Tým 11 - V. Vědomí, že už to začalo 2/2

23. října 2013 v 13:47 | SasuKe |  Tým 11
Prý dělám z Naruta moc velkého pitomečka někdy, ale .... když on byl ._.

"Nebudu se ptát někoho jako si ty." odsekl jsem drze a možná bych to i celkem schytal, kdyby nám kolem hlav neprosvištěl kunai mířící na na Naruta.
To pako si asi zase otevřelo pusu kdy nemělo, škoda, že tentokrát jsem o to představení přišel.
Vysvětlení našeho úkolu bylo jednoduché, budeme bojovat o dva druhy svitků - země a nebes, v lese musíme strávit pět dní, nemůžeme test jen tak přerušit. Postoupit mohla maximálně polovina z nás.
Když zkoušející zamávala před námi papíry, málem jsem šel do mdlob.
"Bude se tu umírat, musíte mi tohle podepsat." řekla.


Nechápal jsem, co je tohle za děsivé místo, pořád slibují boje na život a na smrt a přitom mě už po druhé za den nutí vzít do ruky tužku!
"Jestli dnes uvidím ještě jediný podobný papír..." procedil jsem mezi zuby, Sora a Hanako se na mě podívaly jako bych znevažoval situaci, přitom vůbec netušily, čím procházím.
"Kdo ho ponese?" zeptal jsem se, když jsme dostali svitek, samozřejmě s úmyslem přivlastnit si tu zodpovědnost.
"Já!" vyškubla mi ho následně Sora.
"Ty? Seš holka, je jasný, že bych ho měl nést já! Hodím se pro ten úkol mnohem víc!" protestoval jsem, protože mě její jednání ponižovalo, absolutně jsem nechápal že takový Sasuke nebo Shikamaru udrží holku ve svém týmu na uzdě, já tu schopnost nad Sorou nejspíš nezískal.
"To je zas nějaká tvá diskriminace lidí, co nejsou z velkýho klanu?!" vykřikla na mě rozzuřeně. Z nějakého důvodu, který jsem jí údajně poskytl, na mě byla dnes protivnější než obvykle.
"Chm." urazil jsem se.
"Tak pojď sakra! Už to začalo!" pobízela mě Sora, protože hned jak jsme vešli, jsem se zarazil a prohlížel si to místo.
[center]***[center/]
Vcházeli jsme do lesa. Hanako se držela u mě, stromy tu byly nadměrně vysoké, bůh ví, co tu tak ještě žije za havěť.
"Takže jaký je tvůj mistrovský plán?" zeptal se mě po chvíli chůze, nejspíš stále uražený Yasuo.
"Dostat co nejdřív druhý svitek." odpověděla jsem.
"Co Naruto? Nezaútočíme na ně?" zkoušel nenápadně odvést pozornost od svého cíle, ale já nejsem hloupá.
"Řekla jsem, že se s nimi bezdůvodně prát nebudem! Máme teď jiné starosti, než plýtvat chakru." zamračila jsem se a doufala, že to dostatečně pochopil.
"Jsou nejslabší! Porazíme je!" oponoval mi stále. Byla pravda, že bysme je porazit mohli, ale že jsou nejslabší bych s jistotou ještě netvrdila.
Podle všeho, se jim na rozdíl od nás podařilo dostat nějakým způsobem ty rolničky, což byla věc, která mě stále hlodala.
Proč jsme to mi nezvládli, když oni ano? Podle všeho jsou to urvaná paka, neumím si vysvětlit, jak je získali, ale kdyby se jim to nepovedlo, nejspíš by je Zakuklenec vůbec netrénoval.
"Hej Soro posloucháš mě?" vyrušil mě ten otrapa.
"Dobře, Naruto je nejspíš uřvanej budižkničemu, né že bys ty byl lepší, apetit máte stejnej, ale když dneska bojovali s tím klukem v kombinéze, viděl si Sasukeho oči? Víš co to znamená?" podíval jsem se na Yasua.
"Nemluvě o tom, že nemáme ponětí, co umí ta holka, musí bejt nějakej důvod, proč jsou si sebou ty tři na první pohled neschopný děcka tak jistý." přemýšlela jsem nahlas.
"Hele je to holka, co by asi tak mohla um..." zarazil se pro jistotu včas, já už si po dnešku totiž vážně nebyla jistá, jestli mě nikdo z nich jako holku nevidí, nebo si prostě neumějí dávat pozor na jazyk, když mluví o mých schopnostech.
"..a jestli si děláš starosti o Sasukeho já se o něj rád postarám." všimla jsem si jak se mu při tom zalesklo v očích.
"A dost!" zastavila jsem prudce a nemít pořád namysli, že bysme na sebe neměli poutat pozornost, zvýšila jsem hlas ještě mnohem víc.
"Aby bylo jasno, pořád nechápu, proč si tím pitomcem tak posedlý, ale rvát se teda z legrace nebudeš! Vyřiď si to s ním jindy a jinde!" dala jsem najevo, že to myslím naprosto vážně.
"Jde o mojí čest!" rozkřikl se ten blbec na celé kolo. Já už ten den prostě nemohla. Přísahal bych, že ještě ve chvíli, kdy jsem tu ruku zvedala, jsem se chystala mu s ní zacpat pusu, ale nějak nevím kdy se prostě moje natažená dlaň stočila do tvaru pěsti a dotek taky značně nabral na intenzitě.
Nějakým záhadným způsobem prostě dostal pěstí, ale patřilo mu to.
Když se znovu narovnal, hodil na mě děsně ublížený až nenávistný pohled.
"Vzpamatuj se!" dodala jsem mi to omluvy, aby pochopil, že to nebyla moje chyba.
Hanako na náš po celou tu dobu jen vyděšeně koukala. Nikdy jsem se před ní nechtěla hádat natož prát a už vůbec ne s Yasuem, ale on od doby co jsme tady byl nejmíň desetkrát nesnesitelnější než dřív! Měnil chování z minuty na minutu a provokoval jak se dalo.
Neřekl ani slovo, otočil se a zamířil někam mezi stromy.
"Stuj! Kam si myslíš, že deš! Něco tě tam sežere!" vyjela jsem po něm co nejtišeji to šlo. Už jen kvůli tomu, jak předtím zařval, jsem odsud hodlala co nejdřív zmizet jiným směrem.
"O to ty se nestarej." odpověděl a ani se neotočil.
"Yasuo sakra zastav!" rozběhla jsem se za ním a popadla ho za ruku.
"Nesahej na mě a hleď si laskavě svýho!" vytrhl se mi a opravdu se na mě díval dost rozzuřeně.
"Hledím, muj týmovej parťák zdrhá a jestli odsud brzo nevypadneme, vinou tvého řevu nás najdou!" nedávala jsem se odbít.
"Tak odsud zmizte a nechte mě na pokoji!" zdálo se že to myslí vážně. Protože nabral rychlost a nechtěl zastavit.
"To nemyslíš vážně? Přestaň blbnout! Rozhodně tě tu nenecháme." snažila jsem se ho zastavit.
"To asi budeš muset, já to hravě zvládnu i bez váš. Já jsem Yasuo z klanu Tadashi, nikoho nepotřebuju, takže mi dej pokoj." v tu chvíli už jsem vážně nevěděla co s ním. Mluvil, jako by tomu opravdu věřil.
"Yasuo prosím přestaň!" přidala se ke mně zoufale Hanako.
"Dejte mi obě pokoj! Rozumíte?" otočil se a prudce vykopl mým směrem, naštěstí jsem včas uhnula.
"Nebudu se tu s tebou rvát!" bránila jsem se.
"Tak mě nech na pokoji! Jsi vlezlá." řekl lhostejně a zase chtěl někam jít.
"Že jsi sobecký pitomec víme dávno, ale jestli jsi až takový s odpuštěním hajz, že nás klidně necháš uprostřed boje a opustíš svůj tým pro vlastní ego, tak tě tedy asi ještě dost dobře neznám." ukončila jsem svůj proslov.
Zarazil se zády k nám a chvíli mlčky stál, nejspíš přemýšlel. Hanako se snažila mi pomoct po svém.
"Prosím, řekni, že to nemyslíš vážně. Neopustíš nás, že ne? Já vím, že bys nás nikdy neopustil." koukala po něm smutně i když to nemohl vidět.
Jestli jsem byla přesvědčená, že je v něm něco dobrého, něco co ovlivňovalo jeho jednání víc než úcta k sobě samému a vlastnímu klanu a potřeba dokazovat si, že je naprosto nepřekonatelný, tak to, že jsem nějak odjakživa předpokládala, že by nás snad nikdy nepodrazil.
Stejně jako já a Hanako i on ztratil rodinu, sice nežil s námi, ale už to trvá pár let, co jsme spolu strávili snad každý den. Obvykle se tvářil, že ho obě otravujeme, ať už jsme se zrovna smáli, nebo byli právě na misi, on vždycky vypadal, jako bychom mu jen lezly na nervy a teď to konečně řekl.
Bez ohledu na to, jestli to myslel vážně, jestli je nás vážně schopný opustit, já až do teď věřila, že se to nikdy nestane. Vlastně i když Hanako možná bude muset zůstat tady, myslela jsem, že já s Yasuem to dál potáhneme spolu, alespoň do mých osmnácti let.
Byl to jen předpoklad, který se mi v hlavě zrodil v hlavě nejspíš právě proto, kolik už jsme toho spolu zažili. Bylo jen málo chvil, kdy se i on s námi rozesmál, ale i tak jsem za ně vždycky byla ráda. I když pořád opakoval, jak se o Hanako nechce starat, nevzpomínám se, že by ji někdy odkopl, když ho potřebovala. Brala jsem ty dva jako rodinu, jako poslední dva lidi, kterým ještě můžu věřit a teď mi začalo docházet, že jsem se možná spletla.
"Jasně, že ne." otočil se na nás a vyšel mi vstříc.
"Kam máš vlastně v plánu jít?" zeptal se, bylo vidět, že víc už se o předchozí události nechce bavit. Respektovala jsem to, protože tohle byla jedna z nejmíň vhodných situací, kdy bysme se měli hádat.
Lesem se rozezněl výkřik.
"Co to bylo?" poskočila Hanako.
"Už to začalo." odpověděl jí.
"Nahoru." řekla jsem krátce, ale výstižně. Všichni tři jsme v cestě pokračovali po stromech. Snažili jsme se dostat co nejvýš, abychom na nikoho nečekaně nenarazili.
Našli jsme vhodné místo kde se schovat. Bylo to něco, co lehce připomínalo jeskyň pokojové velikosti. Nám to momentálně rozhodně nevadilo.
Hanako brzy usnula, mě ani Yasuovi se rozhodně spát nechtělo. Pomalu na nás doléhala vážnost situace a já jen doufala, že ji zvládneme.
"Jen ať není bouřka." pomyslela jsem si. Pomalu se stmívalo.
"Zítra budeme muset najít někoho se svitkem země." řekla jsem potichu. Nijak mi neodpověděl, seděl kus za mnou a zíral někam do prázdna. Já zatím seděla ve vchodu a pozorovala jasnou oblohu, jestli to tak vydrží, bude dobře.
[center]***[/center]
Pořád jsem měl v hlavě že nás sledují, před očima se mi objevovali ti ninjové co nás pronásledují. Když jsem prudce vyskočil a málem s rozbil hlavu o nízký strop, zjistil jsem, že to byl jen můj sen. Sora stále vysedávala u vchodu a mlčela.
"Já usnul?" zeptal jsem se stále trochu zmateně, jelikož jsem si na to vůbec nepamatoval. Pořád jsem seděl a seděl a... ..pak už nás prostě pronásledovali.
"Očividně." odpověděla potichu.
"Soro? Jak dlouho sem vlastně spal?" zeptal jsem se jen tak, protože jsem upřímně doufal, že už bude ráno.
"Nevím." odpověděla stejně nezvykle tichým hlasem a mě už z toho jezdil mráz po zádech. Něco se mi nezdálo, takhle se Sora nikdy nechová.
Popošel jsem blíž ke vchodu, abych jí z boku částečně viděl do obličeje.
"Pamatuješ, jak jsme chtěli Hanako jednou vyděsit a tak jsme jí namluvili, že v lese žije duch?" jo byla to hloupá historka z našeho dětství, ale já se chtěl ujistit, co mi na to řekne. Nebyl to duch, tehd jsme řekli, že je to příšera co utekla z nedalekého jezera.
"Počkej tady, jdu zkontrolovat, okolí." řekla a zvedla se, naprosto bez reakce na mou otázku. Tohle nebyla Sora!
"Nikam nepůjdeš! Kdo si a kde je Sora?!" zvýšil jsem hlas a popadl ji za ruku.
Vzápětí nevím jak jsem přistál o dva metry dál na zádech na zemi, ji jsem strhl sebou. Přistála na mě, ale ať jsem se ji snažil shodit jakkoli, moc mi to zrovna nešlo. Pevně mi chytila ruce a dostala je někam za hlavu. Pomalu jsem trochu začínal věřit, že je to ona, jelikož, byla asi jediná holka, která mě dokázala přeprat a to se mnou i většina kluků měla dost problém.
"Už teď si paranoidní? Co budeš dělat za celých pět dní?" vyštěkla mi do obličeje.
"Pamatuju si, že od jak živa, když si měl možnost si ji strašil. Vždycky jsme spolu chodili sednout si na louku, ten den kdy jsme se vrátili z mise. Často se ti nechtělo. Pokaždé jsme se u nás spolu hádali, kdo bude sedět na mojí židli, protože byla v čele stolu. Nerad si chodil ven, když si nemusel, ale stejně si s námi každý den nakonec šel. Když nám bylo osm, dal si mi k narozeninám ropuchu. Ale hlavně si byl odjakživa sebestředný idi*t co nepozná vlastní kamarády!" vykřikla a pak mě konečně pustila.
"Neustále mi vyčítáš, jaká na tebe jsem, ale měl by si se konečně vzpamatovat, to ty jsi ten se kterým není v poslední době něco v pořádku!" vyčetla mi.
"A v horší dobu to přijít nemohlo." dodala ještě tichým hlasem sama pro sebe a někam zmizela, nejspíš na tu plánovanou prohlídku okolí. Já pro jistotu zůstal ležet na zemi a oddechovat.
"Úžasný to způsob, jak z nás udělat pološílené chunniny." pomyslel jsem si.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 16:17 | Reagovat

Come on, stop it! Give me a break!
Asking not to worry.

2 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:11 | Reagovat

My friends and I get together often.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 20:56 | Reagovat

A new car is high on my list of priorities. A new TV is not high on my list.

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 17. července 2017 v 7:31 | Reagovat

Stop crying and complaining! You have to pull yourself together now.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama