Konec

2. června 2015 v 0:09 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce
Jak jste si asi všimli, v poslední době spíš než na nějakou romantiku a vtipy mám náladu na jiný typ povídek, dobře se mi popisují vážné momenty a pocity potav. Proč jsem to pojmenoval takhle snad pochopíte, pokud se mi to povedlo popsat dobře. Tentokrát je to povídka k který mě vedlo krátký zamyšlení nad pocity člověka, který vloží do něčeho celý život a pak pochopí, že to nemělo vůbec žádný význam.


Procházel černou chodbou, bez doprovodu jakýchkoli světel, tichými, klidnými kroky s hlavou plnou myšlenek a neskonalým pocitem únavy mířil podzemním komplexem chodeb do jedné z místností, kde potřeboval něco najít.
Často tiše přemýšlel, nikdy však ne tak, jako právě dnes. Uběhlo pár dní od chvíle, kdy se celý jeho život změnil a ještě pořád nemohl všemu uvěřit.

Vážně si někdy myslel, že svět ve kterém žije může být dobrý? Vážně žil tolik let v tom, že je skutečný? Všechno byly iluze. Už tehdy, před tolika lety si to měl uvědomit, měl to vzdát a pochopit, že tu není nic, nic dobrého co by mohl udělat. Nic co by ho vrátilo do života. V den kdy ztratil všechno jako by sám umřel, umřel jeho důvod žít, umřel způsob jak to udělat.
Na moment se zastavil a znovu si položil tolik otázek, na které nedokázal dát sám sobě odpověď.
Tehdy byl dítě bez důvodu žít, přesně měl v paměti ten moment, kdy tam ležel, na bílou pokrývku dopadly kapky vody, v jeho očích se odrážely paprsky zapadajícího slunce, ležel tam už jako několik dní před tím, díval se z okna a ptal se sám sebe proč tam vlastně je? Proč ještě žije, když je tak prázdný? Když tu není nic, co by ještě mělo význam…
Měl jediné přání, jediné dětinské a nerozumné přání. Najít v tomhle životě ještě jakýkoli smysl. Smysl toho, proč by v něm měl dál pokračovat, tak moc si přál žít, tak moc! Ale od chvíle, kdy z jeho života zmizeli všichni, které měl kdy rád měl pocit, že přesto, že ho jeho starší bratr nechal naživu, je jen prázdnou schránkou beze smyslu, bez účelu.
Přešlápl a znovu se dal do pohybu. Tolik se toho od té doby změnilo a vlastně se nezměnilo vůbec nic. Našel svůj smysl, chtěl být silný, silnější než ostatní, jeho schopnosti začaly brzo ohromovat, všichni kolem obdivovali Uchihu Sasukeho. Obdivovali to jméno, aniž by věděli, co skutečně značilo. Aniž by tušili, že tu není nic, co by mu měli závidět, protože to všechno co ho hnalo, byla jeho touha nenechat svůj život zbytečným, od chvíle kdy si uvědomil, jak moc by si ho měl vážit, jak moc ho chce žít.
Co víc, někde uvnitř věřil, věřil a nepochyboval, že to dokáže, ochotný udělat cokoliv se rozhodl stanovit si jediný cíl a dostat jej. Dal svému životu smysl a cíli jméno, stal se mstitelem a každý jediný den svého života nezapomněl myslet na to proč je tu.
"Protože tohle se nikdy nesmí nikomu beztrestně stát."
Vždycky se snažil stavět na první místo svůj cíl a až za něj všechno pocity, touhy a přání. Vždycky! A nikdy neutíkal, ať už musel čelit čemukoli a zajít jakkoli daleko. Nikdy!
Pomalu došel až ke dveřím, za nimiž už hořely svíce a vstoupil do místnosti plné polic s nejrůznějšími svitky.
Bez ohledu na to,jak daleko musel mnohokrát zajít, neučil se jasně si stanovit na čem mu záleží. Kolikrát od sebe musel odříznout přátele, protože věděl, že vysvětlovat jim to všechno by nikam nevedlo, protože věty jako: "Bude to v pořádku." Pro člověka jako on nic neznamenaly.
Vždycky musel nutnost stavět před svoje pocity, proto se mu zdálo lepší být na lidi kolem sebe tvrdý a nenechat se ovlivnit vztahem k nim. Přesto…
"Žádné zbytečné zabíjení." Kolikrát to Suigetsuovi řekl?
Protože věřil. Aniž by to někdy přiznal, někde hluboko uvnitř věřil v to, co je správné. Měl pocit, že pro tenhle svět může něco udělat, něco co ostatní nemohli, něco co neviděli.
Sáhl do jednoho ze zaprášených regálů a vytál svitek, který hledal. Rozbalil ho před sebou a prázdným pohledem se do něj začetl.
Přesně tyhle vyhaslé oči ještě před nedávnem věřily v naději pro tenhle svět. Všechno co kdy jeho ledový pohled chtěl byla spravedlnost. Spravedlnost pro něj, pro jeho rodiče, pro stovky lidí, kteří si ji zasloužili.
Tomu všemu věřil ještě před pár dny, když konečně zabil Itachiho. Ten den měl být jeho bránou k budoucnosti, vysvobozením, možností začít konečně naplno žít. Jak naivní! Bláhové dítě, jak si mohl myslet, že by to šlo, vrátit se jednoduše ke svému životu. Pořád stejně naivní jako tehdy.
Když tam tak ležel a zoufale toužil najít důvod k životu, proč vlastně? Čeho se bál, že nechtěl zemřít? Teď by byl stokrát radši mrtvý bez příležitosti něco změnit, než s tím co měl před sebou - s vědomím, že všechno co udělal bylo naprosto zbytečné a nemůže jednoduše věci změnit jak by chtěl.
Jeho dosavadní důvod žít byl pryč, nikdy nebude člověkem jakým chtěl být, už to věděl.
Sroloval svitek a položil ho před sebe na stůl.
Kdyby potom všem dokázal ještě plakat, jeho prázdný pohled by nejspíš zalily slzy. Kolika lidem musel ublížit, kolika lidem musel lhát, kolik musel vydržet, jen proto, že věřil, že je to správně. Den který měl být jeho vysvobozením se stal spíš koncem světa který doposud znal. Veškerá pozitiva toho pro co tolik let žil? Jako představa to bylo pěkný…
Vyhlídky do budoucnosti? Byl právě přesně tam, kde dřív. Viděl v sobě naprosto přesně to šokované dítě jako tehdy. Předchozí dny strávil stejně tak - zavřený v pokoji a uvažující o důvodu, proč má ještě žít. Tentokrát ho nehledal, ne tak zoufale jako dřív. Vždyť to dost možná nikdy nemělo smysl. Nebylo by lepší, kdyby se smířil s tím vším a zemřel tehdy svým způsobem taky? Udržoval se na živu touhou po spravedlnosti, kterou nikdy nemohl dostat. A teď byl v naprosto stejné situaci, znovu tu nebylo nic, co by mu ještě dávalo chuť pokračovat.
Hrábl si rukou do vlasů a nakonec o ní opřel čelo. V hlavě mu poletovaly vzpomínky na to všechno, svým způsobem si tolik přál vrátit se na začátek a nemohl. Věděl že už nemůže věci jednoduše vrátit a zkusit to znovu. Přece jen, co by udělal jinak? Co chce udělat teď? Věděl že šlo o dny a hodiny než se rozmyslí, ale nenapadalo ho vůbec nic rozumného.
"Přemýšlíš o tom?" Ozval se hlas maskovaného muže, který na něj dotíral a Sasuke neměl nejmenší chuť ho teď poslouchat, natož odpovědět.
"Nechám tě být, asi je to těžké vidět zmizet všechno cosi znal a probudit se do úplně nového světa, ztratit naději..." Pronesl jako by přesně věděl, o čem mluví.
"Takže Sasuke, co teď uděláš?"
. . .
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 2. června 2015 v 10:54 | Reagovat

Opäť úžasná, luxusná tvorba.Každí človek hľadá zmysel svojho života. Dá si určitý cieľ a ,keď ho dosiahne zistí , že všetko čo pre neho nakoniec obetoval nestálo vôbec za to , ale čo ma spraviť potom? Presne sa viem v žiť do pocitov ,ktoré si tak prekrásne opísal.
Mám na teba malú prosbu , chcem počuť tvoj názor na moju poviedku ,ale nemusíš sa báť nie je vtipná ani romantická. Mám v  poslednom čase ,keď mám písať sama práve na takýto typ poviedok náladu http://aki-uchiha-de-la-luna.blog.cz/1505/nespravodlivy-zivot.

2 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 14:59 | Reagovat

The speeding car almost hit the man. That was really a close call.

He leads a dog’s life.

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 19:25 | Reagovat

Tom fell in love with Sue at first sight.
I love it!

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 18:55 | Reagovat

His mother is always after him to study.

5 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Neděle v 6:47 | Reagovat

I’ll have to do without a car for a while.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama