Tým 11 - I. Ta která neprohrává 1/2

19. října 2013 v 18:33 | SasuKe |  Tým 11
Okay je to tady moje nová trochu originální povídka, ty díly jsou dlouhý takže budou vždycky asi vycházet dvojdíly... xDD


Vlekli jsme se tím lesem už třetí den, ptáci nám vesele zpívali na cestu, ale stejně když nás sem Masao posílal měl se zmínit jak je to daleko, bohužel pro nás to neudělal.
"Sakra! Tady mají snad jen samé lesy!" zaklel Yasuo, když se mu už podruhé od rána zachytily kalhoty o kořen.
"Nestěžuj si a přidej." napomenula jsem ho, jelikož i s Hanako na zádech jsem byla stále daleko rychlejší.
"Buď jsme se už dávno ztratili, nebo je to stejnak tak daleko, že tam nedojdem." řekl se svým obvyklým pesimismem, který mi za ta léta už přišel rutinou.


"Mám hlad." ozvala se po chvilce taky Hanako.
"Neměla si ho včera?!" utrhl se na ni Yasuo, zřejmě pro to, že jí dal polovinu své večeře, kterou tvořil poslední krajíc chleba a když měl hlad, býval mrzutý.
"Nech ji!" nemohla jsem si odpustit další výčitku. Nikomu z nás nebylo nejlíp, vlastně komu by bylo? Vždyť jsme úplně sami cestovali už týdny a čím víc jsme se blížili cíli o to jsme byli nervóznější, ale Hanako se za ta léta stala mou mladší sestrou a já si na ni nedala dopustit. To taky Yasuo moc dobře věděl, proto raději zmlknul a přidal.
Hanako, ta malá modrovláska kterou jsem nesla na zádech, ona byla důvodem naší cesty a možná proto měl na ni taky trochu vztek. Yasuo odmítal opustit náš domov, nechtěl vidět realitu, že je to všechno dávno pryč. Že už vlastně žádný nemáme.
Chápu to, on jediný z nás měl až do nedávna rodinu, která ho milovala. Rozumím tomu, protože já jsem jeho štěstí neměla, ale ať už do Listové nebo kamkoliv jinam, Masao by nás stejně poslal pryč. To jsem věděla jistě a i on to dobře věděl, možná ne tak daleko, ale museli bysme pryč, protože tam kde dřív bývala naše vesnice, už teď pro tři ninjovské děti nic nebylo.
Hanako na tom z nás byla nejlíp, nikdy nemusela přemýšlet o tom co bude, to na ní bylo skvělé, ve svých jedenácti letech si stále dokázala s ničím nelámat hlavu. Neměla už nic co by mohla ztratit a tak se naučila radovat z maličkostí.
Zatím co Yasuo měl v sobě strach a já nenávist, ona byla to co nás drželo pohromadě.
"Jsme blízko." řekla najednou.
Zprudka jsem se zarazila, dech se mi zatajil.
"Poznáváš to tu snad?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ne, ale tu vůni." odpověděla mi.
Tak to je to o čem od malička mluvila? Pomyslela si a vdechla zdejší vzduch. Byly to už roky, co si Hanako na nic nevzpomněla. Nevěděla kdo byla, kdo je její rodina a odkud se vzala v naší vesnici, jen stále mluvila o té vůni o tom jediném, co si pamatovala a proto nás poslali právě sem na naši poslední misi, protože to jediné co u sebe toho dne naše drahá Hanako měla, byla čelenka Listové.
Masao tu znal někoho jménem Hatake Kakashi. Podle vyprávění pěkný pošuk, ale rozkaz je nakonec rozkaz, takže ho musíme najít, aby pomohl naší malé Hanako najít paměť a nám na nějakou dobu zase nový domov.
Nejsem si jistá, jestli je to pro ni nejlepší řešení, protože aby člověk všechno zapomněl, musí utrpět velký šok a chtít mu ho v jedenácti připomínat, není nejlepší. Taky jsem proti tomu ostře protestovala, ale Masao měl argument na který jsem nemohla říct ne, a to ten, že ona jediná z nás má možná ještě někde milující rodinu.
Co bych za to dala ji mít, možná to znamená, že svou malou sestřičku ztratím, ale nemůžu jí odpírat štěstí, které jsem nikdy nepoznala.
Mimo jiné, zatím vyrůstala jen se mnou a Masaem, naším adoptivním otcem a je na mě zvyklá, takže mi ji přece nevezmou ze dne na den.
Yasuo dlouho nepromluvil, začínala jsem být z toho všeho nervózní. Najednou se před námi konečně objevila brána vesnice.
"Hanako, jestli si na něco vzpomeneš..." proč jí to vůbec povídám, jen stěží si skutečně vybaví něco co se jí stalo před sedmi lety.
"Stát!" ozval se vrátný a zamířil k nám.
"Kdo jste?" zeptal se ostře.
"My jsme ninjové ze... ..z vesnice která byla zničena. Hledáme Hatake Kakashiho." vysvětlila jsem s ledovým klidem v hlase.
"Kakashiho?" zopakoval, jako by ho to překvapovalo.
"Ano, měl by tu na nás už dneska čekat." pokračovala jsem a nechápala jeho náhlé pobavení.
"Tak říkáš, že si vás vyzvedne?" zeptal se pobaveně a ukázal jakýsi pokyn, ať si klidně sedneme. Nechápala jsem.
Proč to udělal mi došlo po čtyřiceti minutách, kdy jsem už s únavou sundavala Hanako ze zad.
"Opravdu pro nás má přijít dnes?" zeptal se mě Yasuo, jako bych se někdy pletla.
"Proč myslíš, že jsem tak pospíchala?" zeptala jsem se dotčeně.
Asi za půl hodiny se objevil kouř a s ním milostivý pán. Měl přes půl hlavy kuklu jako lupič a cestou k nám nesundaval knížku z nosu, takže že je to on, jsme zjistili, až když se nás zeptal na jména.
"Co takhle se nejprve představit?" vyjela jsem na něj, když jsem začínala mít dojem, že vím o koho jde.
"Hatake Kakashi." představil se a čekal naše jména.
"Jdete pozdě!" bylo ale to jediné co se ode mě v takovou chvíli dozvěděl.
"Já vím, přes chodník mi totiž lezla želva a měla přednost." vymlouval se až to nebylo hezké.
"Co to mele? Buď je vyšinutý, nebo si ze mě dělá legraci." řekla jsem si rozhořčeně, ale neměla žádnou chuť v debatě pokračovat.
"Fajn. Tak teda tohle je..."
"Tadashi Yasuo z klanu Tadashi." skočil mi do řeči Yasuo, který byl na svůj původ patřičně hrdý.
"..jo, no a tohle je Hanako a já jsem..." pokusila jsem dokončit po jeho proslovu větu, ale opět jsem byla zastavena.
"Sora." řekl ten Zakuklenec, jako by byl vědma.
"Copak mu o mě Masao asi pověděl?"
"Drzá, rázná a bojovná. Poznal jsem tě hned." řekl vzápětí.
"Aha, jak jinak, proč jen jsem čekala, že o mě jednou řekne něco milého." pomyslela jsem si se vztekem.
"A vaše příjmení?" zeptal se.
"Žádná." odsekla jsem. Hanako si ho nepamatovala a já se jej dávno zřekla.
"Tak pojďte se mnou." řekl a mířil pryč.
"Pojďte." nařídila jsem, abychom ho dohnali.
"Přeslechla jsem, kam že to jdeme." řekla jsem, když se mi podařilo ho dohnat.
"Zakuklenče, mluvím s tebou!" ozvala jsem se znovu, dokud se na mě nepodíval.
"Promiň četl jsem si a nejmenuji se Zakuklenec, ale Hatake Kakashi." zopakoval mi, nicméně odpověď jsem nedostala.
"Kam jdeme?" zeptala jsem se neodbytně znovu a snažila se udržet krok.
"To je tajemství." řekl zjevně, aby mě namýchnul a znovu se zažral do té ošklivě oranžové knížky.
"Oranžová, nesnáším tu barvu. Sama chodím odjakživa v černé."
Vedl nás podivnou chodbou, držela jsem se ho jako klíště, aby nám nezdrhnul a za sebou táhla Hanako. Yasuo šel s klidem dobré dva metry za námi a tvářil se, že bychom měli být vděční, že vůbec jde.
"Né a né a né!" ozvalo se když jsme se blížili k velkým dveřím, ty se vzápětí rozletěly a ven vyběhlo něco - podotýkám NĚCO neurčitého původu v oranžové kombinéze, která byla to jediné co jsem zaznamenala, když se řítil kolem, jako by nás chtěl smést z povrchu zemského.
Jak já nenávidím oranžovou!
Zakuklenec vešel otevřenými dveřmi dovnitř, už mě bylo jasné kde jsme a tak jsem nekompromisně nabrala rychlost a mířila za ním.
Za stolem seděla od pohledu nepříjemná ženská, nepochybně zde zastávající úřad Hokage a prohlížela si nás jako pokusné opice.
"Co je to Kakashi?" zeptala se, když si nás prohlédla.
"To jsou ty tři děti, přece jsem už o nich mluvil, jejich vesnice byla zničena, jde o tu super tajnou misi." odpověděl jí a na konci ztišil hlas.
"Jo ty děcka vím, ale jakou misi?"
"No však víte, musel jsem ji všude tajit."
"Evidentně si ji utajil i přede mnou Kakashi." řekla žena.
"No vždyť víte to dítě bez paměti, které se před sedmi lety objevilo na hranicích s čelenkou Listové a našli ho tam vesničani." připomněl jí potichu.
"Už si vzpomínám!" vyjekla Hokage a vstala. Došla až k nám. Hanako byla nervózní, poznám to na ní.
"To je ona?" zeptala se žena a nečekala na odpověď. Povzdechla si a pak se k ní sklonila, my dva jako bychom byli neviditelní.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se.
"Hanako." zazněla jednoduchá odpověď.
"Dobře." žena znovu vstala a podívala se na nás.
"A vy dva jste patrně její jediná rodina co?" zeptala se, ale znovu vypadala, že neočekává ničí odpověď.
"Dobře, můžete tu zůstat, dokud si ta malá na něco nevzpomene. Do večera vám najdu bydlení, co se vás týče, jste genini, že?" položila další otázku.
"Ano." odpověděla jsem rázně.
"Jak se jmenujete?" podívala se na nás.
Samozřejmě ten hnědovlasej poděs Yasuo udělal několik kroků v před, uklonil se a předvedl to co tradičně.
"Tadashi Yasuo z klanu Tadashi, je mi ctí navštívit tuto vesnici." řekl zdvořile, on zkrátka nebyl schopen si připustit, že ta jeho reprezentace je každému na houby, když je poslední ze svého klanu.
"A ty?" otočila se ke mně blondýna.
"Sora." řekla jsem stroze.
"Ty si taky ztratila paměť, nebo mi prostě své celé jméno neřekneš?" zeptala se.
"Chiyotsu." kousla jsem se do rtu, hlavně kvůli Hanako, aby nás odsud nevyrazili hned první den, ale doufala jsem, že už to v životě nikdy nebudu muset vyslovit.
"Fajn." řekla stejně nespokojeně a sedla si opět za stůl.
"Kolik vám je?" zeptala se stále stejně arogantním tónem, který mi hýbal žlučí. Mrkla jsem na Yasua ať jí odpoví on, nebo se neudržím.
"Třináct a Hanako jedenáct." řekl s klidem.
"No dobře teda. Tak ode dneška, jste Tým jedenáct." oznámila nám.
"Budete tu bydlet, Listová je zatím váš nový domov a tak tady můžete pokračovat v životech ninjů, samozřejmě s tím, že budete plnit svůj úkol, zároveň vám dnes představím ostatní geninské týmy." rozhodla a nám dvěma podala čelenky.
"Budeme dál ninjové? V jiné vesnici?" bylo mi to celkem fuk, kde a jak, hlavně když spolu, jen jsem tušila, jak moc to v sobě bude dusit Yasuo, byl na svůj původ víc než hrdý.
"Je tu jediný problém, nemám tu teď žádného senseie, který by vás mohl trénovat, napadá mě jediné řešení. Kakashi?"
"Moje podmínky znáte." odpověděl jí a já doufala, že nemyslí na to na co jsem myslela já.
"Podmínky měj jaké chceš, jestli zvládneš dva týmy, jsou tvoji." odpověděla a vypakovala nás ven.
"A Kakashi zkroť Naruta." bylo poslední co řekla, než za námi zavřela dveře.
Zakuklenec neřekl ani ťuk a už zase někam šel.
"Stát! Kam to jdete?" rozčílila jsem se.
"No v tuhle chvíli svolat geniny, abyste je poznali." odpověděl.
"Fajn, ale jak vás najdeme?" zeptala jsem se.
"Já si najdu vás." oznámil a za pomoci dost pochybnýho jutsu se vypařil.
"Eh, mám hlad, jdeme se najíst!" rozhodla jsem a všimla si, že Yasuo stojí jako zařezaný a zírá na čelenku.
Musela jsem polknout a zhluboka se nadechnout.
"Ber to jako příležitost reprezentovat tady svůj klan!" povzbudila jsem ho a vyšlo mi to, usmál se a tu věc si přece jen uvázal. Vždycky jsem věděla jak na něj.
"Mimo jiné jsme mohli skončit i hůř, co kdyby nás rozdělili. Pořád jsme tým, tak to zvládnem." řekla jsem, ač jsem si už sama nebyla moc jistá.
Věřte nebo ne, ten šílenec se pro nás za dvě hodiny skutečně vrátil a i když se nám vůbec nechtělo, museli jsme s ním na jakousi malou louku, kde už čekalo lidí.
"Hej! Kakashi-sensei! Vy jste říkal ve dvě a je půl čtvrtý!" křičel už z dálky nějaký kluk.
"Promiň, Naruto." zněla klidná odpověď, jak jsme se blížili. Zbystřila jsem, to byl ten Naruto, ten kluk v oranžový kombinéze, kterýho jsem dneska viděla.
"Jaký promiň? Vždycky je to takhle!" rozčílil se Naruto.
"Já vím, tentokrát mi bohužel spadl do cesty zraněný pták..."
"Je to jasný, ten člověk je chronický lhář." pomyslela jsem si.
"No vážení tohle je naše nová posila, Tým jedenáct." oznámil a oni na nás začali zírat. Vážně jsem nevěřila, že jsou ninjové. Ten blonďák v kombinéze byl očividně vyšinutej, pak tam byl jeden co se furt cpal, druhej co si za tu chvíli kdy jsme tam tak stáli stihl asi osmkrát postěžovat jak ho to nebaví a stání na louce se mu zdálo "problematické", o kousek dál zase nějací dva co očividně tahali sebou všude zoo, nebo bruneta ověšená zbraněma, jak jsem ještě nezažila a blondýna tvářící se, že jí všichni musí padnout k nohám.
"Nechcete nám o sobě něco říct?" zeptal se Zakuklenec, Yasuo už se chystal otevřít pusu a tak jsem raději striktně prohlásila, že ne, abych byla ušetřena jeho proslovu a vznešeném klanu.
"Dobrá." povzdychl si ten chlap a podíval se na ostatní.
"Takže tohle jsou Sora, Hanako a Yasuo, ode dneška bydlí v Listové a jsou novým týmem."
"Ale kdo je bude trénovat?" zeptala se růžová holka která sice nevypadala jako ninja, za to se zatím zdála jako jedna z mála normálních tady.
"Já, pokud projdou mým testem." nemohla jsem si všimnout reakce na to co řekl.
"Chm." ozvalo se od černovlasého kluka vedle ní a pak vše totálně přehlušil smích toho toho oranžového.
"Naruto prosím uklidni se." řekl Zakuklenec jako by se nechumelilo.
"Ehm, dobře a teď vážně sensei, co s nima hodláte dělat?" zeptal se ten prcek a viditelně potlačoval další vlnu smíchu. Znám toho kluka jeden den a už teď nemám problém ho zabít. Začínala jsem doufat, že Hanako si vzpomene brzy, abychom odtud mohli vypadnout než mi dojdou nervy, jenže v jeho přítomnosti jsem jí tím pádem dávala asi dvacet minut.
"Naruto prosím chovej se slušně, už jsem ti řekl co mám v plánu."
"Vy fakt myslíte, že někdo jako oni to zvládnou? Jsme jediný tým který to kdy zvládl!" pokřikoval blonďák jehož oslovovali Naruto.
"Někdo jako oni?" utkvěla mi v hlavě slova a moje ruka se už připravovala mu jednu vrazit. Ale vlastně bysme pro ně asi byli celkem směšná parta. Holka co domov nikdy neměla, protože ji vlastní rodiče nenáviděli, druhá, která si ho nepamatovala a kluk z velké šťastné rodiny, kterému ho sebrali.
"Aby si se nedivil." odpověděl mu nakonec ten Zakuklenec a dal jim jakýsi povel k rozchodu. My tři tam zůstali stát a čekali, co po nás teda nakonec bude chtít.
"Tak na to se teda podíváme." řekl ten Naruto stále stejně pobaveně, jako bychom byli pouťová atrakce.
"Jsem zvědavá, jestli to zvládnou, ty taky Sasuke?" zeptala se ta růžovka.
"Ani ne, vlastně mě to vůbec nezajímá." otočil se černovlasý a kamsi zmizel, takže tam zůstali jen ti dva.
"Nezvládnete to. Vaším úkolem bude sebrat.." začal blonďák, ale náš nový sensei mu zacpal pusu.
"Naruto, já tady vysvětluju pravidla." usměrnil ho.
"Ale, po tak náročné cestě to pro ně bude příliš těžké." namítla ta holka, jako by o nás měla starost.
"V pohodě, zvládneme to." uklidnila jsem ji a toužila se konečně dozvědět, co po nás vlastně chce, jelikož zatím to připomínalo jen soutěž ve čtení.
"Vaším úkolem je sebrat mi tyhle rolničky." řekl a čekal na naši reakci. Nemusel čekat dlouho. Jelikož já zkameněla a přemýšlela, jestli je vážně tak skvělý ninja - na což nevypadal, jestli je někde nachystaná nějaká past, nebo jsou výsledky jejich ninjů tak mizerné, že se jim ta zkouška skutečně zdá těžká.
Jenže než se mi tohle stihlo pořádně prohnat hlavou, přerušil mě bujarý záchvat smíchu. Pomalu jsem otočila hlavu k Yasuovi, který se smál jen zřídka, zato jsem ho pak obvykle nedokázala zkrotit ani já, za několik vteřin se to hnědovlasý pako už válelo po zemi.
Dva přihlížející na něj koukali jako na šílence a Zakuklenec čekal, až přestane.
"Yasuo!" okřikla jsem ho.
"Hahaha, promiň, haha já jen.. ..no není to dobrej vtip?" zeptal se, když vstával, ale pak si všiml výrazu toho jounina.
"To - jako - vážně?" zeptal se a tázavě přejel pohledem na mě.
"Eh, je to na čas?" zeptal se když zjistil, že jsem stejně překvapená jako on, jen to nedávám tak hlasitě najevo.
"Máte čas do západu slunce." odpověděl muž. Teď už jsem musela vykulit oči i já. Byla jsem naprosto zmatená a v prvních chvílích už to taky začala považovat za vtip, jenže ti dva přihlížející za ním, se rozhodně nesmáli.
"No moment to jako vážně?" ujistila jsem se pro jistotu, ale odpovědí mi byl jen cinkot.
"On vážně předpokládá, že tu budeme kvůli dvěma rolničkám šaškovat až do večera?" pomyslela jsem si.
"Tak začneme." řekl a dal nám pokyn k útoku.
Yasuo se konečně zklidnil a my mohli začít, taky bylo ne čase, postávat tu ještě chvilku, musela bych ho zabít.
"Nemám chuť tady blbnout. Yasuo!" odpovědí mi bylo přikývnutí, Yasuo skočil asi tři metry za mě.
"Hanako můžeš?" zeptala jsem se. Hanako se jen mírně přikrčila. Základem pro mě bylo oťuknout si terén, jestli je v tom nějaký háček, musím na něj narazit. Přesto jsme si byla jistá, že ho prostě dostanu sama, protože je to prkotina.
Rozběhla jsem se proti němu a zaútočila. Vážně jsem čekala, že to bude hračka, ale on se úspěšně vyhýbal všem mým útokům.
"Fajn, je rychlý." pomyslela jsem si. Trochu mě překvapilo, když při jednom z mých útoků vytáhl knížku a dokonce se tvářil, že zvládá číst co je v ní napsané. Což mě celkem rozhodilo, kdo si myslel, že je?
"Soro!" vyrušil mě Yasuo. Věděla jsem co jeho napomenutí zná. První háček jsme už znali a byl čas se stáhnout, ale tohle začínalo být osobní a já se rozhodla, že toho zabedněnce zvládnu sama.
"Jsi jediná kdo umí bojovat?" zeptal se najednou a neotrhl oči od řádků. Nevím kdy a nevím jak, ale najednou mi držel ruku za zády.
"Nepodceňujte můj tým." odpověděla jsem mu, když jsem se ohlédla za naše záda a viděla Yasua skládat pečetě.
"Yasuo teď!" vykřikla jsem, abych přesměrovala jeho pozornost a ve stejnou chvíli se na něj rozběhl zezadu Yasuo. Ten chlápek na moment zmírnil sevření, jak se chystal zřejmě zneškodnit i jeho, jenže v tu chvíli pravý Yasuo vyskočil ze země vedle mě a odtrhl jeho ruku od mojí. Jeho klon za chvíli po útoku na Kakashiho praskl. Šedovlasý se otočil, když ucítil škubnutí, jenže to už jsme já i Yasuo byli o několik centimetrů dál, než aby nás stihl chytit.
"Konec testování, zahajuju první fázi!" zavolala jsem a všichni tři jsme se rázem ztratili, abychom se mohli ukrýt.
Jo byl hodně rychlej, vlastně víc než to, nikdy jsem neviděla nikoho tak se vyhýbat, ale to neznamenalo, že prohrajeme. Já totiž nikdy neprohrávám.
Seděli jsme v lese, ano zase jsme skončili tam a přemýšleli jak se k němu dostat, přiznejme si že do večera zbývaly tak dvě hodiny a už se nám to nezdálo zase jako tak dlouhá doba. Pořád jsem si byla jistá, že ty rolničky dostaneme, jen to chtělo plán.
"Měl bych použít..."
"Ne!" zastavila jsem Yasua, jelikož jsem přesně věděla co chce říct.
"Nechci abyste do toho nějak vnitřně zasahovali, dostanu ho sama, jen mi pomůžete se k němu dostat." nařídila jsem, tohle sice nebylo skutečným důvodem toho, proč jsem nechtěla, aby používali náročnější techniky, ale za to jsem si byla jistá, že tomu uvěří.
Nám mohlo být vlastně jedno jestli bude náš sensei, minimálně já o to rozhodně nestála, byla to pro mě jen výzva jako každá jiná a za tohle nestála, oba jsem je už zažila na pokraji sil a zejména Yasuo nevěděl kdy přestat, jeho sebekontrola bývala minimální v osobních případech až daleko pod nulou a po cestě kterou jsme absolvovali jsem nemohla dopustit, aby si ublížili. Nedávali na sobě sice nic znát, ale já byla unavená, takže oni nepochybně taky.
Sledovali jsme ho až do večera, náš útok musel být pečlivě připravený, načasovaný a měli jsme jen jeden pokus.
"Fáze jedna aktivní." pomyslela jsem si z horní větve stromu a kývla na Hanako, která s krčila dole v keři.
Modrovláska vyskočila a začala po něm oběma rukama házet všechny naše zbraně, které jsme jí na její pozici nechali.
Zakuklenec se jim úspěšně vyhýbal, ale to bylo účelem. Postupovali přesně tím směrem kde jsem ho potřebovala. Sledovala jsem vše ze shora a doufala, že to vyjde, slunce se už lepilo na obzor.
Byl blízko, hodně blízko. Měla jsem strach, že se Hanako netrefí, přece jen ona nebyla typ na házení zbraní a mě povolily nervy příliš brzy.
"Fáze dva!" vykřikla jsem a Yasuo ze svého úkrytu přesekl provazy. Hanako pro jistotu kousek ustoupila, protože si nebyla jistá, kam až se dostala, ale to já taky ne.
Zem se začala pod tím chlapem propadat, Hanako stála na štěstí kousek od okraje. Jenže on mu byl taky blízko a tak se s pomocí chakry stihl zachytit.
"Vsadím se, že tohle od nás nečekal." pomyslela jsem si škodolibě.
Yasuo vyrazil, aby se mu ho podařilo shodit dolů, kde bysme měli výhodu, jenže on byl silný a začal ho stahovat sebou, přesto, že se držel jen jednou rukou, ještě se zvládl druhou přetahovat s Yasuem, který se sotva dokázal přilepit k zemi. Už jsem nechtěla čekat, hrozilo, že ho Yasuo nepřepere.
"Tohle je situace v jaké jsme ho potřebovali, prostě mu jen vezmu ty rolničky a bude po všem." pomyslela jsem si, slunce už zapadalo a já skočila dolů.
"Fáze tři." řekla jsem triumfálně s přistáním a natáhla se směr rolničky. Neměl moc možnosti, jak mi uhýbat, ale stále byly hodně nízko. Pokusila jsem se co nejvíc natáhnout, v puse držela kunai, kdyby mi ten první upadl a snažila se jich dotknout. Taky že ano. Nakonec jsem se jim přiblížila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:31 | Reagovat

He’s still in despair and can’t let (it) go. You can’t change anything, so let it go.

He made fun of her German accent.

2 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 3:08 | Reagovat

You can trust it, it’s firsthand information.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 2:13 | Reagovat

Who is to blame for this awful mistake? Tom is to blame for this mix-up.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama