Nauč mě líbat, nauč mě milovat 5 (ItaSasu)

23. října 2013 v 8:05 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat

5 - Útěk z reality


Když se druhé ráno probudil ve své posteli, polil ho studený pot. Jestli už je Itachi vzhůru, dost možná by neměl po včerejšku ani vylézat, takhle bude muset svému teď už dozajista střízlivému bratrovi vysvětlit své divné chování. Přetáhl si peřinu přes hlavu a nadále se kroutil v posteli, aby vymyslel nějaké věrohodné vysvětlení.
Bohužel to poslední co by mu teď šlo bylo myšlení.
Zabralo mu to skoro dvě hodiny a nakonec zůstal u nejjednodušší verze, že se obětoval ze soucitu, jelikož Itachi vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Což byla pravda, až na tu část o obětování, jelikož si to nadmíru užíval, to však jeho starší bratr nepotřeboval vědět.

Nejprve sešel do kuchyně, ta byla celá prázdná. Napadlo ho, že jeho spolubydlící možná ještě stále chrní, když je vše jak to včera nechal.
Samozřejmě, v obýváku stále ležel Itachi na gauči. Naklonil se nad něj, aby se podíval, jestli ještě stále spí.



Itachiho pohled:
"Už je snídaně?" Zeptal jsem se, když jsem slyšel, že bratříček došel až ke mně a otevřel oči. Bohužel se tvářil spíš, že má ze mě smrt.
"Celý si zbledl, je ti něco?" Těžko říct, jestli čekal omluvu za včerejšek, nebo nechápal proč chci před polednem snídani, ale vypadal, že jsem řekl něco hrozně nečekaného.
"Jestli je to všechno co chceš...?" Odpověděl a mířil pryč, pravděpodobně pro tu snídani.
"Chceš říct, že bych si mohl přát ještě něco?" Zeptal jsem se se zájmem, když jsem ho následoval do kuchyně.
"Od úklidu domu, po zalévání zahrady," odpověděl sarkasticky.
"Máš už dneska něco v plánu?"
"Mmmm... ne," odpověděl a pak už se věnoval převážně mazání housek.
"To bych si zvládl udělat sám," zatvářil jsem se zklamaně.
"Máš možnost," mrskl po mě jednu a já ji obratně chytil, už zase se choval maličko nedůtklivě, ale naštěstí v tom scházela ta agrese.
"Každopádně jsem chtěl, abychom dnešní odpoledne strávili spolu." Sasuke se na mě velmi zmateně a nechápavě podíval, jako bych mluvil o nadpřirozenu.
"Chci ti poděkovat za včerejšek. Měl bych se asi taky omluvit, ale jsem ti vděčný, že si se o mě staral," přišel jsem k němu a objal ho, včera jsem to přehnal a mrzelo mě to.
Sasuke tiše stál jako zkamenělý a ani se nepohnul.
"Tak stačí?" Zavrčel za chvíli. Nikdy neprojevoval příliš citů, až na výjimky, byl už zkrátka takový. Dal jsem zatím vařit vodu na čaj.
"Co bys chtěl dělat, bráško?" Zeptal jsem se za chvíli. Trochu jsem se bál, kdy začne zase nadávat, ať mu dám pokoj a zašije se k sobě, ale nic takového se nestalo.
"Nevím," řekl po chvilce nezúčastněně.
"Co videohry?" Zeptal jsem se.
"Hm," otráveně přikývl na souhlas, ale já moc dobře vím, že je má rád.

Strávili jsme u nich celý den,dokonce se zdálo, že se bavil a já byl rád. Konečně byl zase klid jako dřív a já doufal, že to tak i zůstane.
"Rychle si se z toho dostal," podíval se na mě se zvláštním leskem v očích, když jsme skončili.
"Hodně za to vděčím tobě, bráško," usmál jsem se.
"Být tebou, jsem spíš vděčnej ředitelce za ty tři dny volna," zchladil mě, jak to měl ve zvyku.
"Jdu připravit večeři," řekl pak a jako mlha se ztratil.
Měli bychom spolu něco podnikat častěji, chyběl mi jeho úsměv, jaký míval, když byl dítě. Od smrti rodičů se moc nesmál, oba nás to bolelo, ale časem se to začalo vytrácet. Bohužel jemu jako by se ztratily i všechny emoce. Někdy se mi stále ještě zdá, že pořád trpí, jen to nechce nikomu ukázat. Pokaždé, když ho něco trápí, nechce o tom mluvit.

Sasukeho pohled:
Dalšího dne ráno jsem se vzbudil a už v tu chvíli měl špatnou náladu. Hrozně jsem se vyspal a měl polámané celé tělo. Nejvíc mě bolelo za krkem, protáhl jsem se a tak ve mně krásně zakřupalo. Pak jsem šel k oknu, kudy dovnitř protivně svítilo sluníčko, abych zatáhl závěsy. Bylo to příšerné, hned tak brzo tolik světla.
S hlasitým zíváním jsem ze skříně vybral jednu z černých košil a bílé džíny, do kterých jsem se následně nasoukal. Ozvalo se hlasité řinčení budíku, pro jistotu nataženého na desátou, abych nespal moc dlouho.
"Pozdě, ale přeci," povzdechl jsem si a šel tu dotěrnou věc vypnout.
Pak jsem měl v plánu navštívit ledničku, bohužel, hned, jak jsem rozespale otevřel dveře, naskytl se mi pohled na bratra, promenádujícího se klidně po chodbě jen v ručníku.
"Sakra, Itachi!" Vykřikl jsem namísto pozdravu a doprovodil to gestem ruky, které mělo naznačovat, aby se podíval, co to má na sobě.
Evidentně v tu chvíli vůbec nepochopil, o co mi jde. Což mi bylo bohužel úplně jedno, bleskově jsem vletěl zpět do pokoje a hlasitě za sebou práskl dveřmi, aby si nevšiml jak rudnu. Cítil jsem totiž, jak mi začínají hořet tváře. Zatracený bráška, uvědomuje si, jak mě neustále provokuje?

Ještě dlouho jsem přecházel po pokoji jako lev v kleci, než jsem se odhodlal jít dolů ulovit svou snídani.
Tiše jsem scházel jeden schod po druhém a dával si záležet, aby moc neskřípaly. Nenápadně jsem zaplul k lednici, vzal první co mi přišlo pod ruku a právě když jsem se chystal rychle vrátit, ozval se z obýváku Itachi.
Copak měl uši na chodbě?
"Sasuke, pojď sem."
"Co je?" Odpověděl jsem v naději, že to není důležité a nakonec mě nechá odejít.
"No pohni," trval na svém a tak mi nezbylo než odložit jídlo a dovléct se za ním s patřičným "nadšením".
Můj milovaný bratr, který se za celou dobu nebyl schopen obléct, seděl jen v kalhotách na křesle a na jeho těle byl teď krásně rozeznatelný každý sval.
Ten parchant se tu snad vystavoval schválně! Že by tušil...? Ne! Včera se choval normálně. Pomalu už to ve mně začínalo vřít.
"Mohl bys zalít kytky na okně?" Téměř to se mnou praštilo.
"Sedíš od nich pár metrů a nemůžeš je zalít sám?" Zavrčel jsem, ale rovnou jsem mířil ke konývce, jelikož se zdálo, že si snad konečně alespoň obleče tričko.
"Super nápad, rozhodnout se mu pomáhat! Gratuluju Sasuke, to sis naběhl!" Říkal jsem si v duchu.
Bohužel, on zatím to tričko jen vzal do ruky, zarazil se a pak mě požádal, ať se otočím. Nikdy neví, co chce! Vážně to snad dělal schválně. Tričko položil na křeslo, přešel ke mně, asi půl metru přede mnou se zastavil a naklonil hlavu jako pštros, což mě děsilo. Pak mi položil naprosto debilní otázku: "Nevyrostl si nějak?" Zeptal se nedůvěřivě.
"Nezdržuj!" Odstrčil jsem ho a věnoval se dál zalévání květin, tedy v mém případě spíše parapetu.
Nenápadně jsem se ohlédl přes rameno a ulevilo se mi, když jsem viděl, že se chystá konečně si tričko přetáhnout přes hlavu. Moje podvědomí se zatím tiše loučilo s pohledem na jeho nádherné tělo. Jenže pak to tričko znovu odložil, podíval se mým směrem a mě na čele naskočila drobná vráska.
"Jak ti to jde ve škole? Co ta anatomie?" Zeptal se se zájmem, ale já pomalu dostával tik.
"Kdybych se to učil na tobě, určitě bych měl za jedna," zašeptal jsem, aby mi nebylo rozumět a honem se otočil, jak jsem cítil, že mi teče voda na nohu.
"Co říkáš?"
"Že jsem to nevěděl," odpověděl jsem, ale ve skutečnosti spíš netuším, co tam vůbec bylo za otázky. Tou dobu jsem ještě naivně přemýšlel, jak moc to mám v hlavě v pořádku.
"Počkej, dojdu se nahoru podívat, určitě tam mám nějaká lepší učebnice, než jsou ty školní," odpověděl a chystal se zmizet. V tu chvíli mi povolily nervy.
Několika hbitými kroky jsem byl u křesla, sebral tričko, které tam válel a mrsknul mu ho do náručí.
"Třeba by si se taky mohl cestou oblíct!" Odsoptil jsem zpět k oknu, které vypadalo jako po povodni.
"To snad ani není možný," dodal jsem si pro sebe, když jsem uklízel konev.
Jakmile jsem se otočil, příšerně jsem se lekl. Itachi stál přímo za mnou a stále bez toho zpropadenýho trička.
"Co blbneš?" Zamračil jsem se.
Udělal dva kroky, levou rukou se opřel o zeď za mnou a vážně si mě prohlédl. Pro jistotu jsem se namáčkl na zeď, jelikož jeho tělo silně narušovalo můj osobní prostor.
"Proč to děláš?" Zeptal se klidným hlasem.
"Co jako?" Odpověděl jsem až přehnaně rychle.
"Tvoje chování. Už zase se snažíš najít za každou cenu důvod k hádce. Proč? Chci vysvětlení," dělal, jako by to byla moje chyba a vypadal, že to myslí opravdu vážně, nejspíš si vůbec neuvědomoval, jak na mě to všechno co dělá působí.
"Když ti to řeknu, přestaneš už konečně s těma provokacema? Nebo to uděláš znova?" Rozčílil jsem se, věděl jsem, že nic netuší, ale měl jsem hroznou chuť mu od plic vypovědět, jak za to všechno vlastně může on.
"Provokacema? Udělám co?" Koukal na mě naprosto nepochopeně a trochu se odtáhl.
To objímání! To, co u mě v pokoji! To, co včera! Tohle! Chtěl jsem vykřiknout a znovu ho políbit, ale něco mě zastavilo. Sklopil jsem hlavu a neřekl vůbec nic.
"Zapomeň na to," využil jsem situace, že mi dal trochu prostoru, vší silou jsem ho odstrčil a vyběhl na chodbu.
V tu chvíli mě napadla jediná věc: "Hodlám odsud po zbytek života utíkat?"
Momentálně mi lepší řešení na mysl nepřicházelo, ale nemůžu to přece dělat věčně. Jako děcko! Černou koženou bundu jsem popadl v rychlosti až za mnou věšák skoro spadl.
"Sasuke!" Křičel na mě bratr.
"Nečekej na mě," odpověděl jsem a zmizel.

Ležel jsem v parku na lavičce, kam jsem se chodil učit a sledoval slunce potulující se po bledě modré obloze. Dělal jsem to už několik hodin a stále se to zdálo zajímavější, než se vrátit k původní náplni dne. Jindy bych takový plýtvání časem nesnesl, ale za poslední dva týdny jsem byl nucen lehce přehodnotit svoje priority. Na prvním místě - žádný Itachi!
Tomuhle životnímu systému nemám šanci přivyknout, jak dlouho asi můžou takhle bláznit hormony?
Stejně je to všechno Narutova chyba! Pokaždý mě jenom dostává do problémů, kdyby tady teď byl, nejspíš bych ho...
"Sasuke?" Ozval se za mnou až nepříjemně známý hlas. Nejprve jsem lehce zaklonil hlavu a pak prudce vyskočil do sedu.
"Ty jseš ďábel, co?" Vyjel jsem hnedka naštvaně. Takhle se tu klidně objeví!
"Co?" Zíral na mě nechápavě blonďák.
"Nic," založil jsem si naštvaně ruce, abych mu nevrazil.
"Co tu děláš? Nečekal bych že tě najdu právě tady," začal se vyptávat.
"Pokud tě to zajímá, jsem tu v poslední době celkem často a je to tvá chyba!" Hodil jsem po něm vyčítavý pohled spolu s vysvětlením.
"Je moje chyba, že bydlíš v parku?" Podíval se na mě, jako by říkal "Doufám, že jsem to nepodpálil dům?"
"Nebydlím tu a dej už mi pokoj," lehl jsem si znechuceně zpět.
Naruto si však vzápětí vyskočil na opěradlo a shora na mě zíral.
"Vypadá to, že máš nějakej problém, možná bych ti mohl zvednout náladu," zakřenil se a myslím, že to byl zrovna ten moment, kdy jsem ho měl poslat do patřičných míst, bohužel jsem ho nechal žvanit dál.
"Dneska máme takovou párty, co kdybys přišel?"
"Ne."
"Ale-"
"Ne! S tebou já nikam nejdu," otočil jsem se na bok, abych se na něj nemusel dál koukat.
"Ale bude tam pití a zábava," dobře jsem věděl, co tím pitím a zábavou myslí a dostal jsem neskutečné nutkání shodit ho dolů, ale pak mi hlavou problesklo, co říkal Itachi. Možná by na tohle větší množství alkoholu pomohlo. Přinejmenším to na nějakou dobu zabije ty myšlenky a možná si i udělám jasno.
"Fajn, řekni mi v kolik a kam mám přijít a zmiz už," sykl jsem.
"Chceš tu zůstat ležet?" Ptal se, protože mu to asi nedocházelo.
"Jo!" Odsekl jsem a neměl zájem to vysvětlovat.
"Já myslel, že bys předtím mohl na chvíli ke mně," navrhl a já souhlasil, jen proto že ležet tu bylo snad ještě otravnější než on.

Naruto měl to štěstí, že bydlel sám, bohužel, zapatlané nádobí a prádlo uprostřed chodby tomu taky odpovídalo.
"Napadlo tě někdy uklidit?" Zeptal jsem se jen tak mimochodem.
"Neryj a radši mi poraď, co si mam vzít na sebe," pobíhal kolem mě zmateně Naruto a zkoušel všechna trička, co našel, na většině z nich už bohužel byly věci jako kečup nebo pomazánka.
Napadlo mě, že vlastně taky nevypadá vůbec špatně, ale rozhodně mi v hlavě nevyvstávaly ty stejné myšlenky, jako když jsem byl s Itachim. Vlastně jsem si ani nechtěl představovat, že bych se ho nějak dotkl. To mě utvrdilo v tom, že nebudu o nic víc na kluky než na holky. Možná je to vážně jen chvilková slabost. Za chvíli už mě z myšlenek vytrhl ten praštěný blonďák.
"Pojď už!" Povzdechl jsem si, bylo něco kolem deváté a my vyrazili na tu párty.

Itachiho pohled:
Seděl jsem u sebe v pokoji, sledoval nervozně hodinky a každých deset minut se chodil koukat dolů, zda už se nevrátil.
Měl jsem mnohem větší strach než obvykle, po tom, jak ráno utekl. Rozhodně to nebyla normální reakce, nic tak strašného, aby musel utíkat jsem neřekl. Čím dál víc mi vrtalo hlavou, proč tolik vyvádí, ale nic mě nenapadalo. Ve škole problémy nemíval, neměl ani moc přátel, ale to on nikdy.
Vážně mě nenapadala jediná rozumná věc, takže jsem došel k závěru, že ho prostě jen baví dělat mi naschvály a hádat se se mnou. Prostě je to pěkný klacek a hned jak se vrátí ho budu muset srovnat. Dostane domácí vězení a hromadu práce, aby se nenudil. Ono ho to pak přejde.

Sasukeho pohled:
Jen co jsme přišli, dala část osazenstva sedící u baru jasně najevo, že je můj příchod překvapil. Byla tam snad celá třída a taky ti dva Itachiho blízcí kámoši, ty jsem zrovna vidět nepotřeboval. Zatím co Naruto začal všechny obíhat a zdravit je, já si klidně sedl k Shikamarovi, jelikož ten nebývá otravný.
"Čau," pozdravil jsem.
"Ahoj, být tebou jdu zase domů, mám v sobě už tři panáky a pořád je tu děsná nuda," pozitivní jako vždy.
Zatímco se tu objevil Chouji a něco mu šeptal, všiml jsem si Ino mihnout se k toaletám a to jsem sotva přišel.
"Jak malá," řekl jsem si pro sebe a raději se začal věnovat poloplné lahvi vodky před sebou.
"Vem si co chceš," pobídl mě Chouji a zatím se snažil odpravit Shikamara někam ven. Tohle byl pravděpodobně bar jeho rodiny, o kterém stále tak mlel. Jenže já neměl na nic chuť, stačila jediná představa běsnícího Itachiho až se vrátím a žaludek vypovídal službu.
Všechno tu bylo tmavé a nudné, než ti dva venku zapnuli světla a hudbu.
Hinaty bratránek a nějací další druháci se šli ztrapňovat na parket. Já se cítil pořád stejně mizerně, možná hůř než ráno, takže jsem zatím na něco podobného neměl náladu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 21. listopadu 2013 v 15:10 | Reagovat

Krásni dielik..netráp už toľko toho chudáčika Sasukeho..dopraj mu troška šťastia.

2 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 9. května 2017 v 20:34 | Reagovat

She will get what she wants by hook or by crook.
I couldn't care less.

3 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | Neděle v 10:43 | Reagovat

I heard he quit but it was a false alarm.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama