Oni

18. července 2014 v 13:17 | SasuKe |  Povídky
Okay, mám pro vás povídku, ať se nenudíte, není to yaoi, ani fanfikce, je to jen cosi pošahaného co jsem náhodou napsal, zrovna nejsem doma, takže sére teď psát nemůžu, ale i tak jsem si nemohl pomoct a chtěl jsem vám touhle pomatenou myšlenkou sem přispět.


Kráčel tichým klidným krokem po kamenné cestě, do zad se mu opíraly poslední sluneční paprsky a oči mírně přivíral, teplý jarní vítr s proháněl na polích všude kolem a občas si pohrával s pramínky jeho vlasů.
Kdyby na něj teď někdo mluvil neposlouchal by, nemohl se soustředit do chvíle než odešel z domu, proto je teď vlastně tady. Zoufalství a vztek se mísili s úzkostí, tenhle pocit dlouho nezažil. I když byl s přáteli nedokázal se smát, najednou ho popadl pocit, že prostě nemůže, nebo dokonce nesmí. Něco v jeho životě bylo neuvěřitelně špatně, jen momentálně měl pocit, že je toho všude plno a nemůže se nikam schovat. Snažil se jít pryč, utéct tak daleko jak to jen jde a přesto to pořád nevycházelo, bylo to stále s ním, jako malý černý obláček vznášející se neustále nad jeho hlavou, ošklivý a chladný, navíc ho nikdo jiný nemohl vidět.

I mladík se ho snažil přehlížet, ale vracelo se to, už tolikrát zkusil zapomenout a v těch nejnevhodnějších chvílích měl dojem, že je všechno zpátky.
Šoupal podrážkami o zem, jako by snad šel nedobrovolně, věděl, že neuteče, vlastně ani nechtěl nikam jít, tak co tu dělá?
Další nejistý krok. Před jeho očima se rozprostíral malý lesík, nevnímajíc kolem sebe pokračoval kolem něj travnatou cestou a tu a tam utrhl stéblo trávy. Bolest na hrudi sílila, pocit zoufalství se ho zmocňoval čím dál silněji. Na chvilku dostal pocit, že omdlí.
Z dálky uslyšel několik dětí jak na něj volají. Hráli si na louce a pokřikovali na něj cosi, aby šel k nim. Nevěnoval ji jediný pohled, ani nevnímal co od něj chtějí, jeho myšlenky byly naprosto jinde.
Jako smyslu zbavený prolezl mechem a několika keříky na lesní mýtinu. Okolím se rozléhalo cvrlikání nejrůznějších ptáků a ve vzduchu poletovaly pavučinky.
Vzduchem se vznášela zvláštní vůně, přesto že po dlouhé době měl většinu toho co chtěl, cítil se víc nešťastný a sám než kdy dřív, přemýšlel, co mu tak nejspíš chybí, jestli je opravdu tak hloupý, že mu normální štěstí nestačí, proč se cítí tak mizerně, když může být na okamžik spokojený?
Něco uvnitř mu naznačovalo, že to tak není správné, útěkem a předstíráním, že je stejný jako ostatní, pokusem žít stejně nikdy nic nevyřeší.
"Nemůže to fungovat!"
Pod nohama mu zapraskalo jak se seschlé větvičky jehličnanů lámaly. Zamyslel se, pořád cítil něco zvláštního, cítil něčí přítomnost. Celou dobu měl pocit, že je někde jinde, jen těžko se dokázal soustředit na realitu toho co se dělo kolem něj, otočil se k místu, kde bylo zalesnění řidší. Všechny ty pocity přicházely odtud. Zahleděl se, už věděl, že tam někdo je, to co nejvíc potřeboval, co mu pomáhalo odjakživa, když byl v koncích.
Přece jen nebyl nikdy sám, kdysi dávno měl několik přátel, vlastně hromadu, byli pořád s ním, když je potřeboval. Zdálo se, že zapomněl, kdo mu vždycky pomáhal.
Několikrát se zhluboka nadechl. Pod dalším krokem jehličí opět zapraskalo a on se opřel rukou o kmen stromu.
Hleděl několik metrů před sebe neskonale vděčný, že se ukázali. Hleděl do očí chlapce, který mu stál nejblíž, teprve v té chvíli si uvědomoval, jak moc se za ty roky, kdy je viděl naposledy změnil. Za okamžik už uviděl opřenou o strom kousek vzadu i blonďatou dívku, v duchu se ptal sám sebe proč zrovna ona, překvapila ho, ale byl rád. Tolik mu chyběli.
"Proč jste tu?" Zeptal se jich jednou myšlenkou.
"Něco si chtěl," dostal odpověď od prvního vepředu.
"Jistě něco jsem chtěl," pomyslel si omluvně a zahleděl se do jehličí u nohou.
Přece jen to bylo jako dřív, přišli když je potřeboval, přišli mu říct něco co chtěl slyšet nejspíš. Trochu se bál, rozhodně tentokrát neměl příjemný pocit, ale zároveň se mu trochu i ulevilo.
Ani sám netušil, co na to říct, chtěl vědět co má dělat, potřeboval malé vodítko, jakým směrem se teď ubírat, protože se ho zmocňoval pocit, že se propadá do neznámé propasti a že už to vlastně ani není on.
"Nech všechno, aby to bylo jako dřív," ozval se chlapec vepředu.
Sám si musel přiznat, že má pravdu, že mu tak bylo líp.
Pak už na něj jen koukali a on netušil co říct. Z myšlenek ho vytrhl hlas někoho známého, kdo ho přišel hledat. Matně rozeznal jeho siluetu a pak si i přiřadil tvář.
"Pojď sem," s tichým zavrčením následoval jeho hlas k místu odkud ho volal.
Těm dvěma věnoval zatím jedinou myšlenku, že se k nim ještě vrátí.
Ten, který ho tu hledal, co chvíli něco povídal, ukazoval mu něco co právě našel a ptal se na jeho názor. Místo odpovědi se mu včas dostávalo jen souhlasného zamručení nebo ticha.
Po několika dalších krocích, kdy se oba procházeli lesem a starší z nich předstíral, že ho poslouchá, druhý prohlásil, že by už měli jít. Nejspíš proto sem pro něj taky přišel. Ani nečekal na odpověď a rozběhl se k cestě, která ho sem přivedla.
"Jdu hned za tebou," zašeptal.
Díval se někam mezi stromy, už tam nebyli dva ale tři, poslední jemu dobře známé děvče, které se tu tak najednou objevilo se tvářilo ztrápeně.
Ve tváři jí hrálo něco víc než smutek, jako by snad sama pociťovala jeho bolest.
Nechápal, chlapec vepředu na něj upíral chladný nicneříkající pohled, zatím co krátkovlasé děvče vedle něj se svým ztrápeným výrazem zarytě mlčelo a po chvíli jako by se ztratilo, jediná blondýnka vzadu se mírně usmívala, jako by ho snad chtěla povzbudit.
"Proč nemluvíte?" Proletělo mu hlavou jako blesk.
Když je potřeboval vždycky přišli, vždycky mu poradili, rozveselili ho, ale nikdy je nezažil takové, neviděl je už věčnost, proč najednou nic neříkali.
Cítil se naprosto zoufale.
"Proč mi neodpovídáte?" Přejížděl je zmateným pohledem.
Pochopil, že nic víc se nedozví. Nemělo to smysl.
"Co tam děláš?" Rozléhal se mezi stromy hlas toho kluka, který ho přišel vyzvednout.
"T-to nic, už jdu," odpověděl a naposledy se zahleděl před sebe.
"Chci s vámi ještě mluvit, chci vás ještě vidět," pomyslel si trochu zoufale, než se otočil k odchodu. Nejen že nevěděl co s vlastním životem, teď nevěděl ani co s nimi. Dali mu jedinou radu, dobře věděl co všechno tím myslí a stejně nevěděl, jak to udělat.
Konečně vylezl ven z lesa a za doprovodu monologu svého přítele se vracel nazpět. Když už byl asi v polovině cesty tak, že pomalu místo na které došel ztrácel z dohledu, uslyšel za sebou hlasy.
"Počkáme tu," ozvalo se melodicky.
"Jsem tady poprvé v životě a s největší pravděpodobností se tu už nikdy neukážu, protože za tři dny odtud odcházíme, co myslí tím, že počkají?" Zakroutil hlavou, jako by byli šílení. Jak by se sem měl asi stihnout vrátit, vždyť se můžou objevit kdekoli.
Pomalu se začal vracet do reality, vnímal znovu to teplé slunce, které ho pálilo na kůži.
Jediná otázka která mu teď hrála v hlavě byla ta, na kterou už se ptal milionkrát. Co je správné? Co má dělat? Potřeboval s někým mluvit a oni byli teď jediní kdo mu mohl pomoct. Vlastně naprosto jediní, kdo ho ještě neopustil a zároveň mu plně rozuměli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jessy7 jessy7 | Web | 18. července 2014 v 13:24 | Reagovat

Krásné náramky přátelství! Koukněte ;)
http://www.fler.cz/shop/jessy7

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 18. července 2014 v 21:26 | Reagovat

skvelé spracované no najprv som si myslela ,že ide o Sasukeho no nakoniec som s toho trošku zmätená a nemám ani páru o koho išlo ,ale ináč vážne úžasné.

3 SasuKe SasuKe | Web | 19. července 2014 v 10:20 | Reagovat

Tam nejde o nikoho konkrétního, je to jen random povídka, žádná fanikce..

4 naruto109 naruto109 | Web | 22. července 2014 v 21:21 | Reagovat

je to dobře napsaný je to takový neutrální :)

5 naruto109 naruto109 | Web | 22. července 2014 v 21:22 | Reagovat

[4]: ještě jsem se chtěla omluvit za mou neaktivitu gomen :)

6 naruto109 naruto109 | Web | 5. srpna 2014 v 14:39 | Reagovat

žiješ? :D jen že si dlouho nic nepřidal :D

7 Michaela Michaela | 18. října 2014 v 16:22 | Reagovat

máš úžasné poviedky objavila som tútu stránku mynulý týžden a už sa teším na ďa&ľšie tvoje poviedky :)

8 SasuKe SasuKe | Web | 9. listopadu 2014 v 20:58 | Reagovat

Žiju. :D Jen sem tu teď dlouho nebyl. :D Jinak k povídce, děuju za komenty.. je to neutrální protože je to o jedné existující osobě, je to jeden příběh z léta, ale není to psané ve stylu povídky o nějaké postavě. ^^

9 SasuKe SasuKe | Web | 9. listopadu 2014 v 20:59 | Reagovat

Žiju. :D Jen sem tu teď dlouho nebyl. :D Jinak k povídce, děuju za komenty.. je to neutrální protože je to o jedné existující osobě, je to jeden příběh z léta, ale není to psané ve stylu povídky o nějaké postavě. ^^

10 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 11:19 | Reagovat

I decided to do it on the spot.

11 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:04 | Reagovat

He stands out in any group of people.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama