Nesahej na květy rukama od krve (SasuSaku) - 5 Pravidla

20. října 2013 v 17:51 | SasuKe |  Nesahej na květy rukama od krve


Pravidla

"Jsi doma nějak brzo ne?" pokračoval Sasuke, jako by o nic nešlo.
"Ano a řekl bych, že moc dobře víš proč." odpověděl chladným hlasem, probodával ho pohledem a mířil rovnou k němu.
"Heh, jo tohle, promiň, ani jsem se ze zdvořilosti nezeptal, jak jde vyšetřování." ušklíbl se mladší z bratrů a snažil tvářit, že to bere s klidem i když tomu tak zdaleka nebyl. Pouze jeho přetvářka se stávala často téměř dokonalou.
"Jak si sakra mohl?! Nevěřil jsem, že jen kvůli odjezdu zajdeš tak daleko! Čeho všeho jsi ještě schopný?!" nikdy neviděl Itachiho naštvaného o to víc ho teď děsil jeho tón hlasu a rychlost kroků, které se zastavily, až pár centimetrů před ním. Neměl daleko k tomu, promáčknout se strachy skrz zeď na zahradu.


"Takže stačilo ti to? Jedeme domů?" ze všech sil se donutil arogantně mu hledět přímo do očí a neuhnout, aby ani na vteřinu nedal najevo svou slabost. Nemohl si dovolit chyby ve chvíli, kdy si byl jist, že za pár vteřin bude mít téměř vyhráno.
"Ne!" zbortil Itachi všechny železné hradby, které kolem sebe jeho bratr pečlivě vystavěl a kdyby byl hradem, držel by teď krále v šachu, protože tohle bylo něco, co drahý Sasuke nečekal.
Jediná možnost, se kterou nepočítal byla, že Itachi nakonec nebude souhlasit.
"Tak budu pokračovat! Jak dlouho potrvá, než nás prozradím?" chtěl začít vyhrožovat, ale bratr ho nečekaně chytil za mikinu, zvedl a přirazil na zeď.
"Jsi rozmazlený fracek a vždycky ti všechno vycházelo, ale já tě odnaučím manipulovat lidma. Jestli nechceš skončit někde v laboratoři, kde tě budou zkoumat pro vlastní debilitu, tak už se nikoho nedotkneš, rozumíš?! Odsud neodjedeme, takže se tu nauč žít a vycházet s lidmi, jinak to pro tebe nebude procházka růžovým sadem." řekl výhružným tónem starší Uchiha a tentokrát z něj šel strach.
"Nemyslíš, že mi něco dlužíš?" zkusil to mladší přes city a tvářil se opravdu zoufaleji než se zkutečně cítil, jelikož stále viděl špetku naděje.
"Ano, dlužím ti normální život, o který jsem tě připravil, lituju každé vteřiny od chvíle, kdy zemřeli a já tě nechal vyrůstat takhle. Jen jsem si přál, abys to měl snazší než já, ale jediné čeho jsem dosáhl je, že z tebe vyrostl bezcharakterní hajz a vrah!" řekl ostře.
"Což ti až do teď vůbec nevadilo." připomněl mu Sasuke nezlomný fakt, že pod jeho rukama už pár potenciálních udavačů zemřelo.
"Nevidíš snad rozdíl, mezi zabitím lidí, kteří nám chtějí ublížit a nevinného člověka?" nemohl druhý uvěřit tomu, co mu tady povídá.
Najednou měl pocit, že předním dávno nestojí jeho bratr jakým býval dřív, ale bezcitná, chladná schránka.
"Jsou dva důvody pro to, proč tě teď nepošlu místo do pokoje do ústavu, jeden moc dobře znáš a na ten si sázel, jsi čím jsi a víš, že tě budu chránit, protože za to jak jsem tě vychoval, cítím zodpovědnost. Beztak daleko víc tě brzy potrestá vlastní svědomí, já tě varoval včas. Vždycky pro to byla omluva, když nás odhalili, když nám hrozilo nebezpečí, vždycky jsem pochopil, že je to tvůj způsob řešení problémů s lidmi, kteří by nás rozdělili, ale teď si ze sobeckých důvodů rozhodl zabít někoho, kdo vůbec za nic nemohl. Pro to neexistuje omluva. Druhý z těch důvodů je, že chci, abys žil tak, jak bys žil s rodiči, tak jak by tě vychovávali oni a ježdění z místa na místo a hraní podivných her k tomu rozhodně nepatří. Takže jednej jak chceš, ale nemáš žádnou šanci utéct, až se ti něco nepodaří. Mysli na to." pustil ho na zem.
"Být tebou začnu to tak brát, jestli ještě existuje způsob, jak ti pomoct, je to jednat s tebou jak si zasloužíš." řekl Itachi vážným, teď už klidným přesto však dosti chladným tónem.
"Sklapni! Proč bych měl poslouchat!" rozčílil se ze zoufalství mladší, když pochopil, že to dlouhovlasý myslí smrtelně vážně.
"Musíš stále dělat problémy?" pohlédl na něj Itachi a v očích se mu zalesklo zklamání.
"Já? Já nám nezabil rodiče!" vyletěl mladší se svým jediným argumentem, který používal už roky.
"Byla to nehoda." odpověděl starší relativně vklidu.
"Jo a já jsem jeden z následků, tak nes zodpovědnost!" křičel nepříčetně.
"Né, né Sasu, ty si psychopat..." říkal opravdu zdrceně.
"Nejspíš tvojí vinou!" odsekl jeho mladší bratr.
"Víš, že to byla nehoda!" snažil se bránit starší.
"A mě si do té nehody takhle zatáhl!" zuřil druhý.
"Zachránil jsem tě, jinak bys umřel taky!" snažil se mu připomenout, komu vděčí za to, že ještě může chodit denně po zemi a opovrhovat vším, co kolem sebe na ní vidí.
"Podívej se, co si ze mě udělal?!" vyčítal mu Sasuke dál, přesto, že dobře věděl, že kdyby bylo na jeho bratrovi,nikdy by mu nedovolil zabít.
"Jen jsem tě nechtěl ztratit, neměl jsem na výběr!" chytil ho Itachi za rameno s trochu zoufalým podtónem v hlase.
"Čí by to byla vina, že bych zemřel? Taky tvoje." odvrátil mladší Uchiha hlavu.
"Obviňuješ mě z něčeho, co jsem ani já sám nemohl ovlivnit a dobře to víš." řekl ztrápeně druhý.
"Prostě si jen nechtěl zůstat sám, to je důvod proč žiju." dokončil to Sasuke a v jeho hlase byl téměř znát smutek, pouze jeho kamenný výraz zakrýval fakt, jak se ve zkutečnosti cítí.
"Co bude dál?" zeptal se po chvíli ticha.
"Zůstaneme tu." odpověděl dlouhovlasý.
"Proč?" upíral teď mladší pohled kamsi do prázdna.
"Jak jsem říkal, bude pro tebe lepší žít delší dobu na jednom místě." snažil se mu vysvětlit bratr.
"Jak dlouho?" zeptal se stejně poloprázdným tónem Sasuke.
"Dochodíš tu tenhle rok pokud to bude možné." zdělil mu starší Uchiha opatrně.
"Jsem jiný, to jen tak nezměníš. Jak mě chceš donutit? Zákaz vycházení?" podíval se mu teď konečně zas do obličeje.
"Ne, chci, abys si ty sám uvědomil, že co děláš je špatná, že hrát si s lidmi tě nikdy nemůže udělat šťastným a za své jednání pak musíš nést i následky." řekl Itachi.
Jeho mladšímu bráškovi se ulevilo, takže se toho vlastně zase tak moc nemění, o něco déle zůstane na tomhle odporném místě, ale dál si může dělat co chce, dokud ho nedostihne vlastní svědomí.
"Pche, on je tak naivní." pomyslel si spokojeně černovlásek.
"To se ale nestane. Dřív nebo později odsud stejně odjedeme." řekl teď už nezlomný jak skála a s výrazem spokojeného hajzlíka obešel Itachiho odhodlaný hrát si dál dokud nezajde moc daleko.
Ten ho jen mlčky pozoroval, jak míří do svého pokoje.

Jediné na co teď myslel, jak se zbaví té růžové megery, která mu každou chvíli kazí zábavu, nebít jí, nejspíš by ani tak nevyváděl, že tu musí zůstat.
Zatáhl závěsy a na hlavu si hodil deku. Dobře věděl, že zbavit se jí nemůže, ani on na tohle neměl žaludek, přesto, že sám si to nechtěl přiznat. Tohle bylo poprvé kdy zaútočil na někoho, kdo mu ničím nebyl nebezpečný a neudělalo mu to zrovna nejlíp. Naštěstí pro něj se mu dařilo myšlenky tohohle typu zahánět.
Vlastně veškeré jeho myšlenky neustále rušilo vřískání chlupaté potvory v rohu místnosti.
"Sklapni, dávno si mohl být moje večeře!" zasyčel nevrle.
Za okamžik se ozvalo klepání.
"Ani sem nelez." zavrčel mladík a stáhl si stejně pro jistotu deku z hlavy, jako by tušil, že jeho bratr i tak vejde. Neměl teď na něj nemenší náladu, chtěl být sám, jelikož někde v hlavě ho stále hlodala ta myšlenka.
Opravdu někoho zabil, aniž by se mu ten člověk snažil uškodit. Co ho na tom tak znepokojovalo? Proč to nemohl nadobro vyhna z hlavy a každých pár minut se to vracelo.
"Né, že bych čekal, že se mnou budeš chtít mluvit, ale musíš mi něco říct." začal Itachi a opřel se o futro dveří.
"Co zas?" zeptal se rezignovaně Sasuke, jelikož měl v hlavě momentální bordel a potřeboval si to nějak rychle ujasnit.
"Viděla tě?" zeptal se jeho starší bratr, protože předpokládal, že ví o čem je řeč.
"Kdo?" naklonil jeho nechápavý bratříček hlavu.
"Ta ženská na kterou si v noci zaútočil, zapni všechny mozkový buňky a odpověz!" zvedl mírně hlas.
"Já nevím, ne asi... ..myslím ne." zakroutil hlavou a na tváři mu naskočil výraz který naznačoval, že možná co chvíli bude zvracet. Hlavou se mu honila myšlenka,že mu zdaleka nebude tak špatně z toho co provedl, jako z výčitek kterými ho jeho sourozenec zasypal.
"Asi nebo určitě?" naléhal dál druhý.
"Já... ..já nevím! Nevím sakra! Proč je to tak důležitý?!" rozčílil se mladší Uchiha.
"Protože ona zdaleka není tak moc mrtvá, jak si myslíš, takže koukej, ať ti to začne šrotovat a odpověz! Viděla, nebo neviděla tě?! Ví co si vlastně udělal? Protože ta ženská leží v kómatu a s největší pravděpodobností se i probudí." vysvětlil mu velice jednoduše situaci Itachi.
"Nezabil?" koukal Sasuke jako opařený a přesto, že na hrudníku cítil slušnou úlevu, kterou ještě pořád nehodlal nazvat svědomím, jeho výraz značil přesně opačný druh šoku.
"Ano, kdyby si to udělal, nejspíš bych i já přestal věřit, že ti někdy něco pomůže, ale naši milovaní rodiče pravděpodobně nad svým nezdárným synem drží ruku, takže už to vyklop, je možný, že ví co si zač, nebo že tě pozná?" šel na něj poprvé v životě opravdu tvrdě.
"Jak to asi můžu... ..ne je to nesmysl. Kousl jsem jí zezadu." zakroutil se nervózně, takže omotaný v dece připomínal zmatenou, líhnoucí larvu.
"Takže ses jí neukázal?" ujišťoval se dlouhovlásek.
"No, ne... Teda pokud nebyla při vědomí, když omdlela... " zamyslel se Sasuke a srdce se mu rozbušilo.
"Posloucháš se vůbec?" zakroutil starší hlavou.
"Byla tma, nemohla by tě identifikovat." řekl si spíše pro vlastní klid.
"A teď, ví cosi jí proved? Protože, jsem ještě neviděl záznam, tak to chci slyšet od tebe. V jakém stavu si nechal její krk?" probodl ho očima černýma jako sama noc.
"Vim já?!" začal hysterčit krátkovlasý a zoufalství z něj jen čišelo, protože to věděl až moc dobře.
"Nevykrvácela, ty si měl vždycky rád čistý drobný ranky. Pochybuju, že by žila, kdybys jí nějak víc zranil." položil si Itachi ruku na čelo, až se z jeho ustaraného tónu zdálo, že mu dělá větší starost živá než mrtvá.
On sám viděl i jiné možnosti jak žít, aniž by zabíjel, byl rád, že ji Sasuke nezabil, jelikož si ještě stále mohl zoufale a naivně namlouvat, že to bylo jeho podvědomí, nějaký zbytek lidskosti uvnitř co mu nedovolil vysát z ní všechnu životadárnou tekutinu.
Jenže teď měl o něj starost, sám sebe tím uvedl do velmi nebezpečné situace. Jednu chvíli sám sebe přistihl, že uvažuje o nejbezpečnější možnosti, jak bratra zachránit od jakéhokoli podezření, ale okamžitě dostal chuť si za ten nápad nafackovat.
I když ho to tížilo a měl potřebu ho ochraňovat, Sasuke se do tohohle průšvihu přivedl sám a jak před chvílí řekl, za to co dělá musí jednou konečně začít nést následky.
"Zjistí, že si upír." povzdechl si starší z bratrů.
Druhý Uchiha jen mlčky sledovala a těkal očima po bratrově tváři.
"Neví kdo jsi, ale ví, že si upír. Protože si porušil jasně stanovená pravidla. Už na sebe nesmíš poutat pozornost jasné?" řekl pak vážně starší.
"A co mám jako dělat? Lejt si ten blivajz studenej na špagety?" zakňoural druhý jako malé rozmazlené děcko, které dostal místo krupičné kaše ovesnou.
"To bys nezvlád, je těžký jen tak přejít na neživou stravu, nechci, abys dopadl jako já, budu ti klidně kupovat křečky, ale jak zabiješ něco venku, je to tvůj konec to si pamatuj a koukej pravidelně jíst, nechci vědět jak dlouho si musel bejt bez jídla, když tu ženskou si skoro celou vysál." zamračil se Itachi.
"Křečky?" zareagoval znechuceně.
"Proč křečky? Pít z člověka sedá přece aniž bys ho zabil, tak co máš za problém?" rychle mu otrnulo a už protestoval proti sebemenším nepohodlí.
"Je mi to jedno, jestli na sebe upozorníš, odneseš si to." ukončil jejich rozhovor starší a zavřel za sebou dveře.
"Blbej Itachi!" mrsklo na ně princátko jeden z mnoha polštářů a praštilo sebou na postel.
Přesto, že se nakonec nestalo to nejhorší, se rozhodně necítil dobře. Notebook před ní svítil, jako by nedočkavostí, co sním chce Sasuke dělat, ten ho ale po chvíli zaklapl a položil si na něj hlavu.
"Najedl jsem se, nikoho sem nezabil, Itachi mi ani nedal domácí vězení, vlastně si můžu dál spokojeně dělat co chci, jsem plný energie tak proč je mi pořád tak mizerně?" zamyslel se, jelikož už to nemohl déle ignorovat.
Jeho oči pozorovaly měsíc za otevřeným oknem, jasně zářil na obloze vedle všech těch malých, nevýznamných, tuctových světýlek. Přesně tak se vždycky cítil i on. Být někým kdo si mlže dělat co chce, protože záleží pouze na něm a ostatní jsou vedle něj naprosto nevýznamní.
Teď najednou měl však pocit, že má o všechnu tuhle spokojenost přijít a proč vlastně? Co je to co tu nejvíc nesnáší? Ta holka! Růžovovlasá bestie, která z něj jediná neměla sebemenší respekt.
Připomínala mu slunce, dotěrné a vlezlé, vždycky musí zářit o něco víc. Vždycky potřebuje mít navrch, myslí si, že může vyhrát, protože úžasný a dokonalý měsíc se nepostará o květiny a všechen život tady na zemi. Chladně si sedí ve vlastní píše na obloze a užívá si svůj čas, než se ta zářící stvůra znovu objeví.
"Nebudu sedět, nebudu pokaždé čekat, až přijdeš ty!" pomyslel si v duchu a vyskočil ze židle.

Bylo ještě celkem brzo, proto ho překvapilo, že když odcházel z domu, nikde neviděl Itachiho. Víc se o to ale nezajímal. Mířil na určité místo. S popsaným papírkem v ruce hodlal dojít na jediné místo. Ino mu velmi pečlivě a několikrát vysvětlila, kde bydlí.
V tuhle chvíli potřeboval slušně zvednout náladu. Ta holka je do něj blázen, zítra mu to bude vyprávět a vylévat mu svoje pocity z toho co ji za chvilku čeká a on se bude v duchu ďábelsky smát. Jestli ho tohle nezabaví, pak je ztracený případ.
Došel až před květinářství Yamanaka, kde se v horním patře svítilo. Moc nepřemýšlel o tom jak dovnitř vzkaz dostat. Pouze si dal pozor, kde má dívka pokoj a pak už jím jen obalil kámen a prásk!
"Však ono se to zasklí." uchechtl se a rychle zmizel.
"Za dvacet minut v parku, potřebuju tě." stálo na lístku, který blondýnce téměř rozbil hlavu.

Netrvalo dlouho a Sasuke tiše sedící na jedné z větví nad cestou uslyšel tiché a obezřetné kroky. Znal tenhle typ chůze. Patřil lidem co měli strach. Tohle místo v noci určitě nepůsobilo, jako rajská zahrada.
Dívka šla stále dál a všechny stíny jí před očima splývaly, dokonce se bála i zavolat,jestli tam někde někdo je, což vlastně ani nemusela.
Nejednou se zarazila ve chvíli, kdy se jí před očima rýsoval jasný obrys nohou, visících z větve asi metr před ní. Někdo tam seděl. Vyděšeně ztuhla a bála se jet očima kousek výš. Najednou osoba seskočila a přistála na cestě, přitom jí přímo do očí zasvítila baterka.
"K-kdo je to?!" zeptala se vyděšeně, jelikož pochybovala, že její miláček by vedl takové hloupé vtipy.
Odpovědí jí bylo tiché chichotání.
Ino byla jednou z těch dívek, co nečekaly a s hlasitým křikem se hned daly na útěk a tak ihned učinila.
Sasuke ji jen pobaveně sledoval, musel se tiše, škodolibě smát. Její výraz mu na chvilku dovolil zapomenout na veškeré potíže. Docela spokojeně se vydal na cestu domů. Tyhle naivní holky ho vždycky pobavily.

Když vešel domů, neměl ještě ani ponětí, co ho čeká. Chystal se jít rovnou spát, jenže ho zarazilo světlo vycházející z obýváku. Když slyšel tichý smích a cizí hlas, usoudil, že by se tam měl jít přece jen podívat.
Pohled který se mu naskytl ho uvedl do silného šoku. Nejprve se domníval, že našel v Itachiho obětí sedět mimozemšťana, ale za okamžik pobral zkutečnost, že je to jakási modrovlasá ženská. Jeho dech se zastavil a on sledoval detaily jejího obličeje.
Ten milý úsměv a zvonivý hlásek a hlavně Itachiho zářivý pohled. Takhle se na lidi kolem sebe nikdy nedíval, nikdy je nevodil domů. Jeho pohledy k "ostatním" lidem byly vždy tak nějak bolestné a těch pár šťastných výrazů, patřilo z nějakého důvodu o který se mladší Uchiha nikdy moc nezajímal, vždycky jedině jemu.
Chvíli tam tak stál a silně ho udivovalo, že jindy silně pozorný Itachi si ho ani nevšiml.
"Kdo je to?" zeptal se najednou chladným drsným tónem. Chtěl dostat přímou a jednoznačnou odpověď.
"Sasuke?" podíval se na něj bratr trochu šokovaně.
"Kdo je to?" zopakoval, čímž vyvolal na tváři slečny zvláštní výraz.
"Promiň, tohle je Konan. Konan, můj mladší bratr Sasuke." vysvětlil a postavil se, aby mohl svého mladšího bratra nějak v klidu zasvětit do situace.
"Tak Konan, jo?!" v duchu vřískal mladší, ale navenek vypadal jako ledová skála čekající na vysvětlení.
"Víš, to je... ..ona je..." snažil se Itachi najít nejvhodnější způsob, jak mu v klidu vysvětlit by chtěl právě tuhle dívku zaplést do jejich společného života.
"Jdu spát." utnul to krátkovlasý stejně nebezpečným tónem jakým začal a zmizel za rohem.
"Nejsem idiot,je mi celkem jasné, co pro tebe ona je! Je můj životní problém! Teď už to chápu tak najednou nechceš odjet, ani když mi hrozí odhalení! Vždycky jsme byli spolu a najednou je pro tebe někdo důležitější?! Kam zmizelo to "bráško všechno ti vynahradím", hm? Myslím, že se to ztratilo z touhle štětkou!" myslel si, ale ml největší chuť křičet to nahlas, hlavně tak, aby to ona slyšela.
Doslova vykopl dveře svého pokoje a ještě silněji jimi za sebou praštil. Minimálně tohle slyšet musela. Doufal, že za ním brzy nepřileze jeho nechutný bratr a nebude se mu snažit vysvětlovat situaci. Což se k jeho ani nestalo.

Celý v černém a s nezvykle zničeným výrazem se vlekl chodbou. Měl pocit, že se ze všeho zcvokne, včera pochopil, že dokud bude ta holka dýchat nemá nejmenší šanci se odsud dostat, co víc, neměl teď nejmenší sílu uvažovat o dalším zabíjení.
Už se mu ani nechtělo poslouchat vyprávění Ino, jak moc se mu ji podařilo vyděsit. K jeho překvapení, ta ani nebyla ve škole. Za to výraz zelenoočky mluvil za vše, už ve chvíli, kdy ho spatřila ve dveřích. Stála na lavici, jako bohyně ústavu, obklopená Narutem, Shinem, Kibou a několika dalšími chlapci, kteří jí pomáhali s jejím mistrovským dílem.
Než stihla spustit, Sasuke zvedl ruku, aby ji zabrzdil a přešel rovnou k věci.
"Ať už sis na dnešek vymyslela jakkoli originální způsob jak mě otravovat, ulehčím ti to, odpověď je stále ne. Nebudu ti pomáhat a vůbec mě nezajímá co mi k tomu chceš říct a teď si posluš, je mi celkem jedno, co máš v úmyslu." řekl rezignovaně a otočil se směrem ke své lavici, nad kterou už vysel transparent s nápisem "chlípník".
"Výborně." vzdychl si pro sebe.
"Nemáš horečku?" zeptala se zmatená Sakura, kterou jeho proslov překvapil.
"Nesmíš dát najevo slabost, jestli se jí nezbavíš, doženě tě do blázince." opakoval si v hlavě a otočil se na ni.
"Ani ne ty ošklivej, jahodovej donute." zašklebil se.
To už se k němu cpaly Karin a Temari, načež jim dal bez okolků ruce kolem ramen a zamířil s nimi hezky přímo pod transparent do své lavice.
"On snad nemá ani špetku soudnosti?!" pomyslela si nazlobeně dívka.
"Pořád tě baví se s nim hádat?" zabručel vedle ní Naruto.
"Kdo říká, že mě to někdy bavilo, já jen zkrátka nebudu trpět, aby se choval jako dobytek! Ještě abych za něj dělala jeho práci, to zrovna." zavrčela.
"Ale on má pravdu, takhle nebudeme mít nic..." poškrábal se blonďáček nervózně na hlavě.
"Tady už jde o princip, já ho prostě donutím uznat, že není velitelem vesmíru!" řekla odhodlaně.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 24. listopadu 2013 v 13:56 | Reagovat

ach jo boží dílek.

2 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:06 | Reagovat

Take an extra shirt, just in case.

We are out of bread, cheese, and sugar.

3 Rrepair lFow Rrepair lFow | E-mail | Web | 29. května 2017 v 8:36 | Reagovat

He’s been on edge ever since she left.

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:56 | Reagovat

Stop reading, it will do for now.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama