Tým 11 - III. Různé stránky osobnosti 1/2

19. října 2013 v 18:43 | SasuKe |  Tým 11
Tak další díl.. xDD No popravdě mě tahle povídka baví, ale spíš mám dojem, že nebaví moc lidí číst na jinej stránkách nemá moc komentů, tak jí něpíšu tak často, přitom jí zbožňuju :)

Týden byl pryč a já vstávala s velkým očekáváním, jakou pitomost nám dnes Zakuklenec poví. Měli jsme mít sraz hodně brzo ráno na mostě, který nám byl představen jako "místo kde nás Kakashi bude nechávat čekat".
Doufala jsem, že Hanako a Yasuo vstanou včas. Celý poslední týden jsme trávili tréninkem nejen Zakuklencových pitomých - ano doslova pitomých nápadů, ale taky vlastním tréninkem, který jsem pro tým zvolila za nezbytný. Náš výsledek? Ti dva mi odmítali poslušnost, zkrátka se se mnou začali přít, že jsou moc unavení a jestli by se to a tamto nedalo tuhle posunout o dvě hodinky, nebo nejlíp úplně vynechat, aby měli víc volna.
Jednoduše řečeno, zneužívali každou výmluvu k flákání. Nemluvě o tom, že jsme se museli každou chvíli vídat s druhým týmem a dnešek neměl být vyjímkou.


Vylezla jsem z koupelny a uvázala si čelenku, pak jsem se podívala směrem kde byly dveře vedoucí do Shikamarova pokoje. Na nich byl připíchnutý neznámý vzkaz.
"Mám misi, budeš si muset dojít pro snídani sama, máš ji na stole." stálo na lísku. Trochu mě to naštvalo, jako by mi bylo pět, neprosila jsem se ho přece o obsluhu. Nosil mi to, protože se chtěl vtírat.
Sešla jsem dolů a ignorujíc vůni z kuchyně mířila bleskurychle rovnou ke dveřím, poradím si přece sama. Navíc jsem chtěla být na místě včas. Věděla jsem, že se na dnešek plánuje nějaká sabotáž, toho pošuka za senseie určitě nechtěl nikdo z nás, ale jsme přece hrdí ninjové a nemůžu je nechat provést nějaký nesmysl.
Mimo jiné máme tajnou misi a dnes až nám oznámí tu veledůležitou zprávu, hodlala jsem s Hanako a Yasuem projít Listovou, jestli si třeba na něco sestřička nevzpomene. Museli jsme někde začít hledat, bohužel ona byla jediná stopa jakou máme.
Už z dálky se ozýval jekot té růžovovlásky, kterou očividně štvalo, že zatím co ona na úkor své krásy přišla včas mistr se na to určitě zase vykašle. Bohužel sabotáž se přesto evidentně uskutečnila. Sakura a bohužel i Hanako měly na sobě podivné, krajkové... ..nikdy jsem si nic tak divnýho neoblíkla, takže nevim co to vlastně bylo, ale nejspíš to mělo napodobit šaty. Výbavu ignorovaly úplně a jediné co si vzaly byly čelenky.
Se zděšením ve tváři jsem došla až k nim.
"Hanako to nemůžeš myslet vážně!" začala jsem, jelikož po rozchodu jsem hodlala uskutečnit naši misi a v tomhle by ji nepustili ani do cirkusu.
Nevěřila jsem, že to co přede mnou stojí je opravdu ona.
Začínala jsem mít trochu vztek, od doby co jsme sem přišli a ona se začala stýkat s tou holkou byla neposlušná, nezodpovědná a hlavně...
"Jsou to jen šaty." ..a hlavně drzá, když si mi dovolila oponovat, to by doma nikdy neudělala.
Rozhodně se mi to nelíbilo, měla jsem už od druhého dne nemilý pocit, že jim řekla něco o našich schopnostech. Síla tkví v momentu překvapení, jestli jim něco vyzradila, může nás to znevýhodnit.
"Ne, měla bych se na to vykašlat, porazíme je přeci tak jako tak. Kdykoliv a kdekoliv."
Netrvalo dlouho a kousek od nás se objevil drahý Zakuklenec, tvářil se stejně pitomě jako vždycky a jeho omluva byla, že se ztratil na cestě života!
"Ztratil na cestě života!" opakovala jsem si stále dokola v hlavě a nemohla uvěřit, že někoho jako on pustí ven s dětmi, vždyť i ve lhaní by ho porazily.
"Lež." ozvalo se od Sakury.
"Zase jdete poslední mistře Kakashi!" rozčiloval se Naruto.
"Poslední ne." upozornila Sakura na právě přicházejícího. S rukama v kapsách se šoural v klidu ulicí a tvářil se, že ho nic nezajímá.
Čekala jsem, že když uvidí senseie přidá, nebo se omluví, ale on si ho lhostejně prohlédl, nasadil výraz jako že on je ten naštvaný a s klidem si zívl.
"Yasuo!" okřikla jsem ho okamžitě, aby sebou mrsknul.
"Co je?" ozvalo se otráveně a já měla dojem, že čím je blíž o to víc zpomaluje.
"No jdeš pozdě! Snad sebou pohni ne!" vykřikla jsem rozhořčeně.
"Chm." bylo mi odpovědí a já začínala zuřit. Co si to všichni dovolují? Moje autorita tady klesala jako rtuť, když dáte teploměr do mrazáku.
"No dělej přece!" řekla jsem, když už byl ode mě sotva metr, takže to nemělo velkého významu, ale už to nekomentoval. Moje nadšení, že jsem ho srovnala zmizelo, když kolem mě prošel jako by mě neviděl a téměř do mě vrazil.
Tohle už nemělo s mou autoritou co do činění, něco nebylo v pořádku s ním, ano Yasuo byl ignorant, náfuka a občas tak trochu i sobec, ale vždycky mě poslechl, pokud někdo neurážel jeho čest, byl v pohodě.
"Buď mu někdo něco řekl nebo je to tím, že už s nima nebydlím, dělají si teď co chtějí." přemýšlela jsem.
"Jdeš pozdě Yasuo." řekl druhý expert přes příchody a vážně se na něj podíval.
"Hm." zněla jeho jediná odpověď, což vypadalo v jeho situaci víc než drze.
"Neřekneš nám proč?"
Yasuo na něj hodil pohled, jako by spáchal vraždu.
"Ani ne." řekl vážným ale klidným hlasem tónu: a neotravujte mě.
Jak Sakura tak Hanako na něj zůstali překvapeně koukat, Naruto dokonce s otevřenou pusou. Ten černovlasý jehož jméno jsem neznala se na něj podíval zkoumavým pohledem, ale zdálo se, že Yasuovo vystoupení, které jsem považovala až dosud za jednu z jejich naplánovaných sabotáží ho zase tak moc nezaujalo. Což ovšem jistě nebyl účel.
"Fajn, proto tu taky nejsem." povzdechl i Zakuklenec.
"Něco tu pro vás mám." oznámil a upoutal naši pozornost.
"Co je to za papíry?" zeptal se blonďák.
"To jsou přihlášky na Chuuninské zkoušky. Všechny jsem vás nominoval, protože myslím, že máte šanci uspět, ale jestli se jich chcete účastnit je jen na vás. Ti kdo se rozhodnou, že ano by měli zítra v šestnáct hodin odevzdat přihlášky v místnosti stotři. To je všechno co jsem vám chtěl." řekl a s klidem si zmizel.
"Kvůli tomu jsem vstával tak brzy?!" zaječel za ním Naruto, než se začal věnovat papíru, který jsme dostali.
"Ani si toho nevšiml." podívala se Hanako nejprve na své oblečení a pak na růžovku která stála jako zařezaná.
"Takže tim ta dnešní mise padá, ne?" řekl Yasuo.
"Yasuo! Je to tajná mise, tajná!!!" křičela jsem na něj v duchu, ale ve skutečnosti jsem ho jen spražila nenávistným pohledem. Dnes mi tady udělali nehoráznou ostudu a tohle se muselo probrat v týmu, takže jsem svolala vyjímečnou poradu v podobě odtažení těch dvou do restaurace.
[center]***[/center]
"Tak se měj." zavolal jsem ještě na Sakuru, než nás začala Sora strkat pryč.
Na chvíli se odtrhla od papíru a zamávala na mě.
"Chi chi, pokus úspěšný." pomyslel jsem si, ale to už se Sora tvářila, že mě zabije očima, jestli jí budu ještě chvíli zdržovat.
Musela být opravdu naštvaná, protože hned jak jsme si sedli k Ramenu začala nadávat.
"Jste naprosto nespolehlivý, neurvalí a nezodpovědní, vůbec vás nezajímá co vám říkám, vždycky jste mě poslouchali, myslíte si, že už nad vámi nemám dohled nebo co?! Od teď bude prostě všechno jako dřív, je vám to snad jasné nebo ne?!"
"Neposlouchal jsem tě, jen respektoval a neudělal jsem nic strašnýho. Prostě sem přišel pozdě, no bóže, tady je to každýmu úplně šumák!" ohradil jsem se.
"Mě to není jedno!" opáčila okamžitě "To, že tady z tý vesnice maj holubník rozhodně neznamená, že do toho nechám zapojovat i vás dva. Pokud vím, tak si chtěl reprezentovat svůj klan, no daří se ti to, vážně! Sakra od teď budeme dřít jako vždycky a navíc plnit misi, prostě bez keců. Vy dva nebudete flákači jako jejich ninjové! Podívej se na ně, jsou očividně slabý! Jestli klesneme na jejich úroveň, těžko je porazíme a tohle není pozvánka na večeři." zamávala mi pře nosem papírem od Kakashiho-senseie. Byl jsem překvapený a nebyl si jistý, jestli chápu, co tím chce říct, takže jsem na ni zůstal koukat jako by spadla z višně.
"Yasuo tohle je příležitost! Nehodláš se z toho doufám vyvléct, že ne?" vyvodila si špatný důsledek z mojí reakce.
"Chceš říct, že nám sem nejdeš rozmlouvat zkoušku jako před dvěma roky ve vesnici?" nevěřil jsem.
"Ptá se jestli budu bojovat a myslí si, že bych to odmítl? To udělal ten můj ranní výstup až takový dojem?" pomyslel jsem si.
"To bylo přece něco jiného, byly jsme mladší a já viděla ty proti komu jsme měli bojovat, nezvládli bysme to. Tohle je úplně odlišná situace, mi dva na to máme zvlášť v porovnání s těmi ňoumi, viděl si přece Naruta, ne?!"
Chtěl jsem jí odpovědět, ale přerušila mě Hanako.
"Vy dva? Jak to myslíš - vy dva?" zeptala se vážným výrazem.
"No dá to rozum, že ty ještě nejsi připravená, můžeš to zkusit později Hanako, nechci aby si se zranila a hlavně se musíš soustředit na to proč jsme tu." pokračovala Sora.
"Já myslela, že jsme tým." namítla modrovláska a přejela ji nevěřícným pohledem.
"Jasně, že jsme, ale ty přece ještě nezvládneš tak náročnou zkoušku." řekla Sora.
"Aha, tak já si celou dobu myslela, že budeme Chuuninskou zkoušku skládat společně." řekla a bylo znát, že ji to trápí.
"Jenže já se tě ptát nebudu. Říkal, že to záleží na každém z nás, jestli chce jít." řekla Hanako a vstala.
"Hanako stůj. Jde mi o tvoje bezpečí."
"Jde ti o to být důležitá." odpověděla aniž by se zastavila nebo otočila a odešla.
Zatím co Hanako utíkala po ulici se slzami v očích, Sora zůstala překvapeně stát u stolu.
"Je to jasné, neměli jsme sem nikdy chodit." pomyslela si, pak se otočila ke mně.
"Přestal bys tu laskavě tak spokojeně žrát, ano?!" rozzuřila se.
Pak mě nechala samotného vevnitř a taky zmizela. Ty dvě mi šly dnes obzvlášť na nervy, ale co se dá dělat. Hleděl jsem si raději svého, jelikož operace místní hvězda byla zahájena...
[center]***[/center]
Vrátila jsem se k Shikamarovi domů až pozdě večer. Na stole jako obvykle čekala večeře, jeho rodiče už byly nejspíš někde v ložnici. Neměla jsem sebemenší chuť cokoliv jíst, ale stejně jsem se jen tak na prázdno posadila ke stolu.
Začínala jsem pochybovat, je-li vůbec dobrý nápad tu Hanako dál nechávat, být to na mě, sebrala bych se a zmizela hned, zkoušky nezkoušky. Těžko říct, proč sem zůstávala, co mě tu drželo. Nesnášela jsem to místo a lidi, stejně jako všechna předchozí která jsem prošla a stejně jsem pořád tady, už týden toleruju všechny ty pitomosti jen kvůli své sestře a ona myslí, že jí chci ublížit.
Něco jsem si uvědomila, byly to už roky, co mi nezáleželo na tom, co si lidé myslí, co se tak najednou změnilo? Bylo to jí nebo mnou?
"Nebudeš jíst?"ozval se za mnou známý hlas a trochu mě naštvalo, že ten kluk umí chodit jako duch.
"Nemám chuť."
"Starosti?" zeptal se a já na něj vrhla jeden ze svých ledových pohledů.
"To není tvoje věc." odsekla jsem.
"Jasně není," řekl, ale odtáhl si židli vedle mě a sedl si na ní "jenže jestli potřebuješ pomoct, můžeš to někomu říct. Já nejsem na tohle ten pravej člověk, sám dost nerad mluvím, ale i tak, nevim odkud si přišla a co si zažila, ale tady si všichni ninjové obvykle pomáhají, teda až na vyjímky..."
"Super. Já pomoc nepotřebuju." řekla jsem rázně a doufala, že mi dá pokoj, vlastně že mi ho konečně už dají všichni!
Nikdy jsem ničí pomoct nepotřebovala a co sem zažila si neuměl ani představit, život není hezkej a možná ani spravedlivěj, to uvidím za pár let. Tady si ho všichni idealizovali, snažili se předstírat, že na světě může bejt pro každýho něco krásný, nádherný co miluje, brali tu ohledy jeden na druhýho, jenže nic z toho nebyla pravda.
Venku mimo vesnici na ty děcka nečekalo nic pěknýho, ať už to chtěli vidět nebo ne, jestli chtějí přežít, nemůžou brát ohledy stále na druhé, musí se začít starat o sebe.
Možná se dá žít šťastně, když mají důvod, ale ne pro ty, co jsou sami. Teprve tady jsem si to uvědomila, pro mě už neexistuje záchrana, neexistuje vlastně vůbec nic, co by mi mohlo vrátit štěstí, protože jsem nikdy nepoznala lásku jakou k sobě navzájem lidé cítí, když jim záleží na přátelích, rodině nebo čemkoliv co ještě mají, protože já nemám nic.
Jestli mi z nějakého důvodu na někom záleželo byly to Hanako a Yasuo, sama jsem si milionkrát kladla otázku proč, co je to za zvláštní pocit, když mám o ně starost.
"Proč cítím tu nestálou povinnost se o ně starat, když pro mě neudělali víc než kdokoliv jiný na tomhle světě?" dokázala jsem se sama sebe ptát stále dokola.
Nikdy jsem nenašla tyhle odpovědi.
"Svět není jakej si myslíš,lidi zajímá tvoje síla, tvoje činy, ne ty. Když budeš stát v bitevním poli a nebudeš dostatečně užitečný pro ostatní, nechají tě tam klidně zemřít." řekla jsem aniž bych se na něj ještě podívala, nechtěl vidět pravdu, stejně jako kdokoliv jiný tady.
"Jo to je fakt, jenže to právě ninjové z Konohy nedělají." odpověděl mi při čemž přede mě postrčil talíř s jídlem.
"Udělají to, věř mi, je jedno jak moc ti tvrdí, že tě mají rádi, je naprosto fuk, co pro tebe znamenají, protože až na to přijde i ten nejdražší člověk jakého máš tě opustí, když pro něj budeš přítěž, protože takový jsou lidé, sobečtí, bezcitní a falešní a jestli chceš žít, musíš být stejný." s těmito slovy jsem nezlomě vstala a namířila do svého pokoje.
[center]***[/center]
Seděla jsem na posteli a neustále si to omílala dokola v hlavě. To všechno co se stalo, co mi řekla! "Jakým právem rozhoduje za mě? Už nejsem pětiletá, už se umím rozhodovat sama!" pomyslela jsem si a měla chuť ještě za tepla zvednout telefon a vmést jí to do ucha.
Právě ve chvíli kdy jsem vstávala, ale do pokoje vešla Sakura. Nejprve jsem jí chtěla požádat o telefon, jenže jsem si všimla, že je nějaká nesvá.
"Děje se něco?" zeptala jsem se, jelikož jsem o ní měla starost.
"Nepůjdu tam." řekla a zaťala pěst svírající bílé prostěradlo.
"Kam nepůjdeš?" nechápala jsem.
"Na Chuuninskou zkoušku." odpověděla mi a její výraz ještě víc zesmutněl.
"Ale Sakuro..." překvapilo mě to, jistě, bylo to riziko, ale to je v životě ninji přece přirozená součást. Alespoň já to tak vnímala. "..jestli se bojíš, že se zraníš tak..."
"Ne, o to nejde, jde o tu věc... ..Sasuke řekl, že jsem ještě horší než Naruto a má pravdu, já nikdy nebudu jako oni, nevládnu to. Je zbytečné, abych se o to vůbec snažila."
"Zbláznila ses? Jestli ti ten pitomec tohle řekl, tak na to rychle zapomeň, to jak si silná záleží jen na tom jak moc věříš, že si silná. Jistě, že má význam to zkusit, jsem přesvědčená, že to zvládneš!" pokoušela jsem se jí povzbudit, Sakura se na mě podívala, trochu jsem se zarazila.
"Vlastně... " hlavou mi prolétla nepříjemná vzpomínka "..Sora mi dneska řekla totéž. Řekla, že jsem slabá, ale plete se a já jí to dokážu." ukázala jsem na vyplněnou přihlášku.
Pak jsem Sakuře podala tužku.
"Je to jenom na tobě." dodala jsem.
"Máš pravdu." usmála se a začala psát.
Teprve teď jsem se zamyslela do hloubky nad tím co řekla.
"Vážně jí řekl něco takového?! Ale proč by to dělal? Nevěřím, že by byl tak zlý." přemýšlela jsem.
"Je opravdu hodně zvláštní, ani Sora by nejspíš nezjistila, co si doopravdy myslí. Tvářil se přece pořád stejně. Až na to, když viděl můj kryt, to bylo vlastně poprvé co se mnou promluvil, do té doby jako by mnou opovrhoval, myslela jsem, že se pletu, ale..." moje myšlenky se snažili stůj co stůj zarazit před bodem mrazu, ale bylo pozdě "..je opravdu takový? Povrchní? Soudí lidi podle jejich síly, jestli mu stojí za řeč? Sakura o něm vždycky mluvila tak hezky, proč se k ní tak chová? Měl by ji podpořit. Na druhou stranu, jestli je vážně tak sebestředný, proč mě tam nenechal? Nepatřím k jeho týmu, mohl se na mě vykašlat." bolela mě z toho hlava.
"Proč o tom vlastně vůbec přemýšlím?" nemohla jsem si pomoct, Sakura byla prostě moje kamarádka, hrozně jsme si rozuměly, nechtěla jsem jí vidět tak smutnou.
"Mám s ním promluvit?" zeptala jsem se z ničeho nic.
Zmateně se na mě podívala.
"On s tebou mluvit nebude, nebaví se s nikým, navíc, vážně bys to udělala?" koukala překvapeně.
"Ale bude, toho se neboj a jo, jasně že to udělám, hned jak bude příležitost, jsi přece moje nejlepší kamarádka." usmála jsem se a Sakura taky.
"Děkuju, ale raději na to zapomeň." objala mě.
Teprve teď mi úsměv zkameněl, až nyní mi to došlo.
"Řekla jsem, nejlepší kamarádka. Sora mě zbije." pravda byla, že v posledním týdnu jsem si čím dál víc, uvědomovala, že Sora je spíš starší sestra a kamarádka čím dál míň. Vlastně jsem si trochu škodolibě přála, aby tu teď byla a slyšela to.
Na chvíli jsem zapochybovala.
"Neřekla jsem to jen ze vzteku? Proto, jak jsme se pohádaly?" ve skutečnosti jsem ale moc dobře věděla, že je to hloupost. Se Sakurou jsem byla ráda i když jsem nemusela, pořád jsme měly o čem mluvit a mohla jsem s ní dělat věci které se Sorou ne, například nakupovat, mluvit o klukách, nebo smát se společně na veřejnosti. Sora se vždycky oblékala jako kluk, mezi holkama kamarádky neměla a na kluky se vždycky dívala jen jako na kamarády, nikdy se nesmála před lidmi, v poslední době už byla stále jen vážná.
Když jsem byla malá, občas za mnou přišla večer tajně do pokoje a povídaly jsme si, někdy klidně až do rána, tehdy se smála, když jsme byly samy dvě. Ostatní děti ve vesnici se jí bály a zdálo se, že to je přesně to co chce. Sora byla zvláštní a nikdo kromě mě jí nerozuměl, já znala pravdu o její rodině, tedy, alespoň jsem si to myslela.
Venku příšerně pršelo, lehla jsem si do postele a za zvuku hromu pevně stiskla rty, myslela jsem na sestru, neměla bouřky ráda, sice jsem netušila proč, ale souviselo to s její rodinou, s něčím z její minulosti o čem nikdy nemluvila.
Přemýšlela jsem o nadcházejícím dni, o tom, co se bude dít, jak to všechno zvládneme, vlastně jestli to vůbec zvládnu, ale to jediné co se mi podařilo vsugerovat do hlavy, bylo, co nám vždycky říkala Sora, nikdy o sobě nepochybovat.
Byla jsem si už skoro jistá, dokážu to, už kvůli ní, aby viděla. Měla jsem pocit, jako bych sem patřila odjakživa, skoro, jako bych v sobě cítila Ohnivou vůli o které nám Masao tolik vyprávěl. Vlastně, možná je to proto, že jsem tu už byla, jen si to nepamatuju, každopádně jsem byla poblíž téhle vesnice, protože jediné, co mi zbylo jako vzpomínka před tím než jsem stála roztřesená na prahu jeho domu, byla ta vůně zdejších lesů.
"Možná... ..možná... ..jsem se narodila v zemi Ohně?" odvážila jsem se v duchu vyslovit tu myšlenku a byl to podivný pocit. Do teď jsem si to neuměla představit, že bych ještě někdy mohla někam patřit, někam jinam než do své staré vesnice.
[center]***[/center]
Malá dívka s vlasy barvy liščího kožíšku seděla na posteli a v ruce držela medvídka. Sledovala z okna déšť a záblesky. Nevypadala, že by měla strach. Najednou zaslechla z chodby křik, dva hádající se hlasy za chvíli utichli a ona se trochu uvolnila, znovu pozorovala kapky stékající jedna podruhé po skle okna.
Seděla tam tak asi pět minut, až uslyšela po chodbě přicházející kroky. Znala je, kroky na které čekala, které byly světlem jejího smutného života, počítala vteřiny, když se otevřou dveře.
"Deset... devět..." cuknul koutek na její dětské tváři.
"Šest... pět.." pomalu se odvrátila od okna.
"Tři... dva..." ten nejšťastnější kouzelný dětský pohled se zabodl do dveří před její postýlkou.
"Jedna." pustila z ruky medvídka, poslední kroky a dveře se otevřely.
Známá silueta o pár let staršího chlapce. Poznávala jeho vždy vzorně upravenou košili když přicházel. V ruce tentokrát nedržel co obvykle, jeho pravá ruka zůstávala jako vždy volná, v levé svíral katanu.
Usmála se, nevěřila, vlastně si spíš byla jistá, že je to jen nová hra, protože jediný člověk který ji celý život ochraňoval za ní přišel jako už tisíckrát před tím, každý večer.
Udělal několik kroků a jako obvykle zavřel dveře. Oči jí letmo sjely na podlahu. Čekala, kdy se skloní, aby jí podal medvídka. Její test jeho oddanosti. Musel vědět, že ho den co den upouští na zem schválně, přesto jí nikdy nezklamal.
Pomalými kroky došel až k její postýlce, s posledním z nich šlápl na její hračku. Pochopila, něco je špatně. Vytřeštila oči a ručičkami pevně sevřela oranžovou košilku.
Sotva devítiletý chlapec zvedl katanu nad hlavu. Zablesklo se a zazněl hrom, ze sídla za ozval výkřik. Bosé dětské nožičky, utíkající po dlouhé zablácené cestě, oranžová košilka z níž kape krev.
S výkřikem jsem nadskočila a posadila se na posteli. Srdce mi bušilo jako o život. Sotva jsem popadala dech po pár vteřinách jsem si otřela pot z čela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 19:54 | Reagovat

In the long run, it’ll be better to buy it.
I really found your primary webpage and additionally wanted to suggest that have essentially enjoyed searching your website blog posts.

2 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 19:33 | Reagovat

Hold it! I forgot my key.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 8:30 | Reagovat

I doubt that hiring this man will serve your purpose.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama