Poslední z týmu 7

17. října 2013 v 16:34 | SasuKe |  Jednorázovky Fanfikce
Dlouho se mi chtělo napsat něco dost tragickýho a tak se stalo. xD Jde o poslední bitvu týmu 7. A ano bude se umírat!



Těžko říct, proč lidem život nikdy nevyjde podle plánu, uvažoval jsem o tom za ty roky už mockrát a došel k jednoduchému závěru: Život je zkrátka tak složitá hra, že na ní neexistuje žádný zaručený postup, možná jen pár základních pravidel, jak se vyvarovat vlastních potíží.
Moje největší chyba byla, že jsem se žádným z nich nikdy neřídil, nikdy jsem se nesnažil vyvarovat konfliktů.
Stokrát jsem uvažoval, co jsem měl udělat jinak a když jsem měl dojem, že už jsem na to přišel, všechno se tak nějak zhroutilo. Můj život byl v poslední době už jen domeček z karet, čekající na okamžik kdy se rozlétnou dveře a spustí řetězec větru který ho pomalu kousek po kousku zničí.
Hlavou se mi honí stále temné myšlenky a pochybnosti, že třeba jsem se ho neměl snažit měnit a nechat jaký je, protože by to bylo méně bolestné, kdybych to nemusel vidět, ale sám vím nejlíp, že to z daleka není pravda.
Litoval bych, protože bych už neměl možnost tohle znovu udělat, neměl šanci ten jediný den zažít. Den kdy jsme se smáli, procházeli se po vesnici, šli na piknik a pak jen tak zůstali ležet v trávě uprostřed louky, jako tomu bývalo dřív.
To všechno jen z radosti, že jsem spolu, ve víře, že si lidé odpouštějí a pochopí chyby které jsem udělal a alespoň na chvíli pro nás bylo slunce konečně trochu zářivější.
Už to mělo bejt všechno dobrý. Když mě Naruto poplácal po zádech, když mi Sakura padla kolem krku a ta slova kdy mistr Kakashi znovu prohlásil něco nám tak známé.
"Tak jdeme na to týme!" řekl svým spokojeným výrazem.
Po tak dlouhé době se tým sedm vydával splnit další úkol - svůj poslední úkol. Ten den jako bysme totiž úplě zapoměli. Válka přináší oběti, je zákeřná, chladá a doteky smrti nečekané. Jenže pro nás ten den nebezpečí zmizelo, radost v našich srdcích nám sebrala zrak i sluch, viděli jsme jen radost, sílu a štěstí. Zapoměli jsme jak moc nebezpaná mise je.
Z nějakého důvodu jsme si prostě přestali dělat starosti. Tak dlouho šlo přece všechno hladce, byli jsme sehraní, jako bychom se od sebe během těch let vůbec neodloučili.
Hlavně já a Naruto, neporazitelní a energičtí jako nikdy, dva ninjové ke kterým se báli přiblížit, byli jsme daleko vepředu, trvalo dlouho než nás napadlo se ohlédnout. Naruto si všiml první. Sakura i Kakashi byli vážně raněni. Moc.
Šílená euforie nás rázem přešla, začali jsme si uvědomovat ten zmatek a chaos všude kolem. Náš svět se najednou úplně změnil, bolestný mrak zahaloval naše slunce. Já už to cítil dlouho, věděl jsem, že můj konec se blíží, jenže on zákeřně a podle přišle právě v jediné chvíli, kdy jsem to nečekal.
Budu vzpomínat na její slzy, které smáčely skrvavenou zem, na výraz v Narutově tváři, přesně jsem poznal okamžik, kdy začal strácet hlavu. V momentě, kdy Kakashi naposledy zavřel oči a my byli příliž daleko.
Ztuhnul jsem. Nemohl jsem kříčet, plakat, nebo se k nim snažit dostat. Viděl jsem už tohle tolikrát, už než je zasáhli bylo pozdě, snažit se jim pomoct.
Narutova reakce byla jiná, šelma uzamčená uvnitř něj se probudila, bezmyšlenkovitě se oháněl po všem co mu přišlo do cesty. Proč jsem měl v tu chvíli pocit, že přesně vím, co se v něm děje? Myslím, že cítil to co já.
Ani bolest, ani strátu, necítili jsme dokonce ani vstek jaký ve mě býval dřív, když mi někdo bral mé blízká.
Tentokrát to bylo horší.Jako když se tělo trhá na dvě části, jedna umírá a ta druhá zranitelná a neúplná musí žít dál s bolestí ze stráty něčeho vyjímečného.
Tohle už bylo pro mě moc. Nechtěl jsem ho v tom nechat samotého, to by nebylo fér, ale moje tělo mi poručilo a já už neměl sílu ho ovládnout. Stál jsem tam nehybně jako přikovaý a sledoval nejlepšího přítele, jak beznadějně bojuje za životy svých blízkých. Čekajíc kdy mě někdo probone a já podlehnu té osvobozující bolesti jsem mu to moc neulehčoval.
Matně jsem si všiml, že se to blíží ke konci a snad jsme dokonce i ve výhodě. Pak to přišlo, nečekaný zásah - jediná přesně mířená rána a on se sevezl k zemi.
"Naruto!!!" můj poslední výkřik, než přestal dýchat. Metr nebo dva odemě ležel na zemi. Mohl jsem toho v tu chvíli tolik říct, bylo tolik věcí, které jsem mu za ten jediný den ještě nestihl povědět, ale v tomhle světě, už některá slova nemělo význam opakovat. Byla v naših srdcích a mě i jemu stačil na rozloučenou jediný pohled, pohled který říkal všechno. Pohled přátel, rivalů a bratrů.
Tak se ptám proč? Vždyť takhle by to bylo správně. My proti každému kdo bude chtít zníčit náš domov. Co jsem tentokrát udělal špatně? Po tolika letech jsem měl zase domov a lidi kteří pro mě byli víc než rodinou. Něco je špatně v mém životě, když se pokaždé všechno sesype na hromádku.
Možná jsem dostal rozum příliž pozdě, možná jsem to vlastně ani teď ještě nepochopil. Že mi není určeno žít dlouhý šťastný život.
Ano, vyhráli jsme. Listová je znovu volná a nikdo ji už nebude ohrožovat. Jenže co to znamená pro mě? Vždyť ty lidi už ani neznám. Moji přátelé jsou mrtví. Svírám v ruce čelenku se známím znakem.
Sleduju z výšky vodopád omývající jeho tělo. Tady to začalo a tady to končí, jenže skončit to nemělo takhle. To já tady měl dnes umřít. Možná je život ve skutečnosti jen čekání na smrt a není o ničem silnějším, ale jestli ano a ona jde po mě už tak dlouho, proč nevyužila příležitosti, když jsem k ní natáhl ruku, nechňapla po ní a nevtáhla mě do svého nitra. Hraje si se mnou tuhle nebezpečnou partii a dává pozor až udělám chybu, bere mi jednoho pěšáka po druhém a tiše vyčkává, až mě zažene do rohu a pokoří?
A tak tu stojím - poslední z týmu sedm. Poslední kdo přežil a kdo o to vlastně ani nestojí. Tak už se mi ani nechce uvažovat, co bylo tentokrát špatně, jestli jsem měl možnost to změnit, protože za svůj život jsem udělal plno chyb, ale vymstili se mi, až když jsem konečně udělal něco správně.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sakurauchiha123 sakurauchiha123 | E-mail | Web | 13. října 2014 v 17:46 | Reagovat

Krásná povídka, i když je smutná.

2 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 3:30 | Reagovat

She is always so formal. She never lets her hair down.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama