Tým 11 - V. Vědomí, že už to začalo 1/2

19. října 2013 v 18:55 | SasuKe |  Tým 11
Tak jo pětka, jestli to za to stojí budu pokračovat, ale jedině jestli to někdo čte..


Seděl jsem v lavici a nervozně přehazoval tužku v ruce. Tohle přeci nemohou myslet vážně, ne? Hned na začátek dát něco tak příšerného jako písemný test. Už jen systém bodování byl tak složitý, že jsem se v něm ztrácel. Jediné co můj mozek pobral, bylo, že pokud budu podvádět a chytí mě, Chuuninská zkouška pro nás skončila. Bohužel to byla taky ta jediná věc, kterou jsem obvykle tyhle situace řešil.
Znovu jsem se zoufale zadíval na papír před sebou, zadání jako by bylo v morzeovce. Měl jsem problém Jednotlivé otázky pochopit natož na ně odpovědět. Jenže teď se nemůžu jen tak ztrapnit a vzdát to.
Dalším faktem bylo, že Sora a já už tuhle možnost nejspíš nikdy mít nebudeme. Tohle byla naše jediná šance, na kterou jsem se tolik těšil a momentálně se tu klepu jako ratlík, jelikož neznám jedinou z těch zatracených odpovědí.
Oči mi začaly nenápadně ujíždět na sousedův papír, ale včas jsem se zastavil.


"Jestli mě chytí..." pomyslel jsem, co by se asi tak stalo, ale v podvádění jsem přece už celkem profík... Seděl jsem skoro vepředu a nemohl se moc rozhlížet, přesto se zdálo, že většina lidí má stejný problém, dokonce i Sasuke.
"Ten náfuka si jisto jistě taky neví rady. Jeho tým vypadne a já se mu budu smát." zaradoval jsem se v duchu, než mi došlo, že poletím asi stejně rychle. Co mě vyvedlo z míry nejvíc bylo. Že za nějakou chvíli ten černovlasý ďábel odložil spokojeně tužku.
"Co to má být?" ječel jsem v duchu. Teď už jsem začínal panikařit. On to ví? Zná odpovědi? A já ne? Já nemůžu přece skončit dřív než on!
Čím dál víc mi pil krev. Znovu jsem se začetl do papíru jako bych luštil egyptské ptáčky a škorpiony nakreslené po zdech pyramidy.
[center]***[/center]
Omylem jsem si rozkousla ret, jak mi to šrotovalo, ale nakonec jsem prostě pochopila, že nikdy nemůžu být schopná vypočítat teoretický úhyb třem shurikenům znám-li jejich pozici a rychlost. Já bych sebou prostě šlehla v nejhorším na zem i když to nerada přiznávám.
Nemám ještě dost zkušeností, abych si poradila s takovýma otázkama. Pořád jsem přemýšlela, jestli nenajdu nějakou skulinku pravidlech téhle zkoušky, nicméně se mi to moc nedařilo.
Nejvíc jsem se děsila z pohledů na třesoucího se Yasua několik metrů v lavici přede mnou. Nejen, že vypadal, že mu co nevidět rupnou nervy, ale co hůř, věděla jsem přesně na co myslí. Ten bl*ec prostě neuměl nic jiného než podvádět a to přičemkoli, ne vlastně on totiž ani tohle neuměl!
Kdykoli něco podobného zkusil, nechal se hned chytit, jestli to udělá skončili jsme. Jenže ani já ne tom nebyla o moc líp, neznala jsem odpověď ani na jedinou z otázek.
Nadechla jsem se a zamyslela. Pak jsem si nenápadně ohlédla na Shikamara. Skoro jsem spadla ze židle, když jsem zjistila, že si dávno hoví na svém pomyslném polštářku.
"Flákač jeden!" řekla jsem si v duchu, ale co jiného jsem od něj mohla čekat. Znám ho teprve chvíli a už teď je mi naprosto jasné, že nikdy nic nebere vážně. Pomalu mě to začínalo dohánět k šílenství, co je tohle za test? Copak někdo ze zdejších geninů zná odpověď na něco takového?!
"Nevím to já, jak by to mohli vědět Yasuo a Hanako? To nemůže dopadnout dobře." pomyslela jsem si a snažila se najít řešení. Prostě jsem to odmítala hned na začátku vzdát. Vlastně existoval jen jediný případ, kdy bych se hodnosti Chuunina vzdala. Ve chvíli kdy by šlo Hanako o život. Slíbila jsem se o ni postarat a to udělám.
[center]***[/center]
Hned jak nám náš zkoušející vysvětlil pravidla, jsem se musela zhluboka nadechnout. Otázky se mi zdály opravdu těžké. Připadala jsem si hloupá a nemožná.
Došlo mi, že to budu já, kdo to sestřičce a Yasuovi zkazí. Oba do toho šli naplno a já jim to teď naprosto pokazím. Možná byla chyba v tom, že mě bylo vlastně jedno, jestli se stanu Chuunin, jen pokud se to mělo stát, chtěla jsem, abychom to zvládli spolu.
Bohužel jsem si musela přiznat, že je dost brzdím. Vždycky to tak bylo. Možná jsem nepřekážela, ale ani nepomohla. Bojovat se bojím, ale to asi každý, jenže já nejsem typ co by se naučil složité jutsu a porazil s ním nepřítele.
Uvažovala jsem o tom, co bych měla udělat, protože jestli to teď vzdám, zkazím jim to, budou mě nenávidět. Ale až je pak kvůli mně vyhodí, možná to bude ještě horší...
"Ne! Hanako vzpamatuj se! Ty přece nechceš být pořád ta příčina problémů!" poručila jsem si z ničeho nic. Nevím, kdy se to stalo, ale viděla jsem zdejší ninji, od doby co jsem poznala Sakuru, tým sedm a ohnivou vůli Listové, měla jsem pocit, jako by to ve mně bylo odjakživa.
"Rozhodně to musím alespoň zkusit. Dostanu nepozorovaně ty odpovědi!" rozhodla jsem se a rozvážně, však obezřetně si prohlédla své okolí.
[center]***[/center]
Jak jsem tak seděla něčeho jsem si všimla. Lidí kteří najednou věděli co napsat přibývalo. Začalo mi to vrtat hlavou.
"Kde vzali ty odpovědi? Opisují?" pozorovala jsem okruh lidí, který se neustále zvětšoval. Možná proto si Shikamaru hned na začátku tak bezstarostně lehl na lavici. On to dozajista věděl. Tyhle odpovědi my nemůžeme znát.
Došlo mi, že si je budu muset sehnat jinak. Rozhlédla jsem se nenápadně kdo bude nejlepší cíl. "Kdybych tak mohla použít..." napadlo mě a vzápětí už jsem měla chuť si nafackovat.
"Já nemám Kekkei Genkai, já nemám rodinu a poradím si sama!" poručila jsem si v duchu.
Větší starost jsem teď měla ale o Hanako a Yasua. Oni potřebují ty odpovědi znát taky...
[center]***[/center]
To bylo asi poprvé v mém životě co jsem něco žvýkal a neměl hlad. Né, že bych měl v úmyslu proti své vůli sežrat tužku, ale moje nervy se pomalu blížily limitu.
Třásl jsem se a cítil po obličeji stékat pot. Jestli jsem něco nesnášel, byly to písemné testy!
"Jak jen můžou někoho takhle těžce psychicky mučit?!" ptal jsem se sám sebe. Krutost téhle vesnice očividně neznala mezí.
Vážně jsem zvažoval možnosti vyskočit a vzdát to, nebo prostě vyrvat sousedovi papír s jeho testem. Být po mém, dávno bych to opsal, ale tady šlo o hodně a já ač jsem samozřejmě přeborník skoro ve všem, bych mohl v záchvatu nervozity něco pokazit.
Sora by mě pak zabila jedním ze svých ledových pohledů. Navíc já se chtěl stát Chunninem!
Jestli mě něco deptalo víc, než tenhle test samotný, byl to ten zatracený Uchiha kus ode mě, který na konec opravdu vzal tužku a tu a tam něco napsal.
Do teď jsem si byl jistý, že jsem naprosto skvělý a téměř neporazitelný ninja, který vždy dosáhne svého, nikdo mě nemohl překonat, to prostě nedovolím.
"Od chvíle kdy jsme přišli do téhle vesnice musím sledovat, jak všichni obdivují i někoho jiného než mě, například jeho! Mám toho plné zuby a myslí si snad, že to teď jen tak vzdám? Tohle ne!" čas se pomalu krátil a já byl rozhodnutý, že odpověď na poslední otázku budu znát.
Se zpětným pohledem musím říct, že to bylo malinko riskantní rozhodnutí, vlastně to bylo zkratové jednání, které by zvolil jen naprostý idiot, ale já si svými schopnostmi byl jistý.
Zhluboka jsem se nadechl, jakmile začal Ibiki znovu hovořit.
Bohužel to co nám oznámil ve mně zastavilo krev. Pokud odpovím špatně, už nikdy nedostanu příležitost se zkoušky zúčastnit? To byla rána.
Pravda, že Sora pořád opakovala, že už tu možnost mít nebudeme, jenže co kdyby přece? Začalo mi být nevolno, měl jsem se víc najít.
"Co teď?" ptal se můj mozek stále dokola, jenže odpověď nikde.
Moje hrdost mi prostě nedovolovala vstát a říct, že to vzdávám. To jak by na mě všichni koukali, to bych asi nepřežil. O klanu Tadashi by se pak říkalo kde co. Na druhou stranu neprojít by nebylo o moc důstojnější.
"Ale já tu odpověď znát budu!" ujišťoval jsem se, přesto, že něco uvnitř tomu věřilo stále míň a mít u sebe lepidlo, ze zoufalství se do té lavice v tu chvíli nejspíš přilepím.
[center]***[/center]
Začínala jsem mít starost. Teď už to nebylo jen o tom, jestli se staneme Chuuniny, teď to bylo o týmu, bylo to o nás jako celku.
"Co když nebude mít Yasuo ty odpovědi?" ptala jsem se sama sebe. Pro Hanako by to znamenalo konec. Věděla jsem, že ona nevstane, ona neodejde. Jí teď na nějaké hodnosti nezáleželo, od začátku jsem věděla, že důvod proč je tady je, že než by tu zkoušku skládala sama, raději nám bude stát po boku.
Pořád se mi to pro ní zdálo nebezpečné, jenže pro ní bylo to pouto silnější než strach. Chápala jsem její pocity moc dobře, ale jednou třeba pro ní tohle všechno taky dostane význam a my jí tu možnost teď třeba vezmeme.
Zdálo se mi to zkrátka nesprávné, jenže kdybych teď řekla, že to vzdáváme, věděla by, proč jsem to udělala. Vyčítala by si to. Vždycky vidí jen vlastní chyby a obviňuje se ze všeho, přesto, že za to nemůže.
Povzdechla jsem si a doufala, že to zvládneme. Společně jako vždycky všechno, my tuhle zkoušku chceme vyhrát!
Podívala jsem se na Yasua, poznala jsem, že panikaří. Od jak živa jsem v něm četla jako v otevřený knize. Ninjové kolem nás se jeden po druhém zvedali a rychle i se svými týmy mizeli ve dveřích.
"Yasuo počkej na tu otázku!" já už některé odpovědi sice měla, ale kvůli těm dvěma jsem doufala, že to bude něco naprosto jednoduchého, že tohle je jen jakási zkouška odvahy.
Chtěla jsem vědět, co se mu právě honí hlavou, najednou mě ale z přemýšlení vytrhl Naruto. Prudce se postavil.
"Tak přece, má plnou pusu řečí jak bude Hokagem a nakonec si nevěří ani na tolik, aby prošel hloupou zkouškou Chunninů." pomyslela jsem si.
Co následovalo mi však vyrazilo dech.
Ten požírač rámenu totiž neměl ve zkutečnosti ani trochu strach, nebo se prostě bál a potřeboval to ze sebe vyřvat, aby to s něj opadlo, těžko říct, která možnost byla správná.
"Já neuteču, to je moje cesta ninji!" vykřikl na celý sál, jako by to všem musel oznámit. Očekávala jsem ještě otravné proslovy o tom jak se stane slavným Hokagem a kdesi cosi, ale přesto jsem se musela usmát.
Něco na tom klukovi bylo zvláštního, to jeho odhodlání, nechápala jsem odkud se bere. Nicméně podívám-li se na sebe, na Yasua a porovnám to třeba se Shikamarem, je jasné, že lidi, kteří měli život v pořádku tohle odhodlání tak silné nemají.
Nevěděla jsem co to je, co toho oranžového pošuka žene kupředu, ale musela jsem uznat, že odvahu teda asi má.
"Prvním testem jste prošli." oznámil Ibiki a já skoro spadla ze židle- ten den už po druhé.
"To je jako vážně všechno?" ptala jsem se do větru, ale přehlušil mě křik ostatních, kteří se ptali co je s desátou otázkou.
"Žádná nebyla. Desátá otázka bylo vaše rozhodnutí, jestli odejdete." oznámil nám náš "drahý" zkoušející, né že by mě to namíchlo, ale v té chvíli vyskočil Yasuo a vykřikl:
"Já to věděl." nebýt od něj dobrých šest metrů, nejspíš bych ho pohřbila za živa. Dobře jsem věděla, že ve chvíli kdy to Ibiki řekl, děkoval bohu, že nikdo neuvidí jeho prázdný papír.
[center]***[/center]
Čekal bych, že bude následovat nějaká pauza, jaká byla před testem, ale k mé smůle vypadalo pokračování dne tak, že dovnitř oknem vletěla nějaká potrhlá ženská.
S rachotem přistála uprostřed místnosti a prohlásila, že bude naší další zkoušející. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme vlastně ve vesnici, kde se běžně pohybují mluvící želvy a zelení géniové s přilbou místo vlasů, takže vlastně všechno v pořádku.
Odebrali jsme se na zvláštní místo, já mezitím kontroloval stav.
"Princeznička, ten otravnej, nenažranej, kompletní zoologická, ten magor s želvou a ten jeho dva kamarádi... Bohužel i náš pan náfuka se svou obdivovatelkou a oranžovou uřvanou veverkou..." těžce jsem si povzdechl.
"Co to meleš?" podívala se na mě Sora.
"Zdá se, že nikdo z těch které tu nepotřebuju nutně vidět nevypadl." postěžoval jsem si.
Zastavili jsme a naše nová zkoušející, která jak jsem měl za okamžik zjistit, byla ještě o poznání horší než ten předchozí nám začala vysvětlovat o co půjde.
"Tohle je tréninková aréna čtyřicetčtyři, též známá jako les smrti." začala.
"Cože? Mají tu víc jak čtyřicet takhle děsivých míst?" ozvala se za mnou Hanako.
"Kdo by se něčeho takového bál." odfrkl jsem si co nejhlasitěji, aby to slyšela až Sakura dva metry ode mně.
"Zjednodušeně řečeno, pokusíte se přežít... Počítejte s tím, že tam nějaká pravidla neexistují." začala své vysvětlování a já zajásal, možná i trochu poskočil na místě. Už jsem si představoval, jak zřídím Sasukeho, před očima se mi rýsoval celkem jasný obrázek jak vycházím tou branou ven a zdejší holky mi padají k nohám.
Sora nejspíš naprosto jasně věděla, na co myslím, jelikož jsem na zádech celkem přesně cítil pohled kterým mě propalovala, ani jsem se nemusel otáčet.
"Teď vám vysvětlím pravidla." začala.
"Neříkala náhodou, že to bude bez pravidel? Říkala, že jo!" začal jsem si stěžovat.
"Yasuo sklapni!" ozvala se mi Sora těsně vedle ucha dost nepříjemným hlasem.
"Ale já už chci konečně bojovat! Mám plné zuby věčného čekání a neukazování svých schopností!" zavrčel jsem.
"Řekla jsem abys přestal vyvádět, jestli se hodláš rvát, vyřizuj si to jinak, rozhodně nebudeš jedna na vlastní pěst, kvůli nějakým osobním účtům." řekla zcela nekompromisně, bohužel to na mě nefungovalo. Vracel se mi ten úžasný nápad, začít ji zase dráždit svým chováním, podle toho jak reaguje Sora se dalo krásně odhadnout, že reakce "normálních" dívek bude opačné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 14:53 | Reagovat

He’s back on his feet after a long period of debt and unemployment.

I lost his book, but he doesn’t hold it against me.

2 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 19:17 | Reagovat

Annabel Lee? Yeah, it rings a bell, but I can’t place it right now.
That's my boy!

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 4:04 | Reagovat

Take an extra key, just to be on the safe side.

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 18:48 | Reagovat

You must quit smoking once and for all.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama