Tým 11 - I. Ta která neprohrává 2/2

19. října 2013 v 18:34 | SasuKe |  Tým 11
druhá část..

"Tak dělej přece!" znervózňoval mě Yasuo, jak jen to šlo.
Rozmáchla jsem se, kunai samozřejmě upustila a ty dvě mr**y tam držely dál. V duchu jsem zaklela a vzala ten druhý.
"Tentokrát se mi to povede." pomyslela jsem si, když v tom se ozval výkřik Hanako stále stojící na okraji pasti. Kus země se s ní sesunul a ona zůstala téměř vyset, stála na malém kousku, který se pomalu drolil.
"Rychle!" ozvala se, abych sebou pohnula než spadne.
Snažila jsem se co nejvíc natáhnout.


"Pomoz Hanako!" radil mi Yasuo.
"Ale už není čas, ty už se neudržíš a já už to skoro mám!" namítala jsem a odmítala to v takovou chvíli vzdát.
"Soro!" ozval se znovu, když viděl, že Hanako téměř nemá na čem stát.
"Ještě vteřinu, jsou skoro naše!"
"Zapomeň na ně! Už není čas!" vykřikl a mě to konečně došlo.
"Hanako je pro mě jako sestra, kašlu na rolničky!"
Bleskově jsem vyskočila a hnala se k místu o pár metrů dál, kde byla.
"Pojď." vzala jsem ji za ruku a vytáhla opatrně, aby se neutrhl další kus.
Kakashi pustil Yasua, slunce zapadlo, bylo po všem a mi prohráli. Naruto a ta holka se museli náramně bavit, když nás sledovali.
"Pošuk jako on to zvládl a já ne? Jsem vážně tak slabá? Musím se vážně začít snažit, ještě mnohem mnohem víc!" vyčetla jsem si v duchu, když v tom ke mně přišel ten Zakuklenec spolu s Yasuem a očividně mě chtěl začít poučovat.
"Prošli jste." řekl a já překvapeně zvedla hlavu.
"Ale...?" otočila jsem se na ty dva co tam stáli, blonďák měl na tváři úsměv a dívka taky.
"Skutečným cílem nebylo vzít mi je, ale pracovat jako tým. To jste zvládli. Mohla si vyhrát, ale raději si zachránila kamarádku..." podíval se na mě zcela vážným pohledem "..správný tah. Nikdy nesmíš opustit přátele." řekl pak a mě se trochu ulevilo. Musela jsem se drobně pousmát, tedy spíš mi jen zacukal koutek, ale stejně, byl tak trochu správnej borec - teda na senseie.
Ne že by pro mě byl názor někoho jako on důležitý a bez tak bysme to měli v kapse, kdyby někdo z nás použil svoje Kekkei Genkai, ale přece jen jsem za ně cítila vždycky jistou odpovědnost, protože jsem nejstarší a tak jsem je nenechala riskovat.
"Kéž bysme si taky tak rozuměli." ťukla ta s růžovými vlasy do Naruta.
"To je všechno Sasukeho vina." začal ječet blonďák, jak bylo jeho zvykem.
Byl to náročný den a už jsem se těšila, až si odpočinu.
"Tak tedy dobře, teď Sakuro, Soro, Yasuo a Hanako, pojďte se mnou za Hokage, vyřešíme tam kde strávíte noc a další detaily." oznámil, jako bychom toho už takhle neměli dost.
"Zapoměl jste na mě Kakashi-sensei." zubil se ten v oranžovém a už zase mi začínal lézt na nervy.
"Možná tě jen nezval." procedila jsem.
"Nezapomněl Naruto, ty nikam nejdeš, dnes si se už předvedl." řekl Zkuklenec a nechal tam nafouklého kluka stát.
Mířili jsme tou chodbou ke kanceláři Hokage už podruhé za den a upřímně mě to začínalo otravovat. Jediný dojem jaký jsem z tohohle místa zatím získala byl, že se tu všechno vyřizuje neskutečně pomalu.
Dovnitř šel jen on a růžovka, nás nechali čekat venku. Za nějakou dobu vylezl náš nový sensei ven.
"Tak běžte, všechno už se dozvíte uvnitř, my se uvidíme zítra v deset před akademií." řekl.
"Opravdu v deset?" zvedla jsem obočí a přeměřila si ho.
Pak už jsme nakráčeli dovnitř. Před stolem stály tři z geninů.
"Výborně, takže vám to vysvětlím, našla jsem vám všem místo, kde budete bydlet. Dohodla jsem s rodiči některých vašich, ehm kolegů, abyste mohli zůstat u nich. Nemůžeme vás poslat všechny na jedno místo, ale s tím jste asi počítali." oznámila.
"Nemohli bychom třeba dostat vlastní byt?" zeptala jsem se otráveně, přesto, že reakci jsem znala. Dneska mi zkrátka už nezbývalo dost chakry, abych se mohla pořád tvářit mile.
"Ne, už jsem řekla. Předpokládám, že už se znáte."
Pečlivě jsem si prohlédla koho nám přidělili.
"Jasně," odpověděla jsem "Růžovka - Sakura, ten co si pořád jen stěžuje a ta co si myslí, že jí patří kus světa." řekla jsem nejzdvořileji jak dovedu.
"No tak se dohodněte, kdo u koho bude bydlet a hlavně ať je to rychle." ukázala nám rukou směr chodba.
Otráveně jsme vyšli ven.
"Co máš za problém?" osopila se na mě blondýna.
"Nic, jen si..." raději jsem nepokračovala, už to že je stačilo.
"No mluv, myslíš snad, že si lepší než já?" začala ječet.
"Nemyslím, jsem si tím na sto procent jistá." odpověděla jsem klidně a podívala se schválně jiným směrem, abych jí dala najevo, že její hysterické výlevy jsou mi ukradené.
"Ženské, to je taková otrava." prohodil ten s culíkem.
"Ty jsi Hanako?" přišla zatím přátelsky zelenoočka k sestře.
"Hm." pousmála se Hanako.
"Já se jmenuji Haruno Sakura. Chtěla bys jít se mnou?" zeptala se.
Hanako se podívala na mě.
"Klidně běž." usmála jsem se jak jsem se odjakživa usmívala jen na ni.
Ty dvě si začali povídat cosi o dnešním odpoledni a mizely v už dosti husté tmě, zatím co já si všimla, že blondýna ještě stále cosi křičí.
"..jsi naprosto nemožná! Rozumíš? Kdo by chodil celý v černé a tvářil se pořád jako ty?!" končila poslední větu.
"Promiň neposlouchala jsem." řekla jsem se zákeřným úsměvem.
"Já s tou mege*ou nebudu!" vyjekla slečna bárbí.
"Fajn, jestli je to takový problém, zůstane u mě. Poslouchat vás je pěkná otrava." povzdechl ji kluk a mířil ulicí pryč.
"Jestli jdeš tak pojď." otočil se na mě a pronesl cosi hrozně smysluplného. No mě už to popravdě taky vůbec nebavilo a tak jsem tam tu uječenou holku nechala na krku Yasuovi a šla.
"Hej Shikamaru hned vrať! Já jsem ještě neskončila!" vyváděla, ale ani jeden z nás ji neposlouchal.
Pak se pomalu otočila na Yasua.
"Ne, ne ne, ne, ne! Ne! Ne, ne, ne! Ne, ne, ne, ne, ne!!!" bylo jediné co řekla, když si ho prohlédla.
"Opravdu? Čtrnáckrát ne?" zvedl obočí a uvažoval, proč mu není spíše vděčná, za jeho přítomnost.
"Jsi kluk!" ošila se.
"A?" vykulil Yasuo oči, protože o to spíš by z něj měla být unešená, jak byl zvyklý.
"Grrrr, fajn, ale budeš mě poslouchat."
"No jistě veličenstvo." protočil panenky, jelikož narazil na stejně namyšlenou a panovačnou holku jako byl sám.
Chvilku jsme šli prašnou ulicí a mlčeli. Trochu zpomalil.
"Měli bychom se představit." řekl stejně zahleděný do dálky.
"Proč?" zeptala jsem se a otráveně si oddechla.
"Jen že je to slušnost." odpověděl mi lhostejně.
"Vím jak se jmenuješ, ta holka na tebe řvala Shikamaru." řekla jsem. Vážně se mi to zdálo trapné, bydlet u někoho, bůh ví jaká je jeho rodina a neměla jsem nejmenší chuť se s někým tvářit jako kamarádka, jen proto, že u nich bydlím.
"Dobře. A ty si?" řekl znovu, aniž by se na mě podíval.
"Sora." odpověděla jsem.
"Proč jsi vlastně v Listové?" zeptal se a pokusil tvářit trochu přívětivěji.
"Tajná mise." nemusel znát moje jméno, stejně jako pravý důvod proč jsem tady, přesto jsem mu to řekla, nerada jsem o sobě mluvila a ještě míň ráda jsem měla, když se mě někdo na něco ptal. Jen pokýval hlavou a znovu jsme mlčeli.
Poslouchala jsem zvuky podrážek bot, pokaždé když pod nimi zapraskalo. Konečně se zastavil před jedním z domů a otevřel dveře.
Váhavě jsem vešla.
U stolu právě seděl muž vypadající stejně hloupě jako ten kluk a žena právě cosi vařila.
"Jak hloupé, takhle jim tu překážet." pomyslela jsem si a samotnou mě to štvalo.
"Mami, to je Sora, ta co u nás bude bydlet." řekl a ukázal si přes rameno. Žena se otočila od plotny a mile usmívala.
"Ahoj Soro." řekla přátelsky a drcla do svého manžela, který si četl noviny.
"Ahoj, posaď se." řekl když si mě prohlédl. Připadala jsem si vážně pitomě a přála si ať už ten trapas skončí.
"Tak si sedni." pobídl mě po druhé, když viděl, že stojím jak tvrdý Y a čumím na ně. Raději jsem to udělala, i když se mi vůbec nechtělo.
"Dáš si s námi večeři že?" zeptala se mě matka toho kluka, teda Shikamara.
"Nemám hlad." odpověděla jsem co nejzdvořileji a čekala, že mi ukážou gauč na kterým si můžu ustlat.
"Vážně? Mohla bys alespoň ochutnat, ale jestli nechceš nutit tě nebudu."
Popravdě mi pěkně kručelo v žaludku a nechtěla jsem je urazit hned první den, tak jsem souhlasila s další trapnou půlhodinkou, kdy jim budu překážet u jejich rodinné večeře. Shikamaru si kecnul na židli vedle mě a podložil si bradu.
"Shikamaru chovej se slušně, máme návštěvu!" napomenula ho ta žena a to už mi bylo fakt dost trapně, teď se ke všemu budu muset tvářit, jak jsem vděčná, že mě snáší. Líp by mi bylo, kdybych mola zůstat někde venku.
Když jsem utekla, často jsem spala sama venku a bylo mi šest, chm, jedna z mých nejhezčích vzpomínek na dětství do doby, než jsem poznala Masaa.
"Tady to je." stavěla přede mě talíř plný voňavého jídla. Teda, fakt to chutnalo dobře, víc než to, jen mi toho dali víc než jsem mohla sníst.
Pozorovala jsem je, protože jsem vlastně rodinou večeři skutečné rodiny nikdy neviděla. Nic zvláštního, otec toho kluka nesundaval noviny z obličeje, jeho matka se snažila alespoň s námi dvěma mluvit, mě se moc nechtělo a Shikamarovi taky ne, občas něco zabručel a zase ji ignoroval. No, aspoň, že to nebyl jeden z těch ukecanejch mag*rů jako ten blonďák dneska na louce.
"Děkuju, ale už jsem unavená." řekla jsem a vstala.
"Shikamaru, jdi jí ukázat pokoj pro hosty." dloubla do něj matka.
"Proč já? Já ještě jím!" ohradil se.
"Shikamaru neodmlouvej mi!"
"To je taková otrava." zabručel, když líně vstával a zamířil ke schodišti. Šla jsem poslušně za ním, jako nějaký čokl.
"Pokoj pro hosty?" pomyslela jsem si. Opravdu mi chtěli dát můj vlastní pokoj? Nevěřila jsem tomu, čekala jsem matraci v předsíni, ne pokoj. Vyšli jsme po točitých schodech a zamířili k v pořadí druhým dveřím.
Když jsme vešli, ocitla jsem se v poměrně velké místnosti, se dvěma okny, postelí, stolem skříněmi.
"Eh, no věci asi nemáš, což mi ušetří práci hledat ti na ně místo, no i když ve skříni asi najdeš nějaký kalhoty a trička co si klidně puč, nikdo to nenosí. Jinak ty první dveře jsou koupelna, ale neteče tam teplá, takže ti pak ukážu, kam můžeš jít. Postel máš připravenou a pojď ještě se mnou." řekl a prošel dveřmi na konci pokoje do druhé místnosti.
"Můj pokoj." řekl a mířil ke dveřím na boku stěny.
Mě upoutalo, kolik věcí se mu vejde na podlahu, co mě sebralo ještě víc, že snad nic z toho co se tam válelo nebylo čistý, nebo vůbec ještě někdy použitelný. Nešlo jen o prádlo, ale snad o všechno co kluci mívaj doma.
"No a tady je moje koupelna, když budeš chtít, je ti k dispozici." povzdechl si a otočil se na mě. Nahlédla jsem dovnitř, kupodivu tam bylo čisto.
"No nic, jdu ještě dolů něco probrat, ručník, kartáček a tak podobně si tam puč, mám všechno rezervní." řekl a odcházel s rukama za hlavou dolů.
"Byla si dneska prostě úžasná. Si tak odvážná." řekla Sakura Hanako, když vcházeli do domu.
"Myslíš?" usmála se modrovláska.
"Vážně! My jsme se tak daleko ani nedostali."
"Sakuro? Už jste tady?" ozval se ženský hlas, a vzápětí s poza rohu vyšla její matka.
"Ano mami, tohle je Hanako." představila ji.
"Výborně, ustel jí u tebe v pokoji. V lednici máte večeři a ráno jdu brzo do práce, tak vám snídani nechám na stole." řekla a zase se ztratila.
"Dobře teda, pojď se mnou." usmívala se Sakura, vzala Hanako za ruku. Vedla ji nahoru do malého pokojíku. Byl útulný a skoro celý růžový. Uprostřed stěny stálo velké zrcadlo.
Sakura okamžitě začala rozkládat velký červený gauč. Vytáhla deku a všechno jí připravila.
"Tak a je to." řekla spokojeně, když si všimla, že chybí polštář.
"Na." natáhla k ní po chvilce přemýšlení ruku a půjčila jí svůj.
"Ale, ty nemáš na čem spát?"
"Nevadí, můžeme se o něj střídat, ty máš přednost." řekla mile.
"Díky." Hanako se posadila na postel a zdála se zamyšlená.
"Ty vlastně nemáš v čem spát, že?" napadlo najednou Sakuru a zamířila ke skříni. Divoce ji prohrabala a vytáhla růžovou košilku s krajkou. Hanako byla celkem nízká, takže jí téměř tahala po zemi, ale moc jí slušela.
"Uff." řekla, když si konečně sedla na gauč a následně se obě rozesmáli, vypadaly jako nejlepší kamarádky. Rozuměly si a to bylo hlavní.
"Mami, je tu ten kluk, co ho máte hlídat!" zaječela blondýna, když vtrhla domů.
"Jak se to chováš Ino?" spražil ji otec přísným pohledem.
"Já nemám náladu, se o něj starat!" odsekla.
"Nepotřebuju, aby se o mě někdo staral." ohradil se Yasuo mezi dveřmi.
"Promiňte nepředstavil jsem sem. Jmenuji se Tadashi Yasuo z klanu Tadashi a je mi ctí, že vás poznávám." řekl jako ostatně vždycky a udělal tím dojem.
Bloncka zůstala stát jako zařezaná, než se z toho vzpamatovala Yasuo už mluvil s jejím otcem.
"Fajn, zejtra mám brzo sraz s týmem, tak se mějte." řekla a rozběhla se za roh.
"Ino! Zaveď toho milého chlapce přece do pokoje!" ozval se za ní otcův hlas.
"Proč ho tam nezavedeš ty, chodit umí sám." nafoukla se.
"Nebuď drzá!" zvýšil hlas "Do Tvého pokoje!" zdůraznil slovo tvého.
"To přece nemyslíš vážně?" začala fňukat a Yasuo pomalu čekal kdy se princeznička rozpláče.
"Máme ještě sklep." zakňourala.
"Říkáš něco?"
"Ne!" řekla a držela na uzdě alespoň výšku hlasu, když už ne tón.
Po té co pokračovala naštvaná v cestě chodbou, kývl její otec na Yasua, aby ji následoval.
"A ne že ho necháš spát na zemi!" připomněl jí ještě.
"Neboj!" odsekla naštvaně.
Poslední dveře chodby byly od jejího pokoje. Bílé dveře s květinovým lemováním vyrytým ve dřevě a nápisem "Yamanaka Ino" uprostřed.
Vtrhla dovnitř a nechala za sebou otevřeno, nic mu neřekla, ale Yasuo už jí měl plné zuby a v přítomnosti takové fifleny na nějaké vychování doslova a do písmene kašlal. Vešel a mírně bouchl dveřmi. Zarazil se.
Ten pokoj byl nejen obrovský s bílými stěnami a bledě modrým stropem, ale nejvíce ho zaujala její postel s nebesy, kdyby v ní spalo pět lidí, měli by problém se noci najít.
Naproti ní byl roztomilý gaučík, na něm několik načechraných polštářů, jako by to všechno bylo jen pro okrasu, vyleštěn zrcadlo, jako by ho nikdy nepoužívala.
Otevřela jednu ze skříní a mrskla po něm deku a polštář.
"Nejspíš si myslí, že tě nechám dotknout se mé nádherné postele, to nikdy! Je mi jedno kam si lehneš, ale sem to nebude!" natáhla se a očima ho odkázala na gauč.
"V pohodě, lehnu si na zem, nemám zájem tě otravovat svojí přítomností mylady." odsekl a praštil sebou rovnou na koberec. Taková reakce jí překvapila, nejspíš si uvědomila, že to dost přehnala.
"Počkej nemyslela jsem..." zvedla ruku a chtěla něco říct.
"Dobrou noc!" řekl naštvaně Yasuo a otočil se zády k její posteli, aby jí tím řekl, ať mu dá raději pokoj, že chce spát.
Stála jsem pod sprchou už dobrých dvacet minut a vůbec mě nenapadlo vylézt, až když jsem se podívala na své svraštělé prsty a uvědomila si, že už dávno jen stojím a zírám na kachličky, sáhla jsem pro osušku a vylezla ven. Voda mi z mých rudých vlasů stékala po ramenou dolů, zůstala jsem stát před zrcadlem a pozorovat se.
"Vážně jsem tolik vyrostla?" ptala jsem se v duchu sebe sama. Moje vlasy už nebyly rezavé, jako liščí chloupky, nabrali za ta léta kdy jsem je stříhala naposled mahagonově červenou barvu, taky pořádně povyrostly. Moje čtrnácté narozeniny se blížily rychlostí blesku, a zároveň taky první které nebudu muset slavit. Bylo to už skoro osm let co jsem mimo domov.
Sama, to slovo znělo hrozně. Od doby co jsem utekla jsem až do teď byla s Masaem, samozřejmě jsem si zvykla na mise mimo domov a taky jsem sebou vždycky měla Hanako a Yasua, nikdy jsme jeden druhého neopustili, najednou jsem v cizí vesnici a mám strach. Vážně jsem to řekla? Strach? Nejspíš, já která se nikdy ničeho nebojím, nikdy nedám najevo jedinou slabost, stojím v cizí koupelně, už je to tolik let co jsem se tak naposledy cítila.
Nepůjdu uložit Hanako, nevynadám Yasuovi ať nechrápe, nebudu se každou hodinu budit, abych se ujistila, že jsou v pořádku, protože oni tu se mnou nejsou. Najednou si připadám zvláštně, přesto, že nikoho nepotřebuju, přesto, že si poradím nejlíp sama a pořád tvrdím, že mi překáží, přesto mi najednou chybí.
Možná jsem celý týden před tím dnem chodila a říkala, že nechci dárky, že je nepotřebuju, že nestojím o oslavu toho jak stárnu, protože moc dobře vím, co to bude znamenat, až přijde můj čas a že mi ho už moc nezbývalo. Mračila jsem se, když mě probudila vůně čokoládového dortu. Rozčilovala, když mi Hanako skočila do postele s dárkovou krabicí, když se ozvalo klepání na dveře a v nich stál rok co rok Yasuo se svým úšklebkem a tvářil se, že ještě před pěti minutami neměl nejmenší úmysl sem přijít, přesto držel mou nejoblíbenější kytku, která rostla tak daleko, že musel vstávat snad ještě s východem slunce.
Ano, pokaždé jsem řekla, že jsou hloupý, že je to zbytečnost, vlastně mi to vše co nadělali kolem jednoho dne lezlo na nervy, ale svým způsobem jsem to milovala. Teď už to tak nikdy nebude, Masaa už zřejmě nikdy neuvidím, Yasuo se před pár měsíci změnil, změnil se tak, že ani já už mu nedokázala pomoct, téměř jako by se uzavřel ve vlastním světě plném vzpomínek a šílených snů. Hanako si nejspíš dřív nebo později vzpomene, kdo byla její rodina a naše pátrání bude pokračovat, ale na jak dlouho? Buď jsme tu zbytečně, protože ona už žádnou opravdovou rodinu nemá stejně jako já nebo Yasuo, nebo bude naše mise úspěšná a ona se vrátí domů.
Zřejmě pak ztratím sestru, protože kdo by si chtěl vzít další dvě nevlastní děti?Možná to potrvá a Yasuo už bude na štěstí tak starý, aby se o sebe postaral. Třeba tady zapomene na všechnu bolest a nenávist a bude tu chtít zůstat. Tak by to pro ně taky bylo nejlepší. A já...
..já konec konců mám jednoduchou budoucnost. Stejně tak sama jako jsem začínala, tak i skončím. Stejně bych je musela opustit, až nadejde moje chvíle. Proto nemá význam slavit narozeniny, rok co rok mi jen připomínají, jak se ta chvíle kdy ztratím poslední kousky štěstí blíží. V den mých osmnáctých narozenin, ještě ani nebudu dospělá, ale jinak to nejde, do toho dne vždycky zůstanu někde uvnitř tou vyděšenou malou holkou, která bosá běžela po bahnité cestě našeho sídla v oranžové noční košili.
Pomalu jsem se dosušila a začala si oblékat velké černé triko, které jsem našla v jedné ze skříni. Pak jsem si půjčila kartáč a rozčesávala své mahagonově rudé vlasy.
Stále vzpomínám na katanu visící v otcově pracovně, pořád jsem ji měla jasně před očima. Rodinné dědictví, které každý člen užil ve svých osmnácti letech. Krvavé dědictví, protože oni všichni ať si to připustili nebo ne byli vrazi. Dědictví, které připadne jednou i mě.
Chm, jaký paradox, můžu celý život zapírat své jméno, tvářit se, že jsem jiná, ale nakonec stejně nemůžu změnit kým jsem. Jsem ze stejné rodiny, stejné krve a ať chci nebo ne, jednou stejně jako oni, budu bezcitnou bestií.
Jen ne takhle, ne k vlastnímu dítěti, ne k lidem, kteří nic neudělali.
"Jsem jediná kdo to může ukončit, navždy budu poznamenaná jménem Chiyotsu. Oni musí zaplatit. Nejen za mě, ale za všechny kterým ublížili." s tou myšlenkou jsem si lehla a uložila se ke spánku, byla to věčnost a já zkrátka nemohla usnout, nemohla. Všechna nenávist k těm lidem se ve mně budila a já ji právě dnes nemohla donutit k ústupu.
Doufala jsem, že se mi podaří usnout, než se vrátí ten kluk, ale všechny mé pokusy přišly vniveč. Slyšela jsem kroky, zavřela oči a předstírala, že spím.
Potichu vešel dovnitř, nerozsvěcel, mířil rovnou do svého pokoje. Ve dveřích se najednou zastavil.
"Ráno až vstaneš, jdi do kuchyně ke snídani." řekl takže poznal, že jsem vzhůru. Bylo mi hloupé odpovědět. Dveře se za ním po chvilce zavřeli a já si oddychla. Nejhorší bylo za mnou, alespoň do rána.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nat  .lFow Nat .lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 8:21 | Reagovat

Don’t criticize him so hard, make (an) allowance for his inexperience.

They hit upon gold. I hit upon a plan.

2 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 28. května 2017 v 23:12 | Reagovat

What I think about him is off the point.

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 1:10 | Reagovat

When will you go? Make up your mind.

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 13:18 | Reagovat

She never carries out her plans.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama