Nauč mě líbat, nauč mě milovat 4 (ItaSasu)

23. října 2013 v 8:03 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat

4 - Děláš jako bych nebyl

Sasukeho pohled:

"Kvůli němu mám trčet venku," vrčel jsem sám pro sebe cestou z parku kde jsem strávil poslední tři hodiny. Rozhodně ne proto, že mě o to ten sobec požádal, ale jelikož jsem se potřeboval někde v klidu učit bez jeho přítomnosti.
Vzhledem k tomu, že Itachiho vídám doma i ve škole, to abych tu pomalu začal trávit víc času, jestli mi nemá přeskočit a nechci propadnout.
Teď se mi už ale vážně kvůli tomu ignorantovi venku tvrdnout nechtělo, bez tak je mi jasný o co jde. Když jsem ráno vstával, byl zamčený u sebe v pokoji a do školy samozřejmě taky nešel. Jako bych tahle rána už neznal. Jeho holka přišla včera dost pozdě a vzhledem k tomu, jak se hádali, je mi to jasný.
Pokaždý se chová jako malá ufňukaná holka a trucuje u sebe. Hned co zmizím do školy, jde se ztřískat, protože je prostě čuně a má pocit, že "když tě někdo opustí, je to neuvěřitelně stresová situace, kterou občas nezvládneš," bohužel, když se já odpoledne vracím, bývá už slušně nalitý a moc rád rozbíjí věci, v takových chvílích ho ani trochu nepoznávám. Scénář je vždycky skoro stejný, v hlavní roli Itachi, jen jeho partnerky se většinou mění.
Dobře ví, proč nechce, abych u toho byl. Sice jsem si naprosto jistý, že by mi ani v takovém stavu nikdy nic neudělal, ale uznávám, že pěkný pohled na něj není. Ne, že by se to stávalo nějak často, ale co jsem ho párkrát za svůj život viděl opilého, stačilo mi to. Holky byly jeho slabina a on měl pokaždém rozchodu pocit, že ztratil jedinou věc, která mu pomáhala se držet na nohou, protože přece jen měl příšerného mladšího nezvladatelného bratra, který mu ničil nervy.
Už bylo pomalu šest, mohlo by to z něj snad vyprchávat. Netoužil jsem být svědkem toho, jak můj jindy přehnaně klidný bratr devastuje dům.




Potichu jsem vešel, ale všude byl děsivý klid. Chvíli jsem doufal, že už je nahoře a spí, ale bohužel má prosba nebyla vyslyšena.
Nejprve jsem se šel podívat do kuchyně. Příjemně mě překvapilo, že na chodbách visely všechny obrazy na svých místech. V kuchyni kupodivu stálo také všechno, kde mělo. Že by se krotil? Obával jsem se jak vypadá druhé patro, svůj notebook například jsem měl celkem rád.
Na druhou stranu, kdyby tak spálil učebnice, měl bych ve škole nějakou dobu fajn výmluvu... A on zajištěný pobyt v psychiatrické léčebně, to raději ne.
Všiml jsem si snídaně, kterou jsem mu ráno připravil, stále ještě ležela na stole, jen k ní přibyly dvě lahve od alkoholu.
"Čuně," procedil jsem mezi zuby, jelikož ztřískat se sám doma před polednem bylo samo sobě dost, natož takovým množstvím.
Raději jsem pokračoval směrem k obývacímu pokoji.
"Itachi? Itachi, jsi tu?" Zesílil jsem hlas, ale bylo ticho.
"To jsem já, Sasuke. Kde seš, ty notoriku?" Nepřestával jsem mluvit, jelikož jsem měl takový nemilý pocit, aby na mě omylem odněkud nevyskočil, někdy býval trochu praštěný, když se napil a já znám ty jeho nápady.
Slyšel jsem vlastní kroky a bratr se stále neozýval, po těle mi začínala naskakovat husí kůže. Aby se tak ten blb chtěl koupat a uklouzl ve vaně. Přemýšlel jsem, jestli je to možné, ale nahoru jsem zatím nešel, jednak on sám míval problém ty schody vylézt a taky se tu obvykle držel, aby tam nerozmlátil zrcadlo, nebo něco důležitého ve svém pokoji.
Až nyní jsem začal uvažovat, co je to vlastně za papírky poházené všude po zemi, byl jsem zvyklý, že nadělá bordel, takže nejprve mě to netrklo. Teď jsem si je teprve začal prohlížet, byly to fotky, jeho fotky, fotky rodičů když ještě žili, fotky jeho holek a taky v neposlední řadě naše fotky.
K jedné jsem se sehnul, abych se na ni podíval. Na zadní straně byl text "ještě že mají od malička jeden druhého, jsem na ně moc pyšná," to psala nejspíš máma.
Otočil jsem ji, Itachi tam seděl v trávě a já ležel hlavou na jeho klíně. Matně jsem si na to vzpomínal, mohly mi být tak čtyři.
Fotku jsem zase pustil a rázným krokem si to namířil k obýváku, kde jsem našel všude se z nepochopitelných důvodů válet sušenky. Že já toho kreténa zabiju...
V obýváku hned vedle gauče se válela i třetí lahev a o kus dál můj drahý bratříček v příhodném stavu. Pravděpodobně, když přestal ovládat nohy, se tam prostě jen tak svalil.
Ležel tam zcela nehybně na boku, pouze očima stále těkal po stěně dva metry před ním, jako by tam snad shledal něco zajímavým. Na rukou měl několik modřin a oči zarudlé zřejmě od nedostatku spánku.
"Maminko, teď bys ho měla vidět," zašeptal jsem směrem ke stropu.
"Itachi!" Zvýšil jsem hlas. Bohužel se zdálo, že nijak reagovat nehodlal.
"Itachi vstávej!" Znovu jsem křikl a došel k němu s tím, že ho musím pořádně seřvat, ale ani to, že jsem se mu postavil do výhledu ho nedonutilo se byť jen o kousíček pohnout.
Vypadalo to, že je úplně mimo a dost možná neměl daleko k otravě alkoholem, polil mě studený pot.
"Hej! Okamžitě vstávej!" Přiklekl jsem si k němu a hned se ho pokusil násilím dostat do sedu, i když se ani dvakrát nebránil.
Konečně přestal těkat očima jako šílenec a nejspíš až teď si mě konečně všiml.
"Ahoj," řekl bez známky emocí.
"Nazdar!" Odpověděl jsem naštvaně, když se mu začaly vracet smysly.
"Mohl bys mi prozradit-"
"Nemoh," odpověděl rovnou, abych se zbytečně nenamáhal, jelikož myšlení mu teď očividně moc nešlo, natož vysvětlování, i když tato situace ho ani moc nepotřebovala.
"Koukej vstát, válet se můžeš i v posteli!" Napomenul jsem ho.
"Nemůžu, nemám housle."
"Co? Ty v posteli nepotřebuješ! Vstaň!" Začínal jsem zuřit. Chytil jsem ho za loket a pokusil se ho dostat na nohy, ale nešlo to.
"Hergot snaž se přece trochu!"
"Proč? Já nikam nechci! Tady alespoň nikomu nepřekážím! Ty stejně zase za chvíli odejdeš, protože buď utíkáš nebo na mě stále křičíš," téměř si při tom proslovu překousl jazyk.
"Itachi, nech těch opileckejch keců a vstaň přece," zamračil jsem se, ale mluvil už klidně. Teď nemělo smysl mu nadávat, stejně by to nepochopil.
Jednu ruku jsem si dal v bok, aby viděl, že jsem stále naštvaný a druhou mu podal ve snaze pomoct mu konečně vstát. Sice po ní sáhl, ale vzápětí mě strhl k sobě na zem.
"Tak přestaneš blbnout?" Vyjel jsem na pokraji výbuchu.
"To nemá cenu bráško," odpověděl mi s pološíleným dětským úsměvem, pak sáhl po pramínku mých vlasů a začal na nich zaplétat krátký copánek, bohužel jsem věřil, že mi je spíš zauzluje.
"Dost už!" Chytil jsem mu ruce a se vším úsilím jsem ho opřel o sebe. Konečně se mi podařilo ho zvednout do stoje.
Bohužel, udělali jsme dva tři kroky, než si ten ochlasta všiml lahve na zemi, chtěl se pro ni ohnout a my oba skončili na gauči.
"Itachi!" Praštil jsem ho po zádech, aby se hezky rychle odvalil, jelikož mi drtil čelo.
S velkou námahou se posadil a já taky. Podepřel jsem si hlavu a uvažoval, jestli ho nemám právě tady nechat. Když jsem se na něj znovu podíval, hlava mu padala na stranu, pusu měl lehce pootevřenou a strnule civěl před sebe. Na chvíli jsem upřel pohled na jeho rty. Ty samé rty co... Ale ne! Už je to tu zase! Jenže teď nebyla vhodná chvíle. Vůbec se mi nelíbilo, jak Itachi vypadal. Jen co jsem na něj přestal mluvit, byl zase úplně mimo. Těžko říct, co teď vlastně vnímal on, ale já měl strach.
Nesměl jsem ho nechat upadnout do bezvědomí. Každý normální kluk by na mém místě asi volal záchranku. Jenže kdyby se někdo dozvěděl o tomhle, nejspíš už bych s Itachim nemohl zůstat. Možná to někdy vypadalo, že ho nenávidím, ale pořád byl jediný člověk, který byl vždycky se mnou, zažil totéž co já a jediný mi mohl občas rozumět. Navíc se o mě snažil starat, neopustil bych ho.
Prudce jsem vstal a zamířil rovnou do kuchyně. Cestou k lince jsem zapnul vodu na kafe, i kdybych to do něj měl nalejt uchem, musí se hned probrat. Zatím jsem jen natočil do sklenice ledovou vodu a hodně rychle se vrátil. Bez jakéhokoli zaváhání jsem k němu ze strany přišel a vylil mu ji na hlavu.
Čekal jsem, že se alespoň naštve, jenže zase nic, prostě se nehnul. Začínal jsem být zoufalý, možná zralý na prášky. Ne! Ještě já abych se zfetoval, to by tak chybělo!
Vůbec jsem netušil, co se v takových situacích má dělat. Nezlepšovalo se to a já uvažoval o krajním řešením. Budu je muset zavolat, přece ho nenechám umřít. Beze mě žít může, bez doktorů asi momentálně ne.
Přejel jsem mu rukou po vlhké tváři. Nechtěl jsem si představovat, co by se teď mohlo stát. Co když ho zavřou za nezodpovědnost?
"Itachi, koukej se vzpamatovat!" Klekl jsem si před něj, pak ho chytil za ramena a prudce s ním zatřásl.
Znovu přestal zírat do blba a jeho oči mě zřejmě zaznamenaly.
"Požadavek přijat ke zpracování, vyčkejte prosím," odpověděl.
"Ví vůbec, co mu říkám?!" Napadlo mě.
"Tůt," dodal ještě a zmáčkl můj nos.
"To snad......Itachi!" Vstal jsem a potom sebou vztekle praštil vedle něj na gauč.
Přemýšlel jsem, co mám dělat, musím ho donutit se mnou nějak komunikovat a spolupracovat.
"Jak je ti?" Zeptal jsem se v naději, že z něj dostanu popis jeho stavu - mladistvá naivita.
"Teplo a trochu na mě fouká," odpověděl.
Chvíli jsem mlčel, nevěděl jsem, co bych teď měl dělat. Je dost možný, že je tak mimo, že už ani neví, že je mu blbě. Docházely mi nápady. Přece jen, nemám kurz jak mluvit s mentálně narušenými a jako s normálním člověkem se s ním teď jednat nedalo.
Uvědomil jsem si, že zase nic neříkám a měl bych udržet jeho pozornost.
"Co to teď děláš?" Zeptal jsem se jelikož zíral před sebe jako socha.
"Koukám na televizi."
"Je vypnutá."
"To nevadí," odpověděl spokojeně.
"Fajn," zhluboka jsem se nadechl, dnes asi spát nepůjdu.
"Můžeš mi uvést alespoň jeden rozumný důvod toho, jak si se zřídil? Co tě sakra tak sebralo?" Neříkám, že už se párkrát neopil, to lidi sem tam dělají, ale tohle.
"Rozumný ne, jen už mě tohle všechno prostě nebaví," dostal jeho hlas ponurý tón.
Čekal jsem, že mi odpoví kde jakou pitomost, nebo začne o holkách, ale ne tohle.
"C-co tě nebaví?" Zeptal jsem se opatrně.
"Žít takhle," to nemohl myslet vážně. Nechce žít tak, jak jsme už tolik let zvyklí? Proč? Mlčky jsem na něj zíral a jako by vytušil mou otázku, se na mě konečně otočil.
"Tebe by to bavilo, být pořád jen sám?" Zeptal se z ničeho nic. Jak sám, já jsem vzduch?
"Musím se o všechno starat, nikdy tě nezatěžovat starostmi, aby si se mohl v klidu učit. Dávat pozor, abys byl v pořádku..." Nikdy mi neřekl jak se cítí! Měl jsem to nejspíš poznat... "Nemám nikoho, kdo by stál při mně, podpořil mě, komu by na mě záleželo a nikdy mít nebudu. Všechny mě vždycky opustily..." Otočil se naproti mně do tureckého sedu a až teď jsem si všiml modřiny na jeho hlavě. Co tu proboha dělal? Mohl si ublížit!
Až teď mi došlo, proč to vlastně říkal, opravdu byl sám. Proč jsem šel dnes ráno do školy? Měl jsem zůstat s ním a dát na něj pozor, aby se mu nic nestalo, když jsem věděl, jak mu je! Proč jsem zůstal venku, když jsem znal důvod, ze kterého to po mě chtěl? Mohl jsem se vrátit domů, ale já se radši vyhnul jeho problémům, přesně jak říká. Zatím co když mám problémy já, pořád je chce znát, chce mi s nimi pomoct. To já jsem ten idiot!
"Všechny byly stejný, nakonec zmizely. Pro mě prostě neexistuje osoba která by mě milovala, opravdu jí na mně záleželo."
"Co já?" Nemohl jsem si pomoct, chtěl jsem, aby věděl, že i když nejsem zrovna nejvnímavější, co se pocitů týče, pořád to nemění, že mám o něj starost. Přece musel vědět, že bych ho neopustil. Zabodl jsem své oči do těch jeho, už mě unavovalo, jak na mě naprosto zapomíná. Jasně že jsem udělal chybu, a ne jednu, ale vědomě bych mu nikdy neublížil.
"To není totéž, Sasuke. Teď si pro mě samozřejmě to nejdražší na světě, ale tebe nemám na pořád. Nemůžeš mi dát všechno."
Celé tělo se mi roztřáslo, když mi chladnou rukou přejel po obličeji. Až teď jsem si uvědomil, že to takhle nezůstane na pořád. V jeho jindy tak nádherných očích se teď zrcadlila bolest, nejspíš v něm byla už dávno, ale skrýval ji hluboko v srdci, protože věděl, že to je místo, kde bych já nikdy nehledal.
Přísahal bych, že kdyby v sobě neměl pomalu víc lihu než krve, tak by začal plakat. Nikdy jsem to sice neviděl, ale asi právě proto jsem se toho bál. Itachi nikdy nebyl takhle zničený. Nevím, co mu ta děvka řekla, ale přehnala to, když ho to dostalo do takového stavu. Jestli ji ještě někdy potkám, zabiju ji.
Nemohl jsem mu vysvětlit co cítím, jelikož jsem to sám nevěděl, ale nechtěl jsem, aby se tolik trápil. Byl jediným člověkem který mi zůstal a i když jsem mu to nedokázal říct, možná jsem mu mohl ukázat, že ho mám stále rád.
Bezmyšlenkovitě jsem opřel dlaně o jeho ramena a donutil ho tak položit se na záda. Neměl sílu se udržet v sedě, ani se o to nesnažil, podle výrazu mu ani nedocházelo o co mi jde.
Musel jsem to udělat znovu. Musel! Teď byla ta nejlepší příležitost.
Zavřel jsem oči a přitiskl své rty na jeho. Začal jsem ho líbat, za okamžik už jsem se bezmyšlenkovitě pokoušel proniknout jazykem do jeho úst.
Pak mi začal polibky opětovat, cítil jsem se ještě mnohem líp než posledně. Předtím jsem se bál co udělá, ale Itachimu to zřejmě nevadilo. Nechtěl jsem, aby to skončilo, ale musel jsem mu něco důležitého říct.
Trochu jsem se nadzvedl, abych mu viděl do obličeje, přece jen se mu v očích odráželo mírné překvapení.
"Takhle nikdy nemluv, rozumíš? Nejsem snad teď s tebou? Jsem tu! A budu tu, když to budeš potřebovat. Jsem možná trochu nevšímavý a někdy necitlivý, ale udělám cokoli, jen když si o to řekneš. Teda... Nemůžu si tě vzít... A mít děti… Ale..." uhnul jsem pohledem, jelikož mi došlo, že zdaleka tak lehké to nebude. Vlastně toho byla spousta, v čem jsem byl naprosto zbytečný, ale...
"Pochopil jsem to, bráško. Díky," usmál se, "vím, že mě máš rád, přesto že pořád křičíš a tváříš se, že to tak není, ale jednou vyrosteš a pochopíš co tím myslím." Kulový jsi pochopil, jsi nalitej, jinak by ti bylo divný, co má tohle všechno znamenat.

Potřebuju tohle dělat častějc! Nevím proč, ale prostě to tak je.
Byl jsem rád, že je konečně trochu při sobě a chystal jsem se dojít pro to kafe, takže jsem se zkusil zvednout.
"Mohl bys se mnou ještě chvilku zůstat, Sasu?" Chytil mě za košili. Rezignovaně jsem si položil hlavu na jeho hrudník a pokusil se nemyslet na to v jaké bezprostřední blízkosti zrovna je.
Když mě konečně nechal, šel jsem hned do kuchyně. Místo přípravy kafe jsem se zády opřel o linku a prsty si přejel po rtech, kde jsem stále cítil ty Itachiho.
Nejen, že jsem se neudržel, ale jemu ani nedošel význam toho, co jsem udělal. Stal se mojí noční můrou, jednoduše sem na něj nemohl zapomenout a nedokázal jsem se držet dál. Sesunul jsem se na podlahu.

Po delší chvíli se Sasuke vrátil i se dvěma hrnky a posadil na gauč vedle bratra. Ten si zrovna hrál s nějakou kuličkou, kterou bůh ví kde sebral. Sasuke šoupnul jeden hrnek před něj a sám se zatím napil.
"Já tě vůbec nechápu," prohodil s povzdechem ke staršímu Uchihovi.
"To ani nemůžeš Sasu, jsi ještě dítě," odpověděl se zakymácením, až Sasuke dostal strach že sletí.
"Tak zaprvé mě takhle přestaň oslovovat. Zadruhé je mi skoro sedmnáct, tak podle toho se mnou jednej a přestaň mi opakovat, že jsem dítě," řekl trochu nabroušeně, ale odpovědí se mu stal jen šílený smích.
"To je úroveň dospělého člověka, co?" Řekl si sám pro sebe.
"Jak si mohl tak strašně chlastat? Koukni se na sebe!" Zakroutil nevěřícně hlavou, aby pochopil, že on jakožto dítě tu nic vtipného rozhodně nevidí. Jenže po té větě, jako by se Itachiho nálada prudce zlomila.
"To protože mě to tady moc bolí! Svírá se to a mám plnou hlavu myšlenek co nikdo nezná. Představ si pocit, že se zblázníš, že už nemáš situaci pod kontrolou, kdy ani vlastní sourozenec tě už neposlouchá," líčil dramaticky, při tom bral Sasukeho ruku a přikládal si ji na hrudník.
"Přestaň!" Vyškubl se mu mladší, ale za okamžik se na něj podíval s překvapivým soucitem.
"A to na to pomáhá? Takhle moc pít?" Zeptal se, jelikož on sám se napil jen párkrát pro zábavu a přitom vždycky znal míru. Itachi se zamyslel, jako by byl zkoušený u tabule.
"Myslim že jo, nevim, nic nevnímam, takže to nepoznam a teď je mi to fuk," tahle odpověď byla Sasukemu dostačující. Pak se jeho bratr znovu rozesmál, vzal ovladač a začal si s ním házet, přičemž mu stále jen padal na gauč. Jeho mladší bráška si jen těžce povzdechl a vstal.
"Je čas jít spát," oznámil mu.
"Dobrou noc."
"Né já, ty půjdeš spát!"
"Půjdu? To sotva," uchechtl se dlouhovlasý.
Sasukemu začalo docházet, že bude asi vážně snazší nechat ho tady, než se s ním vláčet do patra, tedy pokud z toho gauče zvládne neslítnout. Bez tak věřil, že by se dokázal vyškrábat zpět, po té kávě byl celkem hyperaktivní. Takže mu nakonec jen došel pro deku a nechal ho být.
"Hlavně lež a v noci nikam necourej," připomněl mu ještě radši. Vážně o něj měl pořád ještě starost.
"A pohádka na dobrou noc nebude?" Zaškemral Itachi jako děcko.
"To tedy nebude, ty alkoholiku," zamračil se Sasuke a raději už ho tam nechal.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 21. listopadu 2013 v 12:47 | Reagovat

Nádhera prečo ho tam Sasu nechal samého?

2 NaruSasuXD NaruSasuXD | 24. března 2016 v 12:30 | Reagovat

Úžasná povídka jdu na pokráčko! :D

3 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 18. června 2017 v 15:36 | Reagovat

As a rule, we offer a 5% discount.

4 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 15. července 2017 v 22:32 | Reagovat

He is into computers. She is into sports.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama