Nauč mě líbat, nauč mě milovat 9 (ItaSasu)

23. října 2013 v 8:54 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat


9 - Nezvaný host

Sasukeho pohled:
Itachi tam pěknou chvíli stál a koukal na mě, aniž by dal něco najevo. Začínal jsem být nervózní, alespoň tak, jak mi to hladina alkoholu dovolila.
"Chceš říct, že na tohle myslíš i za střízliva?" Zeptal se pak tiše a koukal na mě dál zmatenýma očima.
"Jo, jen to kontroluju," ušklíbl jsem se, jako by o nic nešlo, jeho výraz mě nejprve rozesmíval.
Itachi vypadal jako opatřený, bylo mi ho trochu líto. Chtěl jsem ho jen pohladit a říct mu, ať se uklidní, ale zároveň mi to připadalo legrační. Ani na moment mě nenapadlo, že tohle už je trochu něco jiného, než jen potíže s orientací.
"Brá-" Prudce uhnul, za ruku mě chytil a podíval se mi přímo do očí.
"Uvědomuješ si, co děláš?" Zeptal se, ale neznělo to naštvaně, spíš pořád vyděšeně.
Tupě jsem na něj zíral a nevěděl, co odpovědět. Samozřejmě, že jsem si uvědomoval, že jsem na kluky, že on je můj sourozenec a že jsem po něm vyjel, ale na co přesně se ve skutečnosti ptal?
"Víš, že tohle se nesmí?" Zeptal se a já pochopil, kam tím míří.
"Ale vždyť to nikdo neví," zakroutil jsem hlavou.

"Já to vím, vím co děláš a tohle ti nemůžu dovolit," řekl a pak mě pustil.
"Sasuke, prosím, vzpamatuj se, tohle je pro nás oba cesta do pekla. Usiluješ o něco, co nemůže existovat," řekl, prošel kolem mě a mířil pryč.
"Počkám v autě," slyšel jsem za sebou.
Všechno co řekl, jak se na mě díval...
Měl jsem pocit, jako by něco ve mě zemřelo. Nejspíš naděje, že budu někdy normální, já chci být zase v pořádku, jenže to bez trochy jeho pomoci asi nepůjde.

Cítil jsem se opravdu mizerně, věděl jsem, že bych se měl aspoň omluvit.
"Itachi..." Chtěl jsem začít hned co jsem otevřel dveře auta.
"Sedni si dozadu," odpověděl rychle.
"Co?" Koukal jsem na něj jako u vytržení.
"Sedni si dozadu!" Zvýšil hlas.
Neseděl jsem tam od čtrnácti, to nemůže myslet vážně.
Naštvaně jsem práskl dveřmi a přelezl na zadní sedadlo, chuť omlouvat se mě přešla.
"Proč sakra musim sedět vzadu?" Zeptal jsem se hned, co šlápl na plyn.
"Nechci mít vedle sebe opilého, nezletilého, nadrženého bratra," vysvětlil mi celkem jasně. Nemusel být ke mně tak krutý. Ale vůbec, proč si to beru?! Jindy bych se jen urazil a už s ním nepromluvil, tak co se o to sakra zajímám?!
"Taky si pil, vůbec bys neměl řídit!" Namítl jsem, ani nevím, jak k tomu můj mozek tak najednou došel.
"Narozdíl od tebe znám míru, abych byl zodpovědný za to, co dělám," odsekl nepříjemně a nastartoval.
Hned co jsme dojeli domů jsem se zavřel do svého pokoje a už nevystrčil nos.

Dny plynuly a všechno se zdálo normální, jen já se bál k Itachimu nějak přiblížit.Vstal jsem brzo a šel do školy pěšky, vůbec jsem neměl náladu se s ním dohadovat. K mojí smůle jsem se neměl pořádně ani šanci dostat do třídy. Dveře byly obsypané hromadou kluků, holky stály znechuceně o kousek dál a něco řešily.
"Hej Sasuke, pojď se podívat, máš přednost!" Zařval na mě Suigetsu. Znělo to jako by měli uvnitř cvičeného papouška a tak jsem se otráveně procpal dopředu.
"Vidíš? Že je pěkná," ozval se mi těsně u ucha Suigetsu. Uvnitř byla zrovna s učitelem nějaká nová studentka a okem po mě pomrkávala, zatímco on jí něco vykládal. Patrně si všimla, že mi jí předhazují jako kus masa. Popravdě mě vůbec nezajímala a nechápal jsem, co okolo toho tolik nadělají.
"Ták?" Protáhl bělovlasý a nalepil se na mě.
"Itachi v teplákový soupravě je přitažlivější," konstatoval jsem suše a polovina třídy, hlavně holky, propukly v smích. To protože netušily, jak moc vážně to myslím.
"Vážíš si někoho?" Zamžoural nechápavě Suigetsu, který nad ní slintal.
Neodpověděl jsem, pouze se ušklíbl a zamířil na svoje místo, jelikož jsem se nehodlal jako blbec cpát ve dveřích a dál ji tiše sledovat. Snad jsem tím dal dostatečně najevo, že je mi ukradená.

Juugo byl nemocný nebo se z nějakýho důvodu zase flákal, takže to pako se celý den lepilo na mě. Nakonec přišel s tím, že jsem už podezřele dlouho nešel s ním a Karin po škole na hřiště, kde jsme obvykle vysedávali a probírali nejrůznější věci.
Nakonec to nebyl nejhorší nápad jít se protáhnout. Když jsem vylezl ze školy a zjistil, že Itachi už nervózně přechází kolem auta, skoro to se mnou seklo. Co tu zase chce? Nemá mít teď odpoledku?
"Sasuke, trvá ti to," volal na mě už z dálky.
"Nemáš mít odpoledku?" Ujasňoval jsem si to raději rovnou.
"Odpadla nám," vysvětlil mi bratr.
"Proč teda nejedeš domů?" Podíval jsem se na něj otráveně.
"Byla to chvilka, řekl jsem si, že na tebe počkám," odpověděl.
"To je od tebe šlechetný, ale my chceme ještě někam jít," zkazil jsem mu hned iluze.
"To mě mrzí, ale my jedeme teď domů," oznámil mi, jako by se nechumelilo a ukázal na auto. Neochotně jsem mávl na ty dva, ať jdou a nastoupil. To už bylo tenhle týden po třetí co mi řekl, že jdu ze školy rovnou domů, copak mu přeskočilo?
"Proč nemůžu jít?" Začal jsem protestovat dřív, než jsem se připoutal.
"Protože jsem řekl, že dnes jedeme rovnou domů," zopakoval mi, co jsem věděl a nijak víc to nerozvedl. Trochu mě s tím už štval.
"Od jisté doby mě hlídáš asi desetkrát víc než dřív! Nejsem nesvéprávný, jen teplý!" Ohradil jsem se.
"Sasuke!" Ozvala se očekávaná reakce na moje víc než nevhodné vyjádření.
"Co? Vadí ti to?!" Dělal jsem, jako že nechápu, co má zase za problém.
"Nějak rychle ses s tím vyrovnal," podíval se na mě vyčítavým pohledem a pak raději zase sledoval silnici.
"Jo, koukám rychleji než ty," rýpl jsem si.
"Kdo říká, že jsem se s tím vyrovnal? Ani nevíš, jak pořád bojuju sám se sebou. To, že se tvářím že je všechno v pořádku neznamená, že je. Dřív by jsi to poznal. Jestli je to opravdu takhle, tak nikdy nebudu moc vést normální život. A nebo se to prostě všechno spraví, když to s tebou znovu zkusím a moje tělo si uvědomí, že to neni nic zvláštního a že se mi to vlastně vůbec nelíbí," přemýšlel jsem v duchu cestou domů.

Itachiho pohled:
Hned, jak jsme dorazili domů, šel jsem si dát sprchu. Sasukemu jsem nic neřekl a nechal ho, ať si dělá, co chce.
Dělal mi starost. Cítil jsem se hrozně nesvůj od chvíle, kdy jsem věděl, co se mu honí hlavou. Rád bych to přikládal prostě pubertě, jenže jsem měl nemilý pocit, že tak lehké to mít nebudu.
Pustil jsem teplou vodu a unaveně se opřel o kachličky. Nenapadal mě jediný rozumný způsob, jak z tohohle ven, dokud si sám Sasuke neuvědomí, jak vážné tohle je.
Trochu jsem se bál, čeho je asi schopný, znal jsem jeho nápady a on opravdu neměl hranice, když si vzal něco do hlavy.
Jen co jsem vylezl ze sprchy, šel jsem naházet oblečení do pračky. Málem jsem zapomněl vytáhnout mobil. Byl jsem trochu překvapený, když jsem na displeji spatřil tři nepřijaté hovory od své bývalé přítelkyně. Nebylo mi jasné, co by asi mohla chtít a ani mě to moc nezajímalo, neměl jsem momentálně chuť jí volat zpátky. Telefon jsem prozatím odložil.

Když jsem sešel dolů, cítil jsem příjemnou vůni čaje. Sasuke ho zatím připravoval, sedl jsem si do křesla a vytáhl knížku kterou jsem potřeboval dočíst. Sotva jsem se ale mohl soustředit, protože za okamžik mě zezadu objal můj mladší bratr, položil mi hlavu na rameno a hlasitě si oddechl.
"Co to čteš?" Zajímal se.
"To je povinná četba do školy, to by tě nezajímalo," odpověděl jsem.
"Souhlasím," ušklíbl se.
Pak jsem ucítil, jak mi po krku jemně přejel jazykem. Okamžitě mě zamrazilo a zaklapl jsem knížku.
"Neprovokuj," jemně jsem ho od sebe odstrčil, jako bych v tom ani nezaznamenal žádný sexuální podtext a vstal.
Najednou se na mě zezadu vrhl a skoro mě povalil na zem.
"Itachi! Kam myslíš, že zase jdeš?!" Chytil se mě jako pijavice.
"Přestaň se na mě tahle všude vrhat!" Zvýšil jsem mírně hlas a znovu ho odstrčil.
"Proč mě tak nenávidíš?! Jsem ti neustále jen na obtíž, přes všechno co udělám. Můžu se snažit neexistovat, ale ty mě stejně budeš pořád nesnášet!" Začal na mě z ničeho nic křičet, nepouštěl mě a ještě o něco pevněji sepnul paže obtočené kolem mého těla.

Sasukeho pohled:
"Jak tohle můžeš říct?" Chvíli na mě Itachi koukal. "Proč se pořád chováš jako děcko s nedostatkem pozornosti? Já tě přece mám nejradši na světě, proč se neustále snažíš jen hádat?!" Vyčetl mi.
Taky nevím, jak jsem to mohl říct, Itachi mě přece má rád, tak proč tohle říkám, proč se s ním jen hádám? Stál jsem tam s otevřenou pusou a nevěděl, co říct. Protože mě tak bolí každá chvíle s ním. Má mě rád, ale já chci jistotu, že pro něj nikdy nebude důležitější nikdo jiný.
Přerušil nás zvonek ode dveří. Bratr nejprve cukl hlavou, pak mi věnoval jeden krátký pohled a zamířil tam.
Ještě nějakou chvíli jsem stál jako socha a zíral na místo, kde před chvilkou byl. Za okamžik jsem už slyšel z chodby přicházející hlasy. Nechtělo se mi přemýšlet nad tím co říkají. Itachi se snad brzo vrátí a oba se zase budeme tvářit, jako by se nic nestalo.
Nějak jsem si všiml, že najednou sedím uprostřed koberce, ani nevím, kdy jsem se svezl na zem. Už mě z toho všeho bolela hlava.
"Víš Itachi, mrzí mě to," zaslechl jsem z chodby ženský hlas. No jistě, zase je středem pozornosti, on je tu vždycky ten ublížený. Nejspíš si musí vychutnat, jak se mu ta ženská omluví, protože ode mě se teda žádný omluvy nedočká.
"Taky mi to bylo líto," ozvala se jeho odpověď. Z toho přeslazeného tónu mi bylo na nic. Kdyby šlo o mě, nikdy by neřekl nic jako "mě to taky mrzí", vždycky jen "můžeš si za to sám". Teď se tam kroutí a dělá cukrblíky a vůbec, co je to za ženskou?
Nabroušeně jsem vstal a namířil si to hezky ke dveřím. Teď se s Itachim hádám já! Jestli má problém, ať si stoupne do fronty a vyřeší si ho, až na ni přijde řada! Ještě by tam tím omlouváním strávili zbytek dne. Podle jejich tónu soudím, že se za chvilku začnou předhánět, koho to mrzí víc. Teď by mě celkem zajímalo, co tak strašnýho se asi mohlo stát, rozšlápl jí mobil?
"Ocenil bych, kdybys pohnul, omlouvat se můžeš i po telefonu!" Vyšel jsem s těmito slovy na chodbu a téměř to se mnou řízlo.
Ve dveřích stála holka, která se s mým bratrem nedávno rozešla. Teď celý jejich rozhovor nabýval pro mě nových rozměrů a trochu mi docházel kyslík. Co to má jako znamenat? Kdy se tak najednou usmířili? Odpověď jsem tušil, před pár minutami, zatím co já se vztekal vedle na podlaze.
Stála před našimi dveřmi s roztomiloučkým, rozpačitým úsměvem, jako by šlo o rozbitou vázu a omlouvala se.
Itachi se tvářil, jako by spatřil osmý div světa a mě opravdu vyschlo v krku.
"Nebudu tě rušit, pokud mi odpustíš, ráda bych to napravila," usmála se na něj jako sluníčko.
Její drzost byla obdivuhodná, ale kdo mě opravdu nakonec vždycky odrovnal, byl můj bratříček.
"Netrap se tím, byla to moje chyba."
"Děvko," neudržel jsem se a celkem polohlasně s pohledem sklopeným k vlastním prstům u nohou jsem se ozval. Ona jen vykulila oči a překvapeně se na mě podívala. Kde se ve mně asi bere ta drzost.
"Co?" Koukal na mě i Itachi, přes to, že mi musel moc dobře rozumět.
"Řekl jsem, že já ti neodpustím," zvedl jsem hlavu a podíval se jí přímo do očí. O bratra jsem ani nezavadil pohledem, tohle nebyla jeho záležitost. To, o čem jsem mluvil bylo jen mezi mnou a tou ženskou a on teď neměl žádné právo se do toho plést. Né, že bych čekal, že se toho bude držet.
"Co prosím?" Zírala na mě stále nechápavě, jako bych byl schizofrenik.
"Seš hluchá, nebo natvrdlá? Říkám, že já ti to neodpustím! Jednou jsi mu ublížila," zamířil jsem rázným krokem přímo k nim, "opustila si ho a teď už máš smůlu!" Rozkřičel jsem se na ní.
"Sasuke, to stačí!" Okřikl mě hned Itachi, ale tady nešlo o jeho pocity a stále si to neuvědomoval.
"Byla to její chyba, že si skoro umřel!" Zařval jsem na něj nepříčetně.
"Co?" Zarazil se.
"Jistě, ty si nic nepamatuješ, co? Byl si totiž naprosto mimo, když jsem tě tu tehdy křísil a zvedal z podlahy!" Vyrazil jsem mu dech.
"Co kdybych se nevrátil? Co kdyby se ti vážně něco stalo?!" Cítil jsem, že už dýl nezvládnu na tohle téma mluvit, všechno se to ve mně hromadilo. Radši jsem se otočil zpátky k ní.
"Seber se a vypadni odsud! Už nikdy se mu neozývej, rozumíš!" Praštil jsem jí přímo před nosem dveřmi. Pak jsem se otočil otočil k Itachimu.
"Jak si mohl uvažovat, že by si se k ní vrátil?!" Vykřikl jsem vztekle.
Co jsem nečekal, že mi dá facku. Nikdy to neudělal. Právě teď, když jsem se mu snažil pomoct. Proč to nevidí?
Odstrčil mě od dveří a pootevřel je.
"Promiň, zavolám ti, jdi prosím domů a nezlob se," mumlal něco s hlavou mezi dveřmi a hned je zavíral.
"To teda nezavoláš!" Vykřikl jsem a rozběhl se nahoru do jeho pokoje. Bylo mi jasné, že čím víc budu vyvádět, tím víc mě bude nenávidět. Jenže teď mi to bylo jedno. Nechtěl jsem dovolit, aby se něco podobného ještě někdy stalo. Tu holku jsem v ten večer, kdy jsem našel Itachiho na podlaze obývacího pokoje, začal nenávidět. Všechny holky. Ten den jsem přísahal, že už nikdy nenechám žádnou z nich, aby se k bráškovi přiblížila.
Itachi běžel hned za mnou. Vletěl jsem do jeho pokoje a sáhl po telefonu na stole. Doslova jsem z něj serval kryt, abych vytáhl sim kartu a strčil si ji do kapsy. Byl jsem připravený se s ním o ní prát, než se dostanu někam k nůžkám. Pak jsem sáhl po sošce psa, mobil odhodil na stůl a praštil do něj. To už bratr otevíral dveře. Pro jistotu jsem do již zdeformované elektronické krabičky praštil ještě několikrát, než on sám zabránil mojí ruce v pohybu.
Nechal jsem zavřené oči a čekal, že mi ještě vrazí, ale neudělal to. Když jsem otevřel oči, díval se přímo na mě a stále mě držel za ruku, byl naštvaný.
"Proč to děláš?" Zeptal se zcela vážně.
"Jsi jako štěně, Itachi! Necháš se odkopnout a pak se připlazíš zpátky, když vidíš pamlsek! Kde je tvoje hrdost? Vážně tě mám nechat, aby jsi se sám zničil?!" V údivu mi pustil ruku a já se svezl na kolena. Byl jsem úplně zoufalý a šílený strachy z téhle noční můry.
"Prosím, nevracej se k ní," řekl jsem trochu zoufale.
"Vstaň," řekl tónem, ze kterého jsem nemohl poznat, jestli mi odpustil. Poslechl jsem a s hromadou obav se mu podíval do obličeje.
"Zapomeň na ní a lehni si, půjdu udělat večeři," dodal pak s klidem a postrčil mě ke svojí posteli. Ještě dal na stranu mikinu která se tam válela.
Cítil jsem se dnes opravdu unavený a nic sem nenamítal. Sedl jsem si a zatáhl Itachiho za ruku, jelikož nedával pozor, měl co dělat, aby nepřistál přímo na mně, ale udržel se kousek nade mnou.
Jednou rukou jsem se opíral o postel a druhou ho chytil za lem trička, abych se zbavil těch několika centimetrů co nás dělily. Vášnivě jsem se mu přisál na rty a jemně je ochutnával. Jelikož to nečekal a opíral se oběma rukama o postel vedle mě, neměl možnost mě teď odstrčit.
Pustil jsem jeho tričko a rukou se ho chytil kolem krku, zatím co jsem se snažil probojovat jazykem do jeho úst. Když se mi to podařilo byl jsem překvapený, z ničeho se Itachi dost iniciativně zapojil. Okamžitě jsem mu musel zajet rukou pod tričko, ale jen co jsem se dotkl jeho bříška, se ode mě odtáhl.
"Jdu udělat tu večeři, tak mi to tu zatím nezbourej," řekl a ztratil se jak pára nad hrncem. Obyčejně bych byl zklamaný, ale právě teď jsem měl radost. Konečně jsem ho nachytal nepřipraveného.
S pocitem zadostiučinění jsem se svalil do jeho postele. Můj bratr zdaleka nebude tak nezlomný, jak jsem si myslel, tohle chce jen vytrvalost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. listopadu 2013 v 10:34 | Reagovat

Itachi si zlí.....ale tie posledné vety ma  veľmi potešili.

2 Dráče Dráče | E-mail | Web | 30. listopadu 2013 v 1:33 | Reagovat

Itachiho přístup, co se týče ženských, tak nějak nechápu... Akorát ubližuje sám sobě >.<
A ten konec mě taktéž potěšil :)

3 Nat  .lFow Nat .lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 7:43 | Reagovat

Stop reading, it will do for now.

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 12:06 | Reagovat

It stands to reason that he apologized.
How disgusting!

5 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 16. června 2017 v 23:31 | Reagovat

In the long run, it’ll be better to buy it.

6 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 14:45 | Reagovat

He was sick for a month, but now he is up and around.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama