Tóny Osudu III.

6. května 2014 v 4:31 | SasuKe |  Tóny osudu
Okay, takže SasuSasku bude asi... Ve čtvrtek? Uvidíme, nějak to zkusím načasovat, jelikož od pátku doneděle je Animefest, takže nebudu doma.
Konečně mi klesl počet rozepsanejch povídek z osmi na pět, jupí. + Spoluautorský, se kterejma se asi nehnu, dokud nebudu ít mnovej noťas. Pomalu uvažuju, že začnu pst na mobilu, je to absťák.





Brzo ráno se Daisuke koupal v potoce poblíž parku. Právě seděl na jednom z kamenů a přemýšlel, když mu došlo, že už pomalu bude sedm.

"Miluju vstávání o víkendech," vylezl na břeh pro tričko a zatřepal mokrou hlavu. Vůbec se mu nechtělo do jeho nové "práce". Moc dobře věděl, že mu Naoki dělá všechny ty naschvály, aby se ho zbavil. Rozbíjel hrnky, stěžoval si na každé jídlo, v jednom kuse ho nutil vytírat a uklízet na místech, která to vůbec nepotřebovala a schválně kouřil v obýváku, protože věděl, jak moc to Daisuke nesnáší. Neobtěžoval se po sobě nic uklidit a bez problému pohodil ručník na zem doprostřed chodby. Modrovlásek by přísahal, že za chvíli se přestane zouvat do postele. Nakonec mu vynadal a vyhodil ho, sám seděl celé dny u televize nebo dělal cokoli, jen aby se nemusel věnovat hudbě.



Daisuke se protáhl a šel si převléct kalhoty, při tom si všiml, že v kapse mu na mobilu blikají nepřijaté hovory.

"Haruka? Teď jí nemůžu volat, měl bych jít, ale..." nakonec vytočil číslo a netrpělivě přešlapoval, dokud se v telefonu neozvalo zachrastění.

"Haruka-chan? Co se děje?" Ozval se.

"Daisuke, proč mi nebereš telefon?" Uslyšel mírně rozčarovaný hlas.

"Promiň, neměl sem ho u sebe," rozpačitě se ošil.

"Víš, že nemluvím o dnešku, včera večer taky," konstatovala.

"Haruka-chan, potřebuješ něco důležitého? Musím už jít," odpověděl.

"Něco důležité, nevím jestli to, že ti chci zavolat, je důležité, vlastně už ani nevím, jestli já jsem důležitá. Kam musíš tak honem jít? Je sobota ráno!" Rozčilovalo se děvče.

"Omlouvám se, musím za Naokim, už sem měl být na cestě, musím ještě koupit snídani a-," začal vysvětlovat.

"Dost!" Přerušilo ho děvče. "To je stále dokola to samé, pokaždé se vymluvíš, že si s ním, vlastně si s ním pořád, když nejsi ve škole, pracuješ tam chvíli a už teď na mě nemáš čas, rozmysli si, jestli upřednostňuješ vaření nebo mě," řekla a v telefonu se ozvalo pípání značící konec hovoru.

Daisuke si povzdechl a položil telefon, musí ji někam vzít. Uznával, že to děvče mluví pravdu. Byl to dnes desátý den, co pracoval pro toho šílence. Pro namyšleného, protivného, náladového, drzého, panovačného Hiroe Naokiho.

Svižným krokem se vydal směrem kterým se nacházel jeho dům. Den ode dne se mu to zdálo blíž. Vlastně už si i zvykl na jeho přístup, který jasně říkal, že nemá v tom domě co dělat.

Dokonce i Aizawa byl spokojený. Nejen, že zatím Daisuke držel rekord v tom, jak dlouho na místě Hireoho asistenta pobýval, ale měl zvláštní schopnost, dostat zpěváka z postele. Samozřejmě nikde neprozradil, že když třetí den přišel a vylil na něj rovnou kýbl, Naokimu ruply nervy a rozhodl se začít vstávat sám od sebe.




"Ahoj Naoki!" Křik byl slyšet už z chodby, když se Daisuke zouval. Jakmile vběhl do kuchyně, kde seděl blonďák, vyskočil si sednout na stůl i s igelitkou ve které nesl zabalené jídlo. Mladík ho ignoroval a četl nějaký kus papíru, pak ho složil, strčil do modré obálky a vstal.

"Co tu zase otravuješ?" Hodil na chlapce nepříjemný pohled, jako by si ho až teď všiml.

"Tomu říkám vděčnost," podal mu sáček se snídaní.

"Zase sis koupil i pro sebe příživníku?" Procedil druhý a odešel z místnosti.

"Neříkej mi tak!" Křikl za ním Daisuke a následoval ho.

"Přestaň, někam si sedni a buď zticha," zavrčel starší, zatím co v obýváku uklízel obálku do šuplíku.

"Co máš dneska v plánu? Protože upřímně bys měl začít něco dělat. Uvědom si, jaké všem působíš problémy," začal ho poučovat.

"To není tvoje starost," odbil ho druhý.

"Ale nemůžeš přece do konce života sedět a zírat do zdi!" Nedával si mladší pokoj.

"Pro mě si problém ty, divil by ses co všechno můžu, ale víš co? Už tě mám po krk!" Rozkřikl se. Pak sáhl do kapsy a vyndal klíče, jeden z nich sundal a hodil ho Daisukemu.

"Ten je od trezoru v mém pokoji, vem si tam co chceš, prostě si vezmi všechny ty prachy, ale hlavně už vypadni!" Řekl a odešel nahoru.

Daisuke zůstal mlčky koukat. Neměl ponětí kolik peněz, že mu to vlastně nabízí, ale bylo mu jasné, že člověk jako on si nedává do trezoru pár tisíc.

Možná by to bylo dost na byt. Možná i dost na dárek pro Haruku. Zřejmě kdyby mu řekl kolik potřebuje, Naoki by mu to prostě dal.

"Jenže..." Daisuke si nemohl pomoct. Nedovedl si představit, že to přijme. Něco ho tu drželo a neuměl si vysvětlit co. Co se stane, když odejde? Pan Aizawa se nejspíš brzo dostane do blázince, protože si ten pobuda začne zase dělat co chce. Takhle si naprosto zničí život.

Zatřepal hlavou, od kdy ho tohle zajímá? Tohohle chlapa přece nesnáší. Jenže... To neznamenalo, že je mu jedno, co s ním bude.




Z myšlenek ho vytrhl zvonek.

"Kdo je to?" Koukal překvapeně. Naoki se nezmiňoval, že by někoho čekal, ne že by věřil, že to udělá.

Váhavě došel ke dveřím a otevřel. Před ním stála drobná zelenooká dívka, s nádhernými vlnitými blond vlasy nejspíš jeho věku.

"Och, zdravím, je tu Naoki?" Usmála se.

"Tak rozkošná!" Pomyslel si překvapeně Daisuke.

"J-jo jasně," otevřel dveře, aniž by ho napadlo zeptat se co vlastně chce.

"Budu hádat, si jeho nová chůva?" Zasmálo se děvče.

"Tak nějak," podrbal se mladík rozpačitě na hlavě.

"Tak to mě nepřekvapuje, on by se o sebe sám nejspíš nepostaral, myslím, že by umřel, kdyby na něj stále někdo nedával pozor," zasmála se, "jmenuju se Ami," představila se pak.

"Jistě posaď se Ami-chan, dojdu mu říct, že jsi tu," ukázal jí na gauč a rozběhl se do chodby ke schodišti. Radši se nevyptával co chce, zdálo se, že ho dobře zná. Uprostřed schodiště se zarazil.

"Je možné aby... ..byla jeho dívka?" Zeptal se v duchu sám sebe, docela by tomu věřil, na první pohled by byli dokonal pár. Tedy jinak až na to, že ona byla milá a přátelská, očividně měla i smysl pro humor. Prostě pravý opak Naokiho.

Vyběhl nahoru a rozhlédl se, kde je.

"Naoki? Naokiii!" Zavolal, aby to nemohl přeslechnout.

"Co zas?!" Ozvalo se nabroušeně z jednoho z pokojů.

"Je tu nějaká dívka," konstatoval a pokrčil rameny, jakmile se objevil ve dveřích.

"Pustil si ji dovnitř?" Zavrčel, vyletěl na chodbu a už scházel schody.

Daisuke se rozběhl hned za ním, byl zvědavý, o co tady jde, i když Hiroeho očividně návštěva moc nepotěšila.

"Nao-chan!" Vyskočilo děvče hned na nohy a vrhlo se na něj, přesto že mu sahala sotva po krk.

"Co tady děláš?" Zeptal se neutrálním tónem hlasu.

"Chyběl si mi, tak jsem se přišla podívat," usmála se tím sladkým způsobem.

"Nemám teď ale čas," odpověděl jí trochu příjemněji, než mluvil s Daisukem a všemi ostatními, přesto ale ne moc mile.

"Ale jela jsem za tebou až sem," hodila na něj smutný pohled.

Teď teprve si modrovlásek všiml, že má na sobě úplně jinou uniformu, než na jejich škole, ani takovou v okolí nikdy neviděl. Odkud je?

"Tak se zase zvedneš a odjedeš, tady bys jen překážela," odstrčil ji mladík a šel si nalít pití.

"Jak to s ní sakra mluvíš? Jela sem za tebou a ty se chováš jako sobec, zabilo by tě, kdyby ses jednou choval trochu mile?! Co vlastně myslíš tím, nemám čas? Vždyť se tu celé dny jen válíš s-" Rozkřikl se po něm rozhořčeně Daisuke, i když se v půlce zarazil, asi by neměla vědět, jak moc pije. Dívka zvedla obočí a pak na ně začala koukat jako na kino, když viděla, že se druhý prudce otočil.

"Nestarej se a vypadni, už sis rozmyslel mojí nabídku?" Daisukeho překvapilo, že to vytahuje právě teď před tou dívkou, ale nemínil mlčet.

"Jo, kašlu na tvoje peníze, kterejch si nedokážeš vážit, takový prachy nemaj hodnotu," mrsknul po něm klíč, který měl stále v kapse.

"Tse, budeš toho litovat," zasyčel na něj starší a odešel do kuchyně, aby přinesl sobě a té slečně sklenku vody. Pak zmizel v chodbě.

"Páni, ještě sem neviděla, aby s ním někdo takhle mluvil a on si to nechal líbit, od začátku si mi byl sympatický, ale možná je v tom něco víc," usmála se na modrovláska dívka.

Chlapec moc nechápal o čem je řeč.

"Jak dlouho tu pracuješ?" Zeptala se.

"No něco málo přes týden," řekl rozpačitě.

"Tak to je vážně zázrak, nejspíš si jedinečný," zasmála se. Daisuke tuši kam tím míří.

"A ty? Proč si sem za ním přijela?" Zeptal se pak modrovlásek.

"No chtěla jsem ho vidět, tolik mi chybí a nikdy se neozve," pokrčila rameny.

"Neozve? Promiň, ale ty si... ..jeho dívka?" Zeptal se opatrně. Děvče nejdřív pozvedlo obočí a pak se hlasitě rozesmálo.
"To opravdu ne. Jsem jeho sestra," řekla a roztomile se usmála.

Daisuke se zamyslel, nebyli si skoro podobní, až na ty vlasy. Vůbec ho to předtím nenapadlo. Pak zvážněl.

"Můžu se tě na něco zeptat?" Řekl tiše.

Děvče přikývlo a zaujatě sledovalo, co má v úmyslu.

"On se neozývá ani vlastní rodině?" Uhnul pohledem, aby nemusel při té otázce hledět do jejích očí.

"Ne, je už takový," špitla blondýnka, zatím co si nervózně prohráblo vlasy. Za okamžik se ozvaly tiché kroky, blížící se zpět chodbou. Netrvalo dlouho a diskutovaný vešel zpět do místnosti.

"Ami, je mi líto musíš jít, za hodinku se sem zase přihrne někdo ze společnosti," ohrnul při myšlence na na ty otravné snoby nos.

"Jestli chceš ubytuj se ve městě na moje jméno, můžeme se vidět poději," zadíval se jí svým uhrančivým pohledem přímo do očí, aby dal najevo, že námitky jsou vyloučeny.

"Jak si přeješ nii-chan, uvidíme se Daisuke-kun," otočila se ještě na patě, aby se usmála na mladíka, obula si roztomilé střevíčky a s typicky dívčím půvabem opustila dům.

"Hej, jdi zařídit nějaký občerstvení," pobídl o dost méně příjemným tónem modrovláska.

"Jak si přeje vaše výsost," zatvářil se, že mu ten tón vůbec nevadí a odebral se do kuchyně, kde už měl opatřené zásoby, aby nemusel jídlo stále objednávat.




Sotva za dvacet minut s ozval zvonek.

"Dojdu tam sám," zazněl Naokiho hlas z obývací místnosti, takže se nemusel Daisuke rozrušovat.

Nandal rychle jednohubky na talíře, návštěva se právě usazovala. Oba moc dobře znal Ishida Kenji, jako obvykle působící, že na co šlápne umře a půvabná, vždy dobře oblečená Kuroki Suzuko.

"Zdravím," řekl a položil jídlo na stůl.

"Vede se dobře Daisuke-kun?" Zeptala se žena se smaragdovýma očima.

"V mezích dobře," ušklíbl se chlapec a hodil vyčítavý pohled na Naokiho typicky si hovícího na pohovce.

"To rád slyším, sedni si," promluvil ledovým hlasem

"Naoki napsal si už něco?" Zeptal se pak s předstíraným očekáváním kladné odpovědi.

"Ne," řekl zcela klidně druhý a potáhl z cigarety.

"Ne? A proč ne?" Zahrál Ishida mírné překvapení.

"Nemám nic, co chci napsat, ani chuť to udělat," odpověděl jako by o nic nešlo.

Atmosféra při pouhém jejich rozhovoru byla děsivá, ani slečna Suzuko raději nic neříkala.

"Daisuke, pojďme si promluvit ven," řekl muž najednou a pokynul mladíkovi ke dveřím. Ten jen ztěžka polkl a uposlechl. Měl obavu z toho co se mu chystá říct, tenhle chlap nevypadal, že někdy sděluje dobré věci.




Jen co vyšli ven, podíval se na modrovláska podivným mafiánským pohledem a pak se ušklíbl.

"Docela to s ním umíš, že?" Zeptal se spíš řečnicky, ale Daisuke měl potřebu vyvést ho z omylu.

"Heh, ani ne. Je mu totálně ukradený co říkám," pokrčil rameny.

"Ale situace se hodně změnila," pokračoval dál, "řekni, je něco co Naoki chce?" Položil další zvláštní otázku.

"Co chce?" Zamrkal překvapeně druhý, nechápajíc o čem je řeč.

"Určitě něco takového je a ty bys to dokázal zjistit," na tváři mu zahrál ďábelský úsměv, "ať je to cokoli, zjisti co chce a zařiď ať to má, když budeš potřebovat mojí pomoc zavolej mi, hlavně ať je spokojený, neboj dostaneš odměnu," řekl tónem, který napovídal, že to myslí smrtelně vážně a ani nepřipouštěl, že by to Daisuke neudělal ať se po něm bude chtít cokoliv.

"Pochybuju, že to půjde," řekl mladík a vrátil se dovnitř, když ve dveřích narazil do slečny Suzuko na odchodu.

"Dávej na sebe pozor," řekla téměř bez věnování jediného pohledu a spěchala za Ishidou.

Zástupce společnosti, koukal po Daisukem, dokud nezabouchl dveře.

"Proč tak věříte, že to ten kluk zvládne. Je to průměrný děcko, jako každý jiný, nevim jak by ho měl přesvědčit," odfrkl si.

"Je zajímavý a pokroky očividně dělá," usmála se mile.




Daisuke seděl na gauči a přemýšlel.

"Jdi domů prcku," upozornil ho Naoki, než zmizel za rohem.

"Domů," povzdechl si a odhrnul vlasy z čela.

Myšlenka, že by se měl tomu blonďákovi hrabat ještě hlouběji do života než teď se mu vůbec nezamlouvala, na druhou stranu zvažoval co mu ten chlap řekl. Ač se Naoki zdál jako namyšlený, bohatstvím zkažený floutek, který neví co se život, tak si užívá pozornosti fanynek a všechny kolem sebe shazuje, možná bylo něco, co opravdu chtěl. Možná právě proto, že to neměl se choval takhle. Jenže jak se ho asi na něco takového má zeptat?

Modrovlásek zvedl hlavu a udělal pár kroků po místnosti. Na poličkách ležely nezvyklé sošky a kdejaké hrníčky, pochyboval, že by si to koupil ten kluk sám. Úplně viděl Aizawu jak mu to sem strká a přesvědčuje ho, že to bude dělat na lidi dobrý dojem.

Musel se té představě zasmát.

Přešel k šuplíkům téměř u dveří a první otevřel, vykoukla na něj jen hromada papírů, podepsaných Naokim a obvykle nějakou společností. Pár jich prošel a pak se podíval do dalšího. Kalendář, nějaké texty, peníze, on je snad pohazuje všude.

Všude našel jen staré nepotřebné věci a hromady papírů, když otevřel poslední šuplík, uviděl na vrchu modrou obálku. Vzpomněl si, že tenhle dopis ráno Naoki četl v kuchyni. Zvedl ho a pod ním uviděl fotografie. Takže zase nic co by mohlo pomoct.

Sklonil se, aby si pár fotek prohlédl. Na většině byl Naoki, byly to fotky z koncertů a autogramiád, zhruba stejně starý kluk, který se na nich často objevoval vedle něj, byl nejspíš Jun.

Na fotografiích vypadal blonďák úplně jinak, než ho znal teď. Zdál se spokojený, zřejmě si každý koncert patřičně užíval. O to spíš si Daisuke nedokázal vysvětlit jeho nynější nechuť ještě se tam někdy vrátit.

Povzdechl si a vrátil obálku na místo, když si všiml, že tam není žádné jméno. Otevřel ji, aby se podíval, co to vlastně je. Uvnitř našel jen papír popsaný ani ne z půlky. Začetl se do něj a pomalu přejížděl očima nevěřícně jeden řádek po druhém.

Při čtení mu rychle klesla čelist a oči téměř vypadly z důlků. Ještě když skončil, zůstal na papír nevěřícně zírat.

_____________________________________________________________________________

Schválně, co si myslíte, že v tý obálce je zas papír? xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chikkuru chikkuru | Web | 9. května 2014 v 20:43 | Reagovat

kedy bude to sasuxsaku ?? už je taká nuda že si kľudne prečítam aj to plssssssssssssss :D

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 10. května 2014 v 14:25 | Reagovat

opäť skvelí dielik ... aj táto poviedka ma veľmi baví.

3 SasuKe SasuKe | Web | 12. května 2014 v 13:56 | Reagovat

Aritou, jinak to SasuSaku bude, až mě blog přestane trolit. xD

4 Our Genjutsu Our Genjutsu | Web | 19. května 2014 v 21:10 | Reagovat

Ahojky, promiň, že ti to píšu takhle pod povídku, ale máš u nás vyhodnocení povídky v soutěží "BYS" -> http://ajaakta.blog.cz/1405/ceny-za-bys-a-samotne-povidky

5 Raduš Raduš | E-mail | Web | 19. května 2014 v 23:18 | Reagovat

Velmi sa tesim na Sasusaku 💛

6 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 15:51 | Reagovat

This bank was held up twice last year.

This work is not good, do it over.

7 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 12:39 | Reagovat

I almost told her, but bit my tongue.

8 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:39 | Reagovat

He drew the line for her at $100 a day.

9 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 20:14 | Reagovat

Our company is up against serious attempts of hostile takeover.

10 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 9:51 | Reagovat

His remarks rub many coworkers the wrong way.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama