.
"Daisuke! Kam běžíš?!" Vyskočil starší na nohy, ale žádné odpovědi se už z prázdných dveří, které se se zabouchly jen vůlí větru nedočkal.
"Hej Daisuke!" Sám vyběhl na chodbu, ale když otevřel a podíval se ven, ledový vítr ho praštil do obličeje a na příjezdové cestě po nikom ani stopy.
"Sakra, copak mu přeskočilo?!" Ptal se sám sebe rozhořčeně a pohled mu padl na rozbitý telefon na zemi.


Daisuke utíkal deštěm a vůbec se nezajímal o nic kolem, pořád měl v hlavě dokola ten samý moment. Moment kdy ho dívka která mu byla tak blízká jednoduše opustila. Začínal se vinit ze všeho co mu přišlo na mysl. Však co ho to napadlo, úplně jí ignoroval, jak se musela cítit? Postavil Naokiho a jeho rozmary na první místo, aby si nepřidělával zbytečné potíže a co tím získal.
Utíkal, každou chvíli šlápl do louže nebo zakopl o chodník, pro slzy valící se mu z očí neviděl pořádně ani před sebe, málem vběhl pod auto, nebýt řidiče, který včas strhl volant a ještě za ním křičel, co o do kluka vjelo.

Naoki seděl na gauči a nervózně přejížděl seznam kontaktů tam a nazpátek, až se rozhodl zavolat Aizawovi. Telefon vyzváněl nekonečně dlouho, až se na opačné straně konečně ozvalo očekávané: "Ano?"
"Tady Hiroe, chtěl jsem vědět, jestli máte kontakt na rodiče Daisukeho. Před dvaceti minutami odsud vyběhl jako šílený, chci vědět, jestli dorazil v pořádku domů," vysvětlil stručně.
"Stalo se mu něco? Daisuke-kun mi žádné další kontakty nedal, říkal, že se s rodinou příliš nestýká."
"Nežije s nimi?! A máte jeho adresu?" Vyhrkl překvapeně mladík.
Nikdy se ani slovem nezmínil, že by žil sám.
"Jeho rodina bydlí na druhém konci města, zřídka kdy je navštěvuje, adresu bych měl mít. Bydlí v ulici U Parku, to si pamatuju..." Druhý muž začal prohledávat papíry, aby zjistil přesnou adresu.
Naoki přimhouřil oči.
"Idiot."
"Cože?"
"Nic, nebudu to potřebovat," zavěsil telefon a šel si pro kabát.
"Taková ulice tady v okolí není, mělo mi to dojít, pořád mluvil o městském parku," pomyslel si, vzal klíče z poličky a rozběhl se k autu.
Za chvíli už projížděl uličkami, stěrače nestíhali stírat, všichni spěchali domů a on jediný se hnal někam pryč. Sám nevěřil, že ho ten kluk donutil až k tomuhle, copak je cvok? Jaký normální člověk jde uprostřed takové bouřky ven!
Prudce dupl na brzdy, když konečně dorazil k parku, motor nechal běžet a vyskočil z auta. Netušil vůbec kam jde, park nebyl až tak velký, ale vedlo tu plno cest.
"Daisuke? Daisuke!" Na chvíli si uvědomil, že možná vypadá trochu jako šílenec, že vůbec není jeho styl, takhle tu pobíhat.
"Tak Daisuke! Sakra!"
Chlapec se neozýval ani po deseti minutách hledání, ale on si byl pořád jistý, že musel jít někam sem, kam jinam by teď běžel. Nemohl jít k někomu ze svých kamarádů?
Najednou si všiml prken přibitých na vršku jednoho stromu. Vypadalo to spíš jako dětská schovávačka, ale muselo to být to místo. Někde blízko právě hlasitě zahřmělo.
"On se úplně zbláznil!" Pomyslel si mladík a zatáhl za lano, jistící žebřík, aby se mohl dostat nahoru.
Jakmile vyšplhal na vršek stromu, nemohl uvěřit, že ho vážně našel. Ležel tam v dekách a mokrém oblečení, třásl se a vypadal tak zoufale.
"Hej! Co tu sakra děláš?!" Vyhrkl, ale chlapce to nevzbudilo.
Přišel až k němu, aby s ním zatřásl, ale jeho tělo navzdory promáčenému oblečení úplně hořelo.
"Má horečku?" Zarazil se Naoki. Všiml si, že dneska nevypadl úplně dobře, zdál se hodně vyčerpaný, ale usmíval se jako vždycky, muselo mu být zle už předtím.
"Tak Daisuke vstávej, tady nemůžeš zůstat!" Zatřásl s ním nekompromisně, stále ještě svým typicky pohrdavým tónem se ho snažil donutit vstát.
Avšak modrovlásek před ním se nehnul víc, než ho nutil třes těla. I kdyby věděl o tom, že na něj někdo mluví, nejspíš by mu dělalo problém vstát.
Naoki zaskřípal zuby a vzal ho do náruče.
Ještě zabaleného v jedné z dek ho položil na zadní sedačky auta a zamířil s ním hned nazpátek do domu. Jeho oči neustále těkaly ke zpětnému zrcátku.
Když už byli skoro u domu, všiml si, že se chlapec pohnul.
"Daisuke, slyšíš mě?!"
Odpovědi se mu však nedostalo, namísto toho si všiml slz stékajících po bledé tváři a dopadající na sedadlo.
Hned jak dorazili, Naoki vyskočil z auta, popadl ho a nesl dovnitř, déšť stále neustával, nebe vypadalo, jako by si chtělo vybrat na zemi daň a vzbudit ve všech respekt.
Blonďák s třesoucím se klukem v náručí vrazil dovnitř, opatrně ho položil na gauč a zapřemýšlel, kde má nějaké léky.
"Naoki…?" ozval se tichým hlasem chlapec, aniž by otevřel oči víc, než jen k zamžourání.
"Copak?"
"Já chci spát, vem mě do postele," zasýpal.
"Na to zapomeň, v první řadě tě vezmu do vany, si celej mokrej, špinavej a hoříš, takhle budeš mít do rána zápal plic!" Odpověděl nekompromisně a zmizel v kuchyni, kde byly v jedné skřínce uloženy léky.
Daisuke mezi tím začal znovu tvrdě usínat. Konečně byl někde kde bylo příjemné teplo.
"Tohle si zapij," ucítil šťouchnutí do ramene a když otevřel oči, viděl před sebou sklenici vody a léky.
Naoki si dobře uvědomoval, že chtít po něm aby vstal a něco dělal, je teď trochu moc, proto ho znovu zvedl do náručí.
"Kam mě to neseš?" Zavrčel mladší.
"Do koupelny, napustím ti vanu, bude ti pak líp."
Chlapec se mírně zavrtěl, neprotestoval, ani se neměl ke spolupráci, možná ani nemohl reagovat i kdyby chtěl, byl vyčerpaný.
Naoki ho posadil na okraj vany a začal mu svlékat mokré oblečení, zatím co z kohoutku se proudem valila voda. Pak mu opatrně pomohl do vany.
"Jak je ti?"
"Lepší," odvětil modrovlásek, když se ponořil do pěny.
"Nechám tě tu a půjdu připravit postel, zkus se neutopit," nařídil mu starší.
"Víš," zarazilo ho za mumlání, když už stál ve dveřích, "já myslel, můžu si za to sám, pořád sem byl tady, ani sem si na ní neudělal chvilku. Pořád jsem myslel na práci, školu a závody. Nenechal jsem tu pro ní místo," v hlase se mu lámala bolest a únava.
"Když opustí partnera proto, že tvrdě pracuje, je to kráva," konstatoval a pak za sebou zavřel dveře.
Chtěl čistě povléknout postel a najít pro něj něco na převlečení. Pochopil, že se s ním rozešla ta jeho dívka, ale nemohl uvěřit, že tak bezohledným způsobem. Teprve teď si uvědomil, že Daisukeho celo denní náplní bylo nejspíš starat se tu o něj a tenhle dům, neměl vůbec žádnou volnou chvíli a nestěžoval si ani když mu nebylo dobře. Copak ten kluk nemá rozum?
Naštvaně prohrabával skříň, čím víc na to myslel hlavně že jeho obvykle tak moc poučuje. Mohl by na sebe dávat trochu pozor a nedostávat je oba do takových situací, kdo má mít náladu v takovém počasí běhat venku a hledat ho.
Nakonec usoudil, že ho nechá, aby si zítra našel mezi jeho oblečením něco sám.
Když se vrátil do koupelny, Daisuke ležel rukama a hlavou opřený o okraj vany a znovu upadal do spánku.
"Tak pojď, dostaneme tě do postele," řekl spíš pro sebe, protože Daisuke se z vany nechal doslova tahat a následně mu musel pomoct obléct župan. Chlapec vypadal smrtelně unaveně, rukama k sobě župan přitiskl, aby mu nebyla zima a nechal Naokiho, aby ho vzal do pokoje.
"Kdo se má s tebou pořád tahat," povzdechl si zpěvák, zatím co mu přikládal na čelo obklady.

Ráno Daisukeho budily sluneční paprsky, zahrada se probouzela do mokrého rána a chlapec se zavrtěl v peřinách. Horečka už mu klesla, i když zjišťoval, že dvakrát dobře mu zrovna není. Posadil se na posteli a protřel si oči. Na sobě měl Naokiho župan a ležel v jednom z mnoha pokojů v domě. Vstal, nazul si bačkory připravené u postele a pomalu se šoural chodbou.
"Už jsi vzhůru?" Uslyšel za sebou hlas.
"Já-" chtěl zřejmě něco říct, ale rozkašlal se.
"Ty bys měl jít zpátky do postele, celou noc sem ti měnil obklady, tak to teď nepokoušej."
"Já se omlouvám za ty problémy, měl bych asi jít," procedil Daisuke poníženě.
"Kam máš v úmyslu jít? Zpátky do parku?" Podíval se na něj trochu pobaveně druhý mladík.
Na to neměl vůbec co říct, nechtěl ani vědět, jak si z něj teď bude neustále utahovat.
"Zůstaneš prozatím bydlet tady, pak se mrkni do mojí skříně a vyber si tam nějaký oblečení, tvoje ještě neuschlo," konstatoval a prošel kolem něj.
"P-počkej, já zase nemám tolik peněz, abych ti mohl platit za to, že tu zůstanu," pohledem záměrně uhýbal do strany, protože si uvědomoval, že je právě v opravdu špatné pozici.
"Kdo mluvil o penězích? Stačí když mi nepolezeš na nervy, aspoň tě nebudu muset shánět po všech čertech, když bude něco nutnýho, stejně už seš tu jak doma, cpeš se tu, zůstáváš dlouho do noci, budíš mě brzo ráno. Jako by to mohlo být horší..."
S těmi slovy se blonďák odebral pryč a nechal ho tam stát. Tohle mladší nečekal, že by ho ten náfuka byl ochotný tady jen tak trpět, určitě ho bude o to víc týrat, jestli tady zůstane.

Když o půl hodiny později přišel do kuchyně v černých riflích, bílém tílku s nakresleným řetězem kolem krku a tmavomodré vestě, Naoki si ho významně prohlédl.
"No jo, nesedí to ke mně," rozhodil Daisuke rukama v rezignačním gestu. Nebylo mu nejlíp ani psychicky, ani fyzicky a oponovat tomu, jak si ho teď bude Naoki dobírat neměl sílu.
"Ne, celkem to ujde, v porovnání s tím, jak vypadáš normálně," pokrčil rameny.
"Takže co máme dneska na práci?" Povzdechl si mladší.
"Ty ležet v posteli, já dělat, že nejsem doma, vyhovuje?"
"C-cože? Jak jako dělat, že nejsi doma?"
"Přijede sem Ishida a Aizawa a budou chtít hromadu nesmyslů, když tu nebudeš, budu je muset opravdu poslouchat."
"Já tu ale jsem..." Zamračil se.
"Ne ve stavu, abys mohl pracovat, podívej se na sebe," bleskově k němu přešel a sáhl mu na čelo, "nemáš takhle třeba pořád teplotu? A vůbec…," strčil ho do ramene a následně mu nastavil nohu, aby o ní zakopl a chytil ho, "no vidíš, celej se motáš, ještě mi tu omdlíš, koukej odpočívat," nařídil mu nekompromisně s úšklebkem.
Daisuke se okamžitě narovnal, ve tváři mu hrálo naštvání, "tak tu ze mě aspoň nedělej idiota!"
Došel se posadit na gauč, kde se zabalil do měkké flaušové deky rudé barvy, při tom užasle sledoval Naokiho, který pochodoval po bytě s namazanou houskou a něco hledal.
"Oh, takže ty si dokážeš udělat snídani?" Překvapeně zamrkal.
"Pochopitelně, přestaň se cítit důležitě, jen proto že umíš trochu vařit."
Modrovlásek se opřel a zaklonil hlavu, pořád se cítil trochu vyčerpaně, jeho myšlenky se pomalu začínaly odebírat někam do neznáma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 24. září 2015 v 20:58 | Reagovat

Na úvod Haruka je poriadna sviňa, že ho odkopla , ale keďže ju Daisuke voľný postupne sa bude určite niečo krásneho rysovať. Ale vrátim sa trošku späť chudáčik Daisuke normálne ho ľutujem , že mu takým spôsobom zlomila srdiečko. Do toho ešte chrípka. Som veľmi rada, že Naoki ukázal aj svoju svetlú stránku nielen tú temnú. A na moje milé prekvapenie prikázal ,alebo požiadal Daisukeho aby s ním býval keďže vyplávali na povrch isté skutočnosti. Som veľmi zvedavá kam ich to spoločné bývanie  zavedie , ale svoju teóriu si nechám radšej pre seba. 3:D Dielik bol krásny, super,luxus ,dúfam ,že ma čoskoro opäť z niečím veľmi milým prekvapíš.

2 Azmaija Azmaija | 4. října 2015 v 20:28 | Reagovat

[1]: naprosto souhlasím...:3

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 12:42 | Reagovat

Make a point of asking about his wife. Make it a point to be here by 10.

Anton makes new friends easily.

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 17:08 | Reagovat

What you say makes sense.
Asking not to worry.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama