Nesahej na květy rukama od krve (SasuSaku) - 4 Umění tahat za nitky

20. října 2013 v 17:49 | SasuKe |  Nesahej na květy rukama od krve


04 - Umění tahat za nitky

Nejmladší potomek rodiny vrazil domů tak, že téměř vykopl dveře, s nepřeslechnutelným vrčením svištěl chodbou, dokud se nezarazil u jedné z místností, ve které se pravděpodobně jeho bratr skrýval.
Pomalu otočil hlavu a dveře probodl tak děsivým pohledem, že bylo divu, že mu samy neuskočily z cesty, jako hurikán vtrhl dovnitř a rozhlédl se po místnosti. Jeho vražedný pohled se zastavil až o osobu sedící si poklidně na gauči s čajem a nějakými neidentifikovatelnými papíry.
"Odjíždíme!" Vykřikl dřív než byl schopen to vysvětlit.
"Také tě rád vidím, nevrátil ses dnes ze školy nějak brzo?" Zeptal se jeho straší bratr jako by neposlouchal.
Mladší vztekle zamířil přes pokoj k místu, kde se nacházel.
"Mám toho po krk! Nenávidím je a hodlám je vyhladit do jednoho, jestli odsud hned neodjedeme!" Podal už alespoň pro něj srozumitelnější vysvětlení.


"Takže ve škole jsou potíže?" zeptal se Itachi, zatím ho Sasuke zezadu obešel, opřel se o gauč rukama vedle jeho ramen a výhružným tónem zavrčel:
"Já chci pryč! Hned."
"No možná by pomohlo, kdybys si se spolužáky promluvil," tvářil se jeho bratr zamyšleně.
"Posloucháš vůbec?!" Zařval krátkovlasý nepříčetně, zatím co Itachi spokojeně srkal čaj a neodtrhával oči od papírů.
"Samo sebou, říkáš, že tu už nemůžeš vydržet, hledám řešení," upřel na něj konečně svůj vždy klidný a vyrovnaný pohled.
"Jedno mám, běž si sbalit!" Zařval na něj Sasuke jako rozzuřená manželka.
"Hledám řešení, které bude vyhovovat nám oběma, abys se ve škole netrápil, tak mi trochu pomoz a nekřič tady," usmál se starší z bratrů, jako by si právě vybíral barvu nových závěsů.
"Děláš si legraci?! Říkám, ti, že tu už ani minutu nevydržím! Moje trpělivost je u konce! Já se snažil, teď ty musíš souhlasit, že tohle už je moc," ukazoval si na zmáčené vlasy, "a odjet!" Rozhodil nazlobeně rukama.
"Ne," odpověděl Itachi klidně a usrkl znovu čaj.
Mladšímu Uchihovi se začínalo špatně dýchat. Nejdřív ta holka a teď i jeho vlastní bratr? Co se to děje? Proč ho najednou nikdo neposlouchá? Vůbec tomu nerozuměl.
"Jak ne?! Já tu už být nechci!" V jeho hlase bylo znát trochu zoufalství.
"Dobře, ale měl bys pochopit, že nezáleží vždycky všechno na tobě," odpověděl Itachi.
Teď už mu kyslík došel zkutečně, nebo spíše dýchat zapomněl. Celý zmodral.
"Jak nezáleží na mě? Vždycky to tak bylo! Já přece o všem rozhoduju a tak to zůstane!" bránil se v duchu realitě, kterou rozhodně odmítal přijmout.
"Tak tě donutím!" Vykřikl a zmizel. I když podle jeho jednání to tak nevypadalo, bral starší jeho výhrůžku naprosto vážně.

Bledý mladík mrtvolně ležel na posteli a zíral na strop. Hlavou se mu honili tisíce myšlenek. K čemu až ho chce Itachi vlastně dohnat? Dobře přece ví čeho je schopný. Když musel udělal to - vždycky.
Podíval se na stůl a při pohledu na skleničku, která mu připomínala dnešní události s ní vztekle praštil o zeď a ještě se vztekal, kdo to bude uklízet.
Tohle bylo pro něj jako noční můra.
"Vůbec si neuvědomujete, že to já jsem ten, kdo vždycky tahá za nitky," řekl si pro sebe potichu a zlověstně se zašklebil. Nepotrvá dlouho a z tohohle odporného místa vypadnou. Jeho bratr určitě dostane rozum, nebude riskovat svůj nebo cizí krk, aby ho tu udržel.
Bolestně mu zakručelo v břiše a to ještě ani nebyl večer.
"No nazdar," s výrazem mučené oběti se otočil na bok v naději, že zbytek dne nějak zaspí, vůbec neměl chuť se zítra vracet na místo, kde se ho ta opice neustále snažila ponížit. Jenže on tak lehce neprohrává,než se odsud dostane nikdo ho nedonutí, aby pracoval na hloupých školních projektech.
Z pokusů o spánek ho rušilo neustálé vřískání.
"Potvoro jedna!" Hodil směrem ke kleci botu, ale jekot morčátka neustával.
"No jo, že já sem tě zase zapomněl nakrmit," napadlo ho, chvíli se zdálo,že už trpí samomluvou, nebo že si snad na tu společnost zvykl, jelikož si tu v podstatě povídal s tvorem, co mu ani nerozuměl.
"Nakrmit,to bude ono," říkal si pro sebe, když mířil ke kleci s jednou hodně drahou směsí. Jenže teď se mu za Itachim ani trochu nechtělo, vlastně se mu nechtělo už nikdy opustit tuhle místnost, z vyjímkou toho, že mu bratr dovolí odjet.
Unaveně se složil zpět do postele a ledabyle přes sebe přetáhl deku.

"Sasuke slyšíš?" Z dálky na něj dotíral něčí hlas.
"Mami?" Pootevřel lehce ústa a víc už je zapomněl zavřít.
"Né, to jsem já, co je to dneska s tebou?" Donutily ho Itachiho slova konečně otevřít oči.
Včera nezatáhl závěsy a teď mu přímo do postele pronikaly ostré sluneční paprsky.
"Se mnou?" Posadil se na okraj postele zmateně.
"Že si včera nepřišel na večeři a nevylezl už z pokoje mě ani nepřekvapilo, ale klidně si tu spíš a přitom už máš být na cestě do školy. Jestli chceš trucovat posluš si, ale do školy chodit teda budeš," řekl přísně starší a stáhl mu z klína deku.
"Mmm... Večeře? Zaspal do školy?" Opakoval Sasuke, aby donutil svůj mozek informace zpracovat než je zapomene a nepřítomně zíral před sebe.
"Tak vstávej slyšíš?" Zatřepal s ním trochu jeho bratr, když viděl v jakém je stavu.
"Je mi zle," odpověděl mladší a praštil sebou zpět do lehu, přičemž si položil ruku na čelo jako princezna při úpalu.
"Sasuke přestaň blbnout, nebo přijdeš pozdě!" Zamračil se Itachi.
"Kdybych nevěděl, že tam fakt nechceš, možná bych ti i věřil, jelikož si bílej jak stěna, koukej začít chodit na sluníčko, nebo budeš za chvíli jak chodící mrtvola. A teď dělej simulante," napomenul ho.
"Promiň, že se podobám mamince a tatínkovi," zasyčel naštvaně mladší Uchiha a dal všechnu sílu do toho, aby mohl vstát a bez známky zranitelnosti se dohrabal do koupelny.
Vážně mu nebylo dobře, zdálo se mu, že jindy tiché a klidné stěny jejich sídla se mu smějí, strop na něj musí co chvíli dozajista spadnout a jeho tělo dlouho neudrží notoriku.
Opláchl si obličej ledovou vodou, aby se probudil a podle nacvičeného rituálu si začal upravovat vlasy. Přitom se jeho myšlenky ubíraly úplně jinam.
Včera mu bylo tak zle že usnul, v noci se nevzbudil a teď by býval zaspal i tu hloupou školu. Poslední z faktů mu sice vadil asi nejmíň, ale stejně se mu to vůbec nelíbilo. Možná, kdyby ho Itachi nevzbudil, býval by teď ještě spal dál a třeba už by se nevzbudil vůbec. Tělem mu projížděl mráz, očima těkal po zrcadle před sebou, ani si nevšiml, kdy upustil hřeben. Jeho vlastní odraz mu mizel před očima a hlava se mu točila. Opřel se o umývadlo a zhluboka se nadechl.
"To snad ne," prolétlo mu hlavou. Uvědomil si vážnost situace a dobře věděl, že by měl jít za bratrem, ale to neměl se svou hrdostí v úmyslu. Poradí si přece sám.
Hrdě si na sebe navlékl první co našel a mírně nemotorně slezl schody.
"Už jdeš?" Ozvalo se z jídelny.
"Hm," zavrčel, ale znělo to spíše jako zakňourání týraného štěněte.
"Nevezmeš si snídani do auta?" Zeptal se ho bratr, ale on dobře věděl, že to je to poslední, co by mu teď pomohlo.
Bez rozloučení vypadl ze dveří a nastoupil do limuzíny před branou, už jen cesta k ní pro něj byla jako stezka odvahy. Barvy květin kolem se mu rozlévaly před očima.
Posadil se na zadní sedadlo a hlavu si dal do dlaní.
"Neměl jsem mu to přece jen říct?" Dostával chuť vyskočit za jízdy a doplazit se zpět domů, jenže jeho hrdost mu to nedovolovala.

Když dorazil do školy, vkládal všechnu energii do toho, aby šel rovně a nikdo si ničeho nevšiml, takže ani nevěděl, jak reagují jeho spolužáci, když přišel. Jen se posadil do lavice.
Po dvou hodinách se probudil a zmateně vyskočil, právě končila hodina.
"To snad neni možný!" zašeptal sám pro sebe s vyděšeným pohledem.
"Za žádnou cenu už nesmím usnout!" Pomyslel si. Najednou si všiml, že vlastně už je mu mnohem líp. S úlevou vstal a šel se projít po chodbě.
Všechno se teď zdálo normální, podle pohledů omdlévajících dívek a závistivých chlapců si asi ani nikdo ničeho nevšiml, ale stejně tuhle situaci nechtěl brát na lehkou váhu.
"Sasuke?" Otočil se směrem odkud šel hlas, aby spatřil brunetku, která na něj mávala, opřenou o zeď.
Zamířil k ní s neutrálním výrazem pro něj tak typickým, aby zjistil co chce. Mile se usmívala,spokojená, že jí věnuje chvíli pozornosti.
"Je ti dobře? Jsi tak bledý," zeptala se starostlivě.
Uchiha dostal trochu obavy, že si toho všimla a tak musel hned dát najevo, jak dobře mu je.
Opřel se jednou rukou vedla její hlavy a koutek úst mu lehce zacukal.
"Je mi výborně," zašeptal tónem tak perfektně nacvičeným, že se mu ani nedalo nevěřit, bylo z něj jasně znát veškerou chtivost a nadřazenost, kterou mladý Uchiha rád zahrnoval své okolí.
"Řekni, máš něco s Ino?" Zeptala se překvapivě dívka, ale on nedal znát nejmenší vyvedení z míry.
"Kdyby to tak bylo, nejspíš bych tu neměl stát," odpověděl a naklonil se ještě kousek blíž.
"Ona o tobě totiž stále mluví a to jako bys byl její majetek," chytila Tenten cípek jeho mikiny mezi palec a ukazováček a začala ho žmoulat.
Než stihl odpověděl některou za svých chytře vymyšlených odpovědí, ozval se rachot, prskání a vzápětí hlasitý křik.
"Dámy a pánové, račte jít blíže! Zcela zdarma k vidění nový idol všech mladých děvčat! Představuji vám Sasukeho Uchihu z druhého ročníku!" Ozýval se hlas z megafonu.
Když se oba otočili za sebe, stála tam Sakura s ďábelským výrazem.
"Zdá se, že jsme ho zastihli právě ve chvíli, kdy se tenhle lamač srdcí snaží o další oběť, tentokrát si vybral tuhle slečnu," pokračovala vesele zelenoočka.
Tenten začala rudnou, zase takovou pozornost si rozhodně nepředstavovala a utekla kamsi pryč. Černovlásek zůstal stát na místě jako opařený.
"Prosím, prozraďte nám, jak to děláte, že dokážete přinutit tolik děvčat, aby kvůli vám ztratily hlavu, přesto že jste jen bezohledný zmetek?" Přestala konečně křičet na chvíli do megafonu, jehož původ byl v tuhle chvíli všem záhadou a čekala na jeho reakci.
Ta se však dlouho nedostavovala. Sasuke nemohl uvěřit, jak daleko je ta holka schopna zajít, aby dosáhla svého.
"Mohla bys tu přestat vřískat, bolí mě z tebe hlava?!" Zamračil se, ale snažil se zachovat si ledový vzhled.
"Dobrá, zodpovězte mi prosím důležitou otázku. Už jste se rozmyslel, zda budete spolupracovat na celoročním projektu a kdy bude mít náš tým první sraz? Za správnou odpověď bude tenhle megafon váš!" Uculila se a Uchihovi naskočila na čele drobná vráska.
Procpal se mezi přihlížejícími a mířil do třídy. Jen vidět tu holku mu obracelo žaludek, copak mu nehodlá dát pokoj?
"Sasí, co se to tam děje?" Nalepila se na něj hned druhá, když vešel do třídy. Rudovláska se po něm plazila jako by byl kus masa.
"Haruno dělá zase kravál," zavrčel a praštil sebou do lavice. Lehce se mu motala hlava, právě dnes neměl nejmenší náladu na jakékoli odvety, chtěl jen ticho a klid. Když tedy růžovovláska i s megafonem nakráčela do třídy, stoupla si před jeho lavici a tvářila se, že chce zase začít žvanit. Hodil na ni zlostný pohled.
"O co sakra zase jde?" Zeptal se i když to bylo zcela zbytečné.
"O naši společnou práci přece," usmála se dívka.
Mladík mlčky vstal, vytrhl jí megafon a vyhodil ho obratně z okna.
"Ber to jako odpověď," zamračil se a cítil, jak lehce ztrácí rovnováhu.
"To to pitomý horko!" Pomyslel si a opřel se nenápadně o lavici.
"Jak myslíš, těš se na zítra," usmála se.
"Při troše štěstí žádný zítra nebude," pomyslel si a složil se zpět na židli.

Právě když vycházel z budovy školy, vyběhla Sakura za ním.
"Čekej Sasuke, chci si promluvil," řekla vážným klidným hlasem.
"Já nechci," zavrčel a pokusil se přidat do kroku co mu jen síly dovolovaly.
"Kdybys se přestal chovat jako idiot, mohli bysme to možná všichni nějak přežít a dostat dobrý známky," vysvětlovala za chůze.
"Tak to je smůla princezno," ušklíbl se.
"Nenechám se tak snadno porazit," postavila se mu do cesty.
"Dej mi už pokoj," chtěl ji černovlásek obejít, ale z ničeho nic zavrávoral a kecl si hezky na zadek.
Před očima se mu zatmělo, položil si jednu ruku na obličej.
"Sakra," zašeptal rozhořčeně.
"Si v pořádku?" Mžourala dívka.
"Jasně, nikdy si neviděla, nikoho zakopnout?" Odsekl a začal se zvedat.
"Seš celej pobledlej, určitě je ti dobře?" Ujišťovala se, jelikož ji to překvapilo.
"Hleď si laskavě svýho," vstal a rychle zmizel branou k limuzíně, která už na něj čekala.
Vůbec se mu teď nechtělo domů, měl strach, že tam zase usne, nejradši by zůstal do večera někde venku, začal přemýšlet, kam chce odvést.

Byl už večer něco kolem desáté a všude se rozkládala neprostupná tma. Neznámá žena se právě za zvuku nočního hmyzu vracela domů parkem. Tiše jí pod nohama praskaly kamínky a kolem šuměl vítr. Najednou jí čísi ledová ruka chytila za rameno.
"Neotáčej se," zašeptal hluboký jemný hlas a teplý vzduch vycházející z úst cítila až na zátylku.
Nezmohla se nejprve na slovo, vyděšená se po chvíli konečně nadechla.
"Co-co chcete?" Ozval se vyděšený hlas.
"Toho je hodně, ale nic z toho už nikdy zpátky nedostanu," zazněla odpověď a vzápětí žena ucítila na hrdle ostrou bolest.
Přímo po jejím hrudníku stékala v pramíncích krev a špinila její šaty. Tělo sebou chvíli škubalo, ale stisk útočníka byl mnohem silnější, než aby se ubránila. Po pár minutách její trup klesl bezvládně k zemi.
Po chvíli se vedle složila do kleku i druhá osoba, slyšet bylo jen hluboké oddechování.

Něco kolem druhé ráno se Sasuke konečně dovlekl domů.
"Kde si byl?" Vybafl na něj okamžitě bratr.
"Říkal jsem ti, že mě docela děsíš?" Hodil na něj sarkastický pohled a zouval si boty.
"Nezavoláš, nevrátíš se za školy a ještě jsi drzí," povzdechl si starší bratr.
"Když budu chodit do školy,můžu si trucovat jak chci ne?" Odpověděl s nezájmem a zamířil po schodišti nahoru.
"Ještě si nezměnil názor?" Otočila se někde v polovině.
"Ne," založil si Itachi ruce na prsou v přesvědčení, že je to to nejlepší co pro bratra dělá.
"Fajn, povíme si zítra," řekl tak potichu, že mu bylo stěží rozumět.
"Počkej," zarazil ho starší.
"Hm?" Otočil se s nic neříkajícím výrazem.
"Co si myslel tím, když si říkal, že nemůžeš mít kamarády?" Zeptal se trochu nečekaně.
"To si chceš vážně v tuhle chvíli povídat?" Zašklebil se mladší Uchiha.
"Vůbec nic, jen to, že se každou chvíli stěhujeme," odpověděl, aby už ho měl z krku.
"Ale to přece nemusíme, taky bych chtěl někde zůstat, kde si najdeme oba přátele a... ..a tak prostě," utnul trochu zvláštně konec věty.
"Né dík. Já to rád zvládnu takhle," odbil ho Sasuke a šel do svého pokoje.
Ne, že by o tom už sám neuvažoval, ale nápad, že by zůstali právě v téhle díře se mu ani trochu nelíbil. Zvlášť ne teď a už vůbec nechápal, co to Itachiho tak najednou popadlo. Copak už mu nestačí nebo co, že si chce hledat přátele? Přeskočilo mu snad? Vždyť takhle to funguje už pěkných pár let, jsou jen sami dva a nikdy nenavazují kontakt s ostatními lidmi. Itachi chodí do práce a on terorizuje svoje spolužáky a celé město pomocí různě zvrácených her, pokaždé může být novou osobou a baví ho to.
"Že by si připadal osamělý? Nikdy mi nebylo jasné, co ho na tom životě baví..." Zamyslel se na chvíli černovlásek.
"Blbost," zavrhl to okamžitě a flákl sebou do postele s rozhodnutím, že se osprchuje až ráno. Byl rád, že už je mu líp, ale i tak si vzal ještě prášek na bolest hlavy, jelikož ten dopolední kravál ho moc nepotěšil.

Tentokrát si dal mladý Uchiha záležet, aby dorazil do školy dřív než ostatní, nikdy to sice nedělal, jenže, ráno po snídani se mu se zdravím vrátila veškerá energie a elán vhodný přesně pro vymýšlení hloupostí jako tahle.
Křídou popsal tabuli, kterou následně zavřel a nějakou chvíli se nenápadně motal kolem Sakuřiny lavice až do chvíle, když se dovnitř jako velká voda nahrnula Karin, rozběhla se přímo k nebohému Uchihovi a přisála se na něj jako houba.
"Zlatíško, ty už si se vyšpinkal!" Začala na něj jako by byl křeček.
"Neříkal jsem snad, abys se na mě tak nelepila?" Podíval se na ni pohoršeně.
"Omlouvám se," zcvrkla se zpět, asi jako když mořskou houbu šoupnete na sluníčko a ona uschne. Pak s pohledem umírající laně zamířila za Suigetsuem.
Netrvalo dlouho a do třídy vešli Sakura s Ino. Blondýnka začala po černovláskovi hned házet zamilované pohledy, zatím co druhá dívka se šla rovnou posadit. Sasukemu se na tváři objevil spokojený škleb, sice moc dobře neviděl až k její lavici přes Karin, která už mu znovu blokovala výhled svou osobou, ale těšil se dnes vyjímečně na začátek hodiny.
Brzo si to do třídy nakráčel Kakashi, aby mu splnil jeho sen a šel napsat na tabuli několik poznámek. Ve chvíli kdy ji otevřel, zjistil, že někdo už ho však předběhl.
Celá třída upřela nechápavé zraky na tabuli, kde stálo: "Drahá Sakuro, kdybys si nezahrávala, nesedíš teď na lepidle. Užij si zbytek dne, s pozdravem Tvá Noční Můra."
Několik nechápavých pohledů se otočilo k dívce, pouze Uchiha se spokojeně tvářil jako král planety a těšil se až mu jeho vítěství potvrdí vzteklým pohledem.
K jeho překvapení však dívka vstala ze židle, aniž by se cokoli stalo a otočila se přímo na něj do poslední lavice.
"Drahý Sasuke, kdybych byla tak blbá jak si myslíš, nedala bych si pod sebe ten igelit, když jsem si toho všimla. Užij si slimáky v šatní skřínce, s pozdravem Ta co má s tebou projekt," pronesla přímo k němu a vyvolala tím v chlapecké části třídy slušný záchvat smíchu.
"Uklidněte se přece!" Snažil se je mírnit profesor Hatake.

"Ta hnusná, drzá potvora!" Sasuke se vracel domů v poněkud horší náladě, vůbec mu to nešlo do hlavy. Jak to, že ho pokaždé převeze, jak to že si z něj vůbec nic nedělá?!
Přesně takové otázky si pokládal, když si zouval boty a snažil se z nich dostat jednoho neodlepitelného slimáka.
"Táhni, nebo na tebe naleju fermež!" Vztekal se, dloubajíc do něj vidličkou.
Z jeho těžkého zápasu byl vyrušen až starším sourozencem, který vypadal opravdu naštvaně.
"Sasuke!" Zvýšil hlas, aby mladík zvedl hlavu.
Až teď mu došlo, proč je vlastně už doma a co mu asi tak zhruba chce. Konečně pojedou pryč. Zvedl hlavu s předstíraným zájmem a nevědomostí, aby upřel své temné oči beze strachu přímo těch jeho.
"Ano?" Zeptal se až nápadně milým tónem. Jenže starší na něj jen koukal velmi nezvyklým pohledem a mlčel.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 24. listopadu 2013 v 11:58 | Reagovat

Bomba dielik...  výborne ako ho Sakura prekabátila.

2 avetti avetti | Web | 11. dubna 2016 v 19:38 | Reagovat

Hodně jsem se smála, když mu to Sakura nandala :D Skvělý díl :)

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 18:06 | Reagovat

She went to pieces when she heard it.
Oh hell!

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 2:59 | Reagovat

Tom fell in love with Sue at first sight.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama