Tóny osudu I.

5. dubna 2014 v 19:51 | SasuKe |  Tóny osudu
Okay, tak sem to sem nechtěl dávat, dokud něco nedopíšu, ale tak než to tu nechat mrtvý... Aspoń uvidím ohlas. Jinak se omlouvám, teď vážně nemám čas psát, komu sem něco slíbil, nebo čeká na pokračování, tak od března do června je nejhorší období, vydržte to.





Daisuke stál opřený o jednu vysokých Tokijských budov a čekal na příjezd muže, který ho měl vyzvednout. Na zádech ho tlačil menší batoh a v hlavě mu vířila hromada myšlenek. Dnes byl jeho první den, kdy měl začít s dobře placenou prací.

Prohrábl si temně modré vlasy, jakmile uviděl před sebou brzdit velký černý vůz, odrazil se nohou od zdi a vykročil přímo k němu.

Jen co otevřel dveře, aby se posadil na přední sedačku, asi třicetiletý muž za volantem si ho přeměřil od hlavy patě, nejdřív se zdálo, že ošoupané džíny a sportovní mikina na něj nedělají moc dojem, ale pak se přátelsky usmál.

"Ahoj, takže ty si Daisuke? Kolik, že ti je?" Zeptal se.

"Nedavno šestnáct," odpověděl chlapec.

"Ach tak, vypadáš mladší, řekl bych ti čtrnáct," rozesmál se muž a šlápl na pedál.

"Já jsem Aizawa Shiro, mluvili jsme spolu po telefonu," představil se přátelsky.



Chlapec jen přikývl, pak směřoval svůj pohled k oknu.

Místo kam jeli bylo sotva pět minut cesty. Zabrzdili před obří branou, za níž se tyčil nádherný dům a rozlehlá zahrada.

Ještě než vystoupili, muž sáhl do kapsy, vyndal bankovky a podal je Daisukemu.

"Co je to?" Prohlédl si mladík zmateně peníze.

"Tvoje motivace," odpověděl muž a vystoupil z vozu.

"A-ha," řekl zmateně modrovlasý a hned taky vyskočil.

"Ve které práci, se dávají peníze dopředu?" Říkal si sám pro sebe, ale bylo to zřejmě slyšet.

"V téhle ano, je to jen zlomek toho, co dostaneš, pokud vydržíš první měsíc," otočil se k němu přes rameno Shiro.

"To je to opravdu tak náročné? Teda počítám, podle toho co jste říkal, že mě čeká spousta práce, ale hromada lidí dělá asistenta nějaké celebritě roky," zmateně za sebe soukal vlastní pocity.

Byly už téměř u nádherně bílých dveří, které vypadaly, že je snad musel každý den někdo ošetřovat, když pod mramorovým schodištěm, které k nim vedlo se muž zastavil a otočil na chlapce.

"Nejde o tu práci jde o NĚJ," vysvětlil né moc jasně a pak se jeho obličej mírně zachmuřil.

"Poslechni, dřív jsem se to snažil před každým novým kandidátem tajit, ale nemá zřejmě význam, jsi už čtvrtý koho sem vedu a nepamatuju si, že by někdo vydržel déle jak týden. Byli tu kluci muži i dívka, ale jeho přístup to nezměnilo, chová se ke všem stejně, s opovržením a pohrdáním, navíc s každým novým příchodem je to horší, odmítá dělat svojí práci, museli jsme zrušit všechny koncerty na tenhle měsíc a společnost to stojí peníze. Takže jestli máš nějakou pochybnost, že to zvládneš, nemá cenu chodit dovnitř, Naoki se k tobě nebude chovat moc hezky," povzdechl si a výraz v jeho tváři se zdál zoufalý.

Daisuke se zamyslel, od sestry a jejích kamarádek o něm slýchal jako o bohu, poprvé ho viděl snad až v té reklamně, kde zjistil, že pro něj hledají asistenta, ale že by byl až tak nesnesitelný?

Nakonec chlapec bezstarostně mávl rukou.

"Nebojte, mám svoje důvody, proč do toho jdu, zvládnu to," usmál se a vykročil nahoru po schodech.
Potřeboval nutně peníze, hromadu peněz, tohle byla nejlepší příležitost, takové štěstí už nikdy mít nebude.




Muž odemkl svým klíčem a jakmile vešli, slyšeli z obývacího pokoje hlasy.

"Řekl jsem, že mě to nezajímá!"

"Zamysli se trochu nad tím co děláš!"

Za okamžik oba nově příchozí vstoupili.

"Omlouvám se za vyrušení, ale vedu toho hocha," usmál se Shiro hned ve dveřích a postrčil před sebou Daisukeho.

Tomu se naskytl pohled na muže v obleku a stejně dobře oblečenou ženu se zrzavými kadeřemi. Naproti nim za drobným stolkem seděl mladík v džínách a košili, oba je propaloval nenávistným pohledem, než jím propíchl i Daisukeho.

"Ztráta času," prohodil mírně naštvaným tónem a vstal.

"Myslím, že ke dveřím trefíte sami, vemte si to děcko a vypadněte, nehodlám s nikým mluvit a už vůbec ne na tak stupidní téma. To že Jun odešel neznamená, že mi sem nacpete nějakýho idiota, co bude kontrolovat co dělám," odsekl.

"Naoki! Kdybys dělal co máš, místo depkaření a opíjení se, možná by tohle všechno nebylo nutné, bohužel tady je jasně vidět, že Jun tě držel na uzdě, dokud jste pracovali společně, bylo všechno jakž takž v pořádku, teď se chováš jako nezodpovědný puberťák, takže nám nezbývá nic, než sehnat někoho, kdo na tebe bude dávat pozor!" Ozval se rázným tónem hnědovlasý muž, když kolem něj procházel.

"Dělejte si co chcete," odpověděl lhostejně a odešel někam pryč z místnosti.

"Hiroe-san, zvažte prosím svoje chování!" Volala za ním žena.

"Daisuke, omlouvám se, říkal jsem, že je to trochu složité," povzdechl si rozpačitě Shiro.

"Měl bych vás představit, tohle je zástupce společnosti Ishida Kenji a moje asistentka Kuroki Shizuko, ten mladý muž kterého si právě viděl, byl Hiroe Naoki," vysvětlil mu.

"Takže Daisuke-kun, moc mě těší," usmála se mile žena, "než se ta dubová palice umoudří sedneme si a všechno probereme," pobízela ho přátelsky hned, aby se posadil.

"Už jsi tedy nějak seznámený s tím, co tu budeš dělat, že?" Zeptala se.

"Hlídat ho," podotkl. Tak mu byla poprvé jeho práce popsaná ještě po telefonu, jeho úkol je, dávat pozor na toho bohatého, namyšleného, protivného blonďáka.

"Tak nějak, asi ti to budu muset víc přiblížit. Náš největší problém je momentálně jeho chování. On a Jun zpívali společně a hráli na kytary, on skládal, Jun měl dohled na termíny, koncerty a přípravou. Jun před měsícem oficiálně skončil, věděl to už dlouho, ale před Naokim to držel v tajnosti, chce odjet do zahraničí a nechtěl se s ním zbytečně hádat, jelikož věděl, že přesně takhle to skončí," povzdechla si, "takže víš, momentální situace je taková, že Hiroe-san odmítá pokračovat bez něj. Jun se už k jejich společné práci definitivně nevrátí, příští měsíc odjíždí do Ameriky. I když se nám podaří donutit ho, aby pokračoval, je naprosto neschopný si sám udržet normální životní styl. Aby byl schopný zvonu vystupovat, musí v první řadě přestat pít. Momentálně máš za úkol dát na tohle pozor, nenech ho chodit v noci do barů, budeš mu taky vařit nebo objednávat jídlo z restaurace, jelikož mám pocit, že jeho stravu zahrnuje v poslední době jen alkohol a chipsy. Dohlédni na to, aby vstával ráno a chodil spát večer, z našich posledních návštěv mám pocit, že tomu člověku vstávání vůbec nic neříká, buď spí pořád, nebo snad jen ve dne, obvykle když ho hledám, najdu ho v posteli, nebo na zemi vedle ní, vedle ní teda v lepším případě," vysvětlovala ustaraně.

Daisuke si byl jistý, že se nechce ptát, jaké jsou ty horší případy.

"Nenech ho dřepět u televize, jediné co ho donutí něco napsat je, že ho s tím budeš neustále otravovat a nedáš mu pokoj. Udělá to jedině z donucení, je jedno jestli má nebo nemá náladu, nezáleží na tom, jestli to bude brak, nebo má ten text potenciál, když to bude jeho práce, lidi se po tom vrhnou jako zvěř po kusu flákoty. Jestli se nám podaří tohle, máme s poloviny vyhráno. Pak nastane pro tebe ta příjemnější část práce, dohlížení na to, aby byl včas tam kde má. Nejdřív ho ovšem musíme donutit, začít zase vycházet z domu jinam než do baru. Chápeš všechno?" Zeptala se protože do teď Daisuke jen mlčky přikyvoval.

"Myslím, že jo," ujistil ji.

"Budeš sem chodit ráno, než půjdeš do školy a trávit tu odpoledne až skončíš, vlastně je jen na tobě, jestli to opravdu budeš dělat, ale jinak ho asi ke spolupráci s počátku nedonutíš, sám pak poznáš, kdy tě tu potřebuje a kdy ne. Možná máš pocit, že to co po tobě chceme zázrak a máš pravdu, není to normální práce, s normální pracovní dobou a normálními požadavky, ale rozhodně po tobě tohle nechceme zadarmo," řekl pak černovlasý muž a vzal ho kolem ramen.

"Nemyslím, že by to zrovna ten kluk mohl zvládnout, nevidím nic, čím by se lišil od těch předchozích, ale jak myslíte," konstatoval druhý muž, který naháněl Daisukemu husí kůži.

Pak vytáhl z kapsy klíč a vizitku a obojí mu podal.

"Tohle je kontakt na mě, když budeš cokoliv potřebovat, ten klíč je od tohohle domu, tvoje práce právě začala, hodně štěstí," řekl.

"Dojdu pro něj," konstatoval Kenji s naštvaným výrazem ve tváři a zmizel kamsi za roh.

"Neboj se Daisuke-kun, nesmíš si to od něj nechat líbit a všechno bude v pořádku," podpořila ho úsměvem žena.

Daisuke začínal mít pocit, že ho tu připravují na novou světovou válku.
"Jaký může být problém, kecat někomu do života?" Alespoň tak to teď viděl, bude mu neustále připomínat co smí a nesmí, jako by se staral o děcko. S tou společností má určitě smlouvu a dobře jim vydělává, takže mají právo po něm tohle chtít.

Za okamžik se ve dveřích znovu zjevil ten blonďák s Ishidou.

"Nedáte si pokoj?" Podotkl znechuceně.

"Naoki, já tě prosím, dostaň už konečně rozum," řekl černovlasý a zamířil ke dveřím následován těmi dvěma.

Daisuke zůstal stát v obýváku a teprve když zmizeli, mladík mu věnoval svůj pohled.
"Jdeš mi na nervy, co si od tohohle slibuješ?" Zeptal se přímo.

"Co si od toho slibuju?" Zopakoval zmateně Daisuke.

"Peníze? Slávu? Budoucnost? Proč mi sakra stojíš v domě a vydejcháváš vzduch?" Zavrčel, praštil sebou na gauč a zapnul televizi.

"Nejmilejší teda není, ale já být taky nemusím," pomyslel si chlapec a sám se znovu posadil.
"Až na tu slávu," prohodil tiše, dal si ruce za hlavu, jako by o nic nešlo a začal se spolu s ním dívat na program, který ho vůbec nezajímal. Měl by tu teď trávit odpoledne, nikdo mu neřekl, co tady má dělat, to pozná sám. Nejspíš se pak bude muset postarat o večeři.




Po zhruba dvou hodinách koukání na něco co možná blonďáka nebavilo ještě víc než Daisukeho vypnul obří plazmu a zapnul místo ní reprobedny. Za okamžik se domem rozléhala hlasitá hudba.
"Neruší to sousedy?" Promluvil, nebo spíš hlasitě vykřikl Daisuke.

"Neviděl si tu zahradu?" Hodil na něj jeho společník ironický pohled, pak si lehl na gauč, nohy hodil přes opěradlo a hlavu svěsil dolů.

"Co to proboha dělá? Chce umřít na krvácení do hlavy?" Pomyslel si modrovlasý, ale nechal to být, radši vstal a zamířil ke dveřím vlevo. Dům byl obrovský a než si ho prohlédne potrvá.

Vešel do kuchyně, které byla hned vedle, to mu připomnělo, že bude muset nějak udělat tu večeři.

Jen co otevřel lednici, naskytl se mu pohled na hromadu plechovek s alkoholem a mraženého jídla.

"Z tohohle se dá něco uvařit?" Prohlížel si obsah mraničky. Vypadalo to, že ten člověk se o tyhle věci vážně moc nestará. Na lince se válela hromada krabic od pizzy, které mluvily samy za sebe.

Vrátil se do obýváku, kde Naoki stále vysel hlavou dolů ze sedačky.

"Ehm," odkašlal si, "co mám objednat k večeři?" Zeptal se.

"Pizzu, peníze sem nechal ležet na ledničce a v koupelně," zavrčel druhý a rukou mu naznačoval, ať se ztratí, jako by mu vážně vadilo i dýchat stejný vzduch.

"Takže kuře s rýží," řekl si pro sebe mladík, když mířil k telefonu.

"Doufám, že jednou na tom budu tak, abych mohl nechat peníze válet, kde se mi zachce," pomyslel si.




Když asi za půl hodiny hudba přestala hrát, blonďák naštvaně otevřel oči a uviděl na stole připravené jídlo.

"Večeře," zakřenil se chlapec.

"Nechci," odsekl a posadil se. Obličej měl mírně červený, jak tam tak celou dobu visel.

"Prostě jez," domlouval mu kluk a šoupal k němu talíř blíž.

Blonďák ho probodl pohledem a pustil se do trochy rýže.

Zatím šlo všechno jak mělo, Daisuke už začínal doufat,že to vážně nebude takový horor, jak mu to všichni popsali.

Jakmile dojedli, nechal Hiroe ležet talíř na stole a vstal.

"Dobrou noc," prohlásil a mířil do chodby plné dveří.

"Jdeš spát?" Zeptal se chlapec.

"A ty bys měl vypadnout, snad sis užil hezký den, autogramy došly, sbohem," konstatoval druhý.

"Co to meleš, doufáš, že se mě zbavíš po jednom odpoledni," rozesmál se kluk. Muž před ním v chodbě se zastavil a otočil na něj.

"Pro tvé vlastní dobro, bych se tu už neukazoval," řekl dost nepřátelským tónem.

"Tak ahoj ráno," zamával na něj Daisuke, jako by mu vůbec nerozuměl a rozběhl se ke dveřím.

Hiroe zůstal ještě chvíli koukat, než se opravdu odebral do svého pokoje.




Daisukeho budila zima jako každé ráno. Otevřel oči a všiml si, že už je světlo. Vyskočil a podíval se na mobil. Pět hodin, nejvyšší čas vstát a jít do toho domu. Trámy přibité na stromě praskaly, když po nich slézal dolů.

"Sem teda pěkná socka," konstatoval, když viděl svoje už slušně roztrhané džíny a binec, který tam nahoře měl. Pak sáhl do kapsy. Za to co dostal by si snad aspoň nové kalhoty koupit mohl.
"Nebo zajdu za sestrou a vyžebrám od ní něco," napadlo ho, ale hned tu myšlenku zavrhl, už kvůli vlastní důstojnosti.

Odešel od rodičů přece, aby dokázal, že se o sebe postará, tenhle nápad to trochu popíral.

Protáhl se, hlasitě zívl a následně se už doběhl parkem směrem k městské ulici.




Když se zarazil před dveřmi, vytáhl pomalu klíč z kapsy a zdálo se, že uvažuje, jestli má opravdu vstoupit.

Nakonec překonal obavy a vešel, až dnes si pořádně prohlížel bělostné zdi a od pohledu drahý koberec.

"Měl bych si na to všechno zvyknout, ode dneška sem budu chodit každý den, už teď se tu cítím jako doma," pomyslel si šibalsky.

Vešel do kuchyně a začal hledat něco z čeho by se dala udělat snídaně. Po pečlivé prozkoumání všech zákoutí se rozhodl pro cereálie s mlékem.

Vytáhl dvě misky, lžíce, z lednice vyndal pro jistotu nenačaté mléko, čistě proto, že měl obavy, jak dlouho tam to otevřené leží a všechno donesl do obýváku na stůl.

Pak zamířil do chodby, aby našel Naokiho.

V prvních dveřích našel místnost plnou knih a papírů. V protějších pro změnu nějaký sklad, kam ten týpek nejspíš házel věci, které mu k ničemu nebyly, jako třeba koště...

Po té co si prohlédl ještě další místnost s lehátky a palmami jako na Hawaii a koupelnu, konečně narazil na dveře, za nimiž se všude po zemi válelo oblečení. Temně modrý závěs nepouštěl do pokoje světlo a uprostřed místnosti stála postel.

Daisuke se sám pro sebe usmál, konečně ho našel. Došel k oknu a prudce roztáhl závěsy.

"Vstáváme, snídaně!" Prohlásil a osoba pod dekou cosi nesrozumitelně zavrčela.

"Jak myslíš," došel k blonďákovi, aby z něj strhl deku.

"Co to do háje děláš? Kolik si sakra myslíš, že je?!" Rozkřikl se na něj nepříčetně mladík s vrabčím hnízdem na hlavě.

"Bude půl sedmé, takže se koukej vyhrabat z postele," nasadil chlapec schválně důležitý výraz.

"Ty kreté*e! Co si o sobě sakra myslíš! Nech mě spát!" Rozkřikl se a vyškubl mu deku, kterou si pak znovu přikryl hlavu.

"Co si sakra myslíš, že nějaký děcko mi bude říkat, co mám dělat? Vypadni!" Dodal ještě.

Daisuke mlčky opustil jeho pokoj. Závěs nechal roztažený a dveře otevřené. Šel si sednout k televizi. Ovladač se válel na gauči, takže ji neváhal i zapnout. Nasypal do jedné z misek trochu cereálií, zalil je mlékem a pustil se do jídla.

Když hodiny ukazovali sedm, zhluboka si povzdechl, nechal věci jak byly a zamířil do koupelny. Jen co vešel, začal se rozhlížet, dokud nesáhl do kelímku na čistění zubů. Ten by snad mohl stačit. Přepnul kohoutek na studenou vodu, natočil do dvou třetin plný a odkráčel do místnosti, kde chrněla hvězda hudebního průmyslu.

Klidným krokem došel k posteli, strhl mu deku z hlavy a následně vylil obsah kelímku.

Mladík okamžitě vyprskl.

"K čertu tobě přeskočilo?!" Vztekal se.

"Druhý pokus, snídaně je na stole," oznámil chlapec trochu zamračeně.

"Snažíš se mi udělat z postele bazén?" Vztekal se blonďák.

"Pokouším se tě přinutit vstávat," zatvářil se dotčeně druhý.

"Zabiju tě ty zmetku," zavrčel blonďák až nebezpečně a vyskočil postele. Chlapec raději vycouval na chodbu a ztratil se.

Jakmile Naoki došel do obýváku a uviděl na stoje jedno rozjedená jídlo a druhé připraveně, svraštil obočí. Daisuke právě vycházel kuchyně i se svým batohem.

"Kdo ti dovolil si děla snídani i pro sebe?" Zavrčel znovu vysoký mladík a posadil se na gauč.

"No nějak se ráno nestíhám najíst, tak sem si řekl, že to zvládnu tady," zalhal mladší.

"Abych nezapomněl, vzal sem si zbytek tech peněz co byly na lednici, odpoledne za nakoupím něco k jídlu, nemáš tu nic z čeho by se dalo vařit, zatím," zamával a hnal se do drobné chodbičky vedoucí ke dveřím.

"Tse, hajzlík," zavrčel sám pro sebe druhý.

___________________________________________________

**A teď se přiznejte, kdo si na začátku myslel, že jde o trochu jinej typ "práce". xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 9. dubna 2014 v 12:12 | Reagovat

dobre ja som si to myslela :-D ... ,ale je to skvelé a už teraz ľutujem Daisukeho ,lebo  to s Naokim bude mať veľmi ťažké aj keď na prvý pohľad je  vidno ,že sa len tak  Daisuke ľahko nevzdá.

2 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 2:31 | Reagovat

Let me know when you find a job.

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:00 | Reagovat

I came across that article yesterday.

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 20:14 | Reagovat

Stop arguing with me, we’re in the same boat and should help each other.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama