Tým 11 - III. Různé stránky osobnosti 2/2

19. října 2013 v 18:44 | SasuKe |  Tým 11
Kecy si už nechám.... xDD

Byl to jen sen, moje obvyklá noční můra, pokaždé, když se mi o tom zdá, mám pocit, jako bych to musela znova a znova prožít. Přála bych si zapomenout, jako Hanako. Hlavně ať už se to nikdy nevrací, ale to nejde. O takových nocích jsem měla pocit, bych raději byla mrtvá, než se stále dokola tak třást. Všechno v tom snu bylo jako skutečné, sametový polštář mojí postele, poškrábaný rám okna a ať jsem někde hluboko uvnitř věděla co přijde, nemohla jsem utéct z vlastního pokoje, byla to jen stále se opakující noční můra, která mě držela v kleci.
Nezbývalo mi než sedět na bělostném prostěradle s připitomělým, naivním, dětským úsměvem a pokaždé zažívat ten šok, kdy se zalije krví.


Chci ze sebe dostat ten pocit! Zavřela jsem oči a přála si, aby to bylo pryč, aby ta bouřka přestala a strach zmizel, přesto že mi bylo od začátku naprosto jasný, že tohle zkrátka nefunguje. Musela jsem se s tím poprat jako kdykoliv dřív.
Sama proti sobě jsem neměla šanci, už stokrát jsem to chtěla vzdát, raději zešílet z toho pocitu uvnitř, který mě svíral a drtil, než s ním dokola noc co noc bojovat, ale nedokázala jsem sama sebe přesvědčit, že už pro mě tenhle život nemá hodnotu.
"Jsi v pořádku?!" vtrhl dovnitř Shikamaru, který patrně slyšel do vedlejšího pokoje můj výkřik.
"Jo." řekla jsem, ale hlas mě moc neposlouchal.
"Nepotřebuješ něco?" zeptal se a vzápětí mi už podával lahev s vodou ze stolu.
"Dík." řekla jsem co nejnevděčněji to šlo.
Nalila jsem vodu do skleničky, ale když jsem se napila, praskla mi v ruce.
"Ksakru!" pomyslela jsem si.
"Ty si teda rozrušená." řekl, zakroutil hlavou a začal mi ovazovat rozřízlou dlaň.
"V pohodě." ucukla jsem a uhnula pohledem.
"To vidím." nedal si říct, když viděl, jak se mi ruce třesou a stejně mi ruku nakonec zavázal.
"Dík." řekla jsem tentokrát upřímně a trochu sklopila zrak.
"To už je dobrý, tak si jdi lehnout." dodala jsem nakonec a opřela se o zeď.
"Ty nebudeš spát?" zeptal se starostlivě.
"Jasně, že budu... ..jenom..." potřebovala jsem se uklidnit, evidentně si všiml jak jsem rozklepaná, bylo mi trapně, protože jsem to nemohla zastavit, ve skutečnosti jsem byla právě na pokraji nervovýho zhroucení, myslela na to, jak jsou ode mě jediní tři lidé které na světě mám daleko, taky na to, že moje minulost mě bude pronásledovat, nedalo se to zastavit. Nemohla jsem právě vůbec nic dělat, cítila jsem se úplně sama a všechno mě to dohánělo k šílenství, takže jsem mu stěží odpovídala.
"Nemám tu zůstat? Alespoň než usneš?" zeptal se zaraženě.
Překvapeně jsem se na něj podívala a pak jen zakroutila hlavou.
"Bezva, vypadám před ním tak slabá a bezmocná, poznal úplně všechno, nedokážu se ovládat!" snažila jsem se vyvolat v sobě obvyklý vztek, ale všechno co se dostavilo bylo jen další zoufalství a lítost.
"Ještě se tu rozbrečim, sakra!" pomyslela jsem si tentokrát už trochu naštvaně, Shikamaru konečně mířil ke dveřím.
Venku zahřmělo a zároveň se i zablýskalo. Nadskočila jsem s hrůzou v očích na posteli, div sem neslítla dolů. Shikamaru si toho všiml a otočil se.
"Vážně si... ?" poslední slovo mělo zřejmě znít v pohodě, ale když viděl jak zkameněle zírám na okno a třesu se jako ratlík, došlo mu, že pokládat tuhle otázku je zbytečný.
Už mi bylo jedno, jestli to vidí, bylo mi fuk, že to zítra poví celý Listový, ostatně já jsem taky chtěla přesně kvůli těmhle případům zůstat bydlet sama s Hanako, ale teď už o tom nemělo význam přemýšlet. Bylo mi to ukradený co si o mě bude myslet a jestli rozkecá, že i já mám svojí slabou stránku, konec konců má ji každý, někteří lidé jako já ji jen pečlivě ukrývají. V tuhle chvíli mi už záleželo jen na jediném. Ať už je ta bouřka pryč, ať mě to pustí z tohohle hnusnýho transu! Moje tělo bylo jako ochromený, nemohla jsem se hnout, musela jsem koukat na ty kapky a všechno se to pomalu, ale jistě vracelo.
"Ne! Néééé!" křičelo hystericky moje podvědomí a já nebyla schopná vydat ani hlásku. Muselo to ze mě ven a to co nejrychleji, jinak se zblázním. Potřebovala jsem pomoc a rychle, v tu chvíli bych naslibovala modrý z nebe, aby mě z toho někdo dostal. Byla bych bývala ochotná odpřísáhnout, že se proměnim v jednorožce, kdyby toho moje podvědomí bylo ještě alespoň z malinký části schopný.
Cítila jsem, že je pozdě, snažila jsem se odervat oči od deště na okně, ale pomalu jsem měla dojem, že cítím samet svého dětského polštáře, že jsem zase daleko pryč od všeho kolem ve své noční můře. Bylo to tady, ta slabost, moje oči se začaly zavírat, moje tělo nevydrželo a já pomalu upadala do bezvědomí.
"Soro! Soro!"slyšela jsem vysvobozující hlas.
"Díky, ale pozdě." pomyslela jsem, si, když jsem ucítila, jak moje svaly zvláčněly, mé tělo povolilo a konečně jsem mohla trochu použít ničím neovládané vlastní myšlení. Najednou jsem si pomaličku začala uvědomovat, že už nejsem v transu.
Byly to zlomky vteřin, ale mě se to zdálo jako věčnost.
"Soro, slyšíš?" cítila jsem pevný dotek na svojí paži.
"Shi... ..Shi.....ka.." snažila jsem se zprovoznit mozek a vysvobodit se úplně.
"Shikamaru." zašeptala jsem a otevřela oči.
Viděla jsem trochu rozmazaně, všimla jsem si, že mě drží pod hlavou a snaží se mě probrat. Druhou rukou mě pevně mačkal pod ramenem, což bylo asi to co jsem ucítila a co mě probudilo. Stále jsem se se cítila v polospánku, ruku jsem sice měla celou rudou, ale stále jsem se bála, že z toho nejsem venku.
"Ruka, ještě trochu, prosim." snažila jsem se vybrat co nejpečlivěji, co mám namáhavě vyslovit, aby pochopil. Bohu dík, jsem se dostala asi k jedinýmu člověku kterýmu to tu myslelo, takže pochopil co mám na mysli. Jemně se mnou zatřásl a ještě pevněji mě zmáčknul. Cítila jsem palčivou bolest, která mému tělu rozmluvila veškerý spánek.
Konečně jsem měla pocit, že vnímám okolí. Pro jistotu jsem se rozhlédla po místnosti, jestli to není jen další přelud, jestli jsem opravdu v Listové v Shikamarově domě a dýchám.
"Dobrý." řekla jsem, abych dala najevo, že už je to lepší.
Odhrnul mi vlasy z obličeje a pomohl mi se posadit.
"Co to bylo? Jsi v pořádku? Nepotřebuješ doktora?" pokládal otázky jako na běžícím páse, zatím co já byla ráda, že dýchám.
"Ne." zadrmolila jsem i tak krátké slovo, div jsem si neukousla jazyk.
"Co mám udělat, aby ti bylo líp?" zeptal se.
Tělem mi projížděly ledové vlny, naskákala mi husí kůže a nepřestávala jsem se třást.
"Shikamaru, mohl bys..." polkla jsem a přemýšlela jak tu větu s trochou důstojnosti dokončit.
"Zůstanu tady." řekl, aby mi to ulehčil.
Podívala jsem se na něj a začala se třást ještě víc, rozrušilo mě to, ale ne proto, že bych nechtěla, prostě mi bylo tak hloupě.
Z ničeho nic mě objal. Začaly mi téct slzy, jako by s nimi ze mě odcházelo všechno to napětí. V takové situaci mě ještě nikdy nikdo neobjal, když mi bylo těžko, nikdy nikdo... ..a jako by to byl lék na všechnu bolest. Možná to bylo právě to co mi v životě chybělo. Najednou už jsem se netřásla, bylo mi o dost líp a začínala jsem si dělat starosti s tím, jak to všechno vypadá.
Za chvíli mě pustil, překvapeně se podíval na můj obličej, bleskově jsem ho otřela o rukáv.
"Nara Shikamaru... Toho kluka jsem považovala jen za lenocha a budižkničemu, skoro mě nezná a snaží se mi pomoct? Je tohle to o čem mluvil v kuchyni? To co odlišuje zdejší ninji od ostatních vesnic?" přemýšlela jsem.
"Promiň, já... nechci aby... ..nemusíš tu zůstávat." koktala jsem.
"Nikomu to neřeknu." zakroutil smírně hlavou.
Tázavě jsem si ho prohlédla.
"Uklidni se a lehni si, budu tady." přisunul si k posteli židli.
"Nemůžeš zůstat celou noc tady, zítra jsou zkoušky a já stejně nebudu spát." namítala jsem.
"Klídek, jsem odpočatej na tejden dopředu."
"Ale já stejně nechci spát." ujišťovala jsem ho.
"Budu vzhůru a kdybys nějak neklidně spala, vzbudím tě."
"Ale nikomu o tom neřekneš!" ujišťovala jsem se znova.
"No jo, neboj." ušklíbl se.
Trochu jsem uhnula a stočila se na posteli do klubka, pak jsem k němu natáhla ruku. Podal mi svojí a sedl si vedle mě na postel. Druhou mi dal kolem zad. Byla jsem hodně nervózní, usínat v jedný místnosti se skoro cizím člověkem, ale byla jsem unavená a neměla už sílu bojovat s obavou, že tu budu sama.
Uklidnilo mě to, po několika minutách, jsem skutečně začala usínat.
"Nebude to takhle navždycky, jednou se to změní, až to budou nejmíň čekat, tak já se jednou vrátím, za to co mi udělali, za to co provedli nám oběma." byla má poslední myšlenka, než jsem úplně usnula klidným spánkem.
Když jsem se ráno probrala, seděl tam stále jako večer, opíral se o zeď, nakonec stejně usnul. Bylo to neskutečně trapný, nechtěla jsem ho vzbudit.
Pomalu jsem pustila jeho ruku a posunula se. Když jsem se ale pokoušela sundat tu druhou ze zad, okamžitě ho to probudilo. Protáhl se a pak se na mě podíval.
"V pohodě?"
"Jo." uhnula jsem pohledem a čekala až zmizí. Myslela jsem, že začne s nějakýma kacema a narážkama na noc, nebo dalšim blbim výslechem co se mnou bylo.
"Ok, uvidíme se u snídaně." řekl a odešel vedle.
Byla jsem trochu překvapená, nakonec to ráno přece jen nebude tak hrozný. Nechtěla jsem už na tu hrůzu myslet dokud nemusím, nejpozději při další bouřce to stejně uvidím znova, nepotřebuju si to připomínat.
Vyčistila jsem si zuby a chvíli se upravovala před zrcadlem, chtěla jsem co nejdřív jít dolů, abych zmizela z kuchyně než tam zase přijde, ale věděla jsem, že ať tohle budu skrývat jakkoliv, stejně to tu bude, potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat, aby to bylo zase jako dřív.
Zalezla jsem do sprchy, voda tu možná byla studená, ale to přesně jsem potřebovala, pořádně se probrat a co nejrychleji zapomenout.
Strávila jsem tam nějakou chvíli a pak vylezla. Prosušila jsem si vlasy ručníkem a převlékla se. Pak jsem si to zamířila zpět do pokoje. Trochu neodpočatě jsem se složila na židli.
Právě v tu chvíli musel proletět kolem Shikamaru.
Mířil rychlou chůzí ke dveřím, trochu mě štvalo, že musel pořád procházet mým pokojem, jenže on byl vlastně taky jeho.
"Mohl bys klepat." pokusila jsem se dostat do ráže, ale hlas mi ještě trochu zakolísal.
"Promiň Deštíčku." usmál se ve dveřích škodolibě a zmizel.
"Deštíčku?" takže si mě stejně bude dobírat a nejspíš po zbytek mýho pobytu tady. Nikdy mě nenechá zapomenout, že to ví, ale stejně to bude jenom naše tajemství, protože on je vážně čestnej, naivní kluk.
Moc dobře věděl, že mě to naštve a právě proto to řekl, aby mi vrátil mojí typickou i když pro ostatní dost nepochopitelnou povahu.
Seběhla jsem schody s myšlenkou, že tohle mu teda vrátím. Jako velká voda jsem vlítla do kuchyně, kde už seděla celá rodina, všichni se na mě podívali. Najednou jako by se ve mně něco zastavilo. Zase jsem to viděl před sebou: Sem já nepatřím. Protože já zkrátka nepatřím nikam.
Záviděla jsem mu, byla jsem na něj protivná a zlá, ale vlastně jsem mu moc záviděla. Chtěla jsem vycouvat, ale jeho maminka se na mě usmála.
"Jakou příchuť koláčků bys chtěla?"
"Já... ..no já..." namohla jsem nic říct, nad odpovědí jsem ani nepřemýšlela, spíš nad tím, jak jsou ke mně pořád tady všichni tak milý.
"Mami, dej jí ochutnat všechny, vždyť je ještě neměla!" pomohl mi Shikamaru, když viděl moji reakci.
"Jistě máš pravdu broučku." začala nandavat ještě voňavé jídlo.
"Tak si sedni." pobídl mě jako obvykle Shikiho otec, když viděl, že tam stojím jako tvrdý Y.
Byl pro mě nejprve problém si na to zvyknout, ale už jsem tu byla týden a teď jsem se spíš snažila sama sebe násilím držet stranou.
Nelíbilo se mi to, ale čím dál víc jsem se tu cítila jako doma.
"Tumáš." usmívala se na mě jeho máma a podávala mi talíř.
"Děkuju." uhnula jsem pohledem a byla trochu v rozpacích.
"Líbí se ti tady?" zeptala se mě.
Přikývla jsem a zatvářila se na Shikamara, že se jen snažím být zdvořilá, ale myslim, že to prokouk. Nebyl hloupej a hlavně jsem od včerejška měla nepříjemnej pocit, jako by do mě viděl.
To se mi ještě nikdy nestalo, ani moji nevlastní sourozenci mi nikdy nerozuměli, ale z něj jsem měla pocit, že mě má přečtenou skrz na skrz.
"Jak si vlastně se Shikamarem rozumíte? Provedl tě alespoň po okolí?" usmívala se dál.
"Mami!!" zakňučel, zatím co já byla docela slušně zaskočená.
"Promiň broučku, jen mě zajímalo, jestli jste se spřátelili." usmívala se s trochu šibalským výrazem a pak začala sklízet nádobí.
Přesně tohle jsem vycítila za příležitost dát mu najevo, že jsem to pořád já, ještě jízlivější a drzejší než předtím. Pomalu jsem se naklonila přes stůl.
"No já už budu muset jít." řekla jsem a pak trochu ztišila hlas "Mám ještě něco na práci - broučku." zdůraznila jsem poslední slovo a zašklebila se.
Rázem jsem vstala a mířila ke dveřím.
"Jasně, uvidíme se na zkouškách Deštíčku." oplatil mi to, ovšem zcela hlasitě, že jsem to slyšela až na chodbu.
"Zmetek!" pomyslela jsem si, ale z nějakého důvodu jsem se tomu musela ještě alespoň jednou zasmát. Prostě mi to nějak připadalo vtipný, uvolnila jsem se alespoň a přestala myslet na tu hroznou noc.
Vykročila jsem do bílého dne se stejně vážným výrazem a náladou naprosto bez emocí jako jindy, jelikož těch špatných byl dnes nedostatek a kladným jsem se odjakživa vyhýbala.
Moje kroky mířily rázně přímo k budově Hokage. Potřebovala jsem vyřešit jeden detail, že ti Listový ninjové - sakra vždyť jsem jím taky - mají na moje sourozence špatný vliv si pořeším sama, ono přece jen, když týmy vypadají tak, že dva ze tří jsou polena, není se co divit, ale že největší brzda je sensei, to už sakra problém byl! Likvidoval absolutně všechny naše plány a dobu kdy jsme měli jít na misi obvykle zaplňoval totálně zbytečným čekáním.
Jak jsem se tak blížila, pomalu jsem se dostávala zase do ráže.
"Co si sakra myslel? My se ho o ty pitomý výklady spolupráce neprosili, náš tým spolupracoval odjakživa - teda do chvíle, kdy jsme přišli sem." naštvaně jsem mířila po schodech nahoru.
Když jsem došla ke kanceláři Hokage, bylo mi řečeno, ať tak hodinku počkám.
"To zrovna, jako bych měla tolik času!" nemilosrdně jsem vtrhla dovnitř, kde se právě hádal ten oranžovej pitomeček o tom, že se mu nelíbí, že má málo misí. Nejprve jsem dostala tendenci mu jednu napálit, pak mi nápad postě ho odstrčit připadal méně brutální, což sice nebyla moje parketa, ale budiž.
"Naruto vysmahni!" vrazila jsem do něj, sesypal se na zem a zůstal na mě vyjeveně zírat, což jsem ignorovala.
"Nemám moc času, tak to řeknu jen jednou, já zkousnu hodně, ale sakra mi jsme tady kvůli misi, né abychom běhali po stromech a celej den dělali značky, nemíním neustále podstupovat stupidní úkoly typu "spolupráce nadevše", nezbývá nám ani chvíle, abych mohla můj tým odvést na misi."
"Co si sakra myslíš!" zvýšila na mě hlas blondýna, ale já ani o kousek necouvla, nemohla mě zastrašit, byla jsem na tolik vytočená za tu dobu co jsem sem mířila, že mlčet ještě chvíli nejspíš nakonec bouchnou.
"Co si myslím? Že vám všem tady nedochází jedna věc, můj tým nepotřebuje senseie! Zvládali jsme to do teď, zvládneme to dál. Mimo jiné sakra čekat na někoho plus mínus tři hodiny, jestli vůbec dorazí, je přece dost nezodpovědná ztráta času!" na chvíli jsem zmlkla a až teď si všimla, že stojí dobrých deset centimetrů ode mě a tváří se jako vrah.
"Proč myslíš, že tvůj tým nepotřebuje senseie?" položila mi jedinou otázku a přísně se na mě podívala, což mě trochu zaskočilo.
"No.. ..je to zbytečné!" řekla jsem trochu trhaně.
"Ptám se. Proč si myslíš, že tvůj tým nepotřebuje senseie?!" vykřikla na mě.
"Můj tým nepotřebuje senseie, protože má mě!" zakřičela jsem jí nepříčetně do obličeje svoje přesné pocity a vzápětí mi docvaklo, že né vždycky bych měla bejt až tak upřímná.
Otočila se a vrátila za stůl.
"Věděla jsem, že přesně tohle si myslíš." řekla po chvilce.
"Dobře teda, od teď pod dohledem Kakashiho budeš ty mít veškerou zodpovědnost za svůj tým a povedeš ho, uvidíme, jestli to zvládáš tak jak tvrdíš, budu tě sledovat." hodila na mě škodolibý pohled.
"Co se tím změní?"
"Nic, jen když něco provedou, schytáš to ty a co se týče toho, pokud máš problém s misí, otravuj s tím Kakashiho, né mě." řekla triumfálně a ukázala na dveře.
Když jsem naštvaně prošla okolo stále se po zemi válejícího Naruta, slyšela jsem za sebou ještě křik.
"Tak oni maj misi a my ne?"
"Naruto konečně už vypadni!"
"Bléééééééééééé!"
"Úchvatný, proč já káča sem sem lezla? Je to tu hotovej blázinec, ještě teď někde hledat toho pošuka s punčochou na ksichtě to tak!" pomyslela jsem si a mířila k mostu, kde na mě měli čekat Hanako a Yasuo.
"Dneska bych mu sakra neradila přijít pozdějc než já, nebo ho zmlátim do krychličky!" snažila jsem se uklidnit, ale moc mi to nešlo.
Měli smrtelnou kliku, oba tam už stáli nastoupení.
"Jdeš pozdě!" ozval se z dálky škodolibě Yasuo, jako by si myslel, že snad nestíhám, protože jsem lemra.
"Já si to od teď totiž můžu dovolit!" oplatila jsem mu úšklebek, ač jsem měla dnes už podruhé chuť pitomci vlepit, až k němu dojdu.
"No jasně, netvrď, že si měla něco..." nenechala jsem ho to dokončit, prostě jsem se neudržela.
"Ten drzej, sprostej, arogantní... ..Bum!" Yasuo se válel na zemi jako prve Naruto, jen s rozkouslím rtem a hezky modrající čelistí.
Hanako to nejdřív vyděsilo, ale jelikož to zdaleka nebylo poprvý co ode mě dostal, rychle se vzpamatovala.
"Vstávej!" nařídila jsem mu.
"Co to do tebe sakra vjelo?" rozhlížel se, jestli někde neuvidí svou modrou krev.
"Autorita, kterou si nějak nemohl najít." podívala jsem se na něj opravdu hnusně a pak ho vytáhla na nohy, jelikož jeho rychlost mě vytáčela ještě víc.
"Právě mi bylo řečeno, že od teď jsem za vaše tréninky zodpovědná výhradně já, takže mi laskavě nedělejte potíže. Díky. Odchod na misi!" zavelela jsem bez dalšího vysvětlování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 21:14 | Reagovat

There’s no use talking to him about his spending habits, so save your breath.

2 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 11:39 | Reagovat

Let’s make the most of our vacation.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama