Když zavřeš oči (ItaSasu) 1

18. listopadu 2013 v 8:09 | Sasuke |  Když zavřeš oči
Tak jo, jelikož NMLNMM *má inteligentní skratku pro povídku* se blíží fináli a taky od ní teď potřebuju menší pauzu, napadlo mě začít hezky psát tohle, zrovna teď mě napadal takový pěkný začátek, takže to chtělo napsat, než mě opustí nálada a rovnou sem i zveřejním první díl.
Je to samozřejmě další ItaSasu povídka *protože Uchihacest* a nějak prostě když někdy poslouchám kecy svých kamarádů jako "jedu na prázdniny k babičce, je to tam odporný, nemaj tam nikde signál a před barákem nám běhá koza" tak si prostě ten šok Pražskejch dětiček po dojezdu na venkov představuju.
Zároveň shodou okolností mi při úklidu padla do rukou moje kdysi velmi oblíbená knížka o dvojčatech, co vyrůstají každý s jedním z rodičů a setkají se po letech náhodou na táboře. Prostě mi to nedalo a nějak z toho všeho vznikla myšlenka tohohle příběhu...
Varuju předem, některým může připadat, že budu Sasukeho neuvěřitelně mučit... xDDD


01 - Můj a tvůj svět



Sasuke vystoupil z taxíku a mířil po špinavé ulici směrem k jejich domu. Na očích měl tmavé sluneční brýle, na krku stříbrný řetěz a byl oblečený do černé kožené budy s přiléhavými džíny. Jeho jedinou momentální starostí bylo, jestli už má jeho maminka hotové jídlo. Jako obvykle měl v plánu uložit se k televizi, najíst se a zbytek dne strávit s hraním na notebooku.
Když mu bylo šest, jeho rodiče se rozvedli a on zůstal žít jen s matkou, Mikoto ho taky patřičně rozmazlovala, od narození byl její zlatíčko a ještě se chudáček musel přenést přez jejich rozchod, takže mu to vynahrazovala jak mohla. Sasuke měl ty nejdražší věci, značkové oblečení, drahé herní konzole, notebook a nejnovější typ telefonu.
Když si řekl o lístky na koncert, dostal je i pro svoje kamarády a fanynky, nebylo divu, že se stal tak populárním. Jeho maminka by udělala vše, aby mu mohla vynahradit o co "přišel". Co víc, Sasukeho to všechno vlastně ani nemrzelo, vůbec mu otec nechyběl, nikdy pro něj nebyl dost dobrý a rozhodně si z jeho odchodu nic nedělal, jenom se občas zatvářil stylem uprápeného šťěňátka, aby dostal co chce.
Přece jen, proč by si měl dělat starost, jeho otec sám odešel a víc se o něj nestaral, viděl ho za tu dobu snad dvakrát, když za ním přijel, proč by mu měl někdo takový chybět?
Klíče zachrastili v zámku a mladík vešel.
"Jsem doma," ozvalo se a černovlásek napochodoval do kuchyně, kde jeho matka seděla u stolu a usmívala se. Jídlo nebylo jako obvykle na stole, ale ještě schované v hrncích na již chladnoucí plotně.

Dlouhovlasý mladík stál uprostřed pole hrabal na hromadu seno. Kapky potu na jeho hrudníku se leskly na slunci, zezadu k němu přišel rudovlásek. Přejel po hřbetu jeho ruky a vyprostil z ní hrábě.
"Fugaku s tebou chce mluvit, já to dodělám," oznámil mu s tajuplným zajiskřením očí.
Mladík poslechl, sebral tričko ze země a přetáhl ho přes sebe. Pak klidným krokem zamířil směrem k blízké budově. Byla starší a padala z ní místy omítka, kdysi tu žila celá Fugakova rodina, všude kolem byla pole, stráně, ohrady pro zvířata a chlívky. Celé to tu bylo neuvěřitelně rozlehlé.
Vysoký pohledný mladík nakráčel do místnosti, kde u dřevěného stolu již čekal jmenovaný.
"Musíme si promluvit," řekl rozvážným tónem.
"Slyšel jsem," na mladíkovi bylo znát, že není nijak nadšený.
"Chci ti na několik týdnů svěřit statek a okolí," vysvětlil a bylo znát že ho tím nijak nepotěšil.
Byl zvyklý starat se tu o to pár dní, ale týdny?
Starší mu pokynul, ať se posadí naproti, ale on zůstal stát jako přikovaný. Rozhodně neměl dobrý pocit. Něco se mu hodně nezdálo.
"Proč? Stalo se něco?" Zeptal se vážně, ale znovu se dočkal jen přímého vyzvání, aby se posadil. Nedobrovolně tedy přešel k židli.

"Sasuke, sedni si, chtěla bych si o něčem popovídat," usmála se přívětivě jeho maminka.
Černovlásek si mlčky sedl naproti ní.
"Doufám, že ti to udělá radost, jelikož ti prázdniny začínají o týden dřív a ta hlavní zpráva, po tolika letech konečně zase uvidíš bratra - Itachiho," v Uchihovi by se v tu chvíli krve nedořezal, ještě že nejedl, udusil by se jídlem.
"C-cože?" Zeptal se značně zmateně. Jeho neviděl už deset let, nejspíš by ho ani nepoznal. Trochu se mu zatemnilo před očima. Odjakživa stál ve stínu bratra, právě on byl důvodem, proč si ho otec nevážil. Když odešel, nejdřív mu chyběl, ale když se dlouho neozval, předpokládal, že mu za to nestojí a nakonec byl rád, že se toho prokletí zbavil.
Né, že by ho to úplně uspokojilo, ale jediný člověk v jeho životě, který nabourával jeho vyjímečnost byl pryč. Nebyl si jistý, jestli má chuť ho teď znovu vidět. Otec se ukázal jednou za pár let a ani tak se v jeho přítomnosti necítil dobře, s bratrem to jistě nebude jiné.
"A to jako proč?" Vyhrkl.

"Jde o to, že budu nějakou dobu pryč a chci abys tu na všechno dohlédl," podíval se Fugaku vážně na černovláska.
"Nevím, jestli to zvládnu několik týdnů," podotkl téměř lhostejně, rozhodně o nějaké řízení nestál a naznačil to otci už mnohokrát.
Rukou si stáhl z vlasů gumičku a pohodil jimi, aby je mohl za okamžik znovu sepnout.
"Proč vlastně tak najednou?" Zeptal se nechápavě.
"Mluvil jsem s tvou maminkou, oba jsme se shodli, že rozhodnutí se rozejít bylo tehdy unáhlené, chybí mi a já jí a taky tobě a Sasukemu bysme to snad chtěli vynahradit," krátce se odmlčel, nemohl si nevšimnout, jak sebou Itachi trhl při vyslovení jména svého bratra.
"Chceme na nějakou dobu společně odjet a všechno probrat a taky bysme chtěli, abyste si ty a Sasuke na sebe znovu zvykli, pokud to bude možné, chtěli bysme zase brzo začít žít jako rodina," oznámil Fugaku svému synovi.

"Cože? Jaká rodina! S mámou mi bylo dobře!" Křičel v duchu Sasuke a vyskočil od stolu.
"Tati ty si se zbláznil! Proč byste se najednou zase dávali dohromady?" Vyvalil oči Itachi a nesouhlasně kroutil hlavou.
"Jasně že mi táta chybí," uhnul Sasuke pohledem k zemi.
"Sice jsem dlouho neviděl mámu, ale jak budeme teď najednou žít?" Zakroutil hlavou starší z bratrů.
"Mami to nejde! Itachi mě nemá rád!" Protestoval mladší a rozhodně gestikuloval kolem sebe rukama.
"Sasuke, souhlasil?" zajímal se dlouhovlasý s vážným výrazem.
"Uklidni se a sedni si, tak hrozné to určitě nebude," pokoušela se Mikoto přesvědčit svého mladšího syna.
"Teprve dnes mu to řekne, ale jsem přesvědčený, že to bude v pořádku," ujišťoval Itachiho Fugaku.
"Když myslíš, nemám z toho dobrý pocit," odvětil a vyšel ven. Potřeboval si trochu pročistit hlavu. Copak to jde, aby jejich rodiče takhle najednou měnil celé jejich životy, kdykoli si zamanou? Co jim zaručí, že se zase nepohádají? Neviděl Sasukeho už deset let, neví o něm vůbec nic a najednou mají zase žít spolu, jako by nic?
"Mami já s tím nesouhlasím! Jak si to představuješ, že na několik týdnů odjedeš a já zůstanu s Itachim? Vždyť ho vlastně vůbec neznám! To mě sem jako jen tak přijede hlídat? Nechci ho tu!" Rozčiloval se druhý z chlapců, myšlenka na slavnostní návrat jeho dokonalého bratra se mu vůbec nezamlouvala.
"Klid Sasu, jste bratři, určitě máte plno společného a budete si zase rozumět jako dřív. Navíc neboj, Itachi sem nepojede, to tebe odvezeme ne těch pár týdnů k němu," řekla přívětivým tónem, ale na Sasukeho to nezabíralo.
"Děláš si legraci? Jak můžeš! Chceš mi zničit prázdniny?! Tak fajn jak chceš, když je to teda nutné, přežiju to!" Pokusil se v matce vyvolat pocit viny, jak měl ve zvyku, aby dostal co chce a zmizel za dveřmi svého pokoje.
To mu chtějí najednou otočit celý život naruby? Jestli se vážně zase dají dohromady, bude to možná znamenat přestěhovat se. To má prostě opustit všechno na co je zvyklý a jásat nad tím?

Večer zatím co Sasuke naštvaně balil, Mikoto vytáhla z peněženky číslo pevné linky, které dostala a vytočila telefonní číslo.
Na druhém konci se chvíli ozývalo zvonění a ona netrpělivě poklepávala prsty na zeď.
"Jdi to zvednout, to je pro tebe," nařídil Fugaku synovi. Ten nepříjemně tušil o co půjde, ale poslušně zvedl sluchátko.
"Ano?" Řekl s nepřeslechnutelným povzdechem.
"Itachi?" Ozvalo se po chvíli ticha.
"Jo...," odvětil potichu. Věděl, že je to hlas jeho mámy, celou tu dobu si sní psal jen dopisy, ale její hlas by vždycky poznal. Byl to zvláštní pocit slyšet ho po té době.
"Zítra přijedeme," oznámila a čekala na jeho reakci, přeci jen ho už neviděla hodně dlouho.
"Jo, slyšel jsem. Takže opravdu. Připravím Sasukemu pokoj," řekl naprosto klidným tónem i když v jeho hlase byla znát i špetka nervozity.
"O tom jsem s tebou chtěla mluvit. Zdá se, že je z toho maličko rozhozený, tak na něj prosím buď mírný a neber si moc věci co řekne, umí být někdy nepříjemný," vysvětlila omluvným tónem.
"Hm, jasně," maličko se sám pro sebe pousmál, zdá se, že jeho bratr se příliš nezměnil od doby, kdy odešel.

Ráno Sasuke vzal tašku s notebookem do jedné ruku a v druhé vláčel kufr sotva zavřený, ze kterého trčela hromada
nejrůznějšího oblečení a věcí které kluk jako on prostě potřebuje, počínaje přípravky na vlasy konče mp3.
"Máš všechno zlatíčko? Nezapomněl si kartáček a pyžamo?" Starala se Mikoto.
"Ne." Zavrčel chlapec.
"Ten notebook sebou netahej, Itachi říkal, že je to zbytečné, stejně na něj nebudeš mít čas." Podotkla Mikoto.
"Itachi? To už s ním mluvila?" Pomyslel si naštvaně.
"Nebudu mít čas? To si dělá srandu? Jako myslí, že s ním budu běhat po koncertech, nebo co?" Zavrčel chlapec a odložil ho na gauč.
Za sebou Sasuke táhl naštvaně ven z domu už jen kufr. Na sobě tradičně černou koženou bundu a tmavé brýle. Hodil zavazadlo do kufru a posadil se vedle matky na přední sedačku.
"Neboj Sasuke, určitě se ti tam bude líbit, dlouho si brášku neviděl, tak vás necháme osamotě, abyste si mohli všechno říct," pokusila se mu zvednout náladu, ale mladík se jen otočil k oknu s úmyslem po zbytek cesty nepromluvit.

Fugaku následován svým synem se právě vracel domů z tržnice, když procházel kolem stánku s koláči, zabrzdil.
"Co myslíš? Mohli bysme Sasukemu koupit nějaký domácky dělaný, ne?" Navrhl.
"Ale tati, Sasuke přece nemá rád sladký." Zakroutil mladík hlavou.
"Jak to můžeš vědět," namítl, aby ho nepoučoval.
"Nikdy ho neměl rád, myslíš, že se tolik změnil?" Zamyslel se Itachi, jelikož jistý si nebyl.
"Hah fajn, koupíš mu co bude chtít až přijede, všechno co budete potřebovat sme sna sehnali," řekl nakonec.
"Tak si pospěš, spěcháme domů," pobídl pak Itachiho. Tak se netvářil zrovna nadšeně, ml navzdory svému obvyklému klidu žaludek až v krku. O mámu se nebál, kdyby šlo jen o ni těšil by se, ale nedokázal si představit Sasukeho reakci, podle telefonátu to neznělo, že se sem zrovna dvakrát těší.
Přece jen věděl, že mu nechybí, z toho co máma psala věděl, že na něj nevzpomíná zrovna v nejlepším, přestože jako děti si vždycky rozuměli. Ton mu dělalo starost.

Naproti tomu Sasuke byl naprosto v pohodě, připravený hned jak tam dojedou, poslat všechny do háje, zalézt do nejbližšího pokoje a neopustit ho dokud se pro něj máma nevrátí. Až když mu Mikoto oznámila, že ze patnáct minut tam budou, sevřelo se mu na hrudi.
Co když je Itachi jako táta? On ho určitě nenechá, aby s ním zametal, jako maminka, na kterou stačilo se ošklivě zatvářit a dala mu cokoli.
Tak trochu plánoval, že by odtud snad mohl nenápadně utéct, prostě zavolá taxíka a pojede domů. Přece toho o prázdninách hodlal tolik stihnout, na konci chtěl jet s Narutem, Sakurou a Saiem na týden do jednoho hotelu a strávit tam několik hezkých dní u bazénu, nemluvě o plánech na diskotéku v nově otevřeném klubu a 3D kino se Suigetsuem. Hodlal toho tolik stihnout a najednou ho prostě odvezou někam na druhý konec světa?

Mikoto zastavila na kraji silnice poblíž statku, kolem kterého právě projížděli.
"Jsme tady zlato," usmála se. Sasuke na ní chvíli koukal, jako by spadla z višně a pak nahodil ironický pohled, který přes brýle nemohla vidět.
"Jo ten byl dobrej mami a teď dělej a jeď, chci už to mít za sebou," zavrčel.
"Já si nedělám legraci. Tady tatínek bydlí," zasmála se a její syn dostal dojem, že potřebuje inhalátor.
"Tady? TADY?!" Vykřikl, že to snad muselo být slyšet až zpět do města.
Vystoupil, třikrát obešel auto dokola a zmateně se rozhlížel. Všude kolem popraskané staré silnice byly louky a pole s obilím, cítil jak mu po obličeji stéká kapička potu, nikdy se nezajímal o to, kam že se to jeho otec s bratrem odstěhovali a teď pochopil, že obnovil statek jeho rodičů.
Mikoto odemkla kufr auta, aby si Sasuke vytáhl svoje zavazadlo a pak se ladným krokem vydala po cestě vedoucí ke statku.
Přímo z ní vyzařovalo nadšení, které však naprosto polykala negativní aura jejího syna, plazícího se znechuceně za ní. Po jedné straně cesty ohrada plná stračen, na druhé louka s čerstvě posekanou trávou.
"Mami vážně mě chceš nechat tady?" S odporem si cestou prohlížel skot. Za okamžik už procházeli kolem chlívku s prasaty, Sasukemu se z toho všeho chtělo zvracet.
"Kam mě to proboha dotáhla? Proč mi tohle dělají?" Teď litoval, že nejel Itachi hlídat jeho do města.
"Mám návrh, co kdybych jel s tebou a tátou? Docela mi chybí, o dost víc než Itachi, chtěl bych s vámi moc na dovolenou." Podíval se prosebně, ale ani jeho máma nebyla tak hloupá. Na okamžik se zastavila, usmála svým typickým maminkovským výrazem a rukou mu přejela po tváři.
"To bude dobrý, budeš si s Itachim rozumět, uvidíš," řekla a dál mířila po cestě, zatím co chlapec chtěl zabořit hlavu do země jako pštros a protestovat.

Trvalo skoro deset minut, než tam vůbec došli. Míjeli hromadu různých ohrad, stájí a teď dorazili až ke stavení s popraskanými zdmi a studnou.
"Oni maj chlívek i pro slony?" Zavrčel Sasuke, jelikož nechápal, na co je tu to všecko je. Na venkově nikdy nebyl.
"To je dům zlato, neboj, zevnitř je hezčí," ujistila ho maminka, ale on šel pomalu do mdlob. To všechno ho přešlo, když ještě než došli ke dveřím se začaly otevírat a z nich vyšel Fugaku.
Sasuke ztuhl a byl rád, že má brýle.
Jeho otec pochopitelně nejprve objal a políbil Mikoto. Bylo to pro něj zvláštní vidět je takhle, chtěl se zeptat, jak se o vlastně stalo, tvářili se, jako by to takhle bylo vždycky a on si nemohl zvyknout.
"Sasuke," promluvil konečně k mladšímu synovi, po té co si ho přeměřil pohledem, "tři roky a já bych tě nepoznal." Oznámil mu. Kdyby nestál před téměř cizím člověkem, už by nejspíš s něčím praštil o zem. Takhle to říkat, jako by o nic nešlo.
"Tři roky, dva měsíce a osm dní," odpověděl namísto ničení věcí. Ty dny si sice vymyslel, ale věděl, že otec to stejně nepozná.
"Moment," omluvil se muž, poodešel pár kroků k plotu, za kterým stály kurníky.
"Sasori! Deidaro!" Zařval jako na lesy, až se Sasuke otřásl. Měl přirozenou autoritu a na to on nebyl z domova zvyklý.
Přímo z kurníků vykoukly dvě hlavy. Blondýn s pomněnkovýma očima a rudovlásek.
"Kde je Itachi? Říkal jsem mu, ať už nikam nechodí," ozval se přísně Fugaku.
"Myslím, že říkal něco o tom, že chce ještě pohrabat zadní louku, protože to včera nedodělal," informoval blonďák.
"No to snad nemyslí vážně, přece ví, že čekáme návštěvu!" Fugaku vypadal namíchnutě, takové jednání od svého staršího syna rozhodně nečekal. To musel přece udělat schválně.
"Sasuke, Itachi je vzadu, pořád tou uličkou za dům a rovně, chceš za ním zatím jít?" Zeptal se.
Černovlásek jen zakroutil hlavou. Né, že by ho nechtěl vůbec vidět, ale co by mu asi tak řekl, kdyby za ním šel sám? Bylo by to trapné.
"Rozumím," přikývl otec chápavě a pokynul své rodině směrem dovnitř.
Sasori chlapce po vyslovení jeho jména mlčky pozoroval. Byli asi stejně staří a v době, kdy se Itachi přistěhoval o něm často mluvil. Měl vždycky takové ty ochranitelské sklony právě kvůli němu a proto ho Sasori začal sám vidět částečně jako bratra. Časem Itachi o Sasukem mluvit přestal a zdálo se, že na něj už nechce myslet, ale podle vyprávění si ho představoval jinak.
V Itachiho příbězích byl roztomilé malé trdlo, které potřebovalo někoho, kdo ho povede, ten kdo před ním právě stál, působil ale spíš jako namyšlený, bohatý fracek, bez špetky slušnosti. Byl mu prostě od pohledu nesympatický.
"Tak pro něj někdo dojděte!" Křikl Fugaku, než zmizel uvnitř.
Deidara se chystal přeskočit plot, ale Sasori ho odstrčil a sám vyběhl.
"Na to zapomeň, pro Ita-chan půjdu já," vyplázl jazyk a zmizel.
Mikoto se s manželem o něčem bavila uprostřed chodby a Sasuke stál vedle nich. Fugaku s ním zatím vůbec nemluvil, na nic se trapně neptal a tak to bylo dobře, ale jestli je jeho bratr trochu jako dřív, on bude chtít určitě najít nějaké vhodné téma k hovoru a to co nejdřív. Z nějakého důvodu měl čím dál větší chuť se vypařit a už se tu nikdy neukázat, dokud může. Možná měl víc prostestovat, když mu to máma řekla.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 19. listopadu 2013 v 14:24 | Reagovat

Dokonalý dielik ..veľmi sa teším na pokračovanie.

2 Mio-san ^^ Mio-san ^^ | Web | 22. listopadu 2013 v 15:26 | Reagovat

Dobré :D Určitě si přečtu i ty další :D

3 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 28. května 2017 v 22:09 | Reagovat

I have seen this kind of design for the first time.This is unique indeed. It gives you the perfectly punk look. I’ll definitely give these a try.

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 17. července 2017 v 2:24 | Reagovat

Little by little, he got used to Tokyo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama