Tóny osudu VI.

7. března 2015 v 23:26 | SasuKe |  Tóny osudu



Druhého dne ráno se Naoki se líně soukal do své kožené bundy s očividným nadšením, Daisuke zatím kontroloval, jestli zabalil do tašky svačinu, za drsného ignorování vyzvánějícího telefonu.
"Tak pohni," ozvalo se z obýváku, kde dnes od rána hrála hlasitě televize, kterou se Naoki snažil pokaždé přeřvat, místo aby jí ztlumil.
"Jo, můžeme jet," hodil si mladší na záda batoh a zamířil ke dveřím.
Cestou když mu zvonil telefon už asi po třetí, Naoki se neudržel.
"Můžeš si s tím něco udělat? Vem to, nebo nebude pokoj," nařídil mu rázně.
"Ale tohle není pracovní, to je Haruka, říkal si ať to v práci neberu," postěžoval si modrovlásek.
Druhý mu přejel zrakem blikající kapsu na kalhotech.
"Tak to aspoň vypni, při tomhle se fakt nedá ani řídit."

Daisuke ho s těžkým povzdechem poslechl, bylo teprve sobotní ráno a už teď si byl vědom dvou problémů, to že jedou pozdě ho příliš netrápilo, je to schůzka se studiem, kde určitě budou mít radost, pokud vůbec přijde. Horší bylo, jak často poslední dobou ignoroval Haruky hovory a vlastně ještě horší, jak často mu naproti tomu volala. Vlastně se ho zmocňoval pocit, že už to dělá každý den, jako by ho chtěla kontrolovat, jako by chtěla slyšet, že zrovna nepracuje.
Jenže tuhle odpověď jí nemohl dát, věděl, že kdyby jí lhal, byl by to naprostý konec a s Naokim trávil čím dál víc času, takže teď byl rád, že i kdyby chtěl zvednout jí to nesmí, vyhnul se tím jen další hádce z řady.
Jakmile display zčernal, Daisuke se klidně opřel o okýnko a sledoval ulice města.
"Je tebou nějaká posedlá, ne?" Nadzvedl blonďák mírně jedno obočí.
"Hm... To ani ne, spíš na ní teď nemám vůbec čas," přiznal trochu provinile.
"Tak proč si někdy nevezmeš volno, nebo nepřijdeš pozdějc?" Nechápal starší.
"No... já nevím,máme toho moc, ne?"
"Moc? Já toho mám moc, ty si jen přítěž a pokud na mě nechceš bejt nalepenej po zbytek života, asi bys jí měl brzo vzít někam ven," navrhl mu.
"Zkus se starat o sebe, já aspoň holku mám," zavrčel Daisuke podrážděně, ale vůbec si neuvědomil, jak moc teď ryje do živého.
Naoki si skousl ret, měl chuť mu jednu vrazit, málo kdy ho něco tak naštvalo, v krátkém návalu příčetnosti se rozhodl, že to neudělá, ale opravdu se hodně držel, aby nezastavil a nevyhodil ho ven z auta.
Jakmile zastavili před známou budovou, Naoki vylezl z auta, zapálil si cigaretu a úplně chlapce ignoroval.
"Jedeme pozdě," připomněl mu Daisuke, když se také konečně vysoukal ven.
"Sklapni," zavrčel na něj.
"Co?! To si snad dělá srandu?!" Modrovlásek zuřil, co si o sobě sakra myslí, že se pořád takhle chová.
"To ty sklapni, mohl bys se naučit nepřidělávat pořád ostatním práci!" Osopil se na něj.
Naoki se na něj podíval ostrým pohledem svých vražedných očí, típl cigaretu, hodil ji kamsi za sebe a dvěma kroky bal přímo u Daisukeho a držel ho pod krkem.
"Být tebou, vážně zavřu klapačku, už tě mám opravdu dost a bolí mě z těch tvých keců hlava!" Zavrčel mu do obličeje, než ho pustil a chlapec se trochu rozkašlal.


Jakmile pan Dokonalý vstoupil do dveří zkušební místnosti, okamžitě se k němu nadšeně vrhl Aizawa.
"Dobře, že už jste dorazili, domluvil jsem dva hudebníky, kteří nám udělají doprovod ke tvé písni, představím vás," vedl Naokiho okamžitě do prosklen místnosti, kde čekali.
"Zatím se posaď tady Daisuke-kun," úlisně se usmál Ishida, ta krásná slečna, která ho vždycky uklidňovala tu dnes nebyla, s největší pravděpodobností někde zařizovala vše ohledně nadcházejícího koncertu.
Chlapec si zaujatě prohlížel všechno co se nacházelo v prosklené místnosti kus před ním, kde se nejspíš nahrávalo a zkoušelo, nikdy nebyl uvnitř žádného hudebního studia, takže ho obdivoval, dokud se nerozezněly první tóny kytary, kterou Naoki držel.
Vypadal tak soustředěně při pohledu na ní, vlasy mu mírně padaly do obličeje a jeho pohled se najednou zdál o něco víc procítěný. Daisuke měl skoro pocit, jako by z něj zmizela všechna nenávist a vztek, soustředil se teď pouze na to co měl před sebou. Takového ho ještě nikdy neviděl, další stránka kterou z něj prozatím vůbec neznal.
Pomalá doprovodná hudba se rozezněla studiem, pan Aizawa se pomalu třásl nadšením, jak to všechno sledoval a ve chvíli kdy začal Naoki zpívat, vypadal, že radostí vysublimuje.
Měl vážně úžasný hlas a ta energie kterou do hudby vkládal Daisukeho uchvátila.


"Jednou až se vzbudíš ze snu a dojde ti,
že jsou věci se kterýma se nic dělat nedá.
Věci co tě zničí a nejsou pro děti,
věci kvůli kterejm je z barevný šedá!
A tak se najednou stal muj svět černobílej,
od doby, kdy sem poznal tohle zoufalství a strach.
Od tý chvíle ve mně tyhle věci sílej,
na hrudníku černá díra a v ní kravavej prach!"

Daisuke seděl a vnímal každou notu, sledoval každý jeho procítěný pohyb a konečně zřejmě pochopil, kdy pro něj přichází chvíle, kdy dává průchod svým emocím. Jako by v něm úplně viděl všechny ty pocit, které jeho nová píseň vyjadřovala. Najednou si uvědomil, že je jediný kdo to vidí. Aizawa radostně přikyvoval do rytmu a Ishida si v duchu nejspíš přepočítával všechny prodané desky a odhadoval budoucí výdělek. Byl absolutně jediný komu docházelo, jak moc ho to bolí a stejně tak je to nejspíš na těch koncertech, on všem těm lidem ukazuje svoje zkutečné pocity, proto má jeho hudba takový úspěch.

"Vzbudil sem se ráno a zdálo se mi, že už nechci vstát,
uvnitř tichá bolest, vyplňuje prázdno, tím co nejvíc bolí,
Plná místnost strachu, že náš vítr jednou může přestat vát,
co nejvíc nechci slyšet, křičí z ran vždycky, když se hojí.
Vzbudil sem se ráno a zdálo se mi, že už nechci vstát,
uvnitř tichá bolest, vyplňuje prázdno RE-A-LI-TOU!
Není nic jiného co bych si přál, tak mi tohle nechtěj brát,
protože moje jediná touha uvnitř je BÝT S TE-BOU!"
Všichni byli naprosto unešeni novou písní, nikdo už nepochyboval, že ho to vyzdvihne zpátky tam, kde byl - na úplný vrchol.

"Cítím každou minutou když si dál, jak ve mně umírá,
lidská potřeba žít, která každý ráno byla mojí realitou.
Vidím tě jako světlo v dálce co pomalu skomírá,
trny do srdce bodaj, cítím jak uvnitř krvavý růže kvetou!
Tak mi neber, neber, neber, svět ve kterým chci žít!
Nenech zmizet dobu, kdy sem usínal v tým náručí...
Prostě nikdy, nikdy, nikdy, nechci zapomenout pocit vedle tebe být!
Miluju tě, i když už vím, že ti to nejspíš nestačí...
Jediný co chci slyšet. Jediný co nechceš říct.
Bojím se dne, kdy umře naše realita... nic víc!"

Poslední tóny dozněly, Naoki odložil kytaru a vyšel ven, Aizawa se radoval jako pětiletý a nadšeně se rozplýval nad tím co právě předvedl jeho oblíbenec, zatím co Ishida začal okamžitě kritizovat vše co se mu nezdálo, i když o tom vlastně sám houby věděl.
Za chvíli šli zkoušku opakovat, jen Daisuke seděl zařezaně na sedačce a jeho myšlenky už byly trochu jinde. Uvědomoval si, že celá tahle situace ho se ho zřejmě dotýkala víc než by měla, ale nemohl dostat z hlavy celou tu věc s Junem. Teď už si uvědomoval, že se z toho Naoki vlastně vůbec nedostal, jak to vypadalo, ale nikdo kolem si toho nevšiml. Daisuke měl chuť něco udělat, říct jim, ať ho přece nenutí dál hrát a zpívat tu písničku, protože to pro něj musí být špatné, ale nenapadlo ho jak by tohle vysvětlil a blonďák o nějaký jeho soucit určitě nestál.
Do posledních not dával pokaždé energii, jako by chtěl tu kytaru snad rozbít.
"Výborně! Musíme se rozhodnout, jestli budeme chtít jen nahrávku s malým doprovodem, nebo tam postavíme živou kapelu," plánoval Aizawa, ale zpěvák ho přerušil.
"To si rozmyslete sami, kapelu za sebou nepotřebuju," mávl rukou a šel se napít ke stolku, kde seděl Daisuke, zatím co kytaru vrazil svému manažerovi do ruky.
"Dobře, ale měli bysme ještě vyzkoušet trochu ubrat buben a-" chtěl nějak pokračovat pan Aizawa, ale Naoki zvedl dlaň, aby ho zastavil.
"Je mi líto, ale pro dnešek se musím ztratit, slíbil sem prckovi malé rande," zatvářil se důležitě a kývl na Daisukeho, ať se zvedá. To nebylo nutné, protože chlapec ze sedačky spíše bleskově vyletěl.
"Přestaň si dělat legraci z těchhle věcí!" Zaprskal šokovaně.
"Klid slečinko, nejsi na to dost přitažlivý a teď jdeme," nařídil, zatím co sám už mizel ve dveřích.
"Vážně co si tím sledoval, že takhle vypadneš uprostřed dne?!" Zlobil se Daisuke ještě v autě.
"Co bych tam asi dělal? Na koncertě budu stejně improvizovat," lehkovážně mávl rukou a sledoval vozovku skrze své černé brýle.
"Kam to teda jedeme?"
"Na rande," zašklebil se blonďák.
"Tohle vůbec není vtipný, chci abys mi řekl kam jedeme!" uraženě si založil ruce mladší a nasunul se co nejvíc k oknu jak to šlo.
"Do zoo," řekl polohlasně Naoki.
"Zoo? Tam budeme dělat co?" Zamžoural na něj jeho milovaný asstent, který vůbec nic nechápal.
"Blbečku, co se tak většinou dělá v zoo," zavrčel trochu nerudně, protože mu ty věčné otázky šly na nervy.
"Myslíš vážně že rande?" Vypadal mladší ohromně zamyšleně a překvapeně.
"No jasně... Ježkovy voči, musim zavolat do výzkumnýho centra, že sem objevil nový stádium debility," povzdechl si.
"Vždycky si tak zlý!" Nafoukl Daisuke uraženě tváře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kyuu Kyuu | 7. března 2015 v 23:41 | Reagovat

"Ježkovy voči, musim zavolat do výzkumnýho centra, že sem objevil nový stádium debility" SasuKe, nemůžu z tebe, jak tě sakra takové věci napadají? :'D

2 SasuKe SasuKe | 8. března 2015 v 8:32 | Reagovat

[1]: Sama už víš snad jak.. xD

3 Aki Aki | Web | 8. března 2015 v 21:28 | Reagovat

kyaa od samej radosti skáčem dva metre :-D , ale fakt konečne som sa dočkala poviedky od teba. Ja viem , že máš toho určite dosť , ale vážne si ma potešil. Dielik bol taký mix smutný aj zábavný. Určite je to grandiozný , luxusní dielik a som zvedavá ako dopadne ich rande v Zoo.

4 Sayuri Sayuri | Web | 14. března 2015 v 13:28 | Reagovat

[3]: Jo souhlasím :)

5 SasuKe SasuKe | Web | 3. ledna 2017 v 14:09 | Reagovat

Všem moc děkuju za komentáře. :3

6 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 13:42 | Reagovat

I knew about his little secret all along.

7 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Neděle v 11:36 | Reagovat

His books are not easy to understand; you have to read between the lines.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama