Housenka, Kukla, Motýl

26. března 2015 v 14:53 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce
Tak jo, mám takovou mírně depresivní náladu, místo psaní toho co bylo v plánu se mi nějak podařilo napsat tEď z fleku během hodiny tohle, snad se vám to bude líbit.


Seděl na zápraží domu kde strávil už neuvěřitelně mnoho času, nejspíš až moc na to, aby tu chtěl ještě zůstat. Věděl, že dnes odpoledne tu vysedává naposledy. Přemýšlel o všem co zažil, co zažít chtěl a co zažít mohl nebo ne. Hlavou se mu honila tuna myšlenek a netušil kde začít, než tohle místo opustí, potřeboval si je všechny urovnat.


Vždycky byl odlišný, uvažoval jinak a choval se jinak, to ho život prostě naučil, ale vevnitř byl stejný jako ostatní děti. Všechna jeho nenávist a bolest pramenila z jediné jednoduché touhy, která mu už v dětství byla odepřena - být někým milován. Jediné pocity, který důvěrně znal byla zrada, bolest, vztek, nedůvěra, nenávist...
Dlouho byl dítětem, které prostě nemohlo odpustit tomuhle nespravedlivém u světu, neuměl se postavit všem těm křivdám v něm a tak jednoduše nenáviděl, protože jinak žít neuměl, uvědomoval si to, ale někdy přijde čas na změnu.
Znovu se sám sebe zeptal, zda volí správně, dřív to bylo jiné, ve své nenávisti hledal důvod k životu, v bolesti pohon, který by ho posouval pořád dopředu, proto vždycky všechny sv cíle jednoduše stavěl na první místo, protože neměl nic jiného, pro co by žil, než těch několik věcí, které chtěl naplnit a bůh ví, že tohle by nedělal, kdyby měl něco, co by mu dávalo lepší důvod tady být.
Proto nerozuměl sám sobě, je možné, aby nějaký pocit, ať už nenávist, láska, touha nebo zoufalství ve vás zakořenili něco tak silně, že za tím půjdete i proti vlastnímu rozumu?
Uvědomoval si, že právě teď sedí na místě které nemůže vystát pro všechny ty vzpomínky a zároveň je nechce nikdy zapomenout, protože tady získal něco mocného a silného.
Měl někoho, komu na něm upřimně záleželo, ne jednoho člověka ale několik, lidi na které se mohl spolehnout, lidi se kterýma si zvykl trávit čas. Lidi které by chránil, jak jen mohl.
Uvědomoval si, že jeho řešení není fér, zároveň však věděl, že rozdíl mezi tím, co by lidé měli dělat a co opravdu udělat můžou je propastný.
Seskočil a vešel do místnosti kde ležel zabalený batoh, slunce se pomalu chýlilo k obzoru a ptáci zpívali ukolébavku, poslední kterou tady tenhle večer uslyší.
Sám před sebou nemusel lhát, neměl radost, že opouští přátele, možná jediné které kdy měl a vypaluje jím tím díru do hrudníku. Uvědomoval si, že by u s nimi nikdy nebylo zle, kdyby zůstal, přesto si vybral jinak, nerozhodl se teď, tohle rozhodnutí v něm bylo už dávno, čekalo uvntř, až si všimne, že nemá jinou možnost. Vybral si cestu na které bude možná na vždy sám, střed s realitou které nemůže utéct. Ano, přesně to byl ten důvod, jeho život prostě NEMOHL být ideální. Kdyby si vybral zůstat, stejně by nikdy nezapomněl. Tohle nebylo rozhodnutí, které by učinil dnes, to rozhodnutí v něm bylo už mnohem dřív, jen si nikdy neuvědomoval, jak moc pro něj znamená. Existují pouta, která nejdou přetrhnout, pouta s něčím co nás svazuje, denně nám nahání strach a nedovolí spát.
Uchiha Sasuke měl v sobě něco čemu se dalo říkat odhodlání nepodlehnout. Znal tolik jednodušších a méně bolestných způsobů jak žít, přesto si vybral ten nejtěžší. Sám nerozuměl, jestli bylo něco co ho děsilo, tak představa toho, že by mohl ztratit ještě něco víc, než vlastní rodinu.
Ale bylo to jako procitnutí uprostřed ledové planiny, když si uvědomil, že nemá smysl dál čekat. Najednou jako by všechny jeho obavy byly pryč. Říká se, že člověk se stále vyvíjí, zřejmě v tom okamžiku se z housenky na několik dalších let stala kukla.
Nebál se vůbec ničeho co může ztratit, protože všechny ty pocity které držel v sobě by jinak navždy stály mezi ním a normální životem. Už napořád by se na všechno z čeho by kdy mohl mít radost díval jako přes skleněnou zeď, dokud se tohle nevyřeší.
Zadíval se na fotografii a zamyslel se, jak nazvat ten pocit, kdy víte, že něco musíte udělat, bez ohledu na to, co to způsobí? Otočil jo obrázkem dolů a vyšel ven z domu, se kterým se loučil.
Věděl, že mu spousta věcí bude chybět, ale uvnitř něj panovala posedlost, kterou nedokázal zkrotit, né každý může mít všechno a v jeho případě se dalo říct, že někteří spíš nemůžou mít ani něco.



Probouzel se na tvrdé posteli, už to byla doba, kdy se naposledy normálně vyspal nebo dělal něco běžného pro lidi, než jen neustálý trénink. Na tohle všechno si zvykl. Jeho život se změnil, musel se změnit, protože když postavíte na první místo nějaký svůj cíl, musíte mu přizpůsobit vše, abyste ho dosáhli. Vstal a došel k zrcadlu, aby se do něj podíval.
Mohl očima v přítmí sledovat svou tvář a ptát se, co se změnilo v posledních dnech? Proč sám před sebou najednou vypadá tak jinak, jako by se neznal? Pravda, neznal. Tenhle člověk existoval pár dní, od chvíle kdy se jeho priority změnily, od chvíle kdy pochopil, že kdo bojuje jen fér nevyhraje, že kdo stojí a čeká nic nezíská, že kdo chce v tomhle světě něco získat, musí si to vzít.
Selhal, jeho první pokus něčeho dosáhnout nevedl téměř nikam, jen pochopil pravdu. Ale změnilo ho to, změnilo ho to ve člověka, který už na to měl.
Proč se zdál tak jiný? Jeho pohled se lišil, jeho uvažování se změnilo, zmizela z něj téměř všechna dětská naivita a nevinnost, teď to bylo jen odhodlání, co se zrcadlilo ve skle před ním. Touha a hlavně schopnost jít a udělat všechno co bude muset. Byla to schopnost vyhrát.
A tak se během pár dní z kukly stal motýl.
K dokonalosti mu pořád něco málo chybělo, byl to úspěch, bylo to štěstí a špetka radosti, to jediné co zatím neměl, to co by ho zbavilo všech těch negativních pocitů.
Kdokoliv z jeho přátel by ho nejspíš nepoznal, protože se výrazně lišil od toho, čím byl dříve, ne na první pohled, ale uvnitř. Mezi housenkou a motýlem je totiž přece jen rozdíl, housenka od chvíle kdy se vylíhne je nevinná, neškodná, její hlavní zbraní je snaha dělat všechno správně a bojovat o svůj vlastní život o svoje cíle, aby se stala motýlem, musí hodně prožít, změnit pohled na spoustu věcí, ale když se to stane, po té dlouhé cestě konečně může letět.
Ztratil opravdu hodně. Zůstal sám, nepochopený a nenáviděný, ale nikdy nelitoval, že se nebál bojovat, člověk před ním v zrcadle přesně věděl kde udělal chyby a bylo jich vážně hodně, avšak ani jediné nelitoval. Bez nich by se nikdy nestal motýlem. Nikdy by neměl šanci na úspěch. Co ho teď čekalo bylo snad těžší, než cokoli předtím a víc než kdy předtím si byl jistý, že uspěje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 27. března 2015 v 19:47 | Reagovat

Takže sa priznám , že už dlho som nečítala nič také depresívne, je vidno , že si mal podobne pocity. Ale na kvalite poviedky sa to vôbec neodrazilo, práve naopak je dobré ak človek do poviedky za kombinuje svoje pocity. Čím viac svoje túžby  a city do nej vloží tak kvalita poviedok stúpa a u teba to platí určite na 100 %.Ja občas ,keď som fakt naštvaná tak pozabíjam aj hlavné postavy a potom po vychladnutí hlavy  sa musím zamyslieť, ako ich opäť oživiť :D . Poviedka bola luxusná, úžasná a som rada, že si si našiel trošku času a pre nás si ju napísal , aby sme mali čo čítať. Už sa teším na tvoju ďalšiu tvorbu ,ktorou nás opäť potešíš.

2 SasuKe SasuKe | Web | 28. března 2015 v 10:25 | Reagovat

[1]: Díky moc, no původně sem chtěl psát něco úplně jiného, ale pocity se zapojily. Tak nějak sem posední dobou srovnával Sasukeho vývoj a svůj a o všem přemýšlel, pak jsem si řekl, že bych ty myšlenky mohl napsat. Děkuju ti za komentář, mám radost že se ti to líbí.

3 Koko~chan Koko~chan | E-mail | Web | 30. dubna 2015 v 16:21 | Reagovat

Opravdu depresivní

4 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 28. května 2017 v 21:46 | Reagovat

It’s up to you to decide. It’s up to you to close the office every day at 8 o’clock.

5 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 0:24 | Reagovat

I had no choice, I had my back to the wall.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama