Bitch II.

12. listopadu 2014 v 12:05 | SasuKe |  Bitch
Tak jo, tady je pokračování jedné z povídek a dost možná se vrhnu na pokračování asuSaku v blízké době. Celekm mě překvapuje, že mi to stále ukazuje, že sem denně několik lidí chodí. xD Moje představa o blogu byla, že je dávno mrtvý, udělali jste mi radost. ^^



Sasuke:

"Sakra měl bych si udělat pořádek ve vlastní hlavě!" Zaklel jsem v duchu. Absolutně jsem si nebyl jistej, co je to za pitomej pocit.
Bratr za celou cestu nepromluvil a mě to zrovna dvakrát nevadilo. Ani jsem nevěděl kam jedeme, ne že by na tom nějak záleželo, ať už jedu kamkoli, s ním to bude peklo. Neměl jsem tam nic jako kamarády, nebo vůbec cokoli podstatnýho, co by mi mohlo chybět, jediná osoba, se kterou jsem mluvil několikrát týdně byl Orochimaru. Protože to byla moje práce. Kapesné od bratříčka totiž pokrylo sotva polovinu mejch potřeb.
Zadíval jsem se do zpětného zrcátka, jeho soustředěný, klidný pohled na ulici před námi, byl stejný jak jsem si ho pamatoval, kouzelný a přitažlivý.
Celou dobu sem se ho tolik snažil nenávidět, ale pořád nedokážu překrýt jak mi chyběl. Stočil jsem pohled k oknu, v odraze jsem pořád viděl to zoufalé dítě, které se nedokáže vyrovnat se ztrátou všeho co milovalo.
"Minulost!" Pomyslel jsem si a nevěnoval tomu už další myšlenku. Protože Itachi je prostě jen můj zásadový, odměřený bratr, který mi ublížil jak nejvíc mohl a tak to zůstane, byl bych idiot, kdybych mu dovolil zranit mě znovu.
Auto prudce zabrzdilo, podíval jsem se, kde to jsme. Ulice kolem vypadaly celkem čistě, možná líp než u nás. Počkal jsem, až si Itachi odepne pás a bral to jako znamení vystoupit. Venku po mě hodil jediný krátký pohled, zřejmě čekal, že to budu komentovat. To se přepočítal, zase tak rád, abych s ním dobrovolně komunikoval ho teda nemám.


Nějakou chvíli jsme stoupali po schodech několikapatrového domu, vlastně mi to víc než dům připomínalo ubytovnu. Nějak sem do teď žil v domnění, že má na víc. Dlouhá chodba do které zabočil byla pokryta červeným kobercem, zdi měly nádech zapadajícího slunce a místy se na nich našly kresby infantilních mráčků, dost neobvyklé místo, všechno bych to přebarvil na černo.
Po chvíli se zarazil před dveřmi, z kapsy vytáhl klíče a odemkl. Bez nějakého pozvání jsem vešel sebejistě dovnitř.
Uvítal mě pohled linku v místnosti, kde se dalo sotva otočit. Itachi zahnul někam za roh a mě si nevšímal. Aspoň že tak, rád se provedu sám.
Prošel jsem do malé chodbičky, po jedné straně byly dveře do koupelny, podruhé malá místnost, po jejímž otevření jsem došel k závěru, že tam budu dost možná spát, naproti dveřím byl psací stůl, hned vedle poměrně velké okno, křeslo, polička a za dveřmi palanda.
Připadal jsem si jako v pokoji někde na koleji, zřejmě tu bydlel už v době kdy studoval, i když...
"Co tu teda dělá ta druhá postel? Nespí přece občas dole a občas nahoře, ne? Že by tu míval holku?" Zatvářil jsem se značně znechuceně.
"V takovém případě by tu měl ale spíš dvou postel, ne? Tse, vlastně mě to ani nezajímá, jeho věc, já bych klidně spal i na zemi," pomyslel jsem si a zase hezky zavřel ty dveře.
Prošel jsem chodbou někam, kam předtím zmizel Itachi, abych zjistil, že máme i podivný, malý obývák, bratr štrachal v jedné ze skříní, já stál opřený o futro a sledoval ho.
Když po chvíli konečně našel co hledal a sice nějaký film, otočil se ke mně.
"Prohlédl sis to tu?" Zeptal se neutrálním tónem.
Mlčky jsem přikývl, vůbec mi nebylo jasný, co tady budu celou dobu dělat, akorát dobře, že sem sebou netáhl ten xbox, tady by nebyl ani kam dát.
"Budeš tu teď bydlet, takže si klidně vybal," řekl mi starší sourozenec dost nezaujatým tónem a posadil se k televizi. To je jako všechno? Dělá si srandu? To nemá ani nejmenší potřebu mi k tomu všemu třeba něco říct?!
"Mohl bys mi třeba laskavě vysvětlit, o co ti jde? Odtáhneš mě sem a nic neřekneš?!" Utrhl jsem se na něj. Nikdy sem nebyl úplně klidná povaha a zejména pohled na něj mě nutil zuřit.
"Neni nic, co bych ti teď mohl říct Sasuke, pokud ti nestačí fakt, že od teď tě hodlám mít u sebe," oznámil mi klidným vyrovnaným tónem. Jeho oči prozrazovaly, že jsou věci o kterých se mnou prostě nebude mluvit, protože to nepovažuje za podstatné. Ovšem, jsem jen jeho mladší bratr.
Otočil jsem se na patě s tichým syknutím a naštvaně se vrátil chodbou pro svou tašku v kuchyni. Nebylo mi jasné, co tady jako mám dělat, nevím proč mě sem vzal, proč bydlíme na takovym místě, kde se nedá skoro otočit, od něj navíc žádný vysvětlení nedostanu.
Naschvál jsem hodil tašku do skříně nevybalenou a vylezl si na horní část postele s vidinou zírání do stropu po zbytek dne.

Moje představa nebyla zase tak daleko od pravdy, převaloval jsem se a přemýšlel, měl jsem pocit, že tam ležím tak hodinu, když jsme uslyšel bratrův hlas. Neměl jsem chuť vstávat a vůbec mě nezajímalo, co po mě chce.
Zabořil jsem obličej do polštáře a zavřel oči, to tady jako budu takhle ležet celý prázdniny?
Dveře se s mírným vrznutím otevřely a dovnitř nahlédl on.
"Sasuke večeře," oznámil mi a pak znovu zavřel.
Nehnul jsem se ani o centimetr, nebudu skákat jak píská. Nenáviděl jsem ho.
Zjistil jsem že jsem usnul, nejspíš ne na dlouho, ale musel jsem vstát. Tiše jsem seskočil dolů a vyšel na chodbu. V kuchyni jsem měl na stole nechanou už vystydnutou rýži s nějakou omáčkou.
Přejel sem pohledem vařič a položil na něj jídlo, abych ho ohřál. Bratr byl zřejmě v obývacím pokoji, odkud sem slyšel zvuky televize.
Iritovalo mě, jak si dělá vše dle svých zaběhlých kolejí a o mě se nestará, to mě sem jako vezl proč? Chcípnul mu křeček, tak mu mám dělat společnost já?
Otráveně sem se opřel o linku a čekal, až si budu moct sníst večeři. Teď mi teprve nějak došlo, že bych si možná měl jít radši něco koupit, protože tohle vařil on. Nedůvěřivě sem s prohlédl jídlo, od kdy vaří?
Umyl jsem talíř a přemýšlel, jestli chci zalézt do pokoje nebo se jít někam projít, aspoň prohlédnout bych si to tu teda mohl. Itachi stále seděl v obýváku a nic zvláštního se nedělo, takže jsem si vzal mikinu, kdyby už byla zima a potichu se vytratil ze dveří.
Dal sem si pozor, abych s nimi moc nebouchl a pak sme se rázným krokem vydal chodbou pryč. Málem jsem porazil vysokého zrzavovlasého muže, když jsem tak sbíhal schody, ale pocit že se můžu vzdálit od Itachiho byl k nezaplacení.
Když jsem doběhl někam za roh a cítil se v bezpečné vzdálenosti, zarazil jsem se, abych se podíval kolem. Vůbec mě nenapadalo kam jít, ani trochu to tu neznám a bylo už pozdě večer.
Coural jsem se po ulicích, zahýbal jsem jen u výrazných domů, abych našel zase cestu zpátky, pomalu se stmívalo a na obloze se objevovaly první hvězdy. Napadlo mě, že Itachi už určitě ví, že jsem pryč, o to víc se mi nechtělo vracet. Napadlo mě, jestli má číslo na můj mobil, když je v kontaktu s Kyoko, asi by nebyl problém si ho zjistit. Oblíbenou elektronickou krabičku jsem tedy pro jistotu vypnul. V duchu jsem byl odhodlaný, nevrátit se dřív, než bud mít jistotu, že bude spát.
Dávno nejsem dítě, co by potřebovalo něčí kontrolu, vlastně od chvíle kdy mě opustil už dávno není jeho starost, co se mnou bude a jestli si teď chce hrát na rodiče, když už se zvládnu postarat sám, tak má smůlu, nehodlám se vrátit zbytečně včas na přednášku.
Na ulicích svítily lampy, pomalu sem cítil jak se vzduch kolem ochlazuje, popravdě bych se po včerejšku teď radši už viděl v posteli, ale na to bylo trochu pozdě.
Z ničeho nic jsem odněkud zaslechl hlasitou, příjemně rytmickou hudbu, její zvuk mě upoutal. Nebylo to daleko a vypadalo to, že to tam celkem žije. Šel jsem po zvuku hudby a za pár minut jsme našel místo odkud vycházela. Byla to poměrně zapadlá a dokonce i celkem špinavá ulice, za to společnost tu byla veselá.
Pohledem jsem přejel blikající nápis na jednom z domů, u kterého se z reproduktorů linula hudba. "Bílá Růže" pohledem jsem přejel dle mého mírně zaostalý název podniku. Růžové křiklavé zářivky pálily do očí. Začal jsem si prohlížet místo kde sem se nacházel, na ulici postávalo několik dívek, žen a taky mladíků, okamžitě sem poznal, že slušný podnik to nebude, ale mě taková společnost naopak vyhovovala. Vevnitř je určitě teplo a zábava přesně v mém stylu.
Spokojeně sem prošel kolem a vlezl do dveří. Překvapivě nikoho nezajímalo, kolik mi je a jestli tam smím, jak to na těchhle "lepších" místech bývá.
Vevnitř byl cítit silný pach z cigaret, na který už jsem si ale zvykl za poslední dva roky celkem dobře, u stolů seděli převážně muži, kteří sledovali dění na pódiu, tam několik mladých dívek a chlapců tančilo. Znuděně jsem se posadil ke stolu, objednal si skleničku tvrdšího alkoholu a sledoval.
Kus ode mě seděl celkem drobný hezký kluk, bylo až překvapivé, jak upřeně vše pozoroval, jako by ani nevnímal okolí. Zapřemýšlel sem co tu tak dělá, nevypadá, že by měl problém si najít holku, s přáteli tu nejspíš taky nebyl, když na stole stála jen jedna sklenička. Takže co tu dělá? Je tu kvůli někomu z nich?
Přejel sem pohledem tanečnice a tanečníky před sebou a opřel se znuděně o židli, přes kterou jsem přehodil mikinu. Neušlo mi ani, jak někteří zdejší hosté střílí pohledy po mě, konkrétně jeden z můžu sedících opodál mě neustále pozoroval. V duchu jsem se zasmál, opravdu umím zapůsobit.
Roztomile jsem se na něj usmál a pak znovu stočil pohled na scénu před sebou, při tom jsem si soustředěně začal muchlat řetízek na krku a následovně sjel prsty ke knoflíkům na košili, z nichž jsem dva rozepnul.
Pohled toho muže jsem na sobě cítil, nemusel jsme se dívat, vážně mě bavilo takhle poutat pozornost a dělat, že si to neuvědomuju.
Hudba ustala a tanečníci se začali střídat, všiml jsem si pohybu blonďáka, který vstal ze židle a dal se za jedním z kluků, kteří právě mířili z podia do šatny. Něco mu s úsměvem řekl, dočkal se přikývnutí a pak poodešel ke dveřím ke dveřím. Takže přece jen tu na někoho čekal.
Sledoval jsem černovlasého mladíka ve vyzývavém oblečku, jak zmizel vzadu. Pomalu jsem měl dopito a oči už se mi taky zavíraly, se zjištěním, že je skoro jedenáct, tedy než dojdu domů, Itachi by mohl snad vytuhnout jsem vstal a zamířil ven.
Nezapomněl jsem věnovat milý pohled muži, který mě po celou dobu pozoroval a vytratil jsem se ven. Studený, ale za to čistý vzduch mi udělal dobře. Vevnitř bylo na omdlení, každopádně jsem věděl, že se tu v nadcházejících dnech ještě ukážu, protože tohle bylo perfektní místo.
Postávat na ulici jako ti které jsem právě míjel opravdu nebyl můj styl, nedalo se říct, že lidi, které za mnou posílal Orochimaru by se na mě dívali odlišně, byl jsem pro ně prostě kurva.
Jenže já si potrpím být kurva na úrovni, nebudu to dělat v nějaký zapadlý uličce vedle baru, na to jsou tu tihle.
Naposledy jsem věnoval pohled jedné z dívek na chodníku, která vypadala, že by šla i zadarmo, kdybych se k tomu ještě trochu usmál a zmizel k jejímu zklamání za rohem.

Ve čtvrt na dvanáct jsem stál před domem a doufal, že Itachi na noc nezamkl byt, protože zvonit na něj teda nebudu.
Vyšel jsem až nahoru a potichu vzal za kliku. Výborně.
Vklouzl jsem dovnitř a shodil ze sebe mikinu pro jistotu ještě v kuchyni.
Otevřel jsem potichu dveře pokoje, kde podle všeho můj bratr spal, shodil ze sebe na podlahu kalhoty a košili, nehodlal jsem teď nikde štrachat pyžamo, jednoduše jsem začal potichu lézt nahoru na palandu, abych s ní co nejmíň houpal a vydával co nejmenší zvuky, už jen proto, že se mi opravdu silně chtělo spát a hádat se s tím pitomcem jsem neměl náladu.
Lehl jsem si na smrt unavený na polštář a zavřel oči, to byl teda den. Někde hluboko v hlavě mi kolovala myšlenka v noci prostě vstát a tomu parchantovi vrazit dýku do srdce. Na druhou stranu jsem si nejspíš stejně dobře uvědomoval, že něco takového teď nedokážu, aniž bych si uměl vysvětlit proč, pro to co jsem k němu vždycky cítil? Proto, že jsem ho měl radši než vlastní rodiče? O to horší je jeho zrada, to ho dělá tak odporným jak je...
"Když někam půjdeš, nechávej tu vzkaz kam a v kolik se vrátíš, na lednici máš připravený klíče a budeš se vracet rozhodně dřív než touhle dobou, o tom si promluvíme ráno," ozvalo se zdola krátké konstatování.
Naprosto zaraženě jsem zůstal ležet a mlčet, měl sem chuť mu na to hned cokoli odseknout o otm, jak mě nemá poučovat, ale nic mě nenapadalo, nestál mi za nějakou další komunikaci, prostě ho budu ignorovat.

"Snídaně," probudil mě ráno hlas bratra a zavření dveří od pokoje.
Tiše sem něco zavrčel o polštáře a ještě chvíli zůstal ležet, zdálo se, že znovu to opakovat nebude, bylo mu jedno, jestli tam přijdu, prostě mi tam to jídlo nechá jako večer.
Schválně jsem se z postele vysoukal až za půl hodiny, abych s ním nemusel sedět u jednoho stolu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | Web | 12. listopadu 2014 v 18:46 | Reagovat

skvelí dielik ,som rada , že ťa opäť chytilo písanie. xD

2 chikkuru chikkuru | Web | 18. listopadu 2014 v 8:05 | Reagovat

veľmi pekné pokračovanie som zvedavá ako spolu chcú vychádzať :)keď spolu skoro vôbec nerozprávajú XD

3 SasuKe SasuKe | Web | 18. listopadu 2014 v 14:26 | Reagovat

No vzhledem k tomu, že se chci pokusit tentokrát dodržet charaktery postav, i když už v druhým díle se mi to trochu bortí, tak kamarádit se hned tak nebudou. :D Ale bude to delší povídka, takže... xD

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 10:50 | Reagovat

My son is hard on shoes, they don’t last long with him. Life was pretty hard on Tom.

5 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 17:29 | Reagovat

Paying him is out of the question!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama