Tým 11 - II. Tým jedenáct hlásí příchod 2/2

19. října 2013 v 18:38 | SasuKe
Druhá polovina, překvaivě mi bylo řečeno, že tam skvěle zappadli, tak jsem zvědavý co na to vy. xDDD

Šli jsme sluncem zalitou uličkou a bylo tu něco co mě trochu znepokojovalo. Místo abychom šli jako dva týmy a sensei, jako obvykle, připomínali jsme spíš neorganizovanou, chaotickou skupinku. To co mě na ní znervózňovalo nejvíc, byla Hanako.
Úplně vpředu šel Zakuklenec s knížkou na nose jako obvykle, zřejmě nepotřeboval vidět na cestu. Hned u něj byl ten černovlasý kluk a ten Naruto co dělal pořád povyk. V jednom kuse do něj šťouchal a něčím ho otravoval, černovlasý z něj byl asi stejně nadšený jako mi dva, tudíž jsem jen čekala, kdy mu konečně jednu vrazí.


Za nimi šli Sakura s Hanako a stále si něco šeptaly a chichotaly se. No a pak já s Yasuem, neskutečně otrávení každým dalším krokem, teda on už se teď tvářil celkem spokojeně jelikož jeho jediná denní starost byla od včerejška splašit si něco k jídlu, zato mě se dělaly na čele vrásky.
Hanako jakou jsem já příliš dobře neznala. Smějící se a radující z nového dne, taková přece byla vždycky, ale dnes přece jen jiná. Tak nějak dospělejší, mělo to něco společného s tou Sakurou, už to že k ní byla tak otevřená, to Hanako obvykle nedělala.
Najednou se mi zdálo jako by už nepatřila k nám, jako by teď najednou byla jejich. Já i Yasuo už jsme tak nějak věděli, co jsme a hodlali navždycky zůstat věrní své vesnici, ale pro ni to možná ani její vesnice nikdy nebyla.
Všechno to vlastně je vina tý holky, když byla Hanako s ní, byla mnohem upovídanější, samostatnější, žárlila jsem a nejen to, možná to byla moje chyba a já jí to celou dobu nechtěla dovolit, tuhle samostatnost, viděla jsem v ní stále to čtyřleté dítě a nechtěla se smířit s tím, že moje drahá sestřička vyrůstá, že už mě nepotřebuje a jednou mě možná úplně odepíše.
Ne, že bych jí to nepřála, konečně se zdála šťastná, ale bylo těžké se dívat, jak se mi najednou vzdaluje.
U nás ve vesnici se nikdy s dětmi z ostatních týmů nebavila, dřív dokonce bývala hodně zakřiknutá a mluvila jen se mnou a Masaem, vzpomínám na den, kdy nás zařadili do týmu s Yasuem, bála se ho, vlastně jsme si ze začátku vůbec nerozuměli, ale to se s časem změnilo, stala se z nás rodina.
Vlastně už jsme neměli víc než jeden druhého.
Myšlenka na to, že najednou budeme mi dva sami, mě značně znepokojovala.
"Chci jí vůbec pomoct najít její zkutečnou rodinu?" pomyslela jsem si a vzápětí měla chuť si za ten nápad nafackovat.
Došli jsme na plac zarostlý tu a tam nějakým plevelem a čekali, co po nás bude chtít. Jenže ono to bylo víc než divný, buď nás bral jako jednotlivce a dával nám věci typu: "kdo vyběhne po stromě nejvýš" nebo prostě úkoly, kde jsme měli všichni vyzrát na něj.
Jasně, možná se to nezdá bejt nic neobvyklýho, ale už od rána co nás svolal jsem čekala, že řekne něco jako: Tak a teď budete jeden s druhým bojovat. Tak to alespoň bývalo u nás ve vesnici, jenže on spíš jako by se nás snažil spřátelit, ani jednou nás nepostavil proti sobě.
Pomalu už to vypadalo, že snad chce, aby jeden tým tomu druhému pomáhal. Nechápala jsem, trénink je přece o síle, o vytrvalosti, proč se nesnaží nás donutit se zlepšovat a překonávat ostatní?
"Jestli to takhle půjde dál, brzo budeme stejně neschopní jako tihle ninjové. Dost!" pomyslela jsem si "Tým jedenáct bude mít ode dneška vlastní tréninky."
Když jsme se snažili vymyslet způsob, jak konečně mít chvíli pokoj, jelikož z toho přemýšlení nás už bolela hlava, přeletěl nad námi najednou pták.
"Zase?" komentoval to Zakuklenec.
Možná jsem jeho [i]zase[/i] chápala. Zvuk který vydával mě dnes ráno probudil. Jen jsem si nebyla jistá co to má znamenat.
"Schovejte se a čekejte dokud se nevrátím." řekl a rázem byl pryč.
Koukali jsme po sobě a nechápali.
"To je jako nějaký vtip?" pomyslela jsem si, ale pochopila jsem, že ne ve chvíli kdy mezi mě a Yasua dopadla kouřová bomba.
Okamžitě jak jsme se dostali z kouře jsme se schovali za jeden větší kámen a zmateně se pokoušeli zjistit, odkud to přišlo.
Hanako byla s ostatními daleko od nás najednou rána a kousek za námi něco bouchlo. Jen jsem se rozhlédla a viděla Sakuru, jak Hanako odvádí, nechtěla jsem na ně poutat pozornost a ona se o sebe přece dokáže postarat. Hanako, nezranitelné dítě, ta kterou jsem snadno nedokázala porazit ani já.
[center]***[/center]
Stála jsem tam jako přikovaná, nikde jsem je neviděla, až najednou jsem si všimla, že už se dostali kousek dál a schovali. Ulevilo se mi.
"Hanako! Hanako, nestuj tam!" slyšela jsem za sebou, ale nemohla se pohnout, z šoku mě vytrhla až Sakuřina ruka, která začala třást mým ramenem.
"Hanako!" konečně jsem se na ni podívala a začala si uvědomovat, co že se to vlastně kolem děje, ale stále jsem se nehýbala.
Odněkud vyšel výbuch.
"Nemáme čas!" slyšela jsem a než jsem se stihla vzpamatovat, ten černovlasý kluk mě držel kolem pasu a vedl pryč.
Utíkali jsme k nějakému křoví, zkrátka do zarostlejší části toho cvičiště.
Nenapadlo mě se ohlédnout, jestli jsou pořádku, vlastně vůbec jsem nepřemýšlela o tom co bych měla udělat, nechala jsem se táhnout kam chtěli a každou chvíli se kousek od nás ozval výbuch. Šli naprosto mimo, jako by nás neměly zranit, ale vyděsit, teď si to uvědomuju.
Až když jsme seděli v bezpečí o kus dál a krčili se v křoví jsem si uvědomila, že jsem absolutně nezvládla situaci.
"Naruto je tamhle, jdu za ním, dej pozor na Hanako." řekla Sakura a plížila se bezpečnou částí k oranžové skvrně, aby ho dovedla k nám.
"Nechci to!" odpověděl kluk, jako bych byla nějaká věc a víc se o mě moc nezajímal, snažil se zjistit, odkud přichází ty výbuchy. Kde je pachatel, jsme totiž netušili.
Až teď jsem si ho konečně pořádně prohlédla. Uznávám, vypadal trošičku strašidelně, jak se tvářil, ale já lidi nerada soudím. Hlavně ne dokud je nepoznám.
Teprve nyní jsem si uvědomila, že mě vlastně zachránil. Tentokrát jsem to opravdu zvorala.
"Díky." řekla jsem tiše. Naprosto mě ignoroval. Snažil se zřejmě zjistit původ toho všeho a já ho nechtěla vyrušovat.
Najednou přímo metr od nás něco přistálo a taky vybouchlo. Všimla jsem si, že to nejsou klasické výbušniny, tohle vydávalo rány a kouř, ale nezdálo se, že by nadělaly nějakou škodu, taky si toho všiml, ale za námi přistála další.
"Musíme pryč!" řekl a chtěl se rozběhnout, ale já nemohla, věděla jsem, že to nepůjde. Moje nohy zkameněly, něco se mnou nebylo v pořádku, protože kdykoliv jsem sledovala dopad některé z těch výbušnin, jako bych byla naprosto mimo. Najednou jsem před sebou viděla jenom zmatek a nebyla schopna uvažovat, jako by moje myšlenky byly uzavřené někde mimo hlavu.
"Slyšíš? Vstaň ty hloupá!" cítila jsem jak mě pevně drží za paži a pokouší se zvednout. V mžiku jsem zaznamenala jen jedinou věc, jedna z nich mířila přímo na nás. Byla to otázka několika vteřin, kdy jsem aktivovala zbytky své příčetnosti.
"Sora se bude zlobit, Sora to nepochopí, ale já mu něco dlužím." pomyslela jsem si, když mi došlo, že mě tady nenechal, už nemá čas utéct, protože jestli jsem se spletla ta výbušnina nás oba zabije a že moje tělo zná v těchhle situacích jedinou reakci. To minimum příčetnosti které se ve mně před vteřinou probudilo jsem použila aby můj mozek ovládl ruku a vší silou se mi ho podařilo stáhnout dolů.
Obrovská rána, musela být blízko, nejspíš nás skutečně trefila, pomyslela jsem si a otevřela oči, klečela jsem z hlavou schovanou mezi rukama na zemi a pomalu se začala narovnávat. Ten kluk vedle mně měl zacpané uši a právě otevíral oči.
Svraštil čelo, pomalu začal dávat ruce dolů a zmateně se rozhlížet kolem sebe. Když si pozorně prohlédl modrý obal který nás obklopoval, poprvé za tu dobu co jsme tu se podíval na mě, zůstal strnule koukat a nehybným pohledem mě pozoroval.
"Jak že se jmenuješ?" zeptal se najednou.
"Hanako." odpověděla jsem klidně.
"Dobře Hanako." řekl a zmateně se znovu podíval nad hlavu na asi metr vysoký půlkopulovitý obal. "To ty?" zeptal se a znovu upřel pohled na mě.
Mlčky jsem přikývla.
"To je...?" nedokončil větu.
"Chakra." řekla jsem a znovu přikyvovala.
"Jak to děláš?" zeptal se užasle.
"Nevím." řekla jsem a tvářila se možná trochu zamyšleně. Samozřejmě jsem to uměla odjakživa, vznikalo to samo, byla to prý nějaká automatická reakce mého mozku na nebezpečí a taky něco co Soru dlouho deprimovalo, když se mnou začala trénovat, ale ona nakonec našla jedinou slabinu toho krytí.
Všimla jsem si, že na mě ještě stále kouká.
"Za chvíli to bude dobrý." pousmála jsem se.
Z jeho tváře konečně zmizel ten nechápavý, překvapený výraz.
"Musím chvíli počkat, než se budu moct hýbat, než kryt odstraním." řekla jsem rozpačitě.
Přikývl jako že chápe a trochu se uvolnil.
"No a jak se jmenuješ?" zeptala jsem se a na chvíli uhnula pohledem. Věděla jsem to moc dobře, jelikož Sakura o něm ani na chvíli nepřestala mluvit a až do teď jsem nechápala proč, vlastně ani nyní to nechápu, ale pravda je, že je na něm něco zvláštního, záhadného, fascinujícího.
"Sasuke." odpověděl svým obvyklým tónem, ale jeho výraz zůstával stejně zvláštní. Znala jsem ho druhý den, za tu dobu jsem ho nikdy neviděla tvářit se jinak než nepřátelsky - až do teď.
"Uchiha Sasuke, myslím že to asi nezapomenu." pomyslela jsem si, jelikož jsem už měla od Sakury školení o všem co má rád, co ne a vlastně úplně všem co o něm ví.
Zavřela jsem na moment oči, abych se mohla lépe soustředit a nechala chakrový štít zmizet.
Pomalu vstal a taky mi pomohl na nohy. Na chvilku jsem se zamyslela.
"Prosím, neříkej Soře co jsem udělala..." podívala jsem se na něj a v tom okamžiku jsem uviděla z dálky přibíhat Naruta a Sakuru.
"Hej, jste v pořádku?!" křičel.
Sasuke mi na mou otázku neodpověděl, považovala jsem to za souhlas, že o nikomu neřekne. Už měl zase ten pro něj tak typický Uchihovský výraz.
"Jo, jsme v pohodě. Měli bysme se jít podívat po těch dvou." řekl když byl Naruto skoro u nás.
Až teď jsem si všimla, že to všechno přestalo.
"Co Yasuo a Sora? Jsou v pořádku?" prolétlo mi hlavou jako blesk z čistého nebe a já se rozběhla místo kde jsem je viděla naposled.
Cestou jsem si všimla, že na místech kam ty věci dopadaly, nebyly žádné díry a nebo vážná poškození nepletla jsem se, byl to jen zvuk a kouř. V tuhle chvíli to však nebylo podstatné, přála jsem si co nejrychleji se dostat ke svým nevlastním sourozencům.
Doběhla jsem až k místu, kde jsem stála, než jsme se dali na útěk, nikde jsem je neviděla, trochu mě zamrazilo.
"Co se tady vlastně stalo? Nebyly přece opravdové, nemohlo jim to ublížit." pomyslela jsem si. Vykročila jsem rázně ke kameni kde se schovávali. Nikde nic. Začínala jsem panikařit.
"Soro! Yasuo!" vykřikla jsem a pomalu cítila knedlík v krku. Nechtěla jsem si představovat vůbec nic, jakékoliv vysvětlení by mě teď položilo.
"Hanako, si v pořádku?" ozvalo se nejprv praskání země a pak mě tak známý hlas.
Zprudka jsem se otočila a uviděla Yasua, jak vytahuje Soru na povrch. Jasně bála jsem se zbytečně, ukryli se pod zemí.
"Působivé." ozval se za námi někdo další. Tentokrát to byl mistr Kakashi.
"Co to k čertu mělo znamenat?!" obořila se na něj hned Sora.
"No mluvil jsem přece o zacvičování a tréninku, ne? Musel jsem vědět jak budete reagovat." řekl klidně. Vůbec mu nevadilo, že mě málem vyděsil k smrti, ale pravda, nebyly opravdové a navíc, všechno to byla moje chyba.
"Zvorala jsem to, proč jsem sakra tak ztuhla?" vyčítala jsem si. Tohle nebyla reakce hodná kunoichi.
"To jako že jste to nás všechno nahrál?!" rozčiloval se Naruto.
"Já a tady můj kamarád." řekl a na ruce mu přistál pták.
"Tak odtud to pocházelo, proto jsme neviděli útočníka." došlo mi vzápětí.
"Ten pták tu kroužil celé ráno." řekla naštvaně Sora.
"Ano, protože dnes ráno dostali všichni jounini moc důležitou zprávu,..." řekl a na moment se odmlčel "..což je taky důvod, proč jsem vás chtěl otestovat, jak moc se o sebe zvládnete postarat. Zejména Hanako mě překvapila." řekl aby mě pochválil.
Ucítila jsem na sobě Sořin chladný pohled, dozajista pochopila, že za strnutí uprostřed bitevního pole mě nechválí, ale snažila jsem se dělat jako že nic. Ne že bych jí nechtěla poslechnout, nebo nechápala její důvody, ale tohle už přeháněla, nejsme tak slabí, abychom se potřebovali šetřit, nebo schovávat trumfy v rukávu, kdykoliv budeme muset porazit jeden z těch Konožských týmů zvládneme to.
"Nebojte se, za týden se dozvíte, proč jste tohle všechno museli podstoupit."
"Já už tech vašich extrémně pitomých testů mám dost! Prostě jdeme domů!" řekla vztekle Sora a vyrazila, Yasuo ji následoval, když Kakashi nic nenamítal.
Na chvíli se otočila a vrhla na mě jeden ze svých nenávistných pohledů. Vážně jsem to neměla ráda a tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem se jí postavila, byla jsem v právu, neměla důvod mi něco vyčítat.
Podívala jsem se výmluvně směrem k Sakuře, jako že doma jsem teď přece u ní, ale nebylo mi to moc platné. Sora se naštvaně otočila a pokračovala pryč.
"Beru to jako rozchod." řekl klidně Sasuke a taky si to bez jediného rozloučení namířil pryč. Trochu mě to mrzelo, přece jen mohl říct ahoj, ale on byl nějak zvláštní a já to respektovala.
"Měj se Sasuke-kun!" křičela za ním Sakura nadšeně.
"Chcete doprovodit?" zeptal se Naruto a zakřenil se.
"Klidně." oplatila jsem mu úsměv.
"Ani náhodou Naruto, si hrozně otravný!" řekla Sakura, chytila mě za ruku a táhla pryč.
"Ale Sakura-chan počkej přece..." slyšela jsem ještě za námi.
Naruto byl možná trochu praštěný, ale fajn kluk, třebas že lezl Sakuře na nervy nevím co by dělala muset snášet Yasua.
Trochu jsem se nad tím pousmála, to ode mě nebylo hezké, měla jsem ho přece ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama