Bitch I.

25. června 2014 v 1:52 | Sasuke |  Bitch
Všeobecně, pokračování k povídkám je u většiny skoro napsaný, záleží na komentářích... :3 Jinak jak je vidět, mám novou povídku, hážu sem první díl, je to něco co plánuju už cca od října, jen sem čekal, až budu mít hezky všechny nápady pohromadě a co z toho vzešlo sem celkem spokojenej. :3
Původní název "Děvka" sem se rozhodl podat v angličtině, jelikož mám pocit, že to asi víc oceníte. Ať žije angličtina. xD
Povídka je na páry ItaSasu, SasuNaru a SasuHina... Takže se snad uživí všichni krom SasuSaku no... Rovnou říkám, že jsem se sám vůbec nerozhodl, s kým Sasuke nakonec zkončí, takže můžete mě následujících pár týdnů/měsíců ukecávat, jak chcete, aby to zkončilo, jelikož nevím úplně jistě, jestli se vůbec dokážu rozhodnout. xD
A pozor! Rozhodl jsem se co nejvc to bude možný se držet původních charakterů postav, což obvykle nedělám, když píšu něco z našeho světa. ˇ^ˇ
Let's Go! :3




Sasuke:

Probouzel jsem se do neuvěřitelné zimy. Sotva jsem si stihl přehodit mikinu přes záda a už jsem se s ukrutnou bolestí hlavy a neuvěřitelně hnusným pocitem v žaludku odplazil do kuchyně. Mléko a led tradičně vychlazené v lednici čekalo na mě.
Teď mi nějak došlo, že večer po tom našem dokonalým mejdanu jsem s podnapilou potřebou vyvětrat zotevíral všechna okna, proto možná ta zima.
Nalil jsem si sklenku bílé tekutiny, která mi pomalu ale jistě začínala lézt na nervy.
Nějak mi taky začalo docházet, že mi Kyoko večer říkala něco o dnešku a bylo to kurva důležitý. Bohužel, momentálně se mi vybavovala jen ta část rozhovoru, že rodiče by se obraceli v hrobě, se divím, že teda zrovna ze mě, mít hrob a za syna Itachiho, taky se klidně obracím.


Za to sem si jsem si celkem přesně vzpomněl, kolik mám momentálně v peněžence. No aby ne, dal sem si s těmi idioty záležet. Začal jsem uvažovat o novém tabletu, celkem by bodnul.
Kyoko, moje něco jako chůva tu momentálně nebyla, aby pravdu řekl, považuju to za dost nezvyklý jev. Jindy bych za to děkoval, jenže teď zrovna by se mi opravdu hodilo, kdyby někdo uklidil ten svinčík nahoře. Měl bych jí zavolat...
"Jo to bylo ono! Říkala, že někdo volal!" Konečně se mi to v hlavě skládalo trošku dohromady.
"Nebo ona říkala, že má někomu zavolat?" Zapochyboval jsem. Sakra! Její problém, neměla mi to říkat, když jsem byl naprosto na mol! Koho zajímá, co by na to řekli rodiče, dávno tu nejsou, kdyby byli, takhle bych nikdy neskončil.
Co je mi do toho, co by tomu řekl Itachi, to on mě tu nechal! Vypadl na školu, aby byl co nejdál ode mě, čekal na den, kdy rodiče zemřou, jak jinak si vysvětlit, že ještě tu noc si klidně zmizel. Hajzl!
Ani jemu není dávno nic do toho, co já dělám. Bolestně sem zasyčel, když jsem se opřel o poraněnou kůži na zádech. V té souvislosti se moje myšlenky nějak přesunuly k touze po koupelně, chuť k jídlu sem zrovna neměl, spíš obavu, že brzo vyplivnu žaludek, včera sem to silně přehnal jenže když mě chtěli opilýho, moc možností mi nezbejvalo.
Odešel jsem do koupelny s tím, že dneska možná budu potřebovat prášek na hlavu.
"...zvědavá, jak to budete vysvětlovat," zaznělo mi v hlavě, jakmile sem přešel po kachličkách.
Vůbec mi nedocházelo, o co jde. Bylo to něco co mi řekla chůvička, ale o čem sme se to do háje bavili? Co bych vůbec vysvětloval, před dvěma týdny mi bylo šestnáct, že piju není nic divnýho, šukat už můžu legálně, tak co mám přesně vysvětlovat? Beztak je placená, aby se o mě starala, ne aby si stěžovala co dělám.
Pustil jsem teplou vodu, rozepl si košili a nechal jí ze sebe spadnout na chladnou zem. Krátce jsem se věnoval prohlížení vlastního odrazu v zrcadle. Nebylo to nejhorší, jen pár tradičních škrábanců. Stáhl jsem si kalhoty až ke kolenům a zůstal tupě zírat, rozhodně to nebyla reakce na to, že nemám ani spodní prádlo, po vnitřní straně stehna se mi táhla dlouhá poměrně hluboká rýha, o které jsem až do teď neměl ponětí.
"Kur*a," zaklel jsem, slovní zásobu nadávek, jsem ovládal poslední dobou v celkem širokém měřítku. Ve škole z toho žádný nadšení u učitelů teda nekoukalo, ale do začátku nového školního roku ještě nějaký ten týden zbýval. O to víc mě vytočilo, jak bude tohle asi vypadat u bazénu, znovu jsem přejel očima svou nohu.
Pustil jsem si na vlasy horkou vodu a urputně začal uvažovat, co mi to Kyoko říkala, kdy vlastně odešla a proč tu dnes není? Že je něco moc zle sem věděl, co to je, mě ani ve snu ještě nenapadlo.
Po několik a minutách jsem to vzdal, nevzpomenu si, vypnul jsem vodu a vylezl ven, kapky ze zmáčených vlasů jsem si nechal dopadat na záda, kde drobně štípaly. Kolem pasu jsem si omotal ručník a vylezl ven. Sakra čas zavřít ta okna!
Po příchodu do pokoje, který jsem obvykle nazýval ložnicí mě znovu uhodil do nosu zápach cigaret, jako když jsem vstával. Navíc, ten neuvěřitelný bordel! Fleky na koberci budiž, nejsou první, ta krev na prostěradle to se vyhodí, v nejhorším vypere, rozmlácená sklenička nikoho nezajímá, ale sakra kdy jsme urvali tu konzoli?
Vzápětí se mi vrátila velmi intenzivně vzpomínka, jak sem se celkem křečovitě snažil za každou cenu něčeho držet, jelikož nohy už moc nefungovaly a po ruce byl závěs.
"Aha," pomyslel jsem si a několika kroky došel k tomu zatracenému oknu.
Prsty sem se líně zapřel o rám, abych stáhl sklo dolů, po chvíli jsem si všiml, že venku právě zastavilo auto. Vůbec sem ho neznal. Takový auto nikdo z kámošů ani klientů neměl, Orochimaru kterej mi mojí úžasnou prácičku sháněl už teprve ne, co to do háje...? Někdo vystoupil ven, na obličeji měl černé brýle, vypadal slušně, dal bych si říct.
Pak jsem pořádně zaostřil, rychlostí blesku sem vytáhl okno hezky zpět nahoru a vyklonil se, div sem z něj rovnou nevyletěl.
Dlouhé černé vlasy tradičně sepnuté do culíku, pleť podobně bledá, jako sem měl sám. Jistá chůze, která sama o sobě přesvědčovala o jeho kvalitách.
"Ten parchant!" Vyšlo s tichým úžasem z mých úst. Nemohl jsem uvěřit, tvářil jsem se jako vyděšené štěně. Jsou to čtyři roky, co odešel na střední, kterou jak typuji právě zakončil, taky dva roky co jsem ho už vůbec neviděl, co umřeli rodiče. Do té doby sem jezdil každé prázdniny z intru, ten den co zemřeli, jsem ho viděl naposledy. Přijel sem, v noci si sbalil všechno, co odtud ještě potřeboval, zmizel, zařídil mi chůvu a sám se už vůbec neozval. Jak milé.
"Co tady teď co háje dělá?!" V obličeji se mi zrcadlilo částečné zděšení, strach a vztek. Emoce si nemohly vybrat, která zvítězí.
Každičký den jsem strávil přemýšlením a sny o našem budoucím setkání. On si vypadl bůh ví kam a mě nechal samotnýho totálně na dně tvrdnout tady. Svině! Chtěl sem ho třískat až do bezvědomí, kdysi jsem si přísahal, že to jednou udělám. Jenže teď? Najednou se mi v pravou chvíli vybavil zbytek rozhovoru s Kyoko.
Volala mu, po tom, co sem si sem včera přitáhl ty dva, jejichž jména mam snad ještě někde napsaný. Něco jsem jí odsekával, když jsme přišli, proto pak volala Itachimu, že už se na mě nemůže koukat! Zrádkyně! Kdo jí prosil se toho všímat!
Došlo mi, že tu stojím polonahý, uprostřed zasviněného pokoje, zatím co zdola se ozvalo klapnutí dveří.
"To si dělá srandu? On má pořád klíče?!" Tohle už jsem vzteky nevydržel, copak si myslí, že se sem může jen tak klidně vrátit a vidět mě? Lézt mi na oči?
Vzteky a bez přemýšlení sem vyběhl na chodbu a nahnul se přes zábradlí, od něhož vedla po obou stranách schodiště. Stál tam u dveří a vůbec se nenamáhal jít dál, jako by na mě přímo čekal. Vletěl jsem tam připravený mu to všechno říct, vmést mu do obličeje, že ho nenávidím při první větě. U zábradlí, když jsem se zarazil, hrudník mi pumpoval jako splašený, prudce jsem se nadechoval.
Jeho levá ruka se zvedla, aby si z obličeje stáhl neprůhledné černé brýle.
"Dlouho jsme se neviděli, Sasuke," ozval se se klidný hluboký hlas, tak jak jsem si ho pamatoval, přesně tak jak na mě dorážel v těch nejhnusnějších snech. Černé oči se zahleděly do těm mých, svým vyrovnaným pohledem a jediné co jsem v nich mohl číst bylo, že ví přesně, co chci říct. Moc dobře věděl, že ho nenávidím a já zase poznal, že nemá v úmyslu se obhajovat, tomu parchantovi to bylo naprosto jedno.
"Do háje, já ho pořád..."
Stiskl jsem rty pevně k sobě, aby nebylo znát, jak se roztřásly a zachoval ledovou masku.
"Proč si tu?" Zeptal jsem se nic neříkajícím tónem hlasu, tedy nic neříkajícím pro ostatní, ne pro toho jediného, který mě znal lépe, než já sám.
"Musel sem tady něco zařídit," odpověděl. Lhář.
"Nenávidím tě, nikdy ti neodpustím, utekl si odtud, tak zase vypadni," odpověděl jsem to jediné, co jsem měl na srdci.
Nedal na sobě absolutně nic znát, jedinou emoci.
"Přijel jsem, abych tě odvezl," tahle věta mi vzala dech. Svraštil jsem obočí, co to říkal? Odvést mě? Kam jako?! Copak je magor?
"S tebou půjdu leda do hrobu," odsekl jsem chladně a odešel zpět do ložnice, něco si obléct s nadějí, že až se vrátím, bude pryč.

Vytáhl jsem ze skříně černé kalhoty a volné bílé tílko. Snažil jsem se nemyslet vůbec na ten jeho sebestředný příchod někam, kde dávno nemá co dělat, ale z hlavy jsem ho vyhnat nedokázal. Najednou mi došlo, že dost možná opravdu odejde, tohle je nejspíš na hodně dlouho moje jediná šance ho vidět, chci jí takhle promarnit? Měl sem celou tu dobu v úmyslu se na něj vrhnout hned jak ho najdu, takhle ani moc daleko hledat nemusím, vyřídím si to s tím bastardem hned tady a teď.
Rychlostí blesku jsem znovu vyletěl z ložnice, v domnění, že ho možná už ani nechytím. Itachi samozřejmě jako vždy překvapil. Jakmile sem seběhl schody a chystal se zamířil ke vchodovým dveřím, zmerčil jsem ho klidně dřepět na pohovce ve společenské místnosti.
"Itachi!" Vykřikl sem nepříčetně. Jen mě sledoval jako vždy klidným pohledem a nenamáhala se odpovědět.
"Co si o sobě sakra myslíš?!" Vrhl sem se na něj vztekle s úmyslem přizabít ho při nejmenším, vůbec mi nemíní nic vysvětlit, přitáhne sem jako by se nechumelilo a myslí, že budu skákat jak píská. Odmítal jsem dělat co chce!
Najednou mi nějakým zázrakem zkroutil ruku za záda a tvrdě mě přirazil obličejem k podlaze. Cítil jsem jeho koleno, jak se mi opírá o záda.
"To by stačilo Sasuke, jestli je tu něco co mi chceš říct tak do toho, stejně víš, že mě nepřepereš," konstatoval sebejistě, zatím co sem se mu snažil celkem zbytečně vykroutit.
"Nemám ti to říct," vztekle jsem odsekl.
"To je dobře, tak jdi balit," ucítil jsem jak stisk povolil a on vstal.
Prudce sem se otočil a zase rychle dostal na nohy.
"Jak si přišel na to, že s tebou půjdu?" Jeho drzost neměla obdoby, vážně mě štval a já ať chci nebo ne pořád nemám na to mu jednu pořádnou natáhnout, ať se snažím jak chci.
"Nebyla to otázka," odpověděl, otočil se a mínil zmizet někam do kuchyně.
Naštvaně sem se znovu rozeběhl, abych po něm skočil, Itachi naprosto ukázkově uhnul a já přistál tvrdě na kuchyňském stole.
"Nenávidím tě," pomyslel jsem si celý vytočený.
"Proč mu prostě pořád nezvládám ani jednu vrazit? Jak dokáže předvídat každou mojí myšlenku? Nenávidím ho!" Proletělo mi znovu hlavou.
"Jestli máš nějakej zbytek hrdosti, tak uděláš co ti říkám, předpokládám, že si chceš zachovat důstojnost a nebudu ti muset ty věci jít balit já, abych viděl nahoře ten bodel, prý si tu měl nějaký pěkný mejdan, ten randál jsem slyšel i v telefonu," prohlédl si mě ne moc přátelsky.
"Slyšel jen o "mejdanu"? Jestli půjde nahoru a uvidí tu postel... Sakra!" Opravdu sem neměl zapotřebí, aby se hned teď Itachi dozvěděl kde beru prachy na všechno co se mi zamane. Nasupeně jsem stál a koukal na něj, vůbec jsem neměl co mu na tohle odpovědět. Rozhodně jsem ho odmítal poslechnout, ale ze strategického hlediska, to byla momentálně nejvýhodnější věc, kterou jsem mohl udělat.
Hodil jsem po něm jeden ze zásoby svých zkutečně znechucených pohledů a pln vzteku se rozhodl pro tentokrát jít raději nahoru. Jak jsem mohl udělat tak fatální chybu? Největší vztek jsem měl samozřejmě na sebe, jak jsem mohl dovolit, aby mu zavolala?!
Nenapadalo mě toho moc co bych si měl zabalit, všechny ty drahý věci jako xbox a podobně tu asi budou muset vydržet. Přece se sem jednou vrátím. Jen co se mi podaří se ho zbavit, abych o něm už v životě neslyšel. Až mi bude osmnáct, neměl by to být problém.
Oblečení jsem s sebou nepotřeboval. Určitě mi koupí nový, přijel jen svým autem, takže předpokládá, že sebou povezu asi jen věci, který se nedaj sehnat jinde.
"Orochimaru se asi bude hodně divit, když se mu jeho nejoblíbenější svěřenec nebude ozývat, měl bych mu možná dát vědět... A nebo taky ne, kašlu na něj, dobře věděl, že si jednou půjdu za svým a nejspíš je mu i jasný, že to něco co mě z týhle díry vytáhne bude můj "nádherný" vztah k Itachimu, protože svoje pocity za tu dobu, co sem ho neviděl, si na něm mile rád vykompenzuju, bude se divit," pomyslel jsem si odhodlaně, stáhl sportovní tašku plnou věcí z postele a jistým krokem se vydal co nejrychleji pryč.
Tvrdnout tady mi nikdy nedělalo příliš potěšení a ten svinčík se mi taky nechce uklízet. Budu to brát jako začátek mojí pomsty Itachimu, vrátím mu do poslední kapky každou slzu, kterou sem kvůli němu od dětství vybrečel a zejména pocit z toho rána, kdy jsem se probudil a došlo mi, že sem úplně sám.
Sebejistě jsem prošel kolem kuchyně, kde se stále můj starší bratr opíral o zeď, směle jsem ho ignoroval, nebudu si s ním po tom všem ještě povídat, kdyby k autu vedla desetikilometrová cesta kolem a tehle kdy musím projít kolem něj, šel bych okolo a ještě se rád vrátil, kdybych něco zapoměl. Představa, že s ním budu sedět v jednom autě se mi nelíbila, pomalu sem přemýšlel, jestli se nechci radši zavřít do kufru.
Ve chvíli kdy sem otevíral domovní dveře ozval se za mnou jeho hlas.
"Sasuke," po oslovení jsem se zastavil, ale otáčet se by už bylo v téhle chvíli moc, ať to bylo cokoliv, co mi chtěl říct, nezajímalo mě to na tolik, abych se na něj podíval, "vážně mě mrzí, že sem tě tu nechal, od teď už budeme zase spolu, i kdybys nechtěl," vyšlo z jeho úst nic neříkajícím tónem. Děsil mě. Byl jsem vážně rád, že jsem se neotočil, protože hlas jsem si dokázal uhlídat, šokovaný výraz ve tváři nikoli.
Moje tělo se začalo plnit vztekem, jak mohl mít tu drzost?! Takže na mě tu vůbec nezáleží? Vlastně nikdy nezáleželo! Pokaždé se rozhodl za mě i za sebe, aniž by k tomu potřeboval můj názor. Proti mojí vůli mě opustil a proti ní si mě teď bere zpět, byl jsem pro něj snadno ovlivnitelným cílem, který se snažil vždycky dostat tam kam chce, ještě dřív, než mi stihlo dojít, o co mu jde. Odjakživa jsem ho vůbec nezajímal, každé slovo vycházející z jeho úst byla lež. Cítil jsem se tak neuvěřitelně naštvaný, ale nemínil jsem mu to dávat najevo.
"Uvidíme," podotkl jsem naprosto klidně a pokračoval směrem k autu.
Někde v koutku mysli mi vyskakovala jediná myšlenka, kterou jsem odmítal pustit dál. Upozornění na ten první pocit. Něco co přišlo dávno před naštváním. První reakce na to co Itachi řekl. Malá zoufalá radost a naděje, že to co říká, by mohl myslet vážně. Byla tak malá a pro mě nicotná, že jí naštěstí zbytek rozumu zahnal někam, kde o sobě hned tak nedá vědět, protože byla zbytečná. Uvěřit v takovou naději, udělal bych tím sám sebe jen zranitelnějším, na to znám Itachiho až příliš dobře.
Přesto, že bych si v životě nepřiznal, že mě to potěšilo slyšet z jeho úst, jedno jsem si přiznat musel. Ani všechna nenávist, kterou jsem k sobě celou dobu shromažďoval, nedokáže přemoct ten pocit naprostého zrazení a bolesti. Pohřbil jsem všechnu tu bolest za zradu tak hluboko, jak jen to šlo, ale pořád tu byla... ..moje láska k Itachimu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chikkuru chikkuru | Web | 25. června 2014 v 13:04 | Reagovat

Noooooo toto vidím to na celkom zaujímavú kapitolovku :D teším sa že si sa vrátil k Itasasu :D  len mi tam Sasu bude čúzička no nevadí:D itachi ho skrotí

2 naruto109 naruto109 | Web | 26. června 2014 v 14:37 | Reagovat

ahoj chtěla bych tě pozvat do soutěže tady http://naruto109.blog.cz/1406/soutez#komentare  :) byla bych rada kdyby ses zúčastnila :)

3 Irina Irina | 26. června 2014 v 19:00 | Reagovat

Skvelá nová poviedka na pár Itasasu. Som strašne rada milujem tento pár. Som zvedavá či sa Itachi dozvie o tom čo robí Sasuke.

4 Aki-chan Aki-chan | Web | 2. července 2014 v 21:39 | Reagovat

ha úžasná poviedka a za mňa to musí byť xD  samozrejme a jednine ItaSasu.

5 Nat  .lFow Nat .lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 8:56 | Reagovat

It’s so beautiful, and classy. It also reminded me of a Cartoon Movie “Book of Life”. I wish they have a skull like a colorful one in Book of Life characters it’s really awesome ^^

Take an extra shirt, just in case.

6 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 14:59 | Reagovat

Keep me posted about your plans.
I couldn't care less.

7 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 28. května 2017 v 23:51 | Reagovat

Do you have a calculator on hand?

8 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 1:24 | Reagovat

His boss mentioned a job in Europe, and Peter jumped at the opportunity.

9 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 18:29 | Reagovat

He’s cautious and always on guard.

10 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 17. července 2017 v 4:13 | Reagovat

We’ve been working for 10 straight hours. Let’s call it a day.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama