Nauč mě líbat, nauč mě milovat 2 (ItaSasu)

23. října 2013 v 8:00 | SasuKe |  Nauč mě líbat, nauč mě milovat

2 - Sprcha


Sasukeho pohled:

Šel jsem tu bloncku vyzvednout k ní domů a pořád si opakoval, že vlastně vůbec nechápu, proč se holkám musí nosit kytky, natož proč mi na ně Itachi vnutil peníze, jelikož s tou kyticí karafiátů na mě lidi zírali snad ještě dvakrát víc než obvykle.
Právě jsem se chystal zaklepat, když se dveře rozlétly a ona mi skočila kolem krku. Proč mě asi tak nenapadlo, že už mě samozřejmě dávno nedočkavě vyhlíží.
"Můžeme jít?" Zeptala se nadšeně a už mě za sebou táhla po ulici. Tvářil jsem se stejně otráveně jako vždycky a šel pomalu za ní.
Sledoval jsem jak se vymódila, měla úzké džíny, bílofialové tílko a fialové lodičky. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli se Sakurou náhodou nesoutěží, kdo z nich se obleče šílenějším způsobem. Nikdy jsem tuhle módu nechápal a pro vlastní duševní způsobilost doufal, že ani nepochopím, snad jediná normální holka v okolí kilometrů, byla Hinata od nás ze třídy. Nikdy nenosila obří výstřihy, spíš volnou chlapeckou mikinu a tenisky, vypadlo to rozhodně líp. Taky si neustále nekreslila po obličeji, na rozdíl od jiných, viz. úkaz přede mnou.


"Kam že mě to vlastně vlečeš? Chceš jako někam na večeři?" Zeptal jsem se trochu nevhodným způsobem, ale neměl jsem náladu něco předstírat, jestli není tupá, pochopí to. Jediné o co tu jde je, aby se Sakura dozvěděla, že jsme spolu byli na "rande".
Celá nadšená se na mě otočila a začala pištět.
"Takže mě někam zveš?" Švitořila a vzápětí vytáhla mobil. Je tupá. Zvláštní, kdykoli ji mám před sebou, nemůžu si vzpomenout, čím mě to vlastně ta Sakura tak děsně štve.
"Hm," zavrčel jsem a přikývl. Evidentně jí můj přístup vůbec nevadil. Čekal jsem řečí, že bych mohl být milejší, ale jí to zřejmě vůbec nekazilo plány. Pokynula rukou ať počkám a moment ťukala číslo.
"Kde jste?" Zeptala se, když jí to dotyčný zvedl. Po chvíli znovu s úsměvem zavěsila. Čekal jsem, jaký bude její výrok a raději se ani neptal, kam volala, jelikož se mi to vůbec nelíbilo. Ta holka je schopná uspořádat třídní sraz, aby se mohla se mnou projít kolem okna, kde se bude konat.
"Cukrárna je v pohodě," řekla spokojeně a znovu se dala do pochodu, se mnou v těsném závěsu, bohužel. Nebylo mi jasné o co tu jde. Nevečeřel jsem a sladké nesnášel, ale žádný z těch faktů ji pravděpodobně nezajímal. Já ji jen musím pozvat a zaplatit to, o to tu jde. Upřímně bych Narutovi nepřál, aby tenhle nápad ztroskotal, byl jsem právě zralý ho zabít pohledem.
Jediné v co jsem teď doufal bylo, aby musela brzo domů, jelikož mi Itachi "velkoryse" dovolil vrátit se do půlnoci. Zajímavé, že když jdu na koncert tohle nedělá. To musím být vždycky v deset zpátky. Sakra, zítra je čtvrtek, copak se nebojí, že neudělám úkoly?! Ví přece, jaký jsem flákač a takhle nezodpovědně mě nechá si dělat co chci!
Když jsme vešli, první co mě praštilo do očí, byly růžové vlasy u jednoho ze stolů a hlasité povykování které to doplňovalo. Hned mi došlo, která bije.
Zvlášť ve chvíli, kdy na nás začal ten pitomeček mávat, mi to sepnulo, že jsou domluvení. Takže jak to provedl? Ino namluvil, že si zahraje na dohazovačku, když jsem přijdeme a mě, že mě zbaví Sakury, když budu dělat, co mi řekne? Hezky vymyšlené, opravdu bravo, Naruto. Asi tě nakopnu.
V Sakuře by se nejspíš krve nedořezal, když nás uviděla. Až mi jí bylo trochu líto.
"Takže už spolu chodíte?" Rýpl si Naruto s úsměvem, zatím co Sakura dál strnule zírala.
"Sklapni Uzumaki," usadil jsem ho a pak už vedl svou vyvolenou kousek dál se posadit, protože mi ten imbecil vůbec nepomáhal. To tak, to bylo to poslední, co jsem potřeboval, abych s ní musel začít chodit. Stačilo mi tohle pitomý rande, na rýpajícího Naruta a brzo ubrečenou Sakuru už jsem dnes fakt neměl náladu, to by byla smrtelná kombinace.
Snad ji teď alespoň utěší, sbalí a já budu mít konečně zasloužený klid.
"Posloucháš?" Zaznamenal jsem najednou hlas blondýny.
"Jasně, ale teď mi pověz, co si dáš," přemohl jsem se a nasadil svůj neodolatelný výraz, abych tomu dodal na důvěryhodnosti, jelikož ti dva na nás co chvíli koukali.
"Nevím, držím dietu, víš?" Zakroutila se a pak se začala přehrabovat v nabídce zákusků. Neměla lézt do cukrárny, když chce držet dietu. Další věc, která mě na těchhle holkách tak štve.
Nakonec si vybrala nějaký jahodový zákusek s odporně vypadajícím želé. Já si dal jen kafe, které jsem ani nevypil, jelikož ho taky nemám rád. Proto na tahle místa nikdy nechodím.
Po dvou hodinách poslouchání kdejakých drbů, pomluv Sakury, stěžování si na krutost rodičů a občasných poznámek, jak mě právě v tom či onom obdivuje, jsem už musel na vzduch.
Nikdy teda nepochopím, jak se může někdo s něčím takovým oženit, já se nejspíš nikdy nezamiluju, jelikož pochybuju, že bych nějakou dokázal mít tak rád, abych s ní strávil víc jak hodinu denně. Ne, že by mě to snad trápilo, celkem mi věci vyhovujou, jak jsou. Jediný co mi tohle rande zatím přinášelo, byla silná bolest hlavy.

Šli jsme se projít do parku, ale ona stále něco blekotala o kabelkách, kytkách, hudbě, tanci... A ne a ne přestat. Nyní, už zcela neskrývaně, jsem dával najevo, jak mě to, co říká vůbec nezajímá, ale jí to vůbec nebránilo pokračovat. Myslím, že jsem v rozhovoru splňoval asi stejnou úlohu, jako telefonní sluchátko.
Měl jsem jí prostě plné zuby a chtěl jít hned domů. Zastavil jsem se a hodil na ni svůj typicky chladný pohled.
"Budu muset jít, jinak mě Itachi zase seřve, že jdu pozdě," zalhal jsem, i když bylo sotva devět.
Udělala mlčky krok blíž a s tajuplným výrazem se mě chytila kolem krku. Bylo mi hned jasné o co jí jde.
Na jednu stranu jsem měl chuť se jí nevrle zeptat o co jí jde, aby se zas hezky rychle stáhla, na druhou stranu to mohl být jediný pozitivní zážitek dnešního večera. Líbání se mi zatím celkem líbilo a tak jsem se k ní naklonil a zkusil to. Ne, že by se nesnažila, ale můj první dojem byl celkem jasný. S Itachim to bylo o dost příjemnější. Jeho polibky byly daleko hlubší a citlivější. Proboha o čem to přemýšlím?! Líbám se tu s holkou a přemýšlím o bratrovi! To je trochu divný, měl bych na to vážně co nejdřív zapomenout!
Když se ode mě odlepila, vypadala spokojeně, zato já z toho nijak zvláštní náladu teda neměl.
"Takže už půjdu," řekl jsem pohotově.
"Zavoláš? Budeme spolu teda chodit?" Musela se hned zeptat. Rozhodl jsem se jí raději včas utnout všechny iluze.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," řekl jsem ještě celkem zdvořile.
"P-proč?" Vykulila oči, ona snad čekala, že si jí po dnešku vezmu!
"Protože líbáš hůř než můj bratr a lezeš mi na nervy víc než Sakura," napadlo mě. To jsem samozřejmě říct nemohl.
"Promiň, nic to pro mě neznamenalo," odpověděl jsem, v koutku mysli jsem si uvědomoval, že bych chtěl znovu zažít ten úžasný pocit jako včera. Pokud si navíc nevšimla, jak mě celý den štvala, musí být vážně zpomalená. Teď se už ani nedivím, že bráchovi vztahy nikdy nevydrží i když tam jde spíš na nervy on těm holkám.


Itachiho pohled:

Jen co Sasuke přišel domů, hlasitě práskl dveřmi, ostatně jako obvykle. Proč jen jsem čekal, že dnes to bude jiné?
"Večeře je na stole," zavolal jsem na něj a pak vyšel na chodbu.
"Nebudu jíst," naprosto se na mě vykašlal.
"Ale Sasuke, musíš jíst!" Namítl jsem, jelikož dnes ještě nejedl určitě vůbec nic.
"Nejsi máma, tak si na ni nehraj!" Vyjel na mě velmi nepěkným způsobem. On už tu náladu má takhle snad trvale.
"Nejsem, ale jsem člověk, co za tebe nese zodpovědnost," objasnil jsem mu situaci.
"Vařil si ty, takže jíst nebudu, nechci umřít," trval si na svém.
"Proč se stále snažíš se mnou hádat?" Zakroutil jsem nechápavě hlavou.
"Protože mě prostě rozčiluješ den ode dne víc," odsekl. Opravdu se choval jako malé dítě se vším všudy.
"Předpokládám, že jak to dopadlo se ptát nemusím," povzdechl jsem si a rovnou se otočil, abych si tedy zalezl zpět do kuchyně.
"Špatně a je to tvoje chyba," objasnil mi hned situaci, když si zouval boty.
"Prosím? Moje chyba? Vysvětlil bys mi, jako, co jsem zase udělal?" Zastavil jsem se, vrátil na chodbu s pozvednutým obočím a žádal vysvětlení, jelikož mě vážně přestávalo bavit, jak na mě v jednom kuse bezdůvodně řve a hází vše, co mu dělá problém.
"Kašli na to," odsekl a místo prostého "s dovolením" mě skoro porazil ve dveřích. Nakonec přece jen zamířil do kuchyně.
"Sasuke? Jak se to chováš?" Mírně jsem zpřísnil tón. Nechtěl jsem na něj být zlý, mám ho rád a vím že má taky právo mít svoje stresové chvilky, ale nemusí si přece všechno vybíjet na mě.
"Dej mi pokoj," zavrčel, protože o můj soucit a pomoc evidentně nestál. Dál jsem mlčel, jelikož jsem ho vážně nechápal. Sice jsem už jedl, ale i tak jsem se šel posadil naproti němu. Měl jsem rád, že jsme spolu seděli alespoň u jídla, jelikož v poslední době se až moc často zavíral k sobě.
Chtěl jsem si s ním v klidu popovídat, ale potřeboval jsem se taky zeptat na školu. Doufal jsem, že zareaguje nějak méně agresivně.
"Takže, blíží se čtvrtletí, jak ti to jde ve škole?" Zeptal jsem se a doufal, že mi nehodí do obličeje knedlík.
"Poradím si," odpověděl velmi nepříjemným temně podbarveným hlasem.
"Kdyby ti něco nešlo, stačí říct" chtěl jsem mu připomenout, že jsem tu pro něj a nejen co se školy týče a nabídnout pomocnou ruku. Možná jsem mu svojí pomoc vnucoval až příliš, ale trpěl jsem neustálým pocitem, že ji nikdy nevyužije, i kdyby mohl.
"Napíšeš mi tahák?" Zvedl jedno obočí. Poslední době mě absolutně nebral vážně.
"Ne, dám ti domácí vězení a budu tě učit," odpověděl jsem s podobnou nadsázkou a následně raději zamířil do obýváku, abych ho už víc nedráždil.
"Nezapomeň umýt nádobí," vzpomněl jsem si ještě.
"Hergot, Itachi! Musíš mě fakt pořád komandovat?!" Vyletěl zase najednou, stále jsem nedokázal pochopit, co tyhle jeho reakce způsobuje
"Jen jsem tě požádal, abys umyl nádobí. Tak přestaň řvát," napomenul jsem ho. Jenže on ještě klidně praštil pěstí do stolu, až mu příbor sletěl na zem.
"Fajn, jdi do svého pokoje a vylez zase až se uklidníš, na tohle se nebudu koukat," řekl jsem klidně, ale nekompromisně. Byl bych stokrát raději, kdyby se umoudřil a vím, že bych ho měl donutit poslechnout, jenže já na nějaké diktátorství nikdy nebyl a nechci se koukat, jak se tu dětinsky vzteká.
"Co bys taky řekl, že mám v úmyslu?!" Vyštěkl po mě a už vstával, že si tam odnese i talíř.
"Jdeš spát bez večeře," oznámil jsem mu, protože to zjevně velmi špatně pochopil.
"Fajn! Stejně se to nedá jíst, vařil jsi ty!" Řízl talířem o linku, div se nerozbil, nechal ho tam a zmizel mi z očí. Příbor se pochopitelně zůstal válet na již zmíněné zemi.
Odjakživa byl poněkud odtažitý a uzavřený, ale přesto jsme spolu vždycky vycházeli. Vlastně bych řekl, že jsem byl jediný, komu vždycky důvěřoval a dokázal se otevřít. Vážně jsem nechápal, co se mu stalo. Nejspíš vážně ty pubertální hormony.

Sasukeho pohled:

Zpropadený Itachi. Nejdřív mi nařídí, že musím jíst a když se mu snažím vyhovět, pro změnu mě vyhodí spát bez večeře! Měl by si napřed rozmyslet co chce. Copak sem hadr na holi? Rozhodně nějak tak jsem si teď připadal.
Copak nechápe, že taky na něj nemůžu mít pořád náladu? Mohl by mě přestat otravovat hned co překročím domovní práh. Rozhodně by nebylo na škodu, kdyby si dal občas pohov.
"Hloupá anatomie!" Vykřikl jsem a praštil učebnicí o stůl. Měl jsem se na to podívat hned v pátek! Celý víkend jsem strávil u televize, nebo čtením Narutových spamů. Zítra píšem a mě to leze do hlavy fakt pomalu. Jak si to mám asi všechno pamatovat? Musí se každá kost a sval jmenovat? Proč je jednoduše nečíslovali?!
Dostal jsem spásný nápad, mohl bych možná požádat o pomoc Itachiho. I když nevím, jestli bude souhlasit, po té co jsem po něm včera hodil květináč. Možná jsem to vážně malinko přehnal, jenže mě hrozně rozčiluje cokoliv řekne nebo udělá, navíc si neumí ničeho vážit a chce po mě pořád víc. Žehlení rozhodně není "běžná domácí práce" jak řekl. Vůbec nevím, proč jsem z něj v poslední době tak podrážděný, ale je to jeho chyba.
"Itachi!" Křikl jsem, aby to bylo slyšet i přes zavřené dveře a za chvíli už jsem slyšel klidné kroky, blížící se po chodbě. Ubylo by ho, kdyby si pospíšil.
"Volal jsi, Sasu?" Nahlédl do mého pokoje s nelichotivým oslovením. Zjevně už nebyl naštvaný za večeři ani za včerejšek. Na ten květináč už nejspíš dávno zapomněl, on se prostě neumí zlobit.
"Jak ti jde anatomie? Mám s ní trochu problém," zeptal jsem se rovnou.
Vklouzl dovnitř, zavřel dveře a mlčky přišel až ke mně. Pak se mi naklonil přes rameno, aby si prohlédl co bereme. Netrpělivě jsem čekal.
"Vždyť je to to nejjednodušší, tahák jsi ty sám," řekl stále nakloněný přese mě, až jsem ucítil jeho teplý dech na svém krku. Projela mnou podivná vlna vibrací, až mě to trochu vyděsilo.
"Koukej tady máš klíční kost..." něco mi právě vysvětloval, když po ní přejel dvěma prsty a já měl najednou v břiše motýly. Tak divný pocit jsem neměl snad od první třídy.
Polekaně jsem se prudce vymrštil ze židle a otočil k němu čelem.
"Co to sakra děláš?" Vyjekl jsem a raději o dva kroky ustoupil.
"Vysvětluju ti anatomii?" Podíval se na mě tázavým, nedůvěřivým pohledem, co mám za problém.
Trochu jsem se pokusil uklidnit, jelikož bylo jasné, že nemůže chápat, co mi vadí.
"Tak to dělej z druhého konce pokoje," nařídil jsem mu a ukázal na kout.
"Cože?" Vykulil oči a svraštil obočí, zřejmě doufal, že to je jen nějaký hloupý vtip.
"Prostě to tak udělej!"
"Sasuke, co meleš? Zavolal si mě sem, jen aby sis zase vymýšlel další kraviny?!" Podíval se na mě značně rozhořčeně a stáhl si z ramene utěrku na nádobí, se kterou sem přišel.
Byl jsem naprosto mimo, bez dalšího zbytečného vysvětlování jsem vyběhl z pokoje a zamířil rovnou do koupelny. Žaludek jsem měl až v krku a srdce mi bilo jako splašené. Hned jsem si pustil na hlavu studenou vodu, ani mi nevadilo, že stojím mimo sprchový kout.
Musel jsem se okamžitě jakkoli uklidnit. Co to se mnou sakra je? Chlad rozlévající se mi po obličeji jakoby začal všechny ty myšlenky uspávat, však se mi ale neulevilo nadlouho.
"Mohl bys mi laskavě vysvětlit..." zmerčil jsem za sebou nepříjemně známý hlas patřící Itachimu. V té rychlosti jsem ani nezamkl.


Itachiho pohled:

Jelikož z pokoje vystřelil jako namydlený blesk, šel jsem okamžitě za ním. Jakmile jsem vstoupil do koupelny, naskytl se mi zcela unikátní pohled na mého bratra, jak vytápí dům.
"...co to s tebou sakra je?" Dokončil jsem myšlenku, ale odpovědí mi bylo jen krátké: "Vypadni!"
"Tak to už jsi prostě přehnal!" Vytrhl jsem mu hadici od sprchy a vrátil ji kam patří, protože mi nebylo jasné, proč ten pomatený blbeček stojí uprostřed koupelny oblečený a lije na sebe ledovou vodu, každopádně jsem to považoval jen za další z jeho neuvěřitelných provokací a následně po něm hodil ručník.
"Nejsem si jistý, jestli to děláš schválně, abys mě naštval, nebo ti už naprosto přeskočilo, ale padej k sobě se rychle vzpamatovat," neodpověděl. Jen se pomalu odšoural pryč a za ním se táhla cestička vody.
Snažím se mu pomoct, udělat pro něj cokoli chce a on mě pořád jen trápí, jako bych neměl svých starostí dost.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 6. listopadu 2013 v 18:02 | Reagovat

Zase dobrý díl :DD baví mě to číst, hlavně kvůli tomu že je to o Sasukem a Itachim XD Miluju ty dva :DD

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 20. listopadu 2013 v 15:00 | Reagovat

Jedným slovom  úžasní dielik som zvedavá čo sa bude diať ďalej.

3 Ремонт холодильников lFow Ремонт холодильников lFow | E-mail | Web | 28. dubna 2017 v 13:11 | Reagovat

From now on, I forbid you to go there.

It’s up to you to decide. It’s up to you to close the office every day at 8 o’clock.

4 Mossi N lFow Mossi N lFow | E-mail | Web | 17. června 2017 v 2:57 | Reagovat

She went to pieces when she heard it.

5 Took F lFow Took F lFow | E-mail | Web | 16. července 2017 v 1:08 | Reagovat

Stop reading, it will do for now.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama