Nauč mě líbat, nauč mě milovat 16 (ItaSasu)

12. listopadu 2013 v 21:20 | Sasuke |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat
Tak jo dávám sem tedy další díl :3



Polibek v dešti

Sasukeho pohled:
Když jsem se probudil, byl jsem ve svém pokoji. Trochu mě to vyděsilo. Itachi mě sem musel nejspíš odnést...
Další den byl pro mě už vážně jako utrpení.
Můj starší bratr a jeho drahá polovička si vymysleli výlet - rodinný výlet. Tedy oni dva a otravné přihlížející štěně. Můj původní plán byl samosebou zůstat zavřený v pokoji, dokud nevypadnou a pak se pokusit k té staré kraksně dole připojit videohry, abych se maličko odreagoval.
Bohužel, tady se nevedly klíče, nebo mi ho bratr záměrně nedal, aby si sem mohl courat a deptat mě, kdy se mu zachce.
"Sasuke," bez klepání právě vcházel dovnitř můj sourozenec.
"Hm," otráveně jsem zavrčel a měl chuť po něm něco hodit, jenže jsem tu vůbec nic neměl a umíral nudou.
"Ještě nejsi oblečený?"



"Já nikam nejdu, " odsekl jsem a otočil se k němu zády.
"Proč?" Položil mi jednoduchou otázku a patrně čekal nějakou "rozumnější" odpověď.
"Jde Konan," vysvětlil jsem stručně. Neměl jsem chuť se na něj ani podívat.
"Nedivím se no, bojíš se jí poznat, protože už ti určitě došlo, že by sis ji taky oblíbil." S těmi slovy odešel z mého pokoje.
Vařilo se to ve mně. Bojím se ji poznat? Je tak těžké chápat, že ji prostě nesnáším?!
Vystřelil jsem z postele, hodil jsem na sebe první, co sem viděl a schody dolů bral po dvou. Přistál jsem těsně vedle Itachiho, jemně naklonil hlavu na stranu a zklidnil hlas: "Takže kam že se to jde?"
Itachi byl rád, že mě k tomu dokopal, takže narážky si odpustil, jen se lehce usmál.
"Půjdem se projít do města, dokud je hezky, na večer má pršet," oznámil mi. Jen jsem přikývl a spolkl všechny pochybnosti o tom, že sem měl v té posteli raději zůstat.

Chodili od jedné výlohy ke druhé a ta slepice v každé něco obdivovala a neustále se smála. Vůbec to nevypadalo tak, jak jsem si představoval. Nedrželi se za ruce a nepusinkovali, takový pohled by mě okamžitě vytočil, bylo by mi jasné, že to dělají schválně, ale teď mě něco hlodalo ještě daleko víc.
Otráveně jsem sledoval, jak se hihňají a pak mi to došlo. Když se pokusila k němu přitulit, on se odtáhl, přičemž jemně pohnul hlavou směrem ke mně.
"Oni se neobjímají kvůli mně! Dělá to schválně!" Proletělo mi hlavou a samozřejmě jsem hned nabyl potřebného vzteku. V tuhle chvíli by mi určitě řekl, že nevím co chci. Jenže já to věděl přesně. Tu ženskou někde na pustém ostrově kilometry odsud.
Sledoval jsem páry na ulici kolem a přemýšlel, byly to rodinky nebo důchodci, maminky s dětmi, sourozenci hledající zřejmě dárek pro někoho z rodiny a v neposlední řadě přímo před mýma očima páreček držící se za ruce.
Měl sem z ničeho nic dojem, jako bych sem nepatřil, jako by všichni ti usmívající se lidé včetně mého bratra toužili po klidném krásném životě, do kterého já rozhodně nezapadal. Zmocnil se mě dojem, že kdyby věděli, co se mi běžně honí hlavou, určitě by se mi začali obloukem vyhýbat. Svíral se mi hrudník, copak jsem blázen? Nikdo mě tu nezná a určitě neví na co myslím, tak proč se cítím tak nepříjemně? Jako bych tu překážel.
Pohlédl jsem na ty dva, kteří si právě prohlíželi výlohu plnou nádherných šatů.
"...to mi připomíná, jaké jsem v jednom katalogu viděla nedávno nádherné svatební šaty! Byly opravdu neuvěřitelně originální, celý život sem si říkala, že bych chtěla jednou něco zvláštního a tyhle byly nepopsatelně jedinečné," zaznamenal jsem najednou část rozhovoru. Srdce se mi roztlouklo jako splašené.
"Vážně? Tak až se vrátíme, ukážeš mi je." A najednou ho probodl kůl.
Jako bych měl zimnici, rozbolela mě hlava a dostal jsem pocit, že budu zvracet.
"Uklidni se, neřekl, že si ji vezme!" Křičel mi hlas v hlavě a vzápětí byl přerušován druhým: "No tak, nejsem přece naivní a on není dítě, chce si prohlédnout svatební šaty a jak jednou řekne, že se mu líbí, už cestička jasně povede k přípravám na svatbu."
Otočil jsem se a zaběhl do nejbližší postranní uličky, ještě chvíli jí utíkal, než jsem se zastavil a posadil na zem opírajíc se o zeď.
Hlavu jsem si složil do dlaní a pokusil se uklidnit.

Za okamžik sem uslyšel kroky, byly klidné a asi metr ode mě se zastavily. Tak přece si všiml.
Nemusel jsem zvedat hlavu, bylo mi jasné, že mě Itachi uvidí, ale stejně bych se musel vrátit.
Vstal jsem a vyhnul se mu pohledem, pokusil jsem se projít kolem něj, ale natáhl přede mě ruku, pak mi ji obtočil kolem ramene a zad a přitáhl si mě v objetí.
Nevynaložil jsem nejmenší iniciativu, abych se bránil, naopak jsem se klidně vtiskl do jeho hřejivého náručí. Vážně sem se tohohle chtěl vzdát? Jednoduše se dívat jak mě Itachi opouští?
"V pořádku?" Zeptal se za chvíli.
"Jasně," odpověděl jsem krátce a klidně.
"Co se stalo?" Zeptal se po chvilce ticha.
"Nic, jen jsem měl prostě děsnej pocit, že vám budu překážet. I kdybych se s tím vztahem smířil, Konan se chce vdávat, za chvilku budete mít děti a nebudeš mít čas vychovávat svého mladšího bratra a živit ho, než dostuduje." Vzpomněl jsem si na ten večer, kdy jsem ho našel ležet doma. Tehdy jsem se měl možná na tohle připravit, řekl mi to jasně: "S tebou to není totéž."
Byl jsem prostě kluk, navíc puberťák a absolutně mu nerozumím.
"Nemel nesmysly, budu se o tebe starat, dokud to bude potřeba," zašeptal. Hlavou mi prolétlo něco jako silný nesouhlas s jejich vztahem. Budu muset pryč a bez tak se budeme vídat ve škole ještě minimálně několik měsíců než skončí. Trochu sem dokonce věřil, že jestli je něco, co řídí lidské životy, nechalo by ho to naschvál propadnout. Jako by nestačilo, že se kolem něj motají ve škole ti dva.
"Dobrý, stejně bych to nezvládl. Nebudu ti kazit dovolenou a až se vrátíme, sbalím se a zavolám Narutovi," odvětil jsem a ucítil jak při vyslovení jeho jména Itachi prudce stiskl moje tričko a následně si to asi uvědomil a zase ho pustil.
"Neřekl jsem, že dovolím, abys šel zrovna k němu. Rozhodně bys neměl být s klukem svého věku, mohlo by ti to bránit soustředit se na školu a teď to přestaneme řešit." Chytil mě za ruku a vedl zpátky.
Co to do něj vjelo? Co má proti Narutovi? Teda taky sem ho nemusel, ale zase bydlet u Suigetsua, asi by mi hráblo. Napadlo mě, že už je to po druhý, co reaguje, jako by mu Naru něco udělal.
"Um, byl bys radši abych bydlel u Suigetsua?" Zeptal jsem se opatrně.
"Ne, řekl jsem nikdo s kým bys mohl mít něco společnýho, vykašlal by ses na školu," dostalo se mi odpovědi.
Nemohl jsem si pomoct, ale přísahal bych, že předtím říkal něco o klukách v mým věku. Buď sem paranoidní... Nebo... Nebo! Malinko sem se zarazil. Je možný, aby mě chtěl držet dál od kluků proto, že žárlí? Okay, možná mi už úplně přeskočilo, když dokážu takhle uvažovat.

Musel jsem s nimi nakonec do cukrárny. Sladký mi na prázdnej žaludek fakt nedělalo dobře, tak jsem si objednal jen kakao. Itachi si dal palačinky a ona pohár.
Chvíli jsem koukal z okna a ignoroval jejich hovor o umění, které mimochodem ještě minulý měsíc Itachiho dozajista nezajímalo, až jsem si všiml, jak je roztomile špinavý od šlehačky. V očích se mi zablýsklo.
Vstal jsem a oba dva se na mě překvapeně podívali.
"Bráško, ty jsi hrozný," řekl jsem milým hlasem, sklonil se přes stůl a palcem mu šlehačku setřel.
Když jsem se odtahoval, střetl jsem se s jeho očima, byl v nich znát strach, čeho jsem na veřejnosti schopný. Konan jsem ignoroval, jako by tam nebyla a doufal, že ji přinejmenším naštvu.
Prst jsem si olízl a posadil se zpátky.
"Možná jsem si přece jen měl dát taky," prohodil jsem a pak se zadíval zpět z okna, jako by mě víc nezajímali. Jenže ta ženská se z pro mě nepochopitelného důvodu začala hihňat.
Hodil sem po ní pohled, jako co na tom bylo vtipnýho, zatímco Itachi se na ni díval velmi zaraženě.
"Sasuke, jestli tohle děláš i holkám, nedivím se, že ti padají k nohám, máš prostě kouzlo," řekla se smíchem.
Brácha se na ni stále díval tak nějak nepochopeně a já měl chuť to okno vysklít. Možná je čas jí říct, jak to mám vlastně s holkama, když už jsme teda vlastně skoro rodina.
"Bude pršet, půjdeme?" Přerušil jsem ten její pro ostatní jistě roztomilý smích a vstal.
"Jasně, jdeme," přidal se Itachi a byl asi rád, že nemusí moje chování dál rozebírat. Bylo mi jasné, že tenhle boj nemůžu vyhrát a o to větší sem měl vztek, že to ještě protahuje.

Několik minut na to co jsme přišli domů začalo pršet, Konan se uložila na gauč se sluchátky a relaxační hudbou, zatímco já zalezl k sobě. Samozřejmě jsem tu neměl ani trochu soukromí, asi za hodinu přišel bratr.
"Sasuke, půjč mi mobil," okamžitě vytahoval z pod postele můj kufr.
"Kam jsi ho zašantročil?" Neodpovídal jsem mu. Co mu je do mýho mobilu? Kdyby neprovokoval, nemusel sem mu zničit ten jeho.
Začal mi úhledně skládat věci z kufru na postel, aby ho tam našel, zatímco já prostě seděl a shazoval jednu za druhou na zem.
"Sasuke, přestaň!" Sykl, ale já dělal hluchého, koukal naprosto jiným směrem a dál shazoval věci na hromádku.
"Mohl bys přestat?" Zvedl hlavu a upřel na mě vážný pohled.
"Ne, nemohl." Zadíval jsem se do těch jeho temných očí s naprostým klidem.
"Nerozčiluj mě, ještě jsem ti neodpustil, jak jsi to minule přehnal," řekl a sklopil oči zpět do kufru.
"Myslíš, jak jsme spolu spali?" Zeptal jsem se dostatečně nahlas a zřetelně, aby to nemohl přejít, jelikož mě to stále bolelo. Prudce sebou trhl.
"Mlč! Konan tě uslyší." Bylo roztomilé, jak se bál, že se to někdo dozví.
"Těžko, poslouchá stále svou relaxační hudbu," prohodil jsem naprosto klidně.
"To máš štěstí, jelikož tohle ti stejně jen tak neprominu," řekl a dál se mi přehraboval ve věcech, vzteky jsem scházel z postele všechno, co na ní zbývalo a vyskočil.
"Ty?! Vážně si myslíš, že jsi to ty, kdo má co odpouštět?" Vyštěkl jsem na něj, tohle byla poslední kapka, Itachi se na mě trochu zmateně podíval a já mu to hodlal říct hezky od plic.
"Evidentně jsi to chtěl daleko víc než já, protože jsi měl dokonce žaludek na to, mi říct, že mě miluješ, sobče! Navíc, já blbeček jsem byl tak naivní, že jsem ti to uvěřil a vyspal se s tebou, když jsi tvrdil, že si to všechno budeš pamatovat! Vyhrál jsi, už tě nechci, hnusíš se mi! A vůbec, víš ty co, Itachi? Asi teď zním jako ufňukaná, naivní školačka, co naletěla a můžeš se mi klidně vysmát, ale pro mě to bylo poprvý! Máš aspoň ponětí, jak se cítim? Možná jsem mohl mít vždycky každou holku a ta pozornost se mi líbila, ale tohle bych rozhodně ani já žádný neudělal! Zamiloval jsem se do tebe a ty jsi mi prostě jen ublížil. Jestli já jsem teda jen rozmazlenej hajzlík," moc dobře jsem si pamatoval jeho slova, "tak co jsi ty za člověka? Sice sem chodil ven, opíjel se a prováděl průšvihy a nebudu to házet na zoufalství, ale ať si o mě myslíš cokoli, nikdy sem s nikym nespal! Já bych tak daleko jen tak s někým prostě nezašel! Mysli si, že to pro mě nebylo důležitý, ale já ti prostě věřil!" Přestal jsem křičet a sledoval jeho výraz, líbil se mi.
Opravdu jsem se vyžíval v pohledu na jeho šokovaný obličej, když jsem mu to všechno pěkně řekl. Získal jsem tímhle zpět část hrdosti, pomohlo mi to a nechtěl jsem si ten pocit zkazit tím, že tu budu dalších pět minut zírat a dám mu možnost odpovědět. Prostě jsem vyběhl z pokoje a mířil dolů.
"Sasuke!" Slyšel jsem za sebou jeho hlas. Věděl jsem, že venku prší, ale hledat bundu prostě nebyl čas. Proletěl jsem kolem Konan a vystřelil ze dveří.

Itachiho pohled:
"Sasuke!" Seběhl jsem schody a slyšel jen prásknutí dveří.
"Co se stalo?" Ptala se zmateně Konan.
Těžko bych jí vysvětloval co přesně se právě stalo, sám jsem v tom měl ještě zmatek.
"Řekl jsem něco, co jsem neměl a Sasuke se naštval," vysvětlil jsem, zatímco jsem hledal bundu.
Neustále jsem si opakoval v hlavě předchozí situaci. Co tím sledoval? Vážně jsem mu tohle řekl? Kdybych neměl v hlavě takové mezery, měl bych jasno. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že to já udělal tentokrát chybu a měl bych ho hodně rychle najít a přivést zpátky.
"Co vyvádíš?" Zeptala se Konan, když viděla, že si oblékám bundu.
"Musím pro něj," vysvětlil jsem okamžitě.
"Když za ním budeš pořád běhat, když se urazí, nikdy se to nezmění, jste jako malý kluci. Jestli chceš, aby náš vztah začal brát vážně, prostě ho nech se vycukat. Proto jsi ho sem s námi vzal, ne? Protože jinak jsme si, myslím, mohli užít klidnou dovolenou bez jeho potřeb strhávat na sebe pozornost," řekla vyčítavě. Věděl jsem, že s ním měla svatou trpělivost, ale pořád je můj bratr.
"Nechápeš to, jasně že chci, aby to respektoval, ale nemůžu ho nechat v tomhle počasí lítat venku, vůbec se o sebe nestará," odpověděl jsem a zamířil ke dveřím, jenže Konan se mi postavila do cesty.
"On se vrátí!" Ujišťovala mě, ale rozhodně to nezabíralo.
"Utekl v košili a prší!" Namítal jsem.
"Není mu pět! Nemusíš ho hlídat," řekla trochu zoufalým tónem.
"Byl zvyklý být celý život jen se mnou, vždycky jsem se o něj staral, je moje rodina, jediná která mi zbyla, nemůžu ho jen tak odkopnout!" Zvýšil jsem hlas, aby konečně pochopila, co pro mě Sasuke znamená a že žít se mnou znamená zároveň i vychovávat jeho. Na to se musela připravit. "Promiň, nemůžu dovolit, aby si uhnal zápal plic."
"Koho vlastně miluješ, mě nebo jeho?!" Krve by se ve mně nedořezal. Copak to tak znělo? Já že Sasukeho...
Chytila mě ve dveřích za rukáv.
"Itachi, jestli teď odejdeš těma dveřma, je konec! Nauč se stát si za tím, co chceš," podívala se na mě přísně, jako by žádala, ať se rozmyslím, jestli chci o náš vztah bojovat. Já měl samozřejmě jasno. Bez jediného slova jsem jednoduše vyběhl ven a neobtěžoval se ani zavřít.
Běžel jsem po bahnité cestě a rozhlížel se, kam asi tak mohl jít. Vůbec to tu nezná.

Sasukeho pohled:
Zastavil jsem až za několik minut, utíkal jsem pořád rovně a zarazil se, až když už jsem byl naprosto promáčený, z havraních vlasů mi po tvářích stékaly kapky vody a skrývaly zbloudilé slzičky.
"Nenávidí mě," zašeptal jsem do deště a několika kroky došel k lavičce, kvůli které jsem se tu zastavil.
Měl jsem dojem, že nohy už mě ani neunesou, celé tělo se mi třáslo snad víc zoufalstvím než zimou. To, jak se předtím na mě díval, byl pohled který jasně říkal, jak moc mnou opovrhuje, jak neuvěřitelně jsem v jeho očích klesl.
Stala se ze mě přítěž, co mu komplikuje život. Co záleží na tom, co mi řekl, přece jsem mu neměl dávat ty prášky. Pro něj jsem ubohá troska, která spadla až na samé dno oceánu v zoufalé snaze získat ho pro sebe a bude mě za to už vždycky nenávidět.
Lehl jsem si na lavičku a cítil, jak se mi loužičky vody rozlévají po zádech. Sledoval jsem kapky padající mi přímo do obličeje, než jsem zavřel oči. Byla mi zima, taková neuvěřitelná zima a stejně to nemohlo přebít ty pocity uvnitř.
I kdybych sebevíc chtěl, to všechno se nedá smazat. I kdybych se teď pokusil vrátit k normálnímu životu, tohle všechno se nedá tak lehce zapomenout. Zlomil mi srdce.
Ničeho sem si nevšiml, až sem ucítil dotek na obličeji. Prudce sem otevřel oči a vyskočil do sedu.
"I-ita-," nebyl jsem schopný něco říct, tajil se mi dech. Našel mě neuvěřitelně rychle.
Podíval jsem se na něj, jak je promočený, bylo mi to najednou všechno tak líto, to, že sem mu ubližoval, aniž by mě zajímalo, jak to cítí on.
"Promiň," zašeptal jsem a přivřel lítostivě oči, už zase se do nich tak nepříjemně draly nezastavitelné proudy slz.
"Za co? Že mě miluješ, nebo že jsi utekl?"
"Za všechno od chvíle kdy jsem se narodil, vím, že mě nemůžeš milovat a že co dělám, je špatný. Mrzí mě to a i když to těžko budu napravovat, vážně toho lituju. Půjdu pryč, nebo k doktorovi, je mi to jedno," oznámil jsem mu rezignovaně, jestli je aspoň malá šance, že s ním můžu zůstat, budu se snažit.
"Pozdě." Uslyšel jsem a než jsem to stihl vstřebat, jeho ruce se zapřely o lavičku a rty se vášnivě přitiskly na moje. Byly tak teplé, měkké a příjemné. Nějak jsem si to moc neuvědomoval, takže jsem jen seděl a nechal ho. Byl jsem trochu mimo sebe a až za okamžik jsem se odtáhl.
"Co to děláme?" Zakroutil jsem nesouhlasně a zmateně hlavou, protože mi to připadalo jako týrání.
"Líbáme se, myslím, ale jestli budeme pokračovat tady, nastydneš," odpověděl mi s klidným úsměvem.
Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale neudržel jsem se. Jednoduše jsem se ho chytil kolem krku a vnikl mu jazykem do úst.
Krátce jsem si s ním hrál a užíval si Itachiho pevné objetí, než jsem se znovu odtáhl.
"Co to znamená?" Zeptal jsem se zmateně.
"Že jsi vyhrál a teď jdeme domů, nebo prostydneš a zase tě čekají horečky," usmál se, sundal si bundu, přehodil ji přes mě a pak mě úplně klidně zvedl do náručí.
"Pust mě, umím chodit! Budu vypadat jako malá ufňukaná holka," bránil jsem se, ale zbytečně.
"To je mi jedno," odpověděl, jako by o nic nešlo.
"Co tvůj vztah s Konan?" Pořád jsem nechápal, co to do něj tak najednou vjelo.
"Myslím, že to pochopila," koukal do dálky před sebou, "uvědomil jsem si, že nikdy nemůžu patřit nikomu víc než tobě."
Tohle vysvětlení mi teda vůbec nestačilo, ale zatím jsem to nechal být.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 16. listopadu 2013 v 7:54 | Reagovat

Éh bombá :D

2 XD XD | 16. listopadu 2013 v 8:16 | Reagovat

Super! Všechny díly jsou moc poveden těším se na další♥♥♥♥

3 Aki-chan Aki-chan | Web | 23. listopadu 2013 v 11:00 | Reagovat

No konečne to Itachimu došlo..úžasní dokonalí dielik.

4 Dráče Dráče | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 17:12 | Reagovat

Bravo Itachi <3 Oni dva prostě patří k sobě...

5 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 15:56 | Reagovat

I was about to leave when you called.

He works very hard at several places to bring home the bacon.

6 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 12:46 | Reagovat

This work is not good, do it over.

7 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Neděle v 10:13 | Reagovat

Little by little, he got used to Tokyo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama