Nauč mě líbat, nauč mě milovat 22 (ItaSasu)

11. dubna 2014 v 10:54 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat
Tak slíbené pokračování je tady. Pořád mě iritují ty mezery v textu...



22 - Průšvih


"Sasuke, přestaň blbnout!" Snažil se Itachi uklidit svoje věci a připravit se do školy, jenže zatím se mu podařilo pouze obléct si kalhoty a i to dost stěží.
Mladší mrzutě zavrčel a dál se ho držel jako klíště.
"Proč chceš jít do školy, není to pro jednou jedno?" Stěžoval si.
Itachi nemohl uvěřit, že to ještě stále nepochopil a dělal si starost, že tenhle vztah možná dělá víc problémů než užitku. Jeho bratr na něm byl naprosto závislý, nechtěl se od něj hnout a to mu dělalo starost. Sám by sebou teď nejradši praštil zpátky do postele i s bráškou, ale věděl, že když to udělá, bude z toho průšvih, určitě nehodlal Madarovi dopřát pocit, že když je jeden den nehlídá, nejsou schopni dodržovat povinnosti, to bylo to, na co škola čekala.
Itachi se otočil a položil Sasukemu ruku jemně na čelo.
"Je mi líto, nemáš teplotu," konstatoval, zakroutil hlavou a ukázal na skříň s oblečením.
"Není tady, nedozví se to," zaprosil znovu mladší Uchiha a obtočil Itachimu ruce kolem krku.
"Může se kdykoli vrátit a věř mi, že ze školy se to dozví," povzdechl si, pak se k němu sklonil a políbil ho na tvář.
"Teď se mazej oblíct, už to, že jdem pozdě bude průšvih," řekl pak nekompromisně.



Sasuke otráveně vešel zpět do pokoje a začal hledat nějaké použitelné oblečení, zatím o jeho sourozenec odešel dolů udělat si aspoň čaj a cestou si přetahoval přes hlavu tričko.
Stál právě s hrnkem opřený o linku, když uslyšel cvaknutí klíčů v zámku.
Nestihl se divit, bylo teprve devět a do kuchyně vcházel Madara.
"Itachi?" zůstal na něj překvapeně civět.
"Nejsi ve škole?" Zeptal se pak.
"Sasuke zaspal, teď se mi ho teprve podařilo dokopat, aby se oblékl," povzdechl si starší.
"Máš s ním asi víc starostí, než zvládáš, že?" Zeptal se soucitným tónem druhý.
"Tak to teda ne!" Proběhlo Itachimu hlavou.
"Myslím, že to zvládám celkem dobře, nemůžu mu vyčítat to, že občas zaspí, v jeho věku jsem to dělal docela často," mávl rukou.
Madara mlčky odešel za roh do obýváku. Itachi se otočil, opřel se lokty o linku a položil si hlavu do dlaní.
Začínal si uvědomovat, že Sasuke není jediný, kdo je závislý, poznal už tolik holek co ho zklamaly, ale u něj věděl, že to nikdy neudělá, věděl, že ho má skutečně rád. Věděl, že tím neustálým odstupem a odstrkováním mu ubližuje, jenže to byla jediná možnost, jak donutit Sasukeho k učení.
Ani neslyšel příchozí kroky, když se otočil a malá šmouha na něj skočila tak, že ho strhla na zem, nejen, že skoro dostal infarkt, ale taky schytal pěknou ránu do hlavy.
"Co blbneš, proboha," držel se za hlavu, ležíc na zemi pod Sasukem.
"Budu tě teď mučit, dokud si tu školu nerozmyslíš," řekl nadšeně mladší, pak si ale položil hlavu na jeho hrudník.
"No tak, tohle je jedinej den, kdy můžeme bejt chvíli spolu, já nechci zase jít do školy a až se vrátím, zase s tebou nebudu moct pořádně ani promluvit, chybíš mi celej den a když přijdu, nesmím se k tobě pomalu přiblížit," řekl co nejzkroušenějším tónem, který nemusel ani moc hrát.
"Co to meleš," shodil ho ze sebe Itachi, když se mu před očima přestaly dělat mžitky a všiml si Madary ve dveřích.
"Tohle už vážně trochu přeháníš, jdi do auta," vstal naštvaně starší z bratrů.
Teď už si i Sasuke všiml, že Madara je dávno doma, došlo mu, že asi zase zadělal Itachimu na problém, takže radši zvedl batoh a mlčky se odebral ven.
"Můžeme si v rychlosti promluvit?" Zeptal se Madara. Itachi mu mlčky pokynul ke stolu a sám se posadil.
"Sám vidíš, že je na tebe přehnaně fixovaný, abych ti řekl pravdu, vůbec se mi tahle situace nelíbí, chová se, jako by bez tebe nemohl vydržet, myslím že-" očividně chtěl řečnit, ale Itachi ho zarazil. Neměl čas ani chuť poslouchat jeho řeči, z kterých by se nic nového nedozvěděl, sám si nejlíp uvědomoval, že zašel někam, kam neměl a pro ně oba by to mohla být cesta do pekla.
"Půjdu na nějakou chvíli pryč a on se vzpamatuje," řekl nekompromisně, byl rozhodnutý.
"Kam půjdeš?" Zamžoural překvapeně Madara.
"Prostě do hotelu nebo někam, nedělej si o to starost, bude to tak jednodušší, já v klidu dokončím maturitní práci a Sasuke si zvykne být zase sám a nebude se chovat jako by mu bylo deset," povzdechl si, trochu ho bolelo co řekl, představa, že tu Sasukeho nechá opravdu samotného, přece už mu ublížil víc než dost.
Taky dobře věděl, že tahle Sasukeho závislost, kdy nechtěl strávit ani minutu bez něj pramenila právě ze strachu, že ho ztratí. Jenže ani jeden z nich by takhle nemohl žít, musí se vzpamatovat.
"Taky sem ti chtěl říct, že mi dělá starost, že podle učitelů ve škole vůbec nedává pozor, chodí pozdě do hodin, spí při nich... Měl bys s ním promluvit, nebo to udělám já," dal mu Madara na výběr.
"To je dobrý, dneska to s ním proberu," vstal a bez rozloučení zamířil pro své věci.

Sasukeho pohled:
Itachi mlčky nastoupil do auta a nastartoval. Nic neřekl a já se o to víc bál zeptat, o čem mluvili, byli hotoví celkem rychle.
Cítil jsem se trapně z toho ticha, ale měl jsem strach, že se naštve, když cokoli řeknu, takže jsme skoro celou cestu jen mlčeli a přemýšleli, nejspíš oba o tomtéž, jen já neznal situaci.
"Sasuke, dneska jdeš na oběd, že jo?" Prolomil ticho neutrální tón jeho hlasu.
"Jo," přikývl sem.
"Tak půjdem spolu, přijdu pro tebe ke třídě, tak tam na mě počkej," řekl docela přátelsky.
"A Sasuke, soustřeď se prosím víc na učení," podíval se pak na mě na okamžik.
Jen jsem souhlasně přikyvoval, rozhodně mi udělal radost, že bude mít na mě dneska čas.
"Co strýček říkal?" Zeptal jsem se pak s pohledem zabodnutým na přední sklo auta.
"Že by jsi se měl začít víc učit, míval jsi lepší výsledky," odpověděl.
Na to jsem nic neříkal, ulevilo se mi, že tohle je všechno, dal jsem si ruce za hlavu a zbytek cesty koukal z okna.

Moje myšlenky se celý den ubíraly jen k polední pauze, na kterou jsem se nezvykle těšil, pořád jsem si nedokázal vysvětlit, co ho to tak najednou popadlo, ale prostě jsem měl radost.
Chvíli po zvonění už stál ve dveřích a čekal na mě.
"Sasuke! Ty nejdeš ven?" Křičel na mě Suigetsu. Zarazil jsem se.
"Nemůžu," pokrčil jsem rameny a vyběhl ze třídy, co bych mu měl vysvětlovat, ostatně.
"Můžeme jít?" Zeptal se a rozcuchal mi vlasy.
"Hej!" Zakabonil jsem se.
"Řekni, co děláš odpoledne?" Zeptal se Itachi nečekaně.
"Ptáš se mě, jako bych měl mít obchodní schůzku, jdu domů," přejížděl jsem ho nechápavým pohledem, když jsme přicházeli k jídelně.
Tvářil se prostě podezřele, v obličeji mu hrál takový ten výraz, kdy měl něco v úmyslu.
"Dojdu pro oběd a ty si rozmysli, jestli máš čas jít se mnou ven," prohodil, než odešel.
Koukal jsem víc než překvapeně, to jako rande? Itachi se choval v posledních dnech víc než divně, tohle už nebylo jen podezřelé, ale prostě děsivé. Nejdřív na mě nemá vůbec čas, pak za mnou sám přijde, když Madara není doma, jen co se vrátí něco provedu a on se nezlobí? Něco tu nehrálo.
Za chvíli se už klidným krokem vracel zpět ke stolu.
"Tak co?" Zeptal se když se posadil a přede mě šoupl talíř těstovin.
"No, kam chceš jít?" Zeptal jsem se váhavě.
"Jen se tak projít, koupím ti zmrzlinu, jestli chceš?" Letmo se na mě podíval, ale hned se zase věnoval jídlu.
"To teda aspoň pět kopečků, když už se mnou jednáš jako s dítětem," založil jsem si ruce na prsou. Itachimu málem vypadly oči do talíře, když to slyšel a pak jen zakroutil hlavou.
"Když myslíš, co škola?" Zeptal se.
Proč pokaždé musí všechno zkazit tímhle tématem? Ptá se poslední dobou víc než je zdrávo, co by, sedíme tu a učíme se, to by mohl vědět sám, o čem mu mám asi tak povídat.
"No?" Podíval se na mě významně.
"Já nevim, jde to," pokrčil sem rameny.
"Sasuke, slib mi, že se budeš snažit, ano?" Prohrábl mi vlasy. Co to do něj tak najednou vjelo?
"Vždyť sem ti říkal, že jo," bezstarostně jsem zakroutil hlavou a zhltl poslední sousta.
"Dobře Sasuke, já jen, že jsi vždycky míval ve škole skvělé výsledky a teď to tak úplně neodpovídá tvým standardům, to víme oba, měl bys dávat větší pozor na to, co děláš i doma, myslím, že věnuješ moc pozornosti na špatný věci," konstatoval Itachi.
Sakra, to mě nenechá ani dojíst?
"Jo, slyšel jsem, nemusíme se o tom stále bavit," vstal jsem od stolu.
Oba jsme se vraceli ke třídám.
"Takže odpoledne mám čekat u auta?" Zeptal jsem se trochu chtivým podtónem hlasu.
"Doufám, že na tebe nezapomenu," povzdechl si s hranou starostí.
"Hele!" Strčil jsem do něj a on mi to hned vrátil.
"Tak odpoledne," zasmál jsem se a zapadl do třídy.
"Koukám, bavil jsi se," Suigetsu mi způsobil skoro smrt.
"To máš zas za problém?" Zmizel mi okamžitě z tváře úsměv a nasadil jsem svůj obvyklý výraz.
"Vůbec nic, pouze podotýkám, že Itachiho jsi vždycky nesnášel a najednou spolu trávíte tolik času..." Zakroutil hlavou.
"A co je na tom jako špatně? Je to můj bratr, můžeme spolu občas vycházet, ne?" Zamračil jsem se.
"Jasně," mávl rukou a vrátil se ke své lavici.
Bylo mi jasné, že musím brzdit, Naruto a Sakura už si všimli a nikdo další by rozhodně neměl, budu se ve škole k němu muset chovat zase jako obvykle.

Odpoledne jsem už čekal připravený u auta, bratr se nezapomněl vybavovat jako obvykle, copak oni si nepovídali o hodinách?
"Itachi, pohni, chci jet domů," zakřičel jsem schválně nahlas co nejnevrlejším tónem.
Bratr se na mě podíval, jako vždy řekl přátelům něco omluvného a mířil k autu.
"Co tak najednou?" Zeptal se a ještě mě dost výrazně přejížděl pohledem.
Podíval jsem se, jestli na sobě nemám něco divného, že tak civí.
"To nic, jen pohni," prohodil jsem a už nastupoval do auta.
"Ale to rande bude, že?" Zeptal jsem se lstivě hned jak bouchl dveřmi, ještě jsem si ani nestihl zapnout pás. Já si na to ani nijak nepotrpěl, ale Itachi nedokázal nastartovat, pokud jsem nebyl bezpečně připoutaný.
"Jestli o něj tak stojíš?" Vrátil mi to, ale s úsměvem.
Nic jsem na to už neřekl, chtěl jsem si zbytek cesty vychutnat.
"Tak co, psali jste z něčeho?" Zeptal se z ničeho nic.
"Teď se o tom nechci bavit," odbyl jsem ho, protože mi lezl tímhle na nervy.
"Jen se ptám co známky, musím to vědět," konstatoval jako by mi musel hlídat každou špatnou odpověď v testu, vážně mě to vytáčelo a očividně mu to zatím nedošlo.
"Říkám v pohodě! Přestaň se pořád starat jen o školu, nebo si běž na rande s chemickou tabulkou!" Vykřikl jsem rozhořčeně. Opravdu mi tím kazil každou hezkou chvíli a co je moc to je moc, páčí to ze mě už skoro po třetí za den a včera stejně tak. Co mu tak najdou ruplo v bedně?!
Pak mě trklo, jestli to nemá co dělat s Madarou, jestli si mu nestěžoval on. Nebo snad někdo z učitelů?
"Ehm, promiň, někdo ti něco říkal?" Zeptal jsem se už trochu klidněji.
"Ne..." Odvětil Itachi, ale zdálo se mi, že je něco špatně.
"Kam teda mám jet? Můžeš si vybrat," řekl pak, aby mě přivedl na jiné myšlenky.
Chvíli jsem váhal, co na to říct, popravdě ani jsem tak nepřemýšlel nad odpovědí jako nad faktem, že se něco děje a já jsem mimo mísu.
"Domů," šeptl jsem pak a otočil se k oknu.
"Mám dneska celý odpoledne volný, určitě chceš domů?" Zeptal se trochu překvapeně, ale zároveň mu bylo jasné, co odpovím.
"Jo, tohle nemá cenu," řekl jsem.
Víc už se na nic neptal, jeli jsme rovnou domů, beze slova jsem vystoupil z auta a odešel do svého pokoje udělat úkoly. Když má z té mojí školy takovou radost tak prosím, můžu u toho sedět, dokud mi taky nepřeskočí.
Kolem deváté jsem si šel lehnout, ani se neukázal, jak milé. Tohle mu nezapomenu.

Ráno mě probudila melodie telefonu, kterou jsem pomalu začínal nesnášet. Vyhrabal jsem se z peřin a s ještě téměř zalepenýma očima šel ke kuchyni. Překvapilo mě, že už je někdo vzhůru tak brzo, když jsem slyšel rachot z obýváku.
"Itachi?" Zamžoural jsem.
"Itachi tu není, ale snídani máš na stole," ozval se Madarův hlas.
"Není? Kolik je proboha?" Vyjekl jsem.
"Bude asi sedm," odhadoval čas.
"Ehm, aha. Kde je teda Itachi?" Zeptal jsem se podezíravě.
"Neřekl ti vůbec nic?" Podíval se na mě, jako by se chtěl ujistit. Co mi proboha zase neřekl?! Cítil jsem, že na mě brzo přijdou mdloby, jestli mě nepřestane takhle stresovat.
"No, sbalil si večer věci a okolo desáté odjel," vysvětloval Madara, ale můj mozek nechápal.
"Cože? Věci? Kam odjel?" Dožadoval jsem se vysvětlení.
"Neřekl mi kam, jen si přestěhoval věci a minimálně do konce semestru chce zůstat bydlet jinde. Je to tak asi lepší, nebude tě pořád vyrušovat," vysvětlil. Jasně, protože Itachi mě tu rušil ze všech nejvíc. Měl jsem chuť zabít Madaru pohledem. "Aha, chápu," konstatoval jsem hořce a odešel do kuchyně. Takže on se prostě odstěhuje a ani nepovažuje za důležité mi to říct, protože jsem přece jeho bratr, taky jeho milenec, co je mi do toho co dělá?!
Vzteky jsem nakopl kuchyňskou linku. Tohle mi hned vysvětlí.
Hodil jsem do sebe snídani jako bych týden nejedl a spěchal do školy. Únava byla najednou ta tam.

Čekal jsem před školou, až uvidím parkovat to jeho dementní auto. Popravdě to netrvalo dlouho, i když jsem měl podezření, že se ani neukáže, muselo mu přece dojít, že budu chtít vysvětlení.
"Itachi, mohl bys mi laskavě říct, co je to zase za dementní vtip?!" Vyjel jsem, hned jak jsem ho spatřil.
"Žádný vtip a nemám čas ti cokoli vysvětlovat," prošel kolem mě, jako bych byl nějaká otravná veš, se kterou se nebude zahazovat.
"Co je to s těma tvýma náladama?!" Rozkřikl jsem se, až se lidi otáčeli a když nezastavoval, rozběhl jsem se za ním a chytil ho za rukáv.
"Sakra, přestaň mě ignorovat! Proč na mě nemáš najednou vůbec čas?! Můžeš mi říct, kam sis odvezl věci?!" Dožadoval jsem se jakéhokoli vysvětlení, jenže jeho to vůbec nezajímalo.
"Nedělej ve škole scény a vrať se do třídy," řekl chladným odměřeným tónem a mě odstrčil. Nepoznával jsem ho.
"Aha, můžeš si prostě vypadnout kdy chceš a jak chceš, bez vysvětlení a mě pak takhle odbýt? V tom případě jsme skončili!" Vykřikl jsem za ním.
Itachi se z ničeho nic otočil a prudce mě chytil za zápěstí.
"Prostě si chci od tebe na chvíli odpočinout, měl bys udělat totéž, oběma nám to jen prospěje, prostě přestaň myslet pořád jen na mě, jde mi to na nervy," z jeho hlasu jsem poznal, že lže. Nebyl upřímný. Za to dost hnusný, aby mě přestalo bavit z něj páčit co mě za problém. Semkl jsem rty, vyškubl se a odešel. Tohle nemusím poslouchat.

"Sasuke, tak se seber, ono ho to přejde," snažil se mě povzbudit Naruto. Seděli jsme na zídce před školou, Itachi dneska končil dřív, takže tu dávno nebyl, ale já z něj nedokázal dostat ani informaci, kde teď bydlí.
To, že si chce ode mě odpočinout a že mu jdu na nervy mě hlodalo. Co když říkal pravdu? Ve škole se ke všem choval normálně, jen ke mně takhle. Jenže kde sakra je? Opravdu jsem jediný důvod toho, že nezůstal doma?
Z ničeho nic jsem si všiml Sasoriho a Deidary, když jsem zoufale sledoval školní vchod, jestli se tu Itachi náhodou nezdržel, přestože jsem věděl, že auto tu dávno nemá.
Deidara mi pil krev už dlouho, ten kretén ho ode mě tahal tak dlouho, až to skončilo takhle. Co když i teď...?
Z ničeho nic jsem seskočil ze zídky.
"Sasuke? Hej, Sasuke, kam jdeš?!" Volal za mnou blonďák.
Došel jsem až k těm dvěma a stoupl si jim do cesty.
"Ty víš, kde je Itachi," podíval jsme se výhružně na Deidaru.
"Cože? Měl by bejt už doma, ne?" Koukal na mě, jako by ho nezajímalo co plácám.
"U tebe doma, co? Trávíte spolu podezřele moc času, víš," rozkřikl jsem se.
"Chodíme spolu do třídy a máme spolu laboratorní práci," odvětil sarkasticky.
"Jasně, na to nepotřebujete jen tak chodit ven," odsekl jsem.
"Nechodíme ven, kdo z nás by na to měl čas?" Zakroutil blondýn hlavou, zatímco Sasori nás jen pozoroval.
"No, on kvůli tomu nemá čas na mě!" Naštval jsem se.
"Nepřeháníš to trochu? Naposledy jsi musel jít s ním i když jsme dělali úkol!" Odpověděl rozhořčeně.
"To sis snad vynahradil tou soukromou schůzkou tenhle týden, ne?!" Nedal jsem se. Vytáčela mě ta jeho drzost.
"Jakou schůzkou? Neviděl jsem ho, co jsi nás tehdy otravoval v tý restauraci!" Povíval se na mě, jestli mi nepřeskočilo.
"A-ale Itachi říkal...," znejistěl jsem.
"Nevím co ti řekl, ale my nikde nebyli," zakroutil hlavou.
"Takže, nevíš... Kde teď je?" Zeptal jsem se o dost mírnějším tónem hlasu.
"Jak to mám vědět, není doma?!" Odsekl blonďák.
"To tak trochu není no, tak trochu si odstěhoval věci," prohrábl jsem si vlasy. Takže zase špatně, Deidara taky nic neví. Nejspíš neřekl vůbec nikomu nic.
"Nebyl teď nedávno někde s Konan?" Zamyslel se Sasori.
"Pravda, zeptej se jí, včera jí celej den o přestávkách volal jak šílenec," mávl blonďák rukou a šel.
Zůstal jsem stát jako opařený. Včera? To jako včera mezi tím, co mě chtěl vzít na rande? Volal jí? Nebýt tam tolik lidí, přestal bych se ovládat a klidně se svezl na zem. Nechtěl jsem ani trochu věřit tomu, co jsem právě slyšel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 chikkuru chikkuru | Web | 12. dubna 2014 v 16:09 | Reagovat

Teraz budem žiarlivec ako sasuke ale zda sa mi že on stou konan niečo má čo ??? :/ ale nie :D určite nemal kam isť  a tak šiel k nej bývať že je to tak T_T ..........

2 chikkuru chikkuru | Web | 12. dubna 2014 v 16:13 | Reagovat

[1]: plsssssssssssss další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel další diel to je moja naobľubenejšia povietka na tvojom blogu cez túto poviedku som došla k obľube k uchíaicestu :D

3 Aki-chan Aki-chan | Web | 21. dubna 2014 v 21:39 | Reagovat

perfektní dielik..chudáčik Sasuke,ale na druhú stranu chápem Itachiho. Sasuke by si mal uvedomiť,že Itachi to urobil iba pre jeho dobro.

4 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 10:00 | Reagovat

He ran fast, cutting corners where he could. I have to cut corners this week.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama