Life Story

27. července 2015 v 18:12 | SasuKe |  Povídky
Sedím, říkám si, že dodělám cosplay. Najednou sedím, koukám, že píšunějakou úvahu... :D Nesouvisí to s žádným anime přímo, je tam prostor, takže si můžete domýšlet, co chcete.



Od dětství, je tu jediná věc, které se bojíme úplně všichni. Konec. Náš život nebude nikam pokračovat, nebudeme mít už možnost něco s ním udělat. Nikdy nebude už nic co bychom mohli změnit. Nikdy se nebudeme moct znovu smát a plakat, přitom právě ty emoce jsou to, co nás dělá tím kým jsme.

Máme omezený čas. Nikdo nám nezaručí, že zítra budeme moci dělat totéž co dnes. Dítě od chvíle kdy se naučí dělat svoje první kroky si nechce připustit, že jeho čas je omezený, že přijde den, kdy už žádní další nebudou. Nechápe, když mu starší říkají, že je to věc, se kterou se vyrovná. Ptá se jak. Když už to není strach ze smrti, bolesti, chladu… Je to strach z konce. A pak žije život. Žije a přemýšlí. A čím je starší, uvědomuje si, že ta chvíle tu jednou bude, tak blízko, že se toho jediného momentu bude dotýkat holýma rukama. Uvědomuje si to a přesto nedovede představit. Přece žije, přece bojuje, aby žil. Přece se snaží v tomhle životě něčeho dosáhnout, tak proč o to jednou stejně musí přijít? Vždyť jednou stejně všichni zmizíme jak jsme přišli - bez ničeho.

Tak žije, roste, moudří. Až do dne kdy si uvědomí, že nekonečno je prázdné, že poslouchat stejnou písničku pořád dokola je nuda, že na pouť chodíme protože přijede jednou za rok, že na filmy se chodí do kina, protože na velkém plátně jsou jen jednou, že příběh stojí za to, dokud má o čem vyprávět. Právě to omezení je to, co dělá život tak výjimečným a zároveň přijatelným. Kdo chce každé století dostávat rakovinu? Kdo si má kupovat nové oblečení, když už každé takové tričko měl při nejmenším patnáctkrát, než se po desetiletí zničilo? Kdo se chce dokola dívat, jak ho opouštějí nejbližší, jak zklamal v něčem tak podstatném, jak už neexistuje jídlo, které by neměl k snídani.
Člověk dojde do momentu, kdy si uvědomí, že to všechno ho nemusí trápit, že konec není zkažení zábavy, ale její finále. Do momentu kdy už bude život příliš únavný, než aby ho dokázal žít věčně, protože jednou se nám prostě přestane chtít klouzat na dětském hřišti. Stejně tak se člověku jednou přestane chtít žít, až si uvědomí, že už viděl moc.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marshmallow Marshmallow | 28. července 2015 v 18:57 | Reagovat

Úžasný text. Nevím co víc bych k tomu napsala - kopíruju, ukládám, abych se na to mohla kdykoli kouknout. Jedna z nejlepších úvah, které jsem kdy četla.

2 Aki Aki | E-mail | Web | 31. července 2015 v 13:27 | Reagovat

Krásne si to napísal to je u teba samozrejmosťou.Perfektná úvaha plná pravdy, človek ,ale nikdy nevie kedy v skutočnosti udrie jeho posledná hodina. Ako je možné , že si spriateľom a behom pár hodín sa dozvieš , že už ho niet? Skutočnosť je tvrdá , každý ma vyhradený čas pre seba na tomto svete, a my si ho musíme užívať pokiaľ sa dá ,lebo nikdy nevieš kedy už môže byť príliš neskoro, aby si urobil veci , ktoré si mal v pláne , ale odkladal si ich kvôli tomu , že si ešte mladý a máš času a odrazu zistíš, že aj mladý ľudia predčasne od nás odchádzajú a zanechávajú nás tu samých a opustených. Prepáč , že som sa rozpísala nejako ma to chytilo po prečítaní tvoje grandioznej úvahe :D .

3 SasuKe SasuKe | Web | 9. srpna 2015 v 15:59 | Reagovat

[2]: Dobře že si se rozepsala, asi k tomu nemám co dodat, je to tak.

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 13:03 | Reagovat

He is into computers. She is into sports.
Shame on you!

5 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 28. května 2017 v 21:06 | Reagovat

Come on, stop it! Give me a break!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama