Nauč mě líbat, nauč mě milovat 8 (ItaSasu)

23. října 2013 v 8:51 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat


8 - Večeře



Sasukeho pohled:

Itachi seděl u mě a držel mě za ruku. Hrozně mě to uklidňovalo, ale zároveň jsem si celou dobu říkal, kdy se sebere a odejde dělat něco jiného. Když jsem se podíval na hodiny a zjistil, že už tak ležím skoro tři hodiny a ani jsem to nepostřehl, nechápal jsem, že on se za celou tu dobu skoro nepohnul.
"Nemusíš tu se mnou celý den sedět," prohodil jsem.
"Nevadí mi to," odpověděl klidně a trochu přivřel oči, možná se i pousmál.
"Jen říkám, že tě nenutím," vysvětlil jsem, nechtěl jsem, aby dostal pocit, že jsem mu na obtíž.
"To je v pořádku. Cítím, že nechat tě tu teď samotného není správně. Nechci, aby ses trápil, takže tu budu, dokud ti nebude líp," oznámil mi. To všechno dělal, aby mě uklidnil. Určitě ho nebavilo tady sedět.
"Myslel jsem, že mě spíš pošleš k psychiatrovi," řekl jsem po chvilce.
"Proč proboha?" Podíval se na mě tázavě.



"Protože máma s tátou by to udělali," dal jsem mu celkem výstižnou odpověď. Chvíli mlčel, jelikož věděl, že mám pravdu a pak mi prohrábl vlasy.
"Ne na všechno jsme s rodiči sdíleli stejný názor. Byl bys radši, kdybych tě vychovával, jako by to dělali oni?" Zeptal se, jako by mi dával na výběr a hodlal se tomu přizpůsobit.
Měl jsem se nad čím zamyslet, kdyby naši žili, vychovávali by mě po svém, rozhodně uvažovali jinak než Itachi, otec se vždycky držel striktních pravidel společnosti, která by nepřipustila, aby se ze mě stalo něco jako homosexuál. Stejně tak jako z Itachiho by ze mě vychovával příkladného, perfektního, mladého muže a maminka by mě dál rozmazlovala a přesvědčovala, že budu vždycky ve všem nejlepší. I když mám dojem, že až do teď moje ego zvedat nepotřebovalo, řekl bych, že i bez její pomoci si vede celkem obstojně.
Itachi byl jiný, dával mi v životě prostor pro vlastní chyby, protože říkal, že každý má právo je dělat. Stejně tak po mě nikdy nechtěl, abych byl, jakého si mě rodiče představovali. Řekl, že já jsem já a nikdo by mi neměl řídit život.
Nejde o to, že mi nechával mnohem volnější režim, ale o jeho pohled na svět, svět ve kterém by se lidem určitě žilo dobře, kdyby ho řídil on. V něčem měl pravdu, těžko se o životě něco naučím, když by mě ho naši nenechali žít.
"Ne," odpověděl jsem tichým tónem a se spokojeným výrazem na tváři.
"Co bude dál?" Zeptal jsem se za chvilku.
"Nic, budeš žít jako do teď," stále o tom mluvil, jako by o nic nešlo.
"Myslím, že to už se mi nepovede, ale to brzo sám pochopíš," odpověděl jsem.
"Neboj, říkám ti, že to zvládneme," řekl celkem přesvědčivě. Stále mi nebylo jasný, proč mluví v množným čísle, ale nějak sem mu věřil.


Celé dopoledne ve škole mi lezlo na nervy a všechno završili Suigetsu a Juugo, když začali řešit nějakého druháka. Každou chvíli na něj nadávali, ale dnes už dokonce došli k závěru, že se chová jako gay a určitě nosí růžová tanga.
Od rána mi bylo blbě, ale teď jsem se cítil, jako by polovina toho, co řeknou, patřila mě. Měl jsem pocit, jako by mě najednou taky tak nesnášeli. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že oni o mojí orientaci vlastně nic neví. Přemýšlel jsem, jak by na to asi reagovali, ale to, co jsem viděl na té párty mi stačilo, myslím, že by to rozhodně nevzali tak v klidu jako Itachi.
Dokážu se jim vůbec někdy postavit? Měl jsem v sobě hromadu smíšených pocitů, tak nějak až do včerejška jsem s tím sám nesouhlasil. Jenže teď jsem byl ve fázi, kdy jsem tak nějak smířený s tím, že se mi vlastně líbí kluci, teda především jeden kluk. Jestli to tak zůstane, budu se jednou za svojí orientaci muset hrdě postavit a poslat s těmahle řečma všechny do háje, jenže to jde těžko, když s ní sám nesouhlasím!
"Zejtra tomu buzíkovi seberu svačinu, jestli zase přitáhne v růžový košili," poznamenal Suigetsu. Vážně? Tohle se dělá ještě na střední? Dřív by mě to asi nezajímalo, ale teď mi teprve došlo, že Suigetsu není jen vadný, ale dokonce nesnesitelně pitomý.
"Když myslíš, já si nosím svojí. Od teplouše bych si ji nevzal," reagoval na to Juugo.
"Sklapnete už vy dva konečně? Bolí mě hlava!" Vyletěl jsem z lavice a zařval na ty dva za sebou, až ztichla celá třída.
"P-promiň, Sasuke," vykoktal s respektem světlovlasý a sjel na židli o kousek níž.
Pomalu jsem si zase sedl zpátky. Pane bože, kdyby to věděli, tenhle respekt by byl určitě ten tam. Nesmí se to nikdy dozvědět.
Už jsem to nemohl vydržet. Věděl jsem, že většina mých spolužáků je tak nějak proti tomu, ale že jsou to takový rýpalové jsem netušil. Šlo mi to na nervy, co je jim do toho vlastně?
Měl jsem dost, těšil jsem se domů. Za Itachim. Chyběla mi jeho podpora. Těšil jsem se, jak přijdu a natisknu se do jeho měkkého trička. Úplně jsem to měl před očima. Sakra! Štěstí, že nikdo z nich neuměl číst myšlenky, neměl jsem nad nima totiž absolutně žádnou kontrolu. A vůbec, co blbnu? Říkal, že bude všechno jako dřív, tak proč bych ho měl objímat, půjdu hezky nahoru k sobě a vylezu až na večeři. Nepotřebuju ničí pomoc ani útěchu, není mi pět a nejsem nemocnej.
Pořád mi nešla do hlavy jediná věc, proč mě nezajímají i jiný kluci. Možná nešlo o to, že jsem na kluky, možná je to nějaká šílenost, kterou ve mně vyvolal on a když dostanu co chci časem mě to přestane bavit, jako každá nová zábavná věc i líbání Itachiho mě omrzí.
Nemohl jsem se stále zbavit naděje, že se to ztratí.

Jen co Sasuke vyšel ze školy, čekalo tam na něj už Itachiho auto.
"Copak on nejel domů? Měl dneska mít o dvě hodiny míň než já!" Nechápal černovlásek.
"Sasuke, nejdeš s náma ještě ven?" Volal za nim Suigetsu, ale on ho měl už tak plné zuby.
"Bude sranda," přidal se Naruto. Obyčejně by koukal někam zmizet, jelikož doma to neměl rád, konec konců ve škole taky ne a když už šli něco vyvádět, mohl se alespoň povyšovat nad ostatní. Jenže dneska to bylo poprvé, kdy se rozhodl, že mu bude líp s Itachim.
"Ne, jděte sami," řekl otráveným tónem.
"Jak bylo?" Zeptal se ho bratr hned, jak otevřel dveře.
"Normálně, spíš ty mi řekni co je?" Pokoušel se mladší udržet svůj obvyklý výraz.
"To jsem rád. No nespěchal jsem domů, takže sem si řekl, že na tebe počkám," vysvětlil dlouhovlasý a šlápl na plyn.
"Dvě hodiny," odvětil sarkasticky Sasuke.
"Takže je všechno v pohodě?" Zajímal se dál jeho bratr.
"Hm."
"Nezníš tak," nedal si pokoj.
"Jak bych měl znít? Co chceš vlastně slyšet? Že vybuchla atomová bomba a museli jsme do podzemního krytu?" Podíval se na něj naštvaně mladší.
"Takže se cítíš dobře?" Kontroloval si to stále Itachi.
"Sakra, jasně že jo! Co po mě chceš? Ty nemáš třídu plnou homofobů!" Zareagoval Sasuke konečně na jeho neustálé narážky.
"Dobře, jsem rád, že to zvládáš," cvrnkl ho bratr do čela, aby se tak nerozčiloval.
"Kdyby jsi se radši soustředil na řízení," řekl mladší uraženě.

Asi po deseti minutách si Sasuke všiml, že jedou jinudy, vlastně spíš úplně jinam, než by měli.
"Itachi?" Tázavě se na něj podíval.
"Jedeme na večeři," vysvětlil mu hned důvtipně starší.
"Proč?" Koukal na něj Sasuke a pro jeho zdraví si přál, aby udal nějaký rozumný důvod, řekl mu přece, že se má chovat přirozeně, nepotřebuje speciální zacházení.
"Nechce se mi vařit, bez tak by si to nejedl a já taky ne a ty jsi se v posledních dnech nadřel dost, už u té práce i usínáš," odpověděl starší.
"To nebylo prací, ale tvojí postelí," pomyslel si Sasuke, ale mlčel, o práci míň, tohle si nechá líbit.

Jakmile dorazili před jednu z nejdražších restaurací, mladší se na chvilku zarazil, jestli to jeho bratr nepřehání.
"Tak si vystup, princezno," rýpl do něj Itachi.
"Rád, chůvo," vrátil mu to i s úrokem a vyskočil ven.
Sasukeho překvapení nebralo mezí, když je číšník zavedl do jednoho ze salónků vzadu. Všechno tam bylo moc hezké a upravené. Stůl s tmavomodrým ubrusem a na stěnách světla.
"Vyberte si, za okamžik přijdu," pobídl je číšník a ztratil se.
"Kdy si tohle rezervoval?" Vyletěl Sasuke nevěřícně, když jim zmizel z dohledu.
"Mezi druhou a čtvrtou, když jsem se nudil v autě," vysvětlil jednoduše jeho bratr.
"Aha," koukal mladší dál s otevřenou pusou.
"Alespoň, že to přizná," pomyslel si.
"Kolik to stálo?"
"Nestarej se a vyber si, co chceš jíst a pít," nařídil mu dlouhovlasý.
"Kdy si začal chodit na tahle místa?" Vyptával se Sasuke dál, zatím co listoval jídelníčkem.
"Když mě náš otec začal stresovat," odpověděl mu Itachi, který očividně věděl přesně co chtít.
Né, že by otce neměl rád,jen prostě měli velmi odlišné pohledy na svět. Sasuke se zasmál a prohlásil, že už ví, co chce. Jeho bratr nedůvěřivě povytáhl obočí.
"No, koupíš mi řízek a dvojité hranolky a zmrzlinový pohár. Teda z toho sním asi dvě lžičky, tak kup ten nejmenší, na sladký moc nejsem a pít chci... Colu a víno," řekl trochu tišeji.
"Jo takže hranolky, řízek a cola," zmenšil to Itachi.
"Chm," zatvářil se mladší hrozně uraženě.
"Dělám si srandu, ale to víno nedostaneš, bůh ví, jak bys dopadl," upozornil ho.
"Vypadám, že mě opije víno?" Zatvářil se ještě dotčeněji.
"Ne, ale ty bys jako nezletilý neměl pít vůbec," řekl popravdě starší.
"Fajn, ty si klidně dej," řekl najednou Sasuke úplně jiným tónem.
Itachi se na něj nechápavě podíval.
Když přišel číšník, nadiktoval mu, co chce Sasuke a pro sebe si objednal mořské plody a tequilu.
"A já nemůžu víno," poznamenal Sasuke hned jak obsluha znovu odešla.
"Pochop, že jsi ještě dítě," usadil ho jeho starší bratr.
"Ale v krizi," postěžoval si.
"Neříkal jsi žádné zvláštní ohledy?" Na tohle už mohl mladší Uchiha jen nafouknout tvářičky.

Sasuke se rozhlížel po místnosti a z ničeho nic dostal skvostný nápad. Hrála tam tichá hudba a všechno na něj působilo harmonicky.
"Itachi?" Podíval se na něj tím nejnevinnějším pohledem, jakým dovedl.
"Hm?"
"Zatancujeme si?" Zaškemral.
Bratr na něj chvilku tupě zíral. Takhle se nikdy nechoval.
"Ty chceš tancovat?" Ujistil se, že dobře slyšel.
"Prosím," usmál se Sasuke mile a v očích mu hrál takový ďáblíkovský pohled.
"A umíš to vůbec?" Změřil si ho nedůvěřivě.
"Tse!" Mladší Uchiha nechtěl přiznat, že neumí a tak jen dodal: "Povedeš mě snad, ne?"
Itachimu se opravdu nezdálo vhodné zrovna teď jít se svým mladším sourozencem tancovat, jenže stejně tak zrovna teď mu nemohl nic odmítnout. Chtěl mu udělat radost a tak souhlasil.
"Neboj, až bude přicházet číšník, uslyšíme ho," uklidňoval ho mladší.

Stoupli si doprostřed koberce a Sasuke se mu pověsil rukama kolem krku. Stoupl si dostatečně blízko, tak, že ho Itachi ani nemusel přitahovat, aby ho chytil kolem pasu.
S klidnou hrající hudbou se pomalu dali do pohybu.
Sasuke si to chvíli užíval a pak svůj pohled zavěsil do Itachiho temných očí.
Díval se na něj pronikavě a čekal, kdy si toho všimne, jenže starší Uchiha vůbec nepostřehl, jak se jeho pohled už dávno změnil a jeho bratr neměl odvahu mu to jen tak říct.
Neodolatelně se usmál a doufal, že teď už Itachimu dojde, že je něco jinak.
"Nevěděl jsem, že rád tancuješ?" Zakroutil starší nechápavě hlavou a Sasuke přemýšlel, kde vzal tak dlouhé vedení.
Najednou zbystřil a zaslechl kroky. Zkazilo mu to náladu, rád by si tohle užíval déle. Stáhl Itachiho zpět na sedačku, jen ruku mu pod stolem nějak zapomněl pustit.
Vešel číšník a nesl jim jejich jídlo včetně coly a alkoholu.
Mladší čekal, že až odejde, Itachi se ho zeptá, proč ho stále drží za ruku, přece jen v jeho věku už tohle není běžné, zvlášť ne s jeho povahou. Jenže on to zřejmě považoval za nějakou formu bratrské přítulnosti, jelikož na to vůbec nereagoval.
Pouze se omluvil, že musí na toaletu, aby ho Sasuke pustil.

Sasukeho pohled:
Měl jsem dojem, že je vážně zpomalený, ale už jsem si netroufal nic udělat - zatím. Zahleděl jsem se na lahev před sebou na stole a svou skleničku. Rozhodně obsah lahve se mi teď zamlouval víc. On se vším moc nadělá. Otevřel jsem ji a napil se. Nutno říct, že Itachi pije příšerný věci.
To mi teď ale nějak nevadilo, potřeboval jsem se uvolnit. Pak už jsem jen čekal, až se vrátí.
Když vešel, necítil jsem se pořád nijak jinak, asi to nepůsobilo.
"Proč ještě nejíš?" Zeptal se.
"Čekal jsem na tebe," řekl jsem mírně dotčeným tónem, hlavně aby se necítil moc důležitě.
"To je milý. Mimochodem jsi nenápadný jako žirafa uprostřed Tokia," řekl. Druhá polovina mi nějak nedocházela, dokud Itachi nepřejel pohledem ze mě na lahev, která byla o něco méně plná než být měla.
"Nepřeháněj to," upozornil jsem ho předem, to by mi tak chybělo, aby ten večer teď zkazil, když ho tak hezky vymyslel.
"Já? Pouze nechci, aby se z tebe stal alkoholik," snědl několik soust a přejel mě starostlivým pohledem. Chtěl jsem tuhle debatu ukončit.
"Fajn teda, ale stejně jsem rád, že mám zrovna tebe," položil sem mu hlavu nevinně na rameno.
Měl jsem radost, když mi jeho ruka pohotově prohrábla vlasy.
"Tak mě nezlob. A sněz to, než ti to vystydne," pobídl mě Itachi a pak se sám kousek odtáhl, aby se mohl v klidu najíst.

Měl jsem v sobě skoro dvě třetiny talíře a stále to nevzdával. Na chvíli jsem odložil příbor a opřel se. Zneužil jsem toho, že bledý jsem skoro pořád a pak se na bratra podíval umírajícím pohledem.
"Ukázal bys mi kde je záchod?" Zeptal jsem se nezvykle tichým chraplavým tónem.
"Vyjdeš ze dveří a pořád rovně, to uvidíš," odpověděl mi, aby zase překazil veškeré moje snažení a zůstal v klidu sedět.
"Dobře," odpověděl jsem s pohledem zabodnutým v zemi a mistrovským hereckým výkonem. Vstal jsem a přitom se nezapomněl zmoženě opřít o stůl. To mi malinko nevyšlo, jelikož asi po dvou krocích jsem zjistil, že ten alkohol se začal rozlézat do těla, až ve chvíli kdy sem vstal a rozhodně byl silnější než jsem myslel.
Nějak se mi zatočila hlava a tak tak jsem se stihl chytit zdi.
"Sasuke, je ti něco?" Vykulil oči Itachi. Jak je všímavý, že? Vždy, když nemá...
"Ne, to je v pohodě," zadrhl jsem uprostřed věty, aniž bych chtěl.
"Motá se ti hlava? Mám jít s tebou?" Zeptal se a já mínil hned využít situace, co na tom, že se sotva držím na nahou.
"Zvládnu to, nemusíš vidět jak zvracím," zavrčel jsem svým obvyklým tónem a konečně se mi ho tak podařilo zvednout ze sedačky.
"Zvedá se ti žaludek?" Došel pohotově až ke mně.
"Trochu," podotkl jsem. Vážně mi nebylo nejlíp, ale zvracet rozhodně nebudu.
Itachi mi hned pomohl vstát, měl jsem trochu chuť za chůze usnout, určitě by mě nenechal spadnout, chytil by mě.
"Proto už prostě pít nebudeš," slyšel jsem nějakou z jeho poznámek, ale můj mozek to moc nevnímal, všechen alkohol mi najednou šel do hlavy a zbavoval mě smyslů.
Došli jsme na toalety. Někdo tam byl, ale hned odešel, mě zaujala velká zrcadla.
"Počkej," zamumlal jsem a předstíral, že se musím opřít o pult s umyvadly a vydýchat se, zatímco jsem si nenápadně prohlížel, jak vypadám. Pak jsem se s hlubokým výdechem narovnal a pomalým krokem s pomocí Itachiho zamířil k jedné kabince.
Klekl jsem si na zem k záchodu a čekal, až chytím trochu koordinaci těla. Itachi stál kousek za mnou.
"Zamkni prosím, nebo aspoň zavři., řekl jsem polohlasně, dál k němu otočený zády.
Slyšel jsem klapnout dveře a on zůstal uvnitř.
"Tak co jak ti je?" Zeptal se za chvíli.
"Nech mě sedět, je to lepší," odpověděl jsem.
Netrvalo dlouho a pomalu jsem vstal.
"Myslim, že to bude v pohodě, jen se mi pořád malinko točí hlava," řekl jsem.
"Měli bysme jet domů," poznamenal bratr, zatím co já si otíral čelo.
"Itachi?"
"Hm?" Podíval se na mě.
Dal jsem mu ruce kolem krku a stoupl si na špičky, abych ho mohl políbit. Tentokrát jsem už nechtěl zavřít oči, chtěl jsem se dívat přímo na něj, aby konečně pochopil, bylo mi celkem jedno, jak na to může zareagovat. Alkohol mě naprosto zbavil všech obav, v tuhle chvíli jsem byl schopný říkat a dělat jen to, co opravdu chci.
Několikrát jsem ho jemně políbil a koukal na něj, pak jsem ucítil jeho ruku tlačící na moje rameno, abych ho pustil, ale já ještě přidal na intenzitě.
Najednou jsem cítil silný náraz do zad, moc jsem nestihl vnímat jak se to stalo. Odrazil mě od sebe a já sjel na zem. Bolelo mě celé tělo, ale zase taková rána to nebyla.
"Sasuke, co to bylo?" Přišel ke mně a snažil se mě chytit za ruku, aby mě zvedl.
Vyškubl jsem se mu a pokusil se vstát sám. Jak ke mně mohl být tak surový, možná jsem si to v tu chvíli moc bral, ale jak mi tohle sakra mohl udělat.
"Sasuke? Jak moc si to zase přehnal? Víš vůbec co se s tebou děje?"
"Jsem v pořádku! To ty si se mnou z nějakého důvodu praštil," vykřikl jsem.
"Protože si mě líbal," řekl zcela klidně.
Otočil jsem se a překvapeně na něj koukal.
"To ti to tolik vadilo?" Zůstal jsem překvapeně koukat.
"Nechtěl si přestat, musel jsem něco udělat. Vždyť ty vůbec nevíš co děláš," zakroutil hlavou.
"Vím to naprosto přesně! To jen ty máš vedení v Americe! Co nechápeš? Chci tě líbat! Nikdy dřív ti to nevadilo," odpověděl jsem mu s notnou dávkou hořkosti v hlase.
Stál tam a koukal na mě jako na zjevení boží.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. listopadu 2013 v 10:20 | Reagovat

heee? prečo si to skočil v tom najlepšom? úžasní dielik idem na pokračovanie som zvedavá čo sa stane.

2 SasuKe SasuKe | Web | 23. listopadu 2013 v 4:51 | Reagovat

To je moje, končit v tom nejlepším. :D

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 12:39 | Reagovat

Her father put his foot down when she said she wanted to marry Alan.

He bought a car on credit.

4 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 17:08 | Reagovat

He ate three big fish. No wonder he’s sick.
Hard luck.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama